11 Tdo 844/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17.
prosince 2002 dovolání podané obviněným M. M., proti usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 1 To 13/02, jako soudu odvolacího v trestní
věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 1/2002, a rozhodl t a k
t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2002, sp. zn. 57 T 1/2002, byl
obviněný M. M. uznán vinným trestnými činy obecného ohrožení podle § 179 odst.
1, 3 písm. a) tr. zák. a krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr.
zák. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 179 odst. 3, § 35 odst. 1 tr.
zák. k trestu odnětí svobody v trvání třinácti a půl roku, pro jehož výkon byl
zařazen podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou.
Dále byli podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškození doc. JUDr. V. F., bytem P., N.
S. 9 a N. S. 9, s. r. o. se sídlem P., N. S. 9, odkázáni se svými nároky na
náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný M. M. odvolání, které Vrchní soud v Praze
usnesením ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 1 To 13/02, podle § 256 tr. ř. jako
nedůvodné zamítl. Opis tohoto usnesení byl doručen obviněnému dne 28. 5. 2002,
jeho obhájci dne 27. 5. 2002 a Městskému státnímu zastupitelství v Praze dne
24. 5. 2002.
Proti shora citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný
prostřednictvím obhájce dne 25. 7. 2002 dovolání, kterým napadl jediný výrok
tohoto rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto podle § 256 tr. ř. o zamítnutí jeho
odvolání. Jako dovolací důvod uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci a nesprávném posouzení otázek hmotného práva
trestního, přičemž odkázal na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř.
V textu tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že podle jeho
názoru posoudil odvolací soud formu jeho zavinění ve vztahu k trestnému činu
obecného ohrožení podle § 179 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. z hlediska
hmotného práva nesprávně, neboť dovodil jeho zavinění na způsobeném následku ve
formě nepřímého úmyslu ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák. Uznat jej vinným ze
spáchání uvedeného trestného činu by však bylo možné až tehdy, pokud by bylo
prokázáno, že nepochybně naplnil všechny jeho zákonné znaky, a zejména, že
všechny znaky objektivní stránky trestného činu jsou zahrnuty zaviněním v
právně relevantní formě.
Odvolací soud se přitom podle dovolatele dostatečným způsobem nevypořádal s
jeho námitkami soustředěnými do odvolání, zvláště s jeho poukazem na okolnost,
že nezpůsobil zranění na těle poškozeného, že požár založil v jiných
místnostech, než ve kterých se nacházel poškozený, a to v místnostech, kde
odcizil věci. Rovněž tak se nevypořádal s jím tvrzenou skutečností, že
poškozený byl schopen pohybu, přičemž se omezil na konstatování, že poškozený
nebyl pro opilost schopen odemknout byt a svléci se, a že tyto úkony za
poškozeného dělal obviněný. Tento závěr je navíc v rozporu se zjištěními
skutkového děje obsaženými v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
Odvolacímu soudu proto vytýká, že nepřesvědčivě plnil úlohu apelačního soudu,
pokud se ve svém rozhodnutí nevypořádal se všemi námitkami odvolání.
Dále pak odvolacímu soudu vytkl, že závěr ohledně využití bezvládnosti a
neschopnosti poškozeného ke spáchání trestného činu krádeže svojí relevancí ve
vztahu k trestnému činu obecného ohrožení není souvztažný. Konečně závěr
týkající se jeho srozumění s případným tragickým následkem, prokazovaný
jednáním na místě činu, kdy údajně neučinil ničeho ke zmírnění ohrožení,
nezohledňuje místo činu z hlediska jeho umístění v budově, tedy to, že byt se
nacházel v přízemí činžovního domu. Tato okolnost a rovněž poukaz na jistou
míru schopnosti poškozeného jednat, vzbuzují pochybnost o prokázání zavinění
obviněného v podobě nepřímého úmyslu, a jsou dalším prvkem odůvodňujícím
existenci zavinění ve formě nedbalostní.
Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací napadené
usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil.
Následně bylo z podnětu výzvy soudu prvního stupně obviněným podané dovolání
doplněno podáním ze dne 2. 10. 2002 o chybějící návrh na další postup
dovolacího soudu následující po navrhovaném zrušení napadeného rozhodnutí.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v
Praze a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
K podanému dovolání (ve stavu před doplněním) se podrobně vyjádřil státní
zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedl, že podle § 265f odst. 1 tr.
ř. musí dovolání obsahovat mj. konkrétní návrh na rozhodnutí dovolacího soudu.
Dovolání obviněného M. však obsahuje pouze označení rozhodnutí, které má být
zrušeno, nikoliv však jak má být dále ve věci postupováno. Konstatoval proto,
že dovolání postrádá jednu ze základních obsahových náležitostí podle § 265f
odst. 1 tr. ř. a navrhl, aby jej Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. d)
tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v
neveřejném zasedání. Podotkl, že ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku
postrádá podrobnější vymezení některých znaků objektivní stránky trestného
činu. Poukázal však zároveň na formalizovaný charakter tohoto mimořádného
opravného prostředku, kdy nelze v rámci dovolacího řízení k takovým vadám, jež
nebyly v dovolání uplatněny, přihlížet. Ke konkrétně uplatněným námitkám uvedl,
že tyto jsou svým obsahem námitkami skutkovými, směřujícími proti hodnocení
důkazů soudy. Správnost hodnocení důkazů postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. však
nelze na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
přezkoumávat. Námitky dovolání se tedy nekryjí s formálně uplatněným dovolacím
důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani s jiným zákonným dovolacím
důvodem. Pokud by tedy dovolatel formální vadu dovolání odstranil, bylo by
podle něj namístě podané odvolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr.
ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této
trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a
oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§ 265a odst. 1,
odst. 2 písm. h) tr. ř./, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde
lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou
osobou /§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný
dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona,
jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k části
ustanovení § 265b tr. ř., a to odstavci prvnímu.
Obviněný v dovolání označuje jako důvod skutečnosti uvedené v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. V tomto ustanovení ani v žádném z dalších ustanovení
§ 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí
bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění.
V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových
vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především
stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.) i obnovu řízení (§ 277 a
násl. tr. ř.).
Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě,
kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve
skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Tak je tomu i v tomto případě. Jak vyplývá z vyslovených námitek, podstata
dovolání spočívá v nesouhlasu obviněného s hodnocením důkazů soudy obou stupňů
a z něho vyplývajících závěrů ohledně vymezení průběhu skutku a okolností
významných pro posouzení znaků subjektivní stránky trestného činu. Takový závěr
soudů je však závěrem skutkovým, který teprve tvoří podklad pro hmotně právní
posouzení skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty v konkrétním
případě v úvahu přicházejícího trestného činu. Přitom skutková zjištění soudů,
jak již bylo uvedeno, nelze dovoláním v těchto souvislostech napadat.
S přihlédnutím ke všem těmto skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
obviněný podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b
odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a
dovolání obviněného odmítl, aniž z jeho podnětu napadené rozhodnutí a řízení
jemu předcházející přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř.
O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. prosince 2002
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch