11 Tdo 812/2017-39
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 7. 2017 o dovolání,
které podal obviněný P. F., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23.
11. 2016, sp. zn. 5 To 393/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 T 42/2016, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. F. o d m í t
á .
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 9. 2016, sp. zn. 11 T 42/2016,
byl obviněný P. F. uznán vinným v bodě ad 1) zločinem nedovolené výroby a
jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst.
1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a v bodě ad 2) zločinem nedovolené výroby a
jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst.
1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku. Za to mu byl podle § 283 odst. 2 tr.
zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí
svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56
odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1
písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to věcí blíže
specifikovaných na str. 3–4 výroku rozsudku, jež jsou uloženy ve skladu OKTE
Frýdek–Místek, pod č. j. KRPT-2750-1/KT-2015.
Stalo se tak na podkladě skutkových zjištění, že ačkoliv byl rozsudkem
Okresního soudu v Bruntále ze dne 16. 6. 2010, č. j. 1 T 8/2010-292, které
nabylo právní moci dne 29. 7. 2010, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v
Ostravě ze dne 29. 7. 2010, č. j. 6 To 420/2010-327, uznán vinným z trestného
činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §
187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., a byl mu uložen trest odnětí svobody v
trvání 5 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a z jehož
výkonu byl usnesením Okresního soudu v Sokolově ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 31
PP 121/2013, které nabylo právní moci dne 20. 3. 2013, podmíněně propuštěn za
současného stanovení zkušební doby v trvání 5 let, tj. do 20. 3. 2018, a
vyslovením dohledu nad odsouzeným, přesto:
1. v přesně nezjištěném období, v průběhu léta roku 2013 po dobu dvou měsíců na
různých místech v O. i jinde, s vědomím, že se jedná o psychotropní látku
pervitin, a vědom si jejích negativních účinků na lidský organizmus, P. M.,
nejméně v 10 případech bezúplatně poskytl psychotropní látku pervitin v
množství nejméně 0,1 gramu jedné spotřební dávky v jednotlivých případech,
celkem nejméně 10 spotřebních dávek této psychotropní látky,
a tímto svým jednáním bez příslušného povolení k nakládání a bez úmyslu splnit
zákonné podmínky legálního nakládání s návykovými látkami protiprávně nakládal
s pervitinem obsahujícím účinnou látku metamfetamin, který je uveden v příloze
č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, jako
psychotropní látka zařazená do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních
látkách,
2. v přesně nezjištěném období, nejméně však od měsíce května roku 2014 do dne
3. 6. 2015 v O.–P., na ulici N. R. č. ..., v bytě č. ..., který v té době
obýval, vědomě neoprávněně přechovával laboratorní techniku, tvořící provizorní
laboratorní zařízení určené k nelegální výrobě psychotropní látky pervitin,
jako např. skleněné baňky, mísy z varného skla, skleněnou zkumavku, plastové
dózy, plastové láhve, plastové trychtýře, vařič, digitální váhu, a chemikálie a
pomocné látky určené k nelegální výrobě psychotropní látky pervitin, jako např.
hydroxid sodný, červený fosfor, jód, s jejichž pomocí a za použití různého
počtu balení léků obsahujících pseudoefedrin hydrochlorid ve snadno
extrahovatelné formě, opakovaně, v četnosti asi 1x měsíčně, tedy nejméně ve 13
případech neoprávněně vyráběl 20 gramů směsi psychotropní látky pervitin o
blíže nezjištěném množství účinné látky metamfetamin v 1 varu, tedy za uvedené
období celkem vyrobil nejméně 260 gramů směsi psychotropní látky pervitin o
blíže nezjištěném množství účinné látky metamfetamin, kdy jím vyrobený celkový
objem psychotropní látky pervitin zčásti užil pro vlastní potřebu a zčásti s
vědomím, že se jedná o psychotropní látku pervitin, a s vědomím jejích
negativních účinků na lidský organizmus, v uvedeném období na různých místech v
O., neoprávněně nabízel, poskytoval za úplatu, výměnou za jiné věci či
bezúplatně k dalšímu užití jiným osobám, mezi nimi také
- N. U., které v uvedeném období nejméně v 1 případě nabídl blíže nezjištěné
množství psychotropní látky pervitin,
- T. V., které v období od měsíce května roku 2014 do měsíce května roku 2015
nejméně v 5 případech za celkovou finanční částku 500 Kč a nejméně v 15
případech bezúplatně poskytl psychotropní látku pervitin v množství asi 0,2
gramu v jednotlivých případech, tedy celkem nejméně 4 gramy této psychotropní
látky,
- dalším neustanoveným osobám A., L. z O., L. a P., kterým v uvedeném období v
přesně nezjištěném počtu případů za nezjištěné finanční částky či výměnou za
jiné věci poskytl blíže nezjištěné množství psychotropní látky pervitin v
jednotlivých případech,
a tímto svým jednáním bez příslušného povolení k nakládání a bez úmyslu splnit
zákonné podmínky legálního nakládání s návykovými látkami protiprávně nakládal
s pervitinem obsahujícím účinnou látku metamfetamin, který je uveden v příloze
č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, jako
psychotropní látka zařazená do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních
látkách.
O odvolání, které proti výše citovanému rozsudku podal obviněný prostřednictvím
svého obhájce, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne
23. 11. 2016, sp. zn. 5 To 393/2016, tak, že z jeho podnětu napadený rozsudek
podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a dále
podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově obviněného za dva zločiny nedovolené výroby a
jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst.
1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr.
zákoníku, jimiž byl uznán napadeným rozsudkem, odsoudil podle § 283 odst. 2 tr.
zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody
v trvání šesti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2
písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm.
a) tr. zákoníku mu dále uložil trest propadnutí věci, a to věcí blíže
specifikovaných na str. 2 výroku rozsudku, jež jsou uloženy ve skladu OKTE
Frýdek–Místek, pod č. j. KRPT-2750-1/KT-2015. Jinak ponechal napadený rozsudek
beze změn.
Citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě ve spojení s rozsudkem soudu
prvního stupně napadl obviněný P. F. prostřednictvím svého obhájce dovoláním,
které opřel o dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h)
tr. ř., neboť podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a byl mu uložen
trest, který zákon nepřipouští, případně byl uložen trest ve výměře mimo sazbu
stanovenou v trestním zákoně za uvedený trestný čin. V odůvodnění svého
mimořádného opravného prostředku obviněný předně namítá extrémní rozpor mezi
skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, neboť je přesvědčen, že skutkové
závěry soudů jsou v přímém rozporu s obsahem jednotlivých svědeckých výpovědí a
dalších provedených důkazů. Napadené rozsudky považuje za nezákonné, když má za
to, že oba soudy dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním a nevypořádaly se s
jeho obhajobou, když ignorovaly výpovědi svědků, kteří vypovídali v jeho
prospěch, a přihlížely pouze k výpovědím jej usvědčujícím, které i přes jejich
rozporuplnost považovaly za věrohodné. Pokud se jedná o skutek ad 1) rozsudku,
tak ačkoliv byl svědek P. M. poučen o následcích křivé svědecké výpovědi a
křivého obvinění, jeho výpovědi nelze bezmezně věřit, neboť je jednak v rozporu
s výpovědí dovolatele, jednak je zde důvodná pochybnost o jeho motivaci
svědeckou výpověď učinit. V tomto ohledu dovolatel odkazuje na rozhodnutí
Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 520/16, zabývající se důkazní situací tzv. „slova
proti slovu“, kdy má být zkoumána motivace svědeckých výpovědí a v případě
přetrvávajících rozporů aplikována zásada „in dubio pro reo“. Poukazuje též na
svědeckou výpověď J. K., který vyvrátil tvrzení P. M., že v jeho bytě dovolatel
vyráběl pervitin, a na pravomocně ukončené trestní řízení, ve kterém za
napadení J. K. byl P. M. podmíněně odsouzen. Nelze tedy vyloučit, že výpověď P. M. je ovlivněna právě motivem jeho msty či zášti vůči J. K. Ve vztahu ke skutku
ad 2) v neprospěch dovolatele vypovídaly v podstatě jen svědkyně T. V. a N. U.,
z nichž zejména T. V. je častou konzumentkou pervitinu a lze tudíž důvodně
pochybovat o její schopnosti reprodukovat veškeré prožité události a tyto si
řádně zapamatovat. Její výpověď je též v příkrém rozporu s celou řadou výpovědí
svědků, především A. P., J. B., K. G., V. Š. a dalších, nelze proto s ohledem
na tyto zásadní rozpory uzavřít, že její výpověď je pravdivá a ostatní svědci
lžou. Obviněný má za to, že svědkyně V. může mít motiv vypovídat v jeho
neprospěch, neboť ji měl údajně fyzicky napadat. Rovněž namítá nesprávnou
právní kvalifikaci, když nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že drogu
pervitin vyráběl ve značném rozsahu ve smyslu § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c)
tr. zákoníku, neboť tyto své závěry soudy postavily na pouhém matematickém
výpočtu vycházejícím toliko z odhadu svědkyně T. V., o jejíž věrohodnosti lze
důvodně pochybovat. Považuje tedy za nepřípustné, aby závažnost trestného činu
drogového charakteru byla odvozována z pouhého odhadu údajně vyrobené látky. Rovněž svědkyni N. U.
považuje za naprosto nevěrohodnou, neboť její výpověď je
vnitřně rozporná, obsahující řadu protikladů jak ve vztahu k jeho výpovědi, tak
i ve vztahu k jiným svědeckým výpovědím kupř. svědkyně K. G. Dovolatel dále
zmiňuje zprávu Probační a mediační služby, že vyjma jednoho sporného případu
nebyl pozitivně testován na přítomnost omamných a psychotropních látek a
konstatuje i negativní výsledek orientačního toxikologického vyšetření moči ze
dne 8. 6. 2015 při jeho přijetí do vazební věznice. Rovněž odmítá, že by jej z
trestné činnosti usvědčovaly věci zajištěné při domovní prohlídce, neboť tyto
nebyly z velké části jeho vlastnictvím, když navíc na nich nebyly ani dohledány
jeho otisky. Za nepřezkoumatelnou považuje tu část skutkové věty, že měl drogu
pervitin nabízet v nezjištěném množství případů dalším neustanoveným osobám, a
to A., L. z O., L. a P., za nezjištěné finanční částky a v nezjištěném
množství. Vytýká, že jeho návrhům na konfrontaci se svědkyní T. V. a na
vypracování znaleckých posudků ke zjištění věrohodnosti T. V. a N. U. nebylo
vyhověno. Pokud jde o dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítá, že uložený trest se jeví jako nepřiměřeně přísný. S odkazem na
dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu uvádí, že si je sice vědom, že
předmětné námitky nezakládají přezkumnou povinnost dovolacího soudu, je však
toho názoru, že toliko předmětný dovolací důvod řeší otázky ohledně výše
uložené trestní sankce. Za protizákonný označuje postup soudů, pokud při
ukládání trestu jako k přitěžující okolnosti přihlédly k tomu, že se k trestné
činnosti nedoznal, svého jednání nelitoval, ale naopak na svou obhajobu
navrhoval důkazy svědčící o jeho nevině. Ty přitom soudy obou stupňů zcela
ignorovaly. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem obviněný závěrem navrhl, aby
Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2016, č. j. 5 To 393/2016–881, i rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 9. 2016, č. j. 11 T 42/2016–834, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal
Krajskému soudu v Ostravě, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání
obviněného P. F. je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo
podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr.
ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř.,
bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné
zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou
podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §
265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek
zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže
nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace
neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto
skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového
zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není
oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost
nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí
Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních
námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění,
hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost
provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr
obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně
spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve
zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i
v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a
úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani
přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění,
tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně
relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že
obviněný P. F. sice podal dovolání též z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního
posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky
obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně
tvrzením, že soudy nesprávně hodnotily výpověď svědků P. M., T. V. a N. U.,
jejichž věrohodnost zpochybňuje, že nepřihlédly k motivům jejich tvrzení, že
pominuly závěry orientačního toxikologického vyšetření moči ze dne 8. 6. 2015 o
přítomnosti pervitinu a zprávu Probační a mediační služby), vytýkal
nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (že nebylo prokázáno, že pervitin
vyráběl ve značném rozsahu, že právní kvalifikace skutku je postavena toliko na
matematickém výpočtu vycházejícím z pouhého odhadu T. V., o jejíž věrohodnosti
lze pochybovat, že nebylo vyhověno jeho důkazním návrhům na konfrontaci s T. V.
a na vypracování znaleckých posudků ke zjištění věrohodnosti T. V. a N. U.), je
nutno považovat za námitky skutkového a procesního charakteru, týkající se
především úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy
obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková
zjištění nenaplňovala v bodě ad 1) výroku rozsudku znaky zločinu nedovolené
výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §
283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a v bodě ad 2) zločinu nedovolené
výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §
283 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku. Je třeba konstatovat, že
obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů
byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost
však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném
právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným
považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu
dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý
proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo
na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze
zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny
zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že
soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro
reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo
proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in
dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2
Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke
zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez
důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve
prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter,
týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným
zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a
druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje
extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V
takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod
ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi
skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková
zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění
soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich
hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů,
na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Nutno zdůraznit, že v
posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v
Ostravě, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Ostravě, na
straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně o žádný extrémní
rozpor nejedná.
Nejvyšší soud v obecné poloze rovněž konstatuje, že námitky týkající se
neprovedení obviněným navrhovaných důkazů nejsou svojí povahou námitkami
hmotněprávního charakteru. Zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36
Listiny základních práv a svobod je nutno v tomto ohledu vykládat tak, že v
řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost
navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za
potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen
o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení
nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy
neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami
spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v
rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a
v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy,
tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž
se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, založí nejen
nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.
Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska
práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat
zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu
ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. nálezy
Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05).
Dle názoru Nejvyššího soudu však při respektování výše uvedených obecných
předpokladů je v konkrétní věci s ohledem na stav a výsledky provedeného
dokazování zřejmé, že v posuzovaném případě se o tzv. opomenuté důkazy nejedná,
neboť za opomenuté nelze označit důkazní návrhy, jimiž se soud prvního stupně
řádně zabýval, avšak rozhodl, že dalšího dokazování či jeho doplnění již není
zapotřebí, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení
provedenými důkazy a obviněným navrhované důkazy by neměly na posouzení
skutkového stavu věci žádný vliv. V tomto směru odvolací soud přiléhavě ve svém
rozsudku uvedl, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném
pro řádné zjištění skutkového stavu, o němž není důvodných pochyb (§ 2 odst. 5
tr. ř.), skutkové závěry, ke kterým dospěl, jsou přesvědčivé a mají svůj
podklad v obsahu provedených důkazů a rovněž přesvědčivě odůvodnil neprovedení
některých důkazů navrhovaných obhajobou z důvodu nadbytečnosti. Nejvyšší soud
se s rozsahem provedeného dokazování, jakož i s odůvodněním rozhodnutí
nalézacího i odvolacího soudu ztotožnil.
Není účelem rozhodnutí dovolacího soudu znovu provádět rozbor důkazní situace a
opakovat hodnotící úvahy nižších soudů v této věci. Jen pro úplnost tak lze
poznamenat, že z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů vyplývá, že ačkoliv
obviněný trestnou činnost popírá, je z této spolehlivě usvědčován zejména
výpověďmi svědků T. V., N. U. a P. M., kteří popsali nejen okolnosti, za
kterých se s obviněným setkali, ale také případy, kdy, v jakém množství,
případně za jakou protihodnotu pervitin od něj získali, když rovněž potvrdili,
že též pervitin vyráběl. Soudy též logicky zdůvodnily, proč neuvěřily výpovědím
dalších ve věci slyšených svědků (kupř. V. Š., M. F., K. G., J. B., A. P., L. V. a dalších), když nelze odhlédnout od faktu, že se jednalo zpravidla o osoby
drogově závislé, z nichž některé byly soudně trestané v souvislosti s trestnou
činností drogové povahy, a jimž, byť krátkodobě, obviněný poskytl přístřeší, za
což mu byly zavázány. V daných souvislostech se tak jako nepřesvědčivé jeví
tvrzení obviněného, že po svém podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí
svobody dne 20. 3. 2013 již neměl s drogami nic společného, když z výslechu
nejen T. V., N. U. a P. M., ale kupř. též D. Š. vyplynulo, že obviněný v
inkriminované době pervitin nejen užíval, ale tento navíc vyráběl a
distribuoval dalším osobám. Citovaná svědectví si navzájem korespondují a jsou
též podporována i dalšími, zejména listinnými důkazy. Výsledky domovní
prohlídky včetně pořízené fotodokumentace v bytě č. 14 umístěném v bytovém
domě č. ... na ulici N. R. v O.–P., který v uvedené době obviněný obýval,
svědčí o tom, že zde přechovával laboratorní zařízení určené k nedovolené
výrobě psychotropní látky pervitin, s jehož pomocí, jakož i za použití
chemikálií a léků obsahujících pseudoefedrinhydrochlorid opakovaně vyráběl
jednak pro svou vlastní potřebu, jednak pro účely další distribuce, směs
psychotropní látky pervitin. V tomto ohledu soudy obviněnému neuvěřily, že
nalezené chemikálie a předměty určené k výrobě pervitinu, na nichž byly
zajištěny stopy metamfetaminu, nebyly jeho, že pervitin nevyráběl ani jej
nedistribuoval, když ze závěrů odborného vyjádření z oboru kriminalistiky,
odvětví chemie, vypracovaného Policií České republiky, oddělením
kriminalistické techniky a expertiz, jakož i z výpovědi jeho zpracovatelky Ing. J. P. vyplývá, že zkoumáním stop na věcech zajištěných při domovní prohlídce v
předmětném bytě byla zjištěna stopová množství metamfetaminu a pseudoefedrinu,
zbytky jódu, červeného fosforu a hydroxidu sodného. Z odborného vyjádření z
oboru kriminalistiky, odvětví analýza dat a zkoumání nosičů dále vyplynulo, že
všechny údaje zjištěné z mobilních telefonů a SIM karet byly uloženy na CD-R
nosiči, přičemž ustanovením uživatelů zajištěných telefonických kontaktů a v
dostupných policejních informačních systémech bylo zjištěno, že se jedná o
uživatele omamných a psychotropních látek, s nimiž měl obviněný telefonický
kontakt. Bez významu není ani dopis svědka J. O. ze dne 10. 6.
2015, jenž byl
doručen Policii České republiky, a v němž se vyjadřuje, že má informace
týkající se obviněného, kterého může usvědčit z předmětné trestné činnosti, k
níž se sám obviněný doznává (č. l. 61). Rovněž námitky směřující do hodnocení
věrohodnosti výpovědí svědkyň N. U. a T. V. nebyly shledány důvodnými, neboť
nebyly zjištěny žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit jejich
motivaci k nepravdivému obvinění odvolatele ze spáchání trestné činnosti ani
motiv případné msty. Podle soudů rovněž nelze opodstatnit ani jakýkoliv motiv,
pro který by se P. M. z důvodu msty J. K. měl svou nepravdivou výpovědí mstít
právě obviněnému. Pokud obviněný tvrdí, že v jeho těle nebyla zjištěna
přítomnost omamných a psychotropních látek, když pouze jeden z kontrolních
odběrů na Probační a mediační službě byl pozitivní na omamnou a psychotropní
látku, což odůvodnil tím, že v té době užíval léky do posilovny, soudy
poukázaly na okolnosti jeho zadržení dne 3. 6. 2015, kdy odmítl odběr krve i
moči, neboť ovlivnění pervitinem či jinými omamnými nebo psychotropními látkami
by z tohoto bylo možno zjistit zcela spolehlivě. Soudy si byly vědomy tvrzení
obviněného, že se předmětného jednání, jímž byl uznán vinným, nedopustil, a již
proto postupovaly při hodnocení důkazů velmi obezřetně. To, že obviněný
nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s
jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem. Nejvyšší soud na podkladě
spisu rozhodně nemohl učinit závěr, že by se ze strany ve věci činných soudů v
posuzované věci jednalo o svévolné, rozporuplné, nelogické či nepřezkoumatelné
hodnotící úvahy, které by odporovaly základním principům hodnocení důkazů. V
posuzované věci je tedy zřejmé, že se oba soudy ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro jejich
rozhodnutí a rovněž věnovaly náležitou pozornost námitkám obviněného, s nimiž
se vyčerpávajícím způsobem vyrovnaly a s jejichž argumentací se lze plně
ztotožnit. Jimi učiněná skutková zjištění tak korespondují s výsledky
provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu, a důkazy byly
vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. Společně
tak vytvářejí podklad pro spolehlivý závěr, že obviněný svým jednáním po
objektivní i subjektivní stránce naplnil v bodě ad 1) výroku rozsudku znaky
zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními
látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a v bodě ad
2) zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními
látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku. Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k výtkám na jejich adresu. K
podrobnostem lze odkázat na přesvědčivé a vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí
soudů nižších stupňů.
K námitkám obviněného, který s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř. napadl též výrok o trestu tvrzením, že uložený nepodmíněný
trest odnětí svobody je nepřiměřený, nutno konstatovat, že námitky vůči druhu a
výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v
dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který může být naplněn ve dvou alternativách
spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon
nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním
zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající
v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení
kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. (resp. § 41, § 42 tr. zákoníku) a v
důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v
dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je
založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady
tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a
výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či
neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za
pokračování v trestném činu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11
Tdo 530/2002, publikované ve Sbírce rozh. tr., sešit č. 4/2003, pod č. 22).
Systematickým výkladem ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze než
dojít k závěru, že tento dovolací důvod je v soustavě dovolacích důvodů § 265b
odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud tedy má osoba oprávněná podat dovolací námitky
vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto
speciálního zákonného dovolacího důvodu a nikoli prostřednictvím jiného důvodu
uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v
textu dovolání namítána existence jedné z jeho alternativ, tedy, že došlo k
uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo
zákonnou trestní sazbu. Na tomto místě je nutno konstatovat, že byť obviněný ve
svém dovolání odkázal i na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.,
tak žádné námitky vůči nepřípustnosti druhu uloženého trestu či jeho výměry
neuvedl.
Obviněný si byl vědom výše rozebraných skutečností, avšak přesto žádal dovolací
soud o meritorní přezkum. Nejvyšší soud však v daném případě neshledal důvody,
které by opodstatňovaly jakýkoli zásah do výroku o trestu. Vzhledem k
dlouholeté tendenci extenze přezkumu dovolacího soudu, kdy se neustále
rozšiřuje rozsah dovolacích důvodů upravených v § 265b tr. ř. nebo zakládá
povinnost přezkoumávat i další otázky nepodřaditelné pod taxativně vymezené
dovolací důvody, nelze výše uvedené závěry k přezkumu výroku o trestu vnímat
absolutně. K zásahu Nejvyššího soudu do výroku o trestu, resp. do přiměřenosti
uloženého trestu, lze proto přistoupit v krajních případech, kdy je zcela
zřejmá (extrémní) nepřiměřenost trestu mající rozměr libovůle soudů při
ukládání trestu. Za situace, kdy soudy uloží trest, aniž by jej jakkoliv
odůvodnily, a tedy by nebylo z jejich rozhodnutí seznatelné, na základě jakých
konkrétních skutečností bylo přistoupeno k uložení takového trestu, by Nejvyšší
soud rovněž nemohl pouze z důvodu absence dovolacího důvodu k přezkumu dané
problematiky, rezignovat na svou povinnost přezkumu rozhodnutí, z kterého je
patrná nezákonnost a porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces.
Pokud však soudy, jako v posuzovaném případě, podrobně rozvedly skutečnosti,
které opodstatňovaly uložení sankce, byť z pohledu dovolatele nepřiměřeně
přísné, nelze přistoupit k přezkumu a následné kasaci rozhodnutí pouze z toho
důvodu, že dovolací soud by případně mohl vnímat tento trest jako přísnější,
neboť by tím došlo k zásahu do rozhodovací činnosti soudů nižších stupňů, ke
kterému není dovolací soud v takové situaci oprávněn. Přitom by se tak mohlo
jednat o svévůli dovolacího soudu, který by zasahoval do výroku o trestu i za
situace, kdy soudy náležitě a podrobně odůvodnily druh a výměru trestu a v
podstatě by je nebylo možno zavázat právním názorem, jež by naznačil pochybení,
které ve svém postupu při ukládání trestu učinily.
V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně zmínit usnesení Ústavního soudu
ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud
„připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení
soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích,
tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo
hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní
hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný
dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro
nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o
trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31
odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro
jeho ukládání.“
Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře
trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku
nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o
trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže
být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených
dovolacích důvodů. Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze výtku
obviněného P. F. směřující proti uloženému trestu odnětí svobody pod žádný z
dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. podřadit, neboť o žádný z těchto případů
se v posuzované věci nejedná.
Lze tudíž akceptovat závěr odvolacího soudu, že při ukládání trestu odnětí
svobody zohlednil nejen trestní minulost obviněného a s ohledem na jeho
předchozí odsouzení speciální recidivu, ale i skutečnost, že se předmětné
trestné činnosti dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu
trestu odnětí svobody. V tomto směru Nejvyšší soud s poukazem na záznamy
vyplývající z opisu Rejstříku trestů k osobě obviněného považuje za vhodné
připomenout, že obviněný byl již v minulosti vícekrát soudně trestán, přičemž
předmětné trestné činnosti se dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění
z odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 1
T 8/2010, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 7. 2010,
sp. zn. 6 To 420/2010, pro trestnou činnost obdobného charakteru, kdy mu byl
uložen trest odnětí svobody v trvání 5 let, z jehož výkonu byl dne 20. 3. 2013
podmíněně propuštěn na zkušební dobu v trvání 5 let s dohledem. V daném
případě, kdy se jedná o recidivu stejnorodé trestné činnosti a uložený
nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců, tedy nad
polovinou zákonné trestní sazby předpokládané v ustanovení § 283 odst. 2 tr.
zákoníku, je též z tohoto pohledu zcela adekvátní. Jen pro úplnost tak lze
dodat, že výše i druh uloženého trestu odpovídá kritériím uvedeným v § 37 – §
39 tr. zákoníku, zohledňujícím okolnosti případu, včetně hodnocení osoby
obviněného, stupně jeho narušení i možnosti jeho nápravy, přičemž současně
odráží rozsah a charakter projednávané trestné činnosti a zejména pak vysokou
míru společenské škodlivosti jeho protiprávního jednání. Pochybení nebylo
shledáno ani ohledně zařazení obviněného pro účely výkonu trestu odnětí svobody
do věznice s ostrahou, když současně bylo v souladu se zákonem shledáno též
uložení trestu propadnutí věci podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Je
tedy zřejmé, že úvahy obviněného o nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí
svobody ani tak nejsou namístě.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného P.
F. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných
důvodů, než jaké jsou uvedeny v § 265b tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo
rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm.
a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 7. 2017
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu