Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 9. 2023 o dovolání
obviněného M. W., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, proti usnesení
Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2023, sp. zn. 50 To 138/2023, v trestní
věci vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 3 T 76/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. W. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 27. 3. 2023, sp. zn. 3
T 76/2022, byl obviněný M. W. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným
pod bodem 1. přečinem výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a
psychotropní látky a jedu podle § 286 odst. 1 tr. zákoníku, pod body 2. a), b)
pokračujícím přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337
odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto přečiny, a za sbíhající se přečin maření
výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku, kterým byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Plzeň –
město ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. 5 T 38/2021, který nabyl právní moci dne 13.
4. 2022, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 4. 2022, sp.
zn. 50 To 37/2022, okresní soud obviněnému uložil podle § 286 odst. 1 tr.
zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 20
měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jej pro výkon uloženého trestu
zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu
uložil trest propadnutí věcí uvedených pod bodem 1. výroku rozsudku. Podle § 43
odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu rozsudku Okresního soudu Plzeň –
město ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. 5 T 38/2021, který nabyl právní moci dne 13.
4. 2022, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 4. 2022, sp.
zn. 50 To 37/2022, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
2. Stalo se tak na základě skutkových zjištění spočívajících v tom, že
1. v rozporu s ustanovením § 4 a § 8 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových
látkách a o změně
některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, poté, co si za přesně
nezjištěným účelem v přesně nezjištěné době opatřil nákupní tašku Kaufland
obsahující mimo jiné plastový
kanystr o objemu 5 litrů s kapalinou toluen alkalické pH reakce s přítomností
efedrinu, resp. pseudoefedrinu, což je výchozí látka pro výrobu metamfetaminu a
je zařazena mezi prekurzory
v Nařízení rady (ES) č. 111/2005 ze dne 22. prosince 2004 a Nařízení Evropského
parlamentu
a Rady (ES) č. 273/2004 ze dne 11. února 2004, a sediment obsahující louh, dále
plastovou láhev s krystalickou látkou hydratovaným oxidem křemičitým, plastovou
zelenou láhev s etiketou Hydroxid sodný a kovový kanystr o objemu 4 litry s
obsahem toluenu a etiketou Toluenové rozpouštědlo, tak dále tyto věci nejméně
ve svém vozidle přechovával až do 00:44 hodin dne 20. 10. 2021, kdy je před
domem č. p. XY v obci XY, okres XY, při silniční kontrole vydal policistům
Policie ČR, Oddělení obecné kriminality Rokycany, přičemž nejméně věděl, že
látky toluen a hydroxid sodný lze využít k výrobě metamfetaminu, což je
psychotropní látka zařazená do seznamu II Úmluvy o psychotropních látkách,
2. přestože věděl, že byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 23. 1.
2015, sp. zn. 27 T 79/2014, který nabyl právní moci dne 23. 1. 2015, odsouzen,
kromě jiného k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení všech
motorových vozidel na dobu 18 měsíců, s jehož výkonem započal po výkonu trestu
odnětí svobody dne 8. 1. 2021, tak
a) dne 19. 10. 2021 v přesně nezjištěné době a na nezjištěném místě započal
řízení osobního motorového vozidla tovární značky Alfa Romeo 159, XY, kdy dojel
do XY, okres týž, a v době mezi 16:00 hodin a 17:00 hodin svou jízdu přerušil
před domem č. p. XY v ulici XY v XY,
b) dne 19. 10. 2021 okolo 22:55 hodin započal od domu č. p. XY v ulici XY v XY,
okres týž, řízení osobního motorového vozidla tovární značky Alfa Romeo 159, RZ
XY, kdy v jízdě pokračoval do XY, okres XY, kde byl téhož dne ve 23:05 hodin
před domem č. p. XY zastaven a kontrolován hlídkou Policie ČR, Obvodní oddělení
Rokycany.
3. Krajský soud v Plzni rozhodl usnesením ze dne 29. 5. 2023, sp. zn. 50
To 138/2023, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem
okresního soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž
uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a m) tr. ř.
5. Dovolatel po rekapitulaci trestního řízení v podrobnostech uvedl, že
soudy nižších stupňů učinily nesprávná skutková zjištění a nerespektovaly
zásadu in dubio pro reo. Pokud jde o bod 1. výroku rozsudku okresního soudu,
obviněný po celou dobu trestního řízení popíral, že by se tohoto jednání
dopustil. Na podkladě provedeného dokazování jej nelze tímto jednáním uznat
vinným. Je nepochybné, že předmětnou tašku s obsahem u sebe měl, nicméně nebylo
prokázáno, že by věděl, že obsahuje zakázané látky, konkrétně prekurzor.
Obviněný měl vézt pouze odpadky, o což byl požádán panem K., aby je někde
vyhodil. Výpovědí pana K. mělo být toto jeho tvrzení potvrzeno. Obviněný se
domnívá, že jsou dány minimálně pochybnosti o tom, jak to skutečně bylo. Tyto
pochybnosti musí být vykládány v jeho prospěch, neboť není prokázáno vědomí o
tom, že by se dopouštěl něčeho nezákonného. Podle názoru obviněného úvahy soudu
týkající se jeho vědomosti o obsahu tašky neprokazují naplnění subjektivní
stránky trestného činu, není prokázáno, že by obviněný opravdu věděl, že se
jedná o věci, které lze využít k výrobě metamfetaminu. Důkazy jsou nahrazeny
pouze výkladem soudu, soud posuzuje vědomí obviněného podle toho, jak by
uvažoval sám.
6. Trestnou činnost popsanou pod bodem 2. b) výroku rozsudku okresního
soudu obviněný zcela doznal. Zákaz výkonu činnosti spočívající v řízení
motorových vozidel může vysvětlovat i to, proč obviněný před policií ihned
nezastavil a nějakou dobu se pokoušel ujíždět, tedy že ve vztahu k bodu 1.
výroku rozsudku neujížděl z důvodu, že věděl, že má u sebe věci, které lze
využít k výrobě metamfetaminu.
7. Pokud jde o bod 2. a) výroku rozsudku okresního soudu, podle
obviněného nebyl proveden žádný důkaz o tom, že by obviněný skutečně vozidlo
řídil ve směru do XY. Ze samotného zjištění, že nevíme, jak se předmětné
vozidlo do XY dostalo, nelze učinit závěr o tom, že by vozidlo řídil právě
obviněný. Takový závěr nelze učinit ani z výpovědi svědka Č., ke které spíše
pro značné rozpory nelze vůbec přihlížet. Nikdo obviněného při cestě do XY
nekontroloval; žádný svědek netvrdil, že by právě obviněný vozidlem do XY
přijel. Opět jsou zde minimálně pochybnosti, které je potřeba opět vykládat ve
prospěch obviněného. Nebyla vyvrácena obhajoba obviněného, že vozidlo směrem do
XY neřídil, ale že jej řídil až z XY pryč.
8. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby
Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze
dne 29. 5. 2023, č. j. 50 To 138/2023–419, a jemu předcházejí rozsudek
Okresního soudu v Rokycanech ze dne 27. 3. 2023, sp. zn. 3 T 76/2022, a podle §
265l odst. 1 tr. ř. aby tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a
rozhodl.
9. Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h
odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce
činný u Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že Okresní soud v Rokycanech
realizoval komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah,
ale rovněž co do problematiky navazujícího formování skutkových závěrů. Svým
povinnostem současně dostál taktéž Krajský soud v Plzni, který podané odvolání
řádně přezkoumal a s uplatněnými námitkami se přesvědčivým způsobem vypořádal.
Žádný ze soudů přitom nepominul popěrný charakter obhajoby obviněného a
rozporné výpovědi svědků K. a Č., kteří se poněkud naivní formou snažili
dovolateli poskytnout alibi. Jak Okresní soud v Rokycanech, tak i Krajský soud
v Plzni přitom v jednotlivých případech přesvědčivě rozvedly důvody, pro které
účelovým a lživým vyjádřením dovolatele a svědků Č. a K. neuvěřily. Pokud
obviněný do jisté míry dovozoval absenci obsahové vazby učiněných skutkových
zjištění na provedené důkazy, a to případně v podobě zjevného (extrémního)
nesouladu mezi nimi, není možné mu přisvědčit, neboť tato zjištění soudů z
provedených důkazů nepochybně vyplývají.
10. Nemohlo dojít ani k porušení zásady in dubio pro reo, neboť podle
celé řady respektovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu, se
nelze ztotožnit s názorem, že stojí-li proti sobě dvě odlišná tvrzení,
respektive dvě skupiny důkazů, které nabízejí různé varianty průběhu skutkového
děje, je třeba vždy a za všech okolností rozhodnout ve prospěch obviněného s
odkazem na zásadu in dubio pro reo. Uplatnění této zásady je totiž namístě
pouze tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů
k závěru, že nadále zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál.
Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace žádné pochybnosti o průběhu
skutkového děje nemá, podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve
prospěch" splněny nejsou. Jinak vyjádřeno, podaří-li se pochybnosti odstranit
tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém,
objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich
souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li tyto
důkazy o jeho vině (třebaže jsou mezi nimi určité dílčí a nevýznamné rozpory).
Právě tak tomu bylo i v nyní posuzované trestní věci, neboť žádný ze soudů po
vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o průběhu skutkového děje a vině
dovolatele neměl.
11. Závěrem státní zástupce uvedl, že dovolání obviněného shledává
zjevně neopodstatněným a navrhl, aby je Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst.
1 písm. e) tr. ř.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací při posuzování mimořádného
opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§
265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d
odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání
učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti
stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
13. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze
obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za některé z důvodů taxativně
uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst.
1, 3 tr. ř.).
14. Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovolacím důvodem podle § 265b
odst. 1 písm. m) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o
zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo
usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny
procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa)
nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v
písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).
15. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256
tr. ř. odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je
zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu
pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích
důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
16. Tímto dovolacím důvodem je pak obviněným uplatněný dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže rozhodná
skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou
ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo rozhodná skutková
zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena
na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně
provedeny navrhované podstatné důkazy.
17. V této souvislosti je vhodné připomenout, že dovolací důvod uvedený
v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je určen k nápravě zásadních (extrémních) vad
ve skutkových zjištěních. Tento dovolací důvod věcně podchycuje tři okruhy
nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro
naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem
provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě
učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem
skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných
důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný
důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz
nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu
opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem
nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
18. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje
a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na
spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod
(dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích
řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na
spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3.
2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
19. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadených rozhodnutí,
včetně řízení, které předcházelo jejich vydání, shledal, že dovolání obviněného
neodpovídá jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., neboť konkrétní dovolací argumentaci nelze podřadit nejen pod výše označený
důvod dovolání, ale ani pod žádný jiný zákonný dovolací důvod. Zároveň Nejvyšší
soud neshledal, že by postupem soudů nižších stupňů byl porušen některý z
komponentů práva obviněného na soudní ochranu ve smyslu Hlavy páté Listiny,
resp. jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 Úmluvy, především
zásady in dubio pro reo.
20. I přes výhrady obviněného k hodnocení důkazů, tyto podle názoru
Nejvyššího soudu dohromady vytváří ucelený řetězec, na jehož základě nejsou
dány důvodné pochybnosti ohledně správnosti závěru, že se obviněný dopustil
shora popsaného jednání. Proto Nejvyšší soud nemohl přijmout tvrzení
obviněného, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění
znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
21. S naprosto shodnou argumentací obviněného ohledně naplnění
subjektivní stránky ve vztahu k bodu 1. výroku rozsudku okresního soudu a
prokázání skutečnosti, že to byl dovolatel, kdo řídil vozidlo i do XY [viz bod
2.a) výroku rozsudku okresního soudu], nejenom z XY [viz bod 2.b výroku
rozsudku okresního soudu, k jehož spáchání se dovolatel přiznal], se již plně
vypořádal odvolací soud v bodech 14 – 15 a 17 – 20 odůvodnění jeho rozhodnutí,
přičemž sám dále v podrobnostech odkázal na body 8 – 9 a 11 – 12 odůvodnění
rozsudku okresního soudu.
22. Jestliže soud prvního stupně a následně i odvolací soud uzavřel, že
obviněný se dopustil shora popsaného jednání pod body 1. a 2.a) i 2.b) výroku
rozsudku okresního soudu, nelze takový skutkový závěr považovat podle
Nejvyššího soudu za zjevně rozporný s obsahem provedených důkazů. Závěr soudu
prvního stupně o vině obviněného v případě obou trestných činů není výsledkem
nepřípustné svévole soudu prvního stupně při hodnocení provedených důkazů, ale
zcela akceptovatelných hodnotících úvah založených na racionálním a logickém
základu, vycházejících z vážení každého provedeného důkazu jednotlivě, tak i
navzájem mezi sebou (tedy plně odpovídající požadavkům § 2 odst. 6 tr. ř.).
23. Nejvyšší soud taktéž považuje za potřebné připomenout, že z
obviněným vzpomínaného pravidla in dubio pro reo, jehož porušení namítá, se
podává, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci
relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve
vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího
důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nálezy Ústavního
soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, nebo ze dne 5. 3. 2010, sp.
zn. III. ÚS 1624/09). Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to
vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten
nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň
na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou
pochybnost“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS
553/05).
24. Obviněný však přehlíží, že jím tvrzené pochybnosti, spočívající ve
skutečnosti v prosazování vlastní verze skutkového stavu věci, odlišné od toho,
jak byl na základě provedených důkazů zjištěn soudy nižších stupňů, u těchto ve
vztahu k otázce jeho viny nepanovaly. Jestliže totiž prvostupňový i odvolací
soud nabyly na základě provedeného dokazování vnitřního přesvědčení, majícího
kvalitu praktické jistoty, o tom, že obviněný se dopustil jednání popsaných
výše, pro uplatnění daného pravidla nebyl dán žádný důvod.
25. Nejvyšší soud tak odkazuje na učiněné závěry odvolacího soudu, který
se již vypořádal s totožnou obhajobou obviněného, když k jeho námitce, že
nebyla prokázána jeho vědomost o tom, co veze, ani že přechovává prekurzor,
tedy zakázanou látku, uvedl, že sám obviněný připustil, že si obsah tašky
prohlédl. Jak vyplývá z pořízené fotodokumentace, byl obsah tašky přehledný a
část uložených věcí obsahovala i originální etikety. Rukavice, na nichž byla
zjištěna DNA obviněného a které i sám obviněný označil jako své vlastní, byly
uloženy na dně tašky. Již soud prvního stupně poukázal na rozpory mezi výpovědí
svědka K. a samotného obviněného ohledně toho, jak se taška do jeho auta
dostala. Působí velmi nevěrohodně, že by si obviněný nechal do auta naložit
„bordel“ v situaci, kdy svědek K. popisoval, že auto bylo vyčištěné,
vypulírované. Přiléhavě okresní soud poukázal i na chování obviněného poté, co
zjistil přítomnost hlídky policie. Nelze uvěřit obviněnému, že vezl tašku do
kontejnerů určených na tříděný odpad, když na obalu malého kanystru
obsahujícího toluenové rozpouštědlo a čistič i na obalu lahve s hydroxidem
sodným jsou originální etikety, tedy i příslušné piktogramy svědčící o tom, že
se jedná o nebezpečný odpad, tedy rozhodně se nejedná o obaly, které by bylo
možné odhodit do tříděného odpadu (viz bod 15 odůvodnění rozhodnutí odvolacího
soudu). Nejvyšší soud tedy ve shodě s odvolacím soudem nemá pochybnosti o vině
obviněného jednáním popsaným pod bodem 1. výroku rozsudku okresního soudu, ani
o jeho subjektivní stránce ve vztahu k naplnění skutkové podstaty přečinu
výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu
podle § 286 odst. 1 tr. zákoníku.
26. Obdobně Nejvyšší soud plně odkazuje na závěry odvolacího soudu,
který uvedl, že na podkladě provedených důkazů lze mít jednání obviněného
popsané v bodě 2.a) výroku rozsudku za prokázané. Okresní soud podle něj
poukázal přiléhavě zejména na rozpory ve výpovědi svědka Č. a na podkladě
logických úvah uzavřel, že výpověď tohoto svědka nelze označit za věrohodnou.
Správně poukázal i na skutečnost, že svědek K. přesto, že auto obviněného
společně prohlíželi a diskutovali o jeho kvalitách, nevěděl nic o tom, že by
daného dne mělo být toto vozidlo svědkem Č. opravováno. Nejvyšší soud tedy ani
v případě jednání obviněného popsaným pod bodem 2.a) i 2.b) výroku rozsudku
okresního soudu nemá pochybnosti o naplnění pokračujícího přečinu maření výkonu
úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
27. S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání
obviněného M. W. proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo
podáno z jiných než zákonných důvodů. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 9. 2023
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu