11 Tdo 852/2024-420
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2024 o dovolání obviněného R. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 6. 2024, č. j. 3 To 144/2024-382, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 4 T 91/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného R. D. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 7. 2. 2024, č. j. 4 T 91/2023-341, byl R. D. (dále jen „obviněný“) uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), písm. c) tr. zákoníku. Za uvedený trestný čin soud prvního stupně podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku dále obviněnému uložil trest propadnutí věci, který ve výroku svého rozsudku podrobně specifikoval.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích odvolání, na jejichž základě Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d) a písm. e) tr. řádu napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.
zákoníku. Tohoto trestného činu se přitom obviněný – na podkladě skutkových zjištění soudu prvního stupně a odvolacího soudu – dopustil následovně: od přesně nezjištěné doby, nejméně však od konce prosince 2022 do 2. 5. 2023 v Českých Budějovicích, poté, co si na přesně nezjištěném místě a v přesně nezjištěnou dobu neoprávněně opatřil bílou krystalickou látku obsahující hydrochlorid metamfetaminu o celkové hmotnosti 146,2 g s koncentrací metamfetaminové báze 70,4 %, tedy 102,924 g metamfetaminu (pervitinu), tuto pro sebe a pro jiného neoprávněně přechovával v příručním kovovém trezoru značky Yale, který ve snaze minimalizovat možnost odhalení svěřil do úschovy P.
P., narozenému XY, když k obsahu příručního trezoru měl přístup pomocí klíče pouze obviněný, P. P. mu vždy na jeho žádost přinesl v nepravidelných intervalech do místa jeho bydliště na adrese XY, XY, příruční trezor obsahující pervitin, digitální váhu a v době vydání věci P. P. 65 ks prázdných igelitových sáčků s lištou, obviněný si z trezoru za pomoci klíče, který měl výlučně ve svém držení, vždy odebral přesně nezjištěné množství pervitinu, poté trezor uzamkl, klíče si ponechal a trezor předal P.
P. k dalšímu uschování, když jako odměnu za uschování pervitinu předal P. P. pervitin minimálně v pěti případech v blíže nezjištěném množství, a takto jednal s vědomím, že pervitin obsahuje psychotropní látku metamfetamin zařazenou do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách a do přílohy č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek vydaného na základě zmocnění podle § 44c zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, kdy k zacházení s takovou látkou je třeba zvláštního povolení, které neměl, a přesto, že byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19.
10. 2022, č. j. 16 T 4/2022-4289, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2023, č. j. 15 To 16/2023-4414, uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi roků se zařazením do věznice s ostrahou, peněžitý trest ve výměře 80 denních sazeb po 1 000 Kč a trest propadnutí věci.
3. Za uvedený trestný čin odvolací soud podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku uložil obviněnému trest odnětí svobody v trvání 4 let a 6 měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněnému uložil trest propadnutí věci, který ve výroku svého rozsudku podrobně specifikoval. II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Františka Pohanky, advokáta, dovolání, a to z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. řádu, neboť je přesvědčen, že odvolací soud ve svém rozhodnutí učinil skutková zjištění, určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
5. Po připomenutí dosavadního průběhu řízení, obsahu napadených rozhodnutí a jeho odvolací argumentace (tvořících podstatnou část dovolání) obviněný ve vztahu k jím uplatněným dovolacím důvodům uvádí, že na straně odvolacího soudu je dán zjevný rozpor mezi obsahem hodnocených důkazů a skutkovými zjištěními tohoto soudu. Připomíná, že na straně jedné je zde jeho výpověď a obhajoba před soudem prvního stupně, jejímž základem je tvrzení, že pervitin daroval svědku P. jako odměnu za mnohaměsíční práci vykonávanou v bydlišti jeho rodiny svědkem, a to v přesně nezjištěný den koncem měsíce prosince 2022 a na druhé straně je zde jediný důkaz svědčící proti jeho osobě, a to výpověď svědka P. učiněná v přípravném řízení. Tento důkaz je však podle obviněného devalvován opakovanými předchozími vyjádřeními svědka, že obsah příručního trezoru, včetně pervitinu, injekční stříkačky obsahující rozpuštěný pervitin a další věci zajištěné u svědka, patří právě svědkovi. Vyjádřil-li svědek P. u hlavního líčení spontánně svoji obavu, aby nebyl stíhán pro křivou výpověď, pročež odmítl vypovídat a současně uvedl, že některá jeho dřívější tvrzení učiněná v rámci jeho výpovědi v přípravném řízení jsou nepravdivá, má obviněný za to, že jde o další umocnění pochybností o pravdivosti jeho tvrzení uvedených při výslechu v přípravném řízení. Výpověď svědka P. je tak třeba podle obviněného vyhodnotit komplexně a objektivně, přičemž nemá oporu v žádném dalším důkazu. V dané věci je tudíž dán zřejmý rozpor mezi důkazy a skutkovými závěry odvolacího soudu. Snaha uvedeného soudu překlenout důkazní nouzi jakýmisi logickými úvahami je podle obviněného naprosto nepřesvědčivá a zcela popírající (mimo jiné) zásadu in dubio pro reo.
6. Obviněný tak má za to, že pokud by odvolací soud objektivně hodnotil provedené důkazy a postupoval důsledně v intencích § 2 odst. 6 tr. řádu při respektování požadavku fér procesu a shora uvedené zásady, nemohlo by dojít k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Ten by musel být správně kvalifikován jako přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku.
7. Z těchto důvodů je obviněný přesvědčen, že jím uplatněné dovolací důvody jsou dány a navrhuje proto, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. řádu mu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
8. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství J. C. (dále jen „státní zástupce“). Po připomenutí dosavadního průběhu řízení, obsahu rozhodnutí soudů nižších stupňů a dovolací argumentace obviněného státní zástupce konstatuje, že pokud obviněný deklaruje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, předpokládá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný však podle státního zástupce neuvádí žádné námitky ryze hmotněprávního charakteru a pokud vyjadřuje nesouhlas s přisouzenou kvalifikací a dožaduje se mírnějšího posouzení skutku, činí tak primárně skrze rozporování skutkových zjištěních učiněných soudy nižších stupňů a teprve prostřednictvím alternativního pohledu na ně usiluje o modifikaci vlastní trestní odpovědnosti. Takové námitky však podle státního zástupce neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.
9. Následující část dovolací argumentace obviněného, ve které poukazuje na skutkové vady, především za pomoci zpochybňování výpovědi svědka P., pak podle přesvědčení státního zástupce nepřesahuje meze běžné polemiky s rozsahem provedeného dokazování a způsobem jeho hodnocení ze strany soudů nižších stupňů. Státní zástupce neshledává žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedeným dokazováním, natož rozpor extrémní ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, pro který by teprve mohl nastat zcela výjimečný zásah Nejvyššího soudu do oblasti skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Připomíná, že výpověď svědka P. z přípravného řízení mohla být použita v řízení před soudem a lze jí přiznat stěžejní váhu z hlediska objasnění aktivního podílu obviněného na nakládání s metamfetaminem, resp. pervitinem. Za důležité státní zástupce považuje, že soud prvního stupně si byl vědom nastolené situace, ve které vůči sobě stály různé skutkové varianty, a postupoval obezřetně při hodnocení výpovědi svědka P. a vyvozování skutkových závěrů z ní pramenících, jak se očekává ve věcech uvedeného druhu (k tomu odkazuje na příslušné pasáže odůvodnění rozsudku daného soudu, v nichž je současně vypořádána i související obhajoba obviněného). Státní zástupce se tak shoduje se závěrem soudů nižších stupňů, že obviněný ve snaze minimalizovat odhalení jím páchané trestné činnosti na úseku toxikomanie přechovával pervitin u svědka P. a zajistil si výlučný přístup k němu uschováním v uzamčeném trezoru, který mu svědek předával.
10. K obviněným tvrzenému porušení zásady in dubio pro reo pak dodává, že by k němu mohlo dojít tehdy, pokud by důkazní situace skutečně vyzněla tak, že by nebylo možno se důvodně přiklonit ani k jedné z více v úvahu připadajících skutkových variant a soudy by z těchto zvolily pro obviněného méně příznivou. Jen za této situace, tj. skutečně existujícího patového důkazního stavu, neodstranitelného dalším možným dokazováním, který je s ohledem na uplatňující se princip presumpce neviny [článek 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a § 2 odst. 2 tr. řádu] třeba řešit přijetím pro obviněného nejpříznivější skutkové varianty, by přijetí jiné varianty soudy znamenalo porušení obviněným zmiňované zásady. Sama skutečnost, že soud v situaci, kdy žádné pochybnosti nemá, přijme řešení, které obviněný nesdílí, však porušení dané zásady nezakládá.
11. Státní zástupce proto vzhledem k výše uvedenému navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b, a to s odkazem na § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. Podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu pak souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
12. Vyjádření státního zástupce Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k případné replice. Tu však do dne vydání tohoto usnesení neobdržel. III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje shora uvedené zákonné náležitosti.
14. Protože dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý ze zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení (§ 265i odst. 3 tr. řádu).
15. Obviněný ve svém dovolání výslovně uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. řádu, k nimž Nejvyšší soud připomíná následující.
16. K nápravě zásadních (extrémních) vad ve skutkových zjištěních je pak určen dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jenž je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (prvá alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa).
17. Smyslem tohoto dovolacího důvodu je kodifikace současné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento nově zařazený dovolací důvod věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu) [prvá alternativa], případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.) [druhá alternativa], a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno (třetí alternativa).
18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (prvá alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa).
19. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové
zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Je třeba zdůraznit, že pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.
20. Nejvyšší soud toliko dodává, že i při respektování taxativního charakteru výčtu dovolacích důvodů, platí, že interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
21. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně, jakož i s řízením, které předcházelo jejich vydání, dospěl k závěru, že dovolací argumentace obviněného neodpovídá žádnému z jím uplatněných dovolacích důvodů, neboť její podstatou je toliko nesouhlas se způsobem hodnocení povedených důkazů, na němž následně staví svůj závěr o nesprávném právním posouzení jemu přisouzeného skutku. Současně Nejvyšší soud neshledal opodstatněnými ani námitky obviněného směřující do oblasti ochrany jeho ústavně zaručených základních práv, především principu presumpce neviny a z něj plynoucí zásady in dubio pro reo, které jsou integrální součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 Úmluvy a článku 36 a násl. Listiny. K dílčím dovolacím námitkám – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. řádu – pak uvádí následující.
22. Jak již Nejvyšší soud uvedl výše, jádro dovolací argumentace obviněného spočívá v jeho nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně stran toho, že skutek se udál tak, jak ve své výpovědi v přípravném řízení popsal svědek P. Obviněný má za to, že učiněná skutková zjištění soudů nižších stupňů jsou založena na nesprávných závěrech. Uvedené odvozuje z tvrzení, že výpovědi svědka P. soudy neměly uvěřit, neboť daný svědek původně v přípravném řízení vypovídal odlišně a v hlavním líčení vyjádřil obavu, aby nebyl stíhán pro křivou výpověď, načež odmítl vypovídat a současně uvedl, že některá jeho dřívější tvrzení učiněná v rámci jeho výpovědi v přípravném řízení jsou nepravdivá.
23. K takto formulované dovolací argumentaci Nejvyšší soud konstatuje, že neodpovídá obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho první variantě, neboť skutková zjištění soudů nižších stupňů mají oporu v provedeném dokazování a obviněný toliko nesouhlasí s tím, že soudy namísto jeho výpovědi uvěřily dřívější výpovědi svědka P. V tomto směru je však třeba připomenout, že to je soud prvního stupně (potažmo za splnění zákonem stanovených podmínek soud odvolací), nikoliv obviněný, kdo je povolán, aby v souladu se základními zásadami trestního řízení (především zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr.
řádu a zásadou materiální pravdy ve smyslu § 2 odst. 5 tr. řádu) a pravidly dokazování zjistil skutkový stav věci a svá skutková zjištění pak v souladu s požadavky zakotvenými v § 125 odst. 1 tr. řádu náležitě, tj. logicky, srozumitelně a přesvědčivě, odůvodnil. Tak se podle Nejvyššího soudu stalo i v nyní projednávané trestní věci a pouhý nesouhlas obviněného se způsobem hodnocení provedených důkazů, založený na preferování vlastní výpovědi namísto výpovědi svědka P., na správnosti postupu soudů nižších stupňů nemůže ničeho změnit.
24. Podle Nejvyššího soudu soudy provedly pečlivé a co do rozsahu naprosto dostačující dokazování, přičemž si byly velmi dobře vědomy skutečnosti, že v projednávané trestní věci je stěžejní posouzení věrohodnosti obviněného a svědka P. a pravdivosti jejich výpovědí (co do jejich obsahu srov. body 2. až 4. a 5. rozsudku soudu prvního stupně). V bodu 14. svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že obviněný v podstatě doznal, co mu bylo kladeno za vinu. Pohříchu se ale nevypořádal s obhajobou obviněného, že tento svědkovi pervitin daroval jako odměnu za práci, a to pouze k jeho vlastnímu užití, přičemž obsah trezoru, v němž byl pervitin uložen, pravidelně kontroloval, aby si ověřil, že jej svědek užívá toliko pro sebe.
Toto pochybení soudu prvního stupně však napravil soud odvolací, který v bodech 20., 21., 24. a 29. svého rozsudku vysvětlil, proč neuvěřil uvedené obhajobě obviněného. Věrohodnost výpovědi svědka P. učiněné v přípravném řízení, jakkoliv se tento následně u hlavního líčení pokoušel její obsah relativizovat a původně při svém vlastním zadržení tvrdil, že pervitin patří jemu, byla nadto potvrzena dílem vlastní výpovědí obviněného, dále četnostní kontaktů mezi svědkem a obviněným, jakož i zjištěním, že svědek P.
neměl žádný důvod vůči obviněnému vypovídat nepravdivě, když byl sám (stručně řečeno) za jednání spočívající v držení onoho trezoru obsahujícího pervitin uznán vinným trestním příkazem soudu prvního stupně ze dne 13. 9. 2023, č. j. 6 T 144/2023-78, který nabyl právní moci dne 12. 10. 2023 (srov. body 21. a 29. rozsudku odvolacího soudu). Naopak obhajoba obviněného, která si zjevně odporuje co do účelu poskytnutí trezoru obsahujícího pervitin svědku P. (když mělo jít o odměnu za práci, s níž ale svědek nemohl nakládat v podstatě podle svého uvážení, ale obsah trezoru byl pravidelně kontrolován obviněným) se jeví v této části jako zcela nevěrohodná.
To i ve světle zjištění, že obviněný se skutku dopustil v době předcházející nástupu do výkonu trestu odnětí svobody, jenž mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 10. 2022, č. j. 16 T 4/2022-4289, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2023, č. j. 15 To 16/2023-4414 (viz výše), pročež konspirativní způsob distribuce pervitinu za použití jeho úschovy u svědka P., jehož za tuto službu odměňoval poskytováním pervitinu, dává – oproti obhajobě obviněného – smysl.
25. Zbývající část dovolací argumentace pak neodpovídá obviněným uplatněnému druhému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu v jeho první variantě, když tvrzení o nesprávném právním posouzení skutku obviněný staví na vlastní verzi skutkového stavu věci, která je ale odlišná od toho, jak byl zjištěn soudy na základě provedeného dokazování (viz výše). Pouze pro upřesnění Nejvyšší soud dodává, že obviněnému je kladeno za vinu jednání popsané shora a spočívající (stručně řečeno) v tom, že svědku P. svěřil do úschovy příruční trezor obsahující – mimo jiné – pervitin, tento obviněný z trezoru, do nějž měl výlučný přístup, odebíral za účelem další distribuce a svědkovi za úschovu opakovaně zaplatil pervitinem, navzdory tomu, že byl za obdobný trestný čin v předchozích třech letech odsouzen. Takto zjištěný skutek přitom plně odpovídá právní kvalifikaci učiněné odvolacím soudem, proti níž (jako takové) obviněný ostatně ani ničeho nenamítá.
26. Závěrem Nejvyšší soud doplňuje, že v rozhodování soudů nižších stupňů rozhodně nelze spatřovat porušení zásady in dubio pro reo. Z odůvodnění jejich rozsudků (viz výše) totiž plyne, že soudy neměly žádnou pochybnost, pokud jde o skutkový stav věci, již by bylo třeba vyložit ve prospěch obviněného. Podle judikatury Ústavního soudu přitom platí, že zásada in dubio pro reo se aplikuje až na závěr kompletně provedeného hodnocení, nikoliv u jednotlivých důkazů, jak se domáhá obviněný v nyní projednávané trestní věci (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 25.
4. 2019, sp. zn. I. ÚS 3146/18). Takový požadavek zcela logicky odráží zásadu volného hodnocení důkazů, podle níž je soud povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. řádu). Konečně platí, že soudy nižších stupňů se nezpronevěřily ani zásadě materiální pravdy, neboť skutkový stav zjistily na základě provedených důkazů bez důvodných pochybností a v rozsahu potřebném pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr.
řádu).
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
27. Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že dovolání obviněného R. D. neodpovídalo žádnému z jím uplatněných, ani jiných dovolacích důvodů. Současně Nejvyšší soud v postupu soudů nižších stupňů nezjistil ani jiná obviněným tvrzená pochybení, jež by měla za následek porušení některého z jeho ústavně garantovaných základních práv či svobod. Proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu dovolání obviněného odmítnul. V souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu takto rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 31.10.2024
JUDr. Petr Škvain Ph.D. předseda senátu