U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. července
2014 o dovolání obviněného J. V. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě –
pobočka v Olomouci ze dne 21. 2. 2014, sp. zn. 2 To 267/2013, v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 1 T 69/2009, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného J. V. o d m í
t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 1 T 69/2009,
byl obviněný J. V. uznán vinným v bodě 1) ze spáchání trestného činu podvodu
podle § 250 odst. 1, 2 tr. zákona, v bodě 2) ze spáchání trestného činu krádeže
podle § 247 odst. 1, 2 tr. zákona a v bodě 3) ze spáchání trestného činu
zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zákona, za což byl odsouzen podle § 247
odst. 2 tr. zákona za použití § 35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání dvou a půl roku, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59
odst. 1 trestního zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků.
Podle § 59 odst. 2 trestního zákona bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební
době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným
činem způsobil. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo
rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.
Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Jeseníku se obviněný dopustil
trestné činnosti tím, že
1) v úmyslu obohatit se navázal na konci roku 2007 spolu se svou družkou
A. Š. přátelský vztah s poškozenou L. F. , kterou přesvědčili, že se o ni
budou s ohledem na její věk a zdravotní stav starat, poté poškozené obviněný
dne 11. 2. 2008 v J. v osobním automobilu cestou z Jesenické nemocnice, kde
byla poškozená v předchozím období hospitalizována, předložil k podpisu
listinu, u které uváděl pouze to, že je nutné ji podepsat, přičemž spoléhal na
důvěru poškozené a zneužil zdravotního stavu poškozené, která po hospitalizaci
a v důsledku užívaných léků byla dezorientovaná a zesláblá, neboť ve
skutečnosti se jednalo o kupní smlouvu na rodinný dům poškozené na K. ve Z.
H. , okr. J. , s přilehlými pozemky a stavbami za částku ve výši 850.000,- Kč,
kde byl jako kupující uveden obviněný, poškozená proto smlouvu bez prostudování
podepsala, avšak kupní cena jí nebyla nikdy uhrazena a ani to obviněný neměl v
úmyslu, a na základě návrhu na povolení vkladu vlastnického práva ze dne 10. 3.
2008 přešlo k tomuto dni vlastnické právo k uvedeným nemovitostem na
obviněného, a takto obviněný poškozené L. F. , způsobil škodu ve výši nejméně
450.000,- Kč,
2) v přesně nezjištěné době od února do července 2008 vzal v domě na K.
ve Z. H. , okr. J. , bez souhlasu a vědomí poškozené L. F. její tašku s
finanční hotovostí ve výši 30.000,- Kč, kterou použil pro svou potřebu, čímž
poškozené L. F. , způsobil škodu ve výši 30.000,- Kč,
3) po zřízení bankovního účtu u Poštovní spořitelny poškozenou L. F. s
tím, že sám měl oprávnění disponovat s tímto účtem prostřednictvím platební
karty vydané na jeho jméno, následně bezprostředně poté, co začal být důchod
poškozené zasílán na uvedený bankovní účet, opakovanými výběry ve dnech 8. 9.
2008, 11. 9. 2008, 8. 10. 2008 a 15. 10. 2008 vybral z tohoto účtu částku
22.700,- Kč, která představovala téměř celou výši důchodu a tyto peníze bez
vědomí poškozené použil pro sebe, čímž poškozené L. F. , způsobil škodu ve
výši 22.700,- Kč.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, na základě kterého Krajský
soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 21. 2. 2014, sp. zn. 2 To
267/2013, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek
ve výroku o trestu včetně výroku o vyslovení omezení dle § 59 odst. 2
trestního zákona a nově rozhodl tak, že obviněného za splnění podmínek
ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. odsoudil podle § 247 odst. 2 tr. zákona a § 35
odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon
mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání 3 let za současného uložení omezení podle § 59 odst. 2
trestního zákona, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil
nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Jinak zůstal napadený rozsudek
nezměněn.
Citovaný rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím svého
obhájce dovoláním, v němž uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. , tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný ve svém dovolání předně namítá, že žádný ze skutků, kterými byl uznán
vinným, nebyl správně hmotněprávně posouzen, když při správném hmotněprávním
posouzení by soudy obou stupňů musely dospět k závěru, že se žádný ze skutků
obsažený v rozsudku soudu I. stupně nestal. Dále uvádí, že soud prvního stupně
veškeré důkazy vykládal v jeho neprospěch a řádně se nevypořádal s rozpory mezi
výpověďmi nezaujatých svědků a poškozené, která je nepřehledná, a že spíše než
zcela konkrétní poznámce nezaujaté matrikářky soudy obou stupňů uvěřily zmatené
výpovědi poškozené, která obviněného dříve nepravdivě osočovala. Podle
obviněného je s podivem, že soudům obou stupňů není podezřelé, že matrikářka
dva roky poté uvádí soudům něco jiného, než uvedla do ověřovací knihy. Ke
skutku ad 2) obviněný vytýká, že nebyla akcentována skutečnost, že se předmětná
taška nacházela v místnosti užívané poškozenou, do které měl přístup každý a že
se soud nezabýval tím, zda peníze v této tašce v deklarované výši vůbec byly, a
pokud se ztratily, tak kdy. Za těchto okolností dle obviněného nebylo možno
uzavřít, že by ztrátu peněz měl mít na svědomí. K poslednímu skutku rozsudku
soudu I. stupně obviněný podotýká, že již jeho samotná formulace, že použil
peníze pro svoji potřebu, je zavádějící a že z provedeného dokazování bylo
zjištěno, že se obviněný v době, kdy došlo k výběru peněz z účtu poškozené, o
ni staral a prostředky na zajištění jejích potřeb musel někde čerpat. K
uloženému trestu obviněný podotkl, že jde o trest nepřiměřený vzhledem k tomu,
že trestná činnost nebyla řádným způsobem prokázána. Dovolatel proto navrhuje,
aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a vrátil věc Okresnímu
soudu v Jeseníku k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle § 265c tr. ř. shledal, že v této trestní
věci je dovolání přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno
oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné
lhůtě a na místě, kde lze podání učinit podle § 265e odst. 1 tr. ř. a obsahuje
náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným
uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení
zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud předně připomíná, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Je třeba
zdůraznit, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze
skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda
skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj.
zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného
práva. V rámci tohoto dovolacího důvodu lze tedy především namítat, že skutek,
tak jak byl v předchozím řízení zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako
konkrétní trestný čin, ačkoli ve skutečnosti šlo o jiný trestný čin nebo se
dokonce o žádný trestný čin nejednalo. Lze namítat také jiné nesprávné
hmotněprávní posouzení než posouzení skutku, pokud spočívá v posouzení některé
jiné skutkové okolnosti, jež má svůj základ v hmotném právu, a to jak v hmotném
právu trestním, tak případně i v dalších právních odvětvích. Nesprávnost může
rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. S poukazem na tento
dovolací důvod však nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění
skutkového stavu či prověřovat úplnost povedeného dokazování a správnost
hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. či namítat jiné porušení
trestního řádu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 449/03). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Není možné namítat nic proti samotným
skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém
rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto
směru se totiž jedná o aplikaci procesních předpisů, zejména ustanovení § 2
odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování
skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Pro úplnost je třeba dodat, že ani v
žádném z dalších dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 trestní řád
nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném
nebo neúplném skutkovém zjištění.
Dovolání je ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. mimořádným, do značné
míry formalizovaným, opravným prostředkem, určeným k nápravě procesních a
hmotně právních vad taxativně vyjmenovaných v rámci dovolacích důvodů uvedených
v § 265b tr. ř. Účelem dovolání tedy není všeobecný přezkum napadeného
rozhodnutí ani revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně nebo přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Nejvyšší soud není
povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu, není tedy
pověřen k opětovnému plnému přezkumu. Už samotné chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na
nesprávném skutkovém zjištění.
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb.
rozh. tr., str. 298.
Jako důvod svého dovolání obviněný uplatňuje nesprávné hmotněprávní posouzení
skutku, které spatřuje v tom, že soudy obou stupňů dospěly k nesprávnému
závěru, neboť žádný ze skutků obsažených v rozsudku soudu I. stupně se nestal.
Touto svou námitkou však obviněný brojí proti skutkovým zjištěním soudu I.
stupně, čímž uplatňuje výhradně námitky skutkové, které jak výše uvedeno
nemohou založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího,
neboť vybočují z mezí uplatněného dovolacího důvodu.
Namítá-li obviněný, že soud I. stupně vyhodnotil veškeré důkazy v jeho
neprospěch a řádně se nevypořádal s rozpory mezi výpověďmi nezaujatých svědků a
poškozené, vymezuje tak námitky, kterými napadá správnost hodnocení důkazů ve
smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Ani tato námitka tedy s ohledem na výše uvedené
požadavky na hmotněprávní argumentaci vyžadovanou dovolacím důvodem podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není způsobilá založit přezkumnou povinnost
dovolacího soudu. Shodné námitky přitom obviněný opakovaně uváděl již v řízení
před odvolacím soudem, přičemž odvolací soud se s nimi náležitě vypořádal. V
této souvislosti Nejvyšší soud pouze připomíná, že těžiště dokazování je v
řízení před soudem I. stupně, který k řádnému provedení a hodnocení důkazů má v
souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti v provedeném hlavním líčení
nejlepší předpoklady, a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat jen soud II. stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259
odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je také naplněno základní právo
obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2
odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Nejvyšší soud tedy není povolán k tomu, aby
bez dalšího přehodnocoval provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad
ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený
rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pouze pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy
podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je
zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu,
který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze
soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude
okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva
na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění
rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř.
(srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS
1285/08, str. 3). Soudy obou stupňů tento požadavek naplnily, když svá
rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění
rozsudku uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které
skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely,
jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s
obhajobou. Z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů vyplývá, že ačkoliv obviněný
v přípravném řízení i u hlavního líčení spáchání jakékoliv trestné činnosti
popřel a jeho výpověď a verzi událostí podporuje také svědecká výpověď jeho
blízké přítelkyně A. Š. , je ze spáchání trestné činnosti uvedené ve výroku
rozhodnutí spolehlivě usvědčován zejména svědeckou výpovědí poškozené L. F. ,
o jejíž věrohodnosti nemá soud důvod pochybovat a která nestojí osamoceně, ale
je podporována řadou dalších důkazů, zejména závěry znaleckých posudků Mgr.
Novotné, MUDr. Novotného a PharmDr. Spurného a výpověďmi znalců, svědeckou
výpovědí B. R. , D. B. , D. V. , A. K. , V. G. , K. W. a dalších
vyslechnutých svědků, jakož i řadou listinných důkazů. K podrobnostem lze
odkázat na rozhodnutí soudů nižších stupňů, konkrétně na str. 26 až 27 rozsudku
soudu prvního stupně a str. 3 až 8 rozsudku odvolacího soudu.
Nejvyšší soud tak v projednávané věci neshledal ani extrémní nesoulad mezi
provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku, který
jako jediný představuje určitý průlom do výše uvedených zásad a je způsobilý
umožnit Nejvyššímu soudu zasahovat do skutkových zjištění soudů I. a II.
stupně. Rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s
ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy by byly právní
závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními
(včetně úplné absence skutkových zjištění), tedy zejména nastane-li situace,
kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy,
zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich
hodnocení, zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování
apod. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS
359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Tento
extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s
důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné
straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost.
Obviněný ostatně tento extrémní nesoulad ve svém dovolání ani nenamítá.
Ani námitkou, že mu byl vzhledem k tomu, že trestná činnost nebyla řádně
prokázána, uložen nepřiměřený trest, obviněný uplatněný dovolací důvod
nenaplnil. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že námitky vůči
druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí
lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který však obviněný ve svém dovolání
neuplatnil), a to jen tehdy, byl-li obviněnému uložen druh trestu, který zákon
nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v
trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu
spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné
vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. (resp. § 41, § 42 tr.
zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného
trestu, nelze v dovolání namítat. Obviněný ve svém dovolání uplatňuje dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní
posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu tohoto dovolacího důvodu,
je však možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto
výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry
trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl
být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za
pokračování v trestném činu (blíže srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Vzhledem k tomu, že obviněný žádné takové námitky nevznesl a svými námitkami
napadá výhradně nepřiměřenost trestu, s ohledem na výše uvedené vyplývá, že se
jedná o námitku, kterou nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů uvedených
v § 265b odst. 1 tr. ř.
Obviněný tedy založil dovolání na námitkách, které vybočují z mezí uplatněného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť neuplatnil
jedinou námitku, kterou by zpochybnil právní posouzení skutku nebo jiné hmotně
právní posouzení. Námitky obviněného uplatněné v dovolání směřují výlučně proti
rozsahu dokazování, hodnocení důkazů a na základě toho učiněných skutkových
zjištění soudy nižších stupňů a proti výroku o trestu, co do jeho přiměřenosti.
Svými tvrzeními se obviněný primárně domáhá změny skutkových zjištění, přičemž
až na základě takto dosažené změny skutkových zjištění, tedy až sekundárně, by
mělo dojít i ke změně právního posouzení skutku, a dožaduje se tak opětovného
přezkumu skutkového stavu Nejvyšším soudem. K takovému přezkumu však Nejvyšší
soud s ohledem na charakter dovolání jako mimořádného opravného prostředku a
restriktivní pojetí dovolacích důvodů (§ 265b tr. ř.) není povolán.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dospěl k závěru, že
obviněný J. V. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §
265b tr. ř., a proto jeho dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl,
aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím
podle § 265i odst. 3 až 5 tr. ř.
O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst.
1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 7. 2014
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík