11 Tdo 839/2014-29
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. srpna 2014 dovolání podané obviněným J. Š., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 2. 2014, sp. zn. 5 To 29/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 4 T 69/2013, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného J. Š. o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 4 T 69/2013, byl J. Š. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl podle tohoto ustanovení odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného a o náhradě škody. Podle skutkových zjištění se obviněný trestné činnosti dopustil s dalším spolupachatelem tím, že dne 22. 8. 2012 kolem 4:15 hodin v ulici … v Ch.
po předchozím požití alkoholických nápojů a předchozí domluvě, v úmyslu zmocnit se peněz poškozeného, které u poškozeného krátce před tím v baru viděli, nejprve ve vchodě domu č. p. …, kam poškozený doprovodil z baru I. K., obviněný J. Š. žádal po poškozeném J. K., částku 500 Kč za to, že měl mít něco s jeho „manželkou“, s níž poškozený vešel do vchodu, a když mu poškozený odmítl peníze dát a chtěl z vchodu domu odejít, obviněný J. Š. jej napadl tak, že ho jednou rukou chytil a tlačil do rohu chodby a druhou rukou mu stále sahal na zadní kapsu kalhot, v níž měl poškozený peněženku, a poté, co se poškozenému podařilo vysmeknout z držení obviněného Š., dojít ke vchodovým dveřím a otevřít je, obviněný J.
C., který se nacházel před vchodovými dveřmi, udeřil poškozeného jedenkrát rukou do obličeje, a poté, kdy poškozený upadl na zem, jej kopali do těla a přitom mu ze zadní kapsy kalhot odcizili peněženku spolu s finanční hotovostí 8 500 Kč, občanským průkazem, kartou pojištěnce VZP, rodným listem a paměťovou kartou do mobilního telefonu, a nato z místa utekli, přičemž poškozenému J. K. způsobili na odcizených věcech škodu v celkové výši 8 950 Kč a dále mu způsobili pohmoždění na hlavě, na levém rameni a v oblasti hrudníku s dobou léčení cca 14 dní.
Proti citovanému rozsudku podali obviněný, jeho matka a jeho družka odvolání, která Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 14. 2. 2014, sp. zn. 5 To 29/2014, podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Bohuslava Rolla dovolání. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V textu dovolání obviněný uvedl, že skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, jsou v extrémním rozporu a provedenými výpověďmi svědka K. a poškozeného. Jedná se podle něj o vadu, k jejíž nápravě by přikročil i Ústavní soud. Výpovědi svědků, prokazující tvrzení obviněného, nebyly ničím vyvráceny. Závěrem svého dovolání pak obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 2. 2014, sp. zn. 5 To 29/2014, i rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 4 T 69/2013, a sám rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby.
Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.]. Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.
Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při
zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Tak je tomu i v posuzovaném případě. Obviněný sice formálně tvrdí, že jím napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, ve skutečnosti však brojí proti skutkovým zjištěním učiněným v předchozím řízení, resp. proti hodnocení provedeného dokazování. Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“. Jak již bylo výše zmíněno, označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být jen formální, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02). Nad rámec dovolacího řízení Nejvyšší soud dodává, že v projednávané věci soudy logicky a přesvědčivě vysvětlily, jak dospěly ke svým skutkovým závěrům, přičemž odůvodnění jejich rozhodnutí nebudí pochybnosti. Odůvodnění dovolání podaného obviněným je tvořeno pěti řádky, v rámci kterých mimo obecných frází uvádí jedinou nekonkrétní námitku, tedy že skutkové závěry učiněné soudy ve věci jsou v extrémním rozporu s výpověďmi svědka K. a poškozeného. Toto tvrzení nijak nekonkretizuje, čili by na něj rovněž nebylo možné reagovat jinak než v obecné rovině. Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný J. Š. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou zakotveny v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle § 265i odst. 3 až 5 tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. srpna 2014
Předseda senátu: JUDr. Karel Hasch