USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. 3. 2018 dovolání,
které podal obviněný P. V. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6.
2017, sp. zn. 9 To 244/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 1 T 67/2016 a rozhodl takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. V. odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. 1 T 67/2016,
byl P. V. uznán vinným v bodě 1 zločinem týrání osoby žijící ve společném
obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku a v bodě 2 přečinem
přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 3 tr. zákoníku, přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku a přečinem
porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za které byl
odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců,
jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyřiceti osmi
měsíců za současného vyslovení dohledu, a k trestu propadnutí věci, a to věcí v
rozsudku vyjmenovaných. Bylo také rozhodnuto o zrušení výroku o trestu z
rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 52 T
122/2015, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2016,
sp. zn. 61 To 32/2016. Podle skutkových zjištění se obviněný trestné činnosti dopustil tím, že
1. v průběhu období od dubna roku 2011 do 28. 9. 2015 nejprve v bytě v
bytovém domě v B ul. v P. a poté v domě v ul. B. v obci O., okres P.-v., které
obýval společně s družkou a pozdější manželkou poškozenou J. V., jakož i na
dalších místech během uvedeného období jmenovanou poškozenou opakovaně a v
přesně nezjištěných intervalech v některých případech bez zjevného důvodu a v
jiných zcela nepřiměřeně významu jejich probíhajícího názorového střetu slovně
hrubě urážel a fyzicky napadal zejména údery rukou do obličeje, do zad, hýždí a
do dalších částí těla, také silným přitisknutím ke stěně, tisknutím hrdla v
intenzitě zanechávající krevní podlitiny na těle poškozené, vláčením po zemi za
nohu, případně jinými schválnostmi, například zadržováním ve vaně napuštěné
vodou, sražením v oblečení do vany s vodou, taháním za vlasy, připoutáním k
topení přibližně na dobu jedné hodiny a opakovaně úmyslným zamknutím dveří
místnosti, v níž se ona nacházela, na dobu několika hodin,
2. dne 15. 10. 2015 v době kolem 15:30 hodin v M., okres P.-v., při
osobním jednání s příslušníky Policie ČR Karlem Kučerou a Lenkou Kubátovou
vědomě nepravdivě uvedl, že pan J. M. přechovává na svém pozemku konopí kvůli
konzumaci marihuany, kterou pak poskytuje dalším osobám, a obviněný tak činil s
úmyslem vyvolat trestní stíhání poškozeného J. M., pro jednání, které
policistům popsal tak, aby mělo znaky přečinu nedovolené výroby a jiného
nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, dále při následném telefonickém jednání upozorňoval policistu Kučeru
na nutnost urychleného zákroku na pozemku jmenovaného poškozeného, což
doprovodil jednáním, k němuž použil rostlinný materiál, který nejméně od 18. 10. 2015 do dne 12. 11. 2015 v 10:35 hodin zejména v jím tehdy užívaném domě v
ul. B.
v O., části T., okres P.-v., měl ve sklepě uložený v plastové nádobě, to
jest celkem 388,69 gramu rostlinného materiálu obsahujícího nejméně 56,7 gramu
psychotropní látky delta-9-tetrahydrocannabinolu, přičemž s přesněji
nezjištěným množstvím takového materiálu a s úmyslem vyvolat trestní stíhání
poškozeného J. M., vnikl v průběhu dne 18. 10. 2015 po překonání vysoké brány v
oplocení na pozemek v téže obci, na němž je situován dům, tehdy obývaný
jmenovaným poškozeným J. M. a tvořící součást jeho obydlí, tam zmíněný
rostlinný materiál vyfotografoval a krátkou textovou zprávou to sdělil
policejnímu orgánu s tím, že mu takový obrazový záznam k usvědčení pana M. poskytne a také ho následně dne 22. 10. 2015 elektronicky policejnímu orgánu
zaslal, dále s týmž záměrem vyvolat trestní stíhání J. M. v době kolem 21:00
hodin dne 10. 11. 2015 po překonání vysoké brány v oplocení vnikl znovu na
pozemek u domu a tam do dřevěného objektu umístil celkem 39 plastových sáčků a
v nich 32,59 gramu rostlinného materiálu obsahujícího psychotropní látku
delta-9-tetrahydrocannabinol ve výše zmíněné koncentraci tak, aby byly tyto
věci nalezeny policejním orgánem při případné prohlídce jiných prostor a
pozemků a pojaty jako důkaz odůvodňující jeho trestní stíhání. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud
v Praze usnesením ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 9 To 244/2017, podle § 256 tr. ř. zamítl. Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím
svého obhájce Mgr. Davida Krofty dovolání. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na
ustanovení § 265b odst. 1 písm. b), g) a l) tr. ř. Namítl, že odvolací soud se
vůbec nezabýval jeho výhradami proti rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný
nesouhlasí s tím, jak byl zjištěn skutkový stav věci, spatřuje zde porušení
svého práva na spravedlivý proces. Soudy obou stupňů odmítly provést všechny
obviněným navržené důkazy, a to bez řádného odůvodnění. K bodu 1 výroku rozsudku soudu prvního stupně pak obviněný uvedl, že výpověď
poškozené J. V. je naprosto nevěrohodná. Její tvrzení přitom podle obviněného
bylo jediným důkazem o jeho vině, proto skutková zjištění nemají oporu v
provedených důkazech. K bodu 2 výroku obviněný uvedl, že již samotný popis
skutku vyznívá velice nepravděpodobně. Závěry soudu vycházejí ze sdělení svědka
Kučery, který však uvádí nepravdu, neboť v souvislosti s tímto skutkem zneužil
své pravomoci. Obviněný má za to, že o jeho vině vyvstávají pochybnosti. Zejména je zvláštní, že policie věděla, kdy má obviněný jít na pozemek pana M.,
kde jej zadržela, a také to, že byl zničen obsah telefonu obviněného, který
předložil jako důkaz policii o obsahu jeho hovorů s policistou Kučerou. Dále obviněný namítl, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně JUDr. Dana
Haňková soudila před nyní projednávanou trestní věcí i občanskoprávní věc
týkající se úpravy poměrů k nezletilým dětem obviněného a poškozené, které
svěřila do péče matky. V tomto řízení obviněný na JUDr. Haňkovou podal trestní
oznámení pro nečinnost (zneužití pravomoci). Senát JUDr. Haňkové pak
projednával i další trestní věc obviněného.
Obviněný považuje za velmi
nepravděpodobné, aby tři jeho kauzy byly stejné soudkyni, resp. jejímu senátu,
přiděleny náhodně. Zejména z důvodu podaného trestního oznámení se však
domnívá, že JUDr. Haňková by měla v nyní projednávané trestní věci být
považována za podjatou a měla se z projednávání věci vyloučit. V další části svého dovolání obviněný podrobně rozvedl své skutkové námitky v
souladu se svou obhajobou v předchozím řízení. Nejprve se podrobně vyjádřil k
výpovědi poškozené J. V. s tím, že se vůči ní žádného násilí nedopouštěl. Naopak obětí ústrků ze strany poškozené byl on. Obviněný nesouhlasí s
hodnocením její výpovědi jako věrohodné, a to zejména v souvislosti s událostí
z května 2013. Poukázal na to, že poškozená netrpí syndromem týrané osoby. Soudy nesprávně vyhodnotily znalecký posudek Doc. PhDr. Ludmily Čírtkové, CSc. Podle obviněného z žádného důkazu mimo výpovědi samotné poškozené nevyplývá, že
by jeho jednání poškozená vnímala jako těžké příkoří. Ze znaleckého posudku
přitom vyplývá opak. Znalkyně uvedla, že se nejedná z hlediska forenzní
psychologie o týrání, kdy se vyskytuje párová asymetrie, ale o konfliktní
párové soužití, kde docházelo ke vzájemným konfliktům obou partnerů. Nezjistila
také žádné známky psychotraumatizace. Soudy se pak podle obviněného nezabývaly
ani otázkou intenzity a frekvence násilí, ačkoli z údajů samotné poškozené
podle něj vyplývá, že mezi jednotlivými incidenty byly několikaměsíční až rok a
půl dlouhé rozestupy. Poškozená přitom znalkyni sdělila skutečnosti, které jsou
v přímém rozporu s tím, co uváděla v hlavním líčení. Obviněný pak v průběhu řízení navrhoval, aby také jeho osobnost byla předmětem
znaleckého zkoumání, aby mohlo být posouzeno, zda vzhledem ke svým osobnostním
charakteristikám může být agresorem. Soudy jeho návrhu nevyhověly, proto si sám
nechal zpracovat dva znalecké posudky, které však byly soudem vyhodnoceny jako
nadbytečné. K výpovědi svědkyně E. V., své první manželky, obviněný uvedl, že tato byla
motivována snahou získat vyšší výživné na děti. Pokud pak jde o výpověď
svědkyně M. V., dcery obviněného z prvního manželství, ta vzhledem ke svému
věku špatně pochopila situaci, kdy s poškozenou pouze provozovali
sado-masochistický sex, proto přivolala policii. Za zcela absurdní považuje
obviněný zamítnutí důkazního návrhu výpisy z elektronické komunikace s poukazem
na jinou trestní věc, kde byl obviněný za falšování takové komunikace uznán
vinným. Toto považuje za hodnocení důkazu jako nevěrohodného předem, aniž by
byl proveden. Nesprávně pak byla podle obviněného hodnocena podrobná a
věrohodná výpověď Ing. Fialy, který je podle něj právníkem specializujícím se
na problematiku péče o děti. Ke skutku popsanému pod bodem 2 výroku o vině obviněný podrobněji uvedl, že dům
svědka M. užíval na základě nájemní smlouvy, a ačkoli se k datu 10. 11. 2015
již stěhoval do domu s nedokončenou rekonstrukcí, stále měl v jeho domě své
věci a částečně jej užíval. Nájemní smlouva sice ze zákona ke své platnosti
vyžaduje písemnou formu, pronajímatel však nemá právo neplatnost pro nedostatek
formy namítnout.
Nájemní vztah podle obviněného zanikl uplynutím výpovědní doby
až dne 31. 12. 2015. Žádné sáčky s drogou pak do obydlí pana M. obviněný
neumístil, šlo o policejní provokaci. V této souvislosti soudy považovaly za
nadbytečný výslech svědka S., který by jej jednoznačně vyvinil. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil a
přikázal soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebo aby
sám rozhodl o zproštění obžaloby. Své dovolání obviněný po uplynutí lhůty podle § 265e odst. 1 tr. ř. ještě
doplnil. Částečně uvedl nové skutečnosti, které tak již v dovolacím řízení
nelze brát v úvahu. Částečně zopakoval námitky už uvedené ve svém dovolání,
aniž by je však rozvedl podrobněji. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím
státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta nejprve
zrekapitulovala průběh předchozího řízení a obsah dovolání obviněného a
následně se vyjádřila k námitkám vztahujícím se k dovolacímu důvodu podle §
265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle státní zástupkyně formálním předpokladem pro
použití tohoto dovolacího důvodu je, že okolnost, že ve věci rozhodl vyloučený
orgán, nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa nebo jím
byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Obviněný, jak je zřejmé
z formulace jeho dovolání, již v době, kdy posuzovaná trestní věc byla
přidělena jako předsedkyni senátu JUDr. Daně Haňkové, věděl o tom, že jde o
totožnou soudkyni, která rozhodla o svěření nezletilých XXXXX*) a YYYYY*) do
péče jeho bývalé manželky, stejně tak jako to, že na jmenovanou soudkyni podal
v lednu 2016 trestní oznámení. Tuto skutečnost však v průběhu trestního řízení,
přestože mu byla známa, nenamítl. Nejsou tedy dány předpoklady pro přezkoumání,
zda z důvodů uplatněných dovolatelem ve věci rozhodl vyloučený orgán. Dále státní zástupkyně vysvětlila podstatu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle státní zástupkyně ve věcech, v nichž se vyskytuje
domácí násilí, je důležitým důkazem znalecký posudek, který by měl sloužit k
tomu, aby popsal vývoj a dynamiku partnerského vztahu a domácího násilí,
identifikoval jeho typ, popsal následky viktimizace, objasnil aktuální duševní
stav týrané osoby a predikoval jeho vývoj, pomohl porozumět chování týrané
osoby, příp. posoudil její specifickou věrohodnost, tedy zda jde o líčení z
paměti nebo z jiných kognitivních procesů. Domácí násilí nelze ztotožňovat se
skutkovou podstatou týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku. Domácí násilí totiž představuje negativní společenský jev, který
zahrnuje celou škálu nežádoucího společenského jednání odehrávajícího se v
soukromí společného obydlí, tedy privátního prostoru za zavřenými dveřmi. Většinou se jedná o dlouhodobý systematický fyzický, psychický nebo ekonomický
nátlak, jehož intenzita v konkrétním okamžiku není vždy tak vysoká, aby
odůvodňovala zahájení trestního stíhání, např. pro trestný čin ublížení na
zdraví, neboť na rozdíl od násilí na cizích lidech nebývá jednorázové.
Oběť
domácího násilí má na pachatele, který je jejím manželem, příp. druhem,
hlubokou psychickou vazbu, proto v některých případech domácí násilí z různých
důvodů snáší. Společným rysem domácího násilí je, že pachatel zneužívá
postavení, které má ve vztahu k osobám, které jsou s ním spojeny materiální
nebo citovou závislostí. Obecně je možné k domácímu násilí z psychologického
hlediska uvést, že jde o komplexní jev, který může nabývat různých podob a je
sycen různými příčinami. Teorií je v současné době rozlišováno několik
základních forem domácího násilí, které se ovšem mohou v konkrétních případech
měnit nebo vyvíjet a navzájem prostupovat. Náleží k nim fyzické násilí,
psychické nebo emocionální násilí, sexuální násilí, sociální a ekonomické
násilí. Nejtypičtějším a z historického hlediska nejstarším typem domácího
násilí je podle státní zástupkyně tzv. intimní či partnerský terorismus, jemuž
byly v minulosti odbornou psychologickou veřejností přisuzovány čtyři základní
znaky, a to dlouhodobost a opakovanost útoků, stupňující se agresivita násilné
osoby, emocionální provázanost mezi násilnou a ohroženou osobou a skrytost
takového jednání. Z této charakteristiky vycházelo také rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1160/2005, publikované pod č. 20/2006
Sb. rozh. tr. Toto rozhodnutí je, pokud jde o výklad pojmu týrání, stále
aktuální. Kromě tohoto základního typu existují další typy kriminalizovatelného, resp. trestně stíhatelného, domácího násilí, odvozené od různých vzorců násilí mezi
partnery. Jde o partnerské psychické týrání, které se blíží intimnímu terorismu
svou dlouhodobostí a tendencí k eskalaci, přičemž násilná osoba však nepoužívá
fyzické násilí, a o dysforické domácí násilí odvozené od osobnosti násilné
osoby. To se může buď blížit mentálnímu, nebo intimnímu terorismu, na rozdíl od
nich však není klíčovým motivem násilné osoby uplatňování moci a kontroly,
nýbrž závislá osobnost tyrana trpí stálými obavami, že by mohl být opuštěn,
čemuž se snaží zabránit excesivní kontrolou a porušováním hranic ve vztahu. Tyto tři typy domácího násilí, pro které je možné pachatele trestně stíhat, je
podle státní zástupkyně nutné odlišit od situačního párového násilí, čili
obecného verbálního i fyzického párového násilí, které se případně vyskytuje v
partnerském soužití a zcela vybočuje z výše naznačené definice domácího násilí,
neboť v něm chybí základní znaky, a sice především asymetrický vztah mezi
partnery, kdy se dokonce mohou role oběti a agresora při jednotlivých
incidentech střídat. Rozpoznání domácího násilí a jeho typu je mimořádně
komplikovanou otázkou, která vyžaduje odborné znalosti, nejde však o otázku
právní. Znalecký posudek vyjadřující se k existenci a typu domácího násilí
nepředstavuje vyjádření viny, resp. neviny obviněného, ale je stanoviskem k
existenci domácího násilí, jakožto nežádoucího sociálního jevu s ohledem na
danou věc. V posuzované trestní věci znalkyně konstatovala, že jde o domácí násilí typu
konfliktního soužití, které je typické tím, že startérem konfliktu jsou hádky.
Znalkyně osvětlila, že v tomto typu konfliktního soužití bylo možné zaznamenat
v první fázi mezi obviněným a poškozenou boj o představu vztahu, později šlo ze
strany poškozené o snahu vybojovat si pozici. To, že u poškozené nebyla
diagnostikována posttraumatická stresová porucha, ještě bez dalšího neznamená,
že by nemohla být obětí domácího násilí, neboť u různých obětí mohou být
zaznamenány různé klinické diagnózy, např. depresivní reakce nebo úzkostné
neurotické poruchy, ale také pouze popisný výčet následků viktimizace, které
nespadají pod konkrétní psychopatologické poruchy. Znalkyně tedy ve svém
posudku hovoří o krizovém kalamitním vztahu, v němž docházelo k situačním
konfliktům s verbální a fyzickou agresí, do kterého se mohly promítat
osobnostní profily obou zúčastněných, neboť na základě analýzy manželského
vztahu dospěla k závěru, že mezi obviněným a poškozenou neexistoval asymetrický
vztah, neboť poškozená rozhodovala o způsobu života rodiny, o financích, o
trávení volného času, o sexualitě i o výchově dětí a nebyla sociálně izolovaná
a dokázala si v soužití s obviněným prosadit svůj názor. Podle státní zástupkyně tak existují určité indicie, které zpochybňují závěr
soudů, že obviněný naplnil znak týrání ve smyslu § 199 odst. 1 tr. zákoníku. Nelze tvrdit, že by obviněný poškozenou finančně izoloval a nesnažil se rodinu
zajistit, že by mezi nimi existoval asymetrický vztah, kdy sebedůvěra poškozené
byla takovým způsobem narušena až ochromena, že by nebyla schopna o ničem sama
rozhodovat, byla zcela podrobena vůli obviněného. Pro naplnění znaku týrání ve
smyslu § 199 odst. 1 tr. zákoníku musí pachatel s poškozeným natolik zle
nakládat, aby to poškozený vnímal jako těžké příkoří. Zároveň musí takové
zacházení vykazovat vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti. Je nesporné, že
chování a jednání obviněného se vymykalo běžným a standardním vzorcům
manželského soužití, kdy navíc bezpochyby vytvářel nevhodné výchovné prostředí
pro nezletilé děti. Avšak i přes skutečnost, že se vůči poškozené dopouštěl
neadekvátních ataků, a to i za použití násilí, dosud nebylo jednoznačně
ozřejměno, zda nabylo jeho celkové jednání vůči poškozené takové míry intenzity
a komplexní povahy, a to i s ohledem na to, že nemělo na poškozenou takový
dopad, aby jej bylo možné právně kvalifikovat jako týrání ve smyslu § 199 odst. 1 tr. zákoníku. Je totiž stále nevyjasněné, zda jednání obviněného ve všech
zjištěných formách již dosáhlo vyššího stupně bezcitnosti a hrubosti, aby jej
bylo možné právně posoudit způsobem, jak to učinily soudy obou stupňů. Skutkově
nebyla podle státní zástupkyně dostatečným způsobem věnována pozornost vývoji
manželského vztahu a výpověď poškozené nebyla zvažována vzhledem ke stanovisku
lékařů nebo terapeutů, které v průběhu manželského svazku s obviněným
navštívila. Již sama četnost těchto návštěv svědčí o tom, že ve vztahu s
obviněným zřejmě řešila určité situace a svůj postoj k nim, přičemž z výpovědí,
případně zpráv těchto odborníků, by případně bylo možné odvodit i přesnější
informace o četnosti ataků obviněného vůči poškozené, včetně startérů takového
jednání.
Z hlediska zjištění dynamiky a vývoje manželského vztahu by pak bylo
možné zvažovat i znalecké zkoumání obviněného, zejména zjištění charakteristiky
jeho osobnosti s ohledem na případné predispozice k násilnému jednání. Znalecký
posudek se jeví v posuzované trestní věci účinným a potřebným důkazem, neboť z
chování obviněného je možné usuzovat na schopnosti manipulace a konspirace. Pozornost je pak třeba zjevně zaměřit i na časové ukotvení jednotlivých ataků,
aby tak bylo možné lépe posoudit intenzitu jeho jednání. Rovněž se jeví vhodným
důkazně podložit, zda násilné ataky ve vztahu dovolatele s poškozenou byly
jednostranné, zvláště když obviněný nabízí přímé svědectví o opaku. K námitkám obviněného vztaženým ke skutku popsanému pod bodem 2 výroku o vině
státní zástupkyně uvedla, že svědek J. M. připustil, že zajišťoval rekonstrukci
domu obviněného, a dohodli se, že po dobu rekonstrukce bude moci s rodinou
přibližně po dobu tří měsíců užívat jeho rodinný dům. Nejprve obviněného z domu
vykázal, protože tam vařil v tlakovém hrnci drogy, došlo k výbuchu a začala
hořet střecha, podruhé pak, když jej obviněný napadl ranami pěstí do hlavy, kdy
byl odvezen do nemocnice a byl u něj zjištěn lehký otřes mozku. Písemná nájemní
smlouva uzavřena nebyla. I v případě, pokud by bylo připuštěno, že mezi svědkem
J. M. a obviněným vznikl nájemní vztah, podle státní zástupkyně obviněný
porušil zvlášť závažným způsobem podmínky nájmu, neboť dle slov svědka ohrozil
i jeho tím, že v domě vyráběl látky označované svědkem J. M. za drogy a svého
nájemce napadl. Po svědku nebylo možné rozumně požadovat, aby v nájmu
pokračoval. Obviněný se tedy odstěhoval a v domě svědka J. M. zůstaly nějaké
jeho věci. Uvedené skutečnosti však v žádném ohledu nesvědčí o tom, že by
obviněný mohl bez vědomí svědka J. M. jeho dům, případně pozemek a zahradu,
kdykoliv navštívit. Není tudíž pochyb o tom, že pokud obviněný v nočních
hodinách přelézal plot u nemovitosti svědka J. M., porušil tak jeho domovní
svobodu, a to způsobem, na který reaguje ustanovení § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Další obviněným uplatněné námitky je již třeba podle státní
zástupkyně označit za námitky skutkové. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil
usnesení Krajského soud v Praze ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 9 To 244/2017, i
jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 24. 4. 2017,
sp. zn. 1 T 67/2016, a aby přikázal Okresnímu soudu Praha-východ, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno v
zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a
bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.]. Dále musel Nejvyšší soud zvážit, zda lze uplatněné dovolací důvody považovat za
důvody uvedené v § 265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
V úvahu přitom
přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán v případech, kdy ve
věci rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost
byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před
rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Naplnění uvedeného dovolacího
důvodu je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci
rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v
původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu
druhého stupně namítnuta. Dovolatel, jinými slovy, nemůže namítat podjatost
soudce, který ve věci rozhodoval, až v dovolacím řízení, věděl-li o této
skutečnosti již dříve. Tomuto dovolacímu důvodu odpovídají námitky, podle kterých spatřuje obviněný u
předsedkyně senátu soudu prvního stupně JUDr. Haňkové, důvody pro vyloučení. Jde však o námitky zjevně neopodstatněné, neboť se jedná zjevně o skutečnosti,
které byly obviněnému v předchozím řízení známy, nebyly však z jeho strany
namítnuty. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání
vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v
předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska
hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným
skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém
rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto
směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při
zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se
pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných
právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost
může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že
buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní
předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může
rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v
žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod
dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém
zjištění. Námitky podané proti skutkovým zjištěním soudu proto nejsou dovolacím
důvodem a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. Učinil by tak v souladu s judikaturou
Ústavního soudu pouze v případě, kdy by byla skutková zjištění soudů v
extrémním rozporu s provedenými důkazy a bylo by tak porušeno ústavně
garantované právo obviněného na spravedlivý proces. O takový případ však v
posuzované věci nejde. Z naznačeného výkladu je patrné, že podstatná část námitek obviněného
uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídat nemůže, neboť se jimi domáhá
přezkoumání právě skutkových zjištění. Obviněný především nesouhlasí s obsahem
výpovědi poškozené J. V., kterou označuje za nevěrohodnou. V případě skutku
popsaného pod bodem 1 výroku o vině má za to, že šlo o jediný usvědčující
důkaz. S tím ovšem zásadně nelze souhlasit, neboť soud prvního stupně vyslechl
řadu svědků, kteří násilí z jeho strany vůči poškozené nějakým způsobem
potvrdili. Ačkoli nebyli pochopitelně svědky všech incidentů, k nimž v průběhu
společného soužití došlo, jejich svědectví lze nepochybně vnímat mimo jiné jako
potvrzující věrohodnost výpovědi poškozené. Částečně lze dát obviněnému za
pravdu v tom směru, že věrohodnost celé výpovědi nelze odvozovat od jedné
události, jak se soud prvního stupně poněkud nešťastně vyjádřil na str. 17. Z
dalšího kontextu odůvodnění je nicméně zřejmé, že soud prvního stupně při
posouzení věrohodnosti poškozené nevycházel pouze z výpovědí M. V., V. V. a E. V. k události z května 2013, nicméně hodnotil samotný obsah výpovědi, její
konzistenci s výpovědí v přípravném řízení, závěry znaleckého posudku a také
další důkazy. Svědkyně E. V. např. zmiňovala, že také ona byla jako bývalá
manželka obviněného obětí násilí z jeho strany. Stopy násilí na poškozené pak
zaznamenala také svědkyně H. D. Pokud jde o znalecký posudek Doc. PhDr. Ludmily Čírtkové, CSc., lze
konstatovat, že obviněný poněkud účelově vytrhává z kontextu jeho jednotlivé
závěry a současně argumentuje jeho narativní částí, v rámci které poškozená
popisovala průběh vztahu. K tomu lze nad rámec odůvodnění rozsudku soudu
prvního stupně dodat, že při znaleckém vyšetření poškozená nevypovídala jako
svědkyně, tedy pod sankcí křivé výpovědi. Také záznam takového sdělení
prostřednictvím znalkyně je pochopitelně jistým způsobem korigován, promítají
se do něj formulace znalkyně, nejde tedy o přesný záznam řečeného.
Znalkyně
přitom, i přes jistou změnu v postoji poškozené k trestnímu stíhání obviněného
a z toho vyplývající neochotu o událostech hovořit, hodnotila předchozí výpověď
poškozené z přípravného řízení jako produkt její paměti, tedy z odborného
hlediska jako věrohodnou. Pokud pak znalkyně dospěla k závěru, že nejde o typický případ domácího násilí,
kde se vyskytuje párová asymetrie a uplatňování moci ze strany jednoho z
partnerů, ale že šlo o násilí jako důsledek hádek a konfliktů ve vztahu, je
třeba říci, že tento odborný závěr nijak nezpochybňuje skutečnost, zda k násilí
reálně došlo, jak se to obviněný snaží naznačit. Znalkyně také nikde neuvádí,
že mělo snad docházet ke vzájemnému fyzickému napadání či ke vzájemným nadávkám
apod. U poškozené sice nezjistila známky traumatizace ani příznaky souhrnně
označované pojmem „syndrom týrané osoby“, k tomu je však třeba říci, že
skutková podstata trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí § 199
odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku nevyžaduje vznik takového následku nebo jiného
následku na zdraví poškozeného. Nejvyšší soud se přitom neztotožňuje s názorem
státní zástupkyně, že pouze určité odbornou veřejností rozlišované druhy
domácího násilí určené charakterem vztahu pachatele a oběti a mechanismem
vzniku násilí je možné stíhat podle ustanovení § 199 tr. zákoníku. Jediným
hlediskem při posouzení trestnosti jednání totiž musí být skutečnost, zda došlo
k naplnění znaků dané skutkové podstaty. Státní zástupkyně poněkud přeceňuje nejen význam znaleckého posudku v rámci
dokazování, ale jak se zdá, přeceňuje také samotné možnosti znaleckého
zkoumání, do nějž se vždy do jisté míry promítá subjektivní hodnocení znalce,
ale také aktuální úroveň poznatků v daném oboru, která je navíc předmětem
neustálého vývoje. Pakliže soudy mají k dispozici dostatek důkazů, z nichž je
možno zjistit informace o spáchaném násilí, úkolem znaleckého posudku z oboru
psychologie je pak zejména u oběti identifikovat případnou posttraumatickou
stresovou poruchu či jiný následek jako možnou těžkou újmu na zdraví. Absence
takové poruchy pak ovšem sotva může svědčit o tom, že k násilí nedošlo. To
ostatně ani v daném případě znalkyně netvrdí. Pokud pak dospěla k závěru, že v
daném případě nedocházelo k sociální izolaci poškozené, poškozená mohla
rozhodovat o svém intimním životě, o financích nebo o společných aktivitách
rodiny, ani toto nijak nesvědčí o reálně spáchaném násilí ze strany obviněného. Jde pouze o známku toho, že se v praxi vyskytují závažnější případy týrání, kdy
je fyzické násilí umocněno uplatňováním kontroly ve výše uvedených oblastech. Ani to však nemůže vyloučit závěr o naplnění znaků dané skutkové podstaty v
posuzovaném případě. Ostatně ačkoli státní zástupkyně částečně ve shodě s obviněným požaduje doplnit
dokazování dalším znaleckým zkoumáním poškozené a také obviněného, v závěru
této části svého vyjádření konstatuje, že je stále nevyjasněné, zda jednání
obviněného ve všech zjištěných formách dosáhlo vyššího stupně bezcitnosti a
hrubosti, aby je bylo možno právně posoudit způsobem, jak to učinily soudy.
Posouzení charakteru násilí, tedy jeho hrubosti a bezcitnosti, však není úkolem
znalce a sotva jej lze zjistit zkoumáním oběti a pachatele. Takové posouzení
lze naopak bez potíží učinit na základě svědeckých výpovědí, kterými byly
jednotlivé útoky popsány. V případě zkoumání oběti může znalec psycholog určit
případný následek spáchaného násilí. V případě zkoumání pachatele pak popsat
jeho osobnostní rysy, které mohou, ale také nemusejí korespondovat s výsledky
dalších důkazů. Je třeba zdůraznit, že i když u zkoumané osoby nejsou znaleckým
zkoumáním žádné agresivní povahové rysy zjištěny, v žádném případě to
neznamená, že se daná osoba nemůže dopustit násilí. Agrese je do určité míry
vlastní každému člověku. De facto již to, že člověk žvýká krajíc chleba, aby se
nasytil, je agresivním aktem. Případně zjištěné osobnostní rysy naznačující
zvýšený sklon k násilnému chování tak mohou mít z hlediska dokazování pouze
podpůrný význam. Absence takových rysů však neprokazuje nic než právě absenci
takových povahových rysů. Je proto zcela logické, že soudy za daného stavu
dokazování v projednávané věci považovaly zpracování znaleckého posudku z oboru
psychologie na obviněného za nadbytečné. V případě poškozené pak není zřejmé,
co dalšího by bylo možno znaleckým zkoumáním její osoby zjistit. Znalkyně doc. Čírtková své závěry formulovala jednoznačně a ani státní zástupkyně o nich nemá
pochybnosti. Zdá se tedy, že státní zástupkyně směřuje spíše ve shodě s
obviněným ke zpochybnění skutkových zjištění, která vyplynula z výpovědi
poškozené a dalších svědků, a to vzhledem k absenci (dlouhodobých či trvalých)
následků na psychice poškozené. K tomu se však již dovolací soud vyjádřil. Pojem týrání se v judikatuře vykládá jako zlé nakládání s osobou blízkou nebo
jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí vyznačující se vyšším
stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje
jako těžké příkoří (srov. č. 20/2006 Sb. rozh. tr.). Pokud jde o otázku, zda
poškozená pociťovala jednání obviněného jako těžké příkoří, ani toto nelze bez
dalšího ztotožňovat se vznikem traumatických apod. následků na její psychice. Je zřejmé, že každá oběť násilí neprožívá způsobenou újmu stejným způsobem a
různí se také psychické mechanismy následného zpracování traumatické události,
tedy to, jak se poškozený s prožitky vyrovnává. V praxi se mohou vyskytnout
samozřejmě také případy, kdy znalecké zkoumání oběti nebude reálně proveditelné
např. pro duševní poruchu apod. Při posouzení stupně hrubosti a bezcitnosti
jednání a otázky, zde je poškozený pociťoval jako těžké příkoří, se tak do
značné míry uplatní objektivnější hledisko, tedy nikoli pouze jak vnímal a
cítil konkrétní poškozený, ale jak by v dané situaci za daných okolností
vnímala a cítila většina lidí vyznačujících se charakteristikami poškozeného
(věk, vztah k pachateli, zdravotní stav apod.).
Toto je jistě možné odvodit z
povahy samotných násilných aktů, které v daném případě byly prokázány
svědeckými výpověďmi, a u nichž lze jistě konstatovat, že by je každý na sobě
musel vnímat jako těžké příkoří, byť k nim docházelo jako k vyústění
počátečního vzájemného konfliktu či hádky. Nejvyšší soud neshledal v dané věci ani žádný případ tzv. opomenutých důkazů. Neprovedení důkazních návrhů soudy řádně odůvodnily. Pokud jde o důkaz
e-mailovou komunikací, tento byl primárně hodnocen jako nadbytečný, pouze
podpůrně soud vyjádřil jistý náznak obavy, že by komunikace mohla být obviněným
zfalšována. Pokud pak jde o skutek uvedený pod bodem 2 výroku o vině, soudy předně
nedospěly k závěru, že by obviněný užíval dům poškozeného na základě nájemní
smlouvy, z níž by mohl vyvozovat výpovědní lhůtu. Jde tak o námitku směřující
do oblasti skutkových zjištění. To ostatně muselo být obviněnému zřejmé, jinak
by totiž neměl důvod lézt na pozemek poškozeného přes bránu. Také další námitky
obviněného pak směřují do oblasti skutkových zjištění. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v sobě zahrnuje dvě
alternativy. Podle první z nich je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí
nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení
uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní
podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo
zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího
soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání
podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené
trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod
dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí
řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a
odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §
265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto
obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256
tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že
jej odvolací soud neshledal důvodným. Obviněný neoznačil konkrétní alternativu jmenovaného dovolacího důvodu. První z
nich však nepřichází v úvahu již proto, že v projednávané věci došlo k věcnému
přezkoumání podle § 254 tr. ř. a odvolání obviněného bylo zamítnuto podle § 256
tr. ř. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu pak nemůže být naplněna za
situace, kdy Nejvyšší soud vady vytýkané obviněným na základě dovolacích důvodů
podle § 265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. v napadeném rozhodnutí neshledal. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným
rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu
uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. b), g) a l) tr. ř. ani
jiného dovolacího důvodu nedošlo. Dovolání obviněného P. V. proto pro jeho
zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v
souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 3. 2018
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.