11 Tdo 899/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 24. června
2010 dovolání obviněných H. D. S. proti rozsudku Krajského soudu v Brně sp.
zn. 3 To 530/2008 ze dne 12. 11. 2008, jako soudu odvolacího, v trestní věci
vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 1 T 349/2003 a rozhodl t a
k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř. se dovolání obviněných H. D. S. a D.
Q. N. odmítají.
Rozsudkem Okresního soudu Brno - venkov ze dne 7. 9. 2007, sp. zn. 1 T
349/2003, byli obvinění H. D. S. a D. Q. N. uznáni vinnými tím, že jinému
umožnili nedovolené překročení státní hranice a tento čin spáchali za úplatu a
jako členové organizované skupiny a vědomě se členem zločinného spolčení, takže
se dopustili trestného činu nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a
odst. 1, 2 písm. b) a c) tr. zák., spáchaného ve prospěch zločinného spolčení
podle ust. § 43 tr. zák.
Následkem toho byl obviněný H. D. S. v souladu s ust. § 171a odst. 2 tr. zák.
za použití § 44 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3
(tří) let, podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu odnětí
svobody zařazen do věznice s ostrahou. Současně podle § 53 odst. 1 tr. zák. mu
byl uložen peněžitý trest ve výměře 100.000,- Kč s tím, že v případě nevykonání
tohoto trestu ve stanovené lhůtě soud dle § 54 odst. 3 tr. zák. stanovil
náhradní trest odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců. Zároveň mu byl podle
§ 55 odst. 1 písm. a, c) tr. zák. uložen trest propadnutí věci.
Obviněný D. Q. N. byl v souladu s ust. § 171a odst. 2 tr. zák. za použití § 44
odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trávní 2 a 1 (dva a půl)
roku a podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. pro výkon tohoto trestu zařazen do
věznice s ostrahou. Současně byl tomuto obviněnému podle § 53 odst. 1 tr. zák.
uložen peněžitý trest ve výši 30.000,- Kč a podle § 54 odst. 3 tr. zák. pro
případ, že tento peněžitý trest nebude ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl
stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) měsíců. Zároveň mu byl
podle § 55 odst. 1 písm. a, c) tr. zák. uložen trest propadnutí věci.
Na předmětné trestné činnosti se podílelo celkem 17 obviněných a projednáno
bylo celkem 25 případů nelegálního převedení cizinců z České republiky nebo
naopak do České republiky.
Následně oba obvinění podali odvolání, o kterých rozsudkem ze dne 12. 11. 2008
rozhodl Krajský soud v Brně, sp. zn. 3 To 530/2008 tak, že podle § 258 odst. 1
písm. b), odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí ohledně obviněného H. D. S.a ve
výroku o trestu a ohledně obviněného D. Q. N. a v celém rozsahu zrušil.
Následně podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že oba obvinění spáchali
trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a odst. 1, 2
písm. b), c) tr. zák., v důsledku čehož byl obviněný H. D. S. podle § 171a
odst. 2 tr. zák. za použití § 44 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí
svobody v trvání 28 (dvaceti osmi) měsíců, podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák. byl
výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 a 1 roku za
současného stanovení dohledu. Rovněž byl podle § 53 odst. 1 tr. zák. uložen
peněžitý trest ve výměře 100.000,- Kč a podle § 54 odst. 3 tr. zák. pro případ,
že nebude peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní
trest odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců. Zároveň byl uložen trest
propadnutí věci.
Obviněného D. Q. N. Krajský soud v Brně odsoudil podle § 171a odst. 2 tr. zák.
k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků a podle § 58 odst. 1 a § 59
odst. 1 tr. zák. výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří
roků a podle § 53 odst. 1 tr. zák. mu uložil peněžitý trest ve výměře 30.000,-
Kč. Pro případ, že nebude peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán mu byl v
souladu s ust. § 54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v
trvání 5 (pět) měsíců. Současně mu byl podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák.
uložen rovněž trest propadnutí věci.
Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění mimořádný opravný prostředek –
dovolání, a to obviněný H. D. S. dne 13. 5. 2009 u Okresního soudu Brno –
venkov a obviněný D. Q. N. u téhož soudu dne 23. 2. 2009.
Oba dovolatelé, právně zastoupení advokátem Mgr. Markem Sedlákem, odůvodnili
dovolání důvody podle ust. § 265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. [Dovolatel H. D.
S. ve svém písemném podání odkázal rovněž na důvod dovolání dle ust. § 265b
odst. 1 písm. l) tr. ř., nicméně dále neuvedl nijakou konkrétní argumentaci,
proto k němu Nejvyšší soud nijak nepřihlédl.]
Naplnění důvodu dovolání podle ust. § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. (spočívající
v tom, že ve věci rozhodl vyloučený orgán) oba dovolatelé spatřují v tom, že
před soudem I. stupně rozhodoval předseda senátu JUDr. Antonín Krátký, který
byl však vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení ve smyslu ust. § 30 odst.
2 tr. ř., neboť už v přípravném řízení vydával příkazy k odposlechu a záznamu
telekomunikačního provozu podle § 88 tr. ř., což je dle obou dovolatelů úkon
svojí povahou obdobný s úkony, které jsou vyjmenované v § 30 odst. 2 tr. ř. a v
důsledku toho se domnívají, že není schopen nestranně posoudit zákonnost
příkazů k odposlechu a záznamy telekomunikačního provozu. Na námitku, že příkaz
k odposlechu není výslovně uveden v ust. § 30 odst. 2 tr. ř., obhajoba uvádí,
že v tomto případě je třeba postupovat na základě analogie, jinak by platné
znění trestního řádu bylo v rozporu s čl. § 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod a čl. 6 odst. 1 tr. ř. Navíc námitku podjatosti JUDr. Krátkého oba
obvinění vznesli již v průběhu trestního stíhání.
Naplnění dovolacího důvodu podle ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
(rozhodnutí spočívá v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení) oba dovolatelé spatřují v tom, že skutková věta v
rozsudku soudu I. stupně je dle jejich názoru nezákonná. Toto své přesvědčení
odůvodňují tím, že skutky 3. až 8. nejsou dostatečně popsány z důvodu, aby
nebylo zřejmé jakým způsobem se obvinění podíleli na trestné činnosti. Z toho
oba vyvozují závěr, že pokud není skutek v souladu se zákonem popsán přesně
(viz. § 120 odst. 3 tr. ř.), není možné jej zhodnotit jako trestný čin, neboť
není myslitelné učinit závěr o tom, že jednání obou dovolatelů naplnilo zákonný
znak „organizuje“ nebo „umožní“ skutkové podstaty trestného činu podle § 171a
tr. zák. Navíc skutková věta neobsahuje žádné skutkové okolnosti, ze kterých by
bylo možné dovodit úmyslné jednání; úmysl dovolatelů není soudem II. stupně
tvrzen dokonce ani v právní větě. Dle obou obviněných ve skutkové větě rovněž
není popsána žádná úplata, ani organizovaná skupina, stejně jako zde nejsou
popsány ani žádné konkrétní znaky, které by toto zločinné spolčení popisovaly a
které by vyjadřovaly jeho mezinárodní charakter.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem oba obvinění navrhují, aby Nejvyšší soud
ČR jejich dovolání vyhověl a vydal usnesení, ve kterém rozsudek Krajského soudu
v Brně ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 3 To 530/2008, zrušuje, stejně jako všechna
další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující. Současně navrhují, aby
Nejvyšší soud ČR Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl.
K projednávanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce, činný u
Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Nejprve se
vyjádřil k části dovolání obou obviněných, ve kterém oba odkázali na dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Co se týče formálních důvodů, státní zástupce upozorňuje na to, že tento důvod
lze uplatnit pouze v případě, že vyloučený soudce učinil rozhodnutí napadené
dovoláním. Podle názoru dovolatelů ve věci rozhodoval vyloučený předseda
senátu. Důvod jeho vyloučení spatřují v tom, že tentýž předseda senátu vydal v
přípravném řízení rozhodnutí podle § 88 tr. ř. Tuto námitku obvinění vznesli
již v dřívějších stadiích řízení. V této trestní věci však podle názoru
státního zástupce rozhodnutí Okresního soudu Brno – venkov nenabylo v žádném z
výroků týkajících se obviněných právní moci, když ve věci rozhodoval o vině a
trestu dle § 259 odst. 3 tr. ř. soud II. stupně, na jehož rozhodování se JUDr.
Krátký nijak nepodílel. V návaznosti na to tedy státní zástupce uzavírá, že dle
jeho názoru uplatnění tohoto dovolacího důvodu nepřichází v úvahu.
Současně tato námitka nemůže obstát ani po stránce věcné, neboť ust. § 30 odst.
2 věta druhá tr. ř. taxativně uvádí případy, kdy je po podání obžaloby soudce
(nebo přísedící) z rozhodování soudů nižších stupňů vyloučen. Jelikož příkaz
podle § 88 odst. 1 tr. ř. zde uveden není, lze usoudit, že zákonodárce vycházel
z názoru, že toto rozhodnutí nemá takový charakter, aby účast soudce na jeho
vydání v budoucnu vzbuzovala pochybnosti o nestrannosti soudu. Z toho vyplývá,
že předseda senátu JUDr. Krátký v této věci jednoznačně vyloučen nebyl.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatelé uvádí řadu
námitek. První námitku, podle které rozhodnutí Krajského soudu v Brně nemá
oporu v provedených důkazech, státní zástupce odmítá jako zjevně irelevantní,
neboť oba obvinění hodnotí některé části provedeného a ukončeného dokazování
výhradně ze svého hlediska a svou námitku tak zjevně směřují výlučně do oblasti
skutkových zjištění.
Další výhrada dovolatelů směřuje na popis skutku v tzv. skutkové větě, kde oba
dovolatelé upozorňují na absenci zákonného znaku „úmyslného zavinění“. Tuto
námitku však státní zástupce považuje rovněž za nedůvodnou, neboť přestože je
popis skutku značně stručný, z charakteru jednání vyjádřeného formulací
„provedli nelegální převod“ vyplývá, že ze strany obviněných šlo evidentně o
jednání úmyslné (převedení jiné osoby přes hranici nemůže být jednáním
neúmyslným), s čímž zákonodárce evidentně počítal, a proto nepřítomnost tohoto
znaku v právní větě nepovažuje za chybu.
V dalším výkladu se státní zástupce vyjádřil k námitkám obou obviněných
odděleně.
Co se týče dovolání obviněného H. D. S. podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
zde státní zástupce přisvědčuje, že popis skutku ve skutkové větě v rámci
skutkové podstaty § 171a odst. 2 písm. b), c) tr. zák. není zcela vyhovující, a
to zejména z hlediska zákonných znaků „za úplatu“ a „člen organizované
skupiny“.
Ohledně trestného činu dle § 171a odst. 2 písm. b) a c) tr. zák. a jeho znaku
„za úplatu“ neobsahuje popis skutku žádné okolnosti, ze kterých by vyplývalo,
že by tento obviněný za účast na převádění migrantů přes hranice převzal
peněžité nebo jiné plnění a rovněž žádné konkrétní údaje neobsahuje ani
odůvodnění soudních rozhodnutí. Nalézací soud sice v odůvodnění svého
rozhodnutí citoval na str. 5 záznamy odposlechů telefonních hovorů, ve kterých
obvinění (a mezi nimi i dovolatel) hovořili mj. o finančních podmínkách
spojených s platbou za předávání osob, ale žádné konkrétní vlastní zjištění o
inkasování úplaty přijaté obviněným Sonem nalézací ani odvolací soud neučinil.
Co se týká znaku „člen organizované skupiny“, zde státní zástupce upozorňuje,
že je sice pravdou, že na trestné činnosti se podílelo více osob mezi kterými
existovalo i určité rozdělení úloh, nicméně úlohy obviněných jsou
charakterizovány značně kuse a za použití ne zcela jasných výrazů. Navíc se
dovolatel měl dopustit trestného činu nikoli pouze jako člen organizované
skupiny, ale rovněž „ve prospěch zločinného spolčení“, tedy podle § 43 tr. zák.
[V této souvislosti upozorňuje, že zločinné spolčení ve smyslu § 89 odst. 17
tr. zák. (ve znění platném do 30. 6. 2002) bylo vymezeno jako „společenství
více osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou
činností, které je zaměřeno na dosahování zisku soustavným pácháním úmyslné
trestné činnosti“ a z toho vyplývá, že tato právní úprava, která byla platná v
době spáchání činu, vyznívá pro obviněného příznivěji, než současné znění ust.
§ 89 odst. 17 tr. zák., které již podmínku zaměření na dosahování zisku
neobsahuje.] Nicméně v případě H. D. S.a byla skutková zjištění týkající se
existence tzv. zločinného spolčení rozvedena na str. 6 - 7 rozsudku odvolacího
soudu. Na základě tohoto zjištění pak tento soud vyvodil závěr, že popis skutku
v tzv. skutkové větě ve spojení s navazující částí odůvodnění odvolacího soudu
lze z hlediska znaků kvalifikované skutkové podstaty podle § 171a odst. 2 písm.
c) tr. zák. ve znění platném do 11. 7. 2007, jakož i z hlediska ust. § 43 tr.
zák., tj. spáchání trestného činu vědomě „se členem zločinného spolčení“
považovat za akceptovatelný.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce dovolání obviněného H. D. S. považuje
za oprávněné v té části, kde je namítáno, že popis skutku neobsahuje žádná
skutková zjištění odpovídající zákonnému znaku „za úplatu“. Jelikož však
odpadnutí právní kvalifikace podle § 171 odst. 2 písm. c) tr. zák. ve znění
platném do 11. 7. 2007 by z hlediska výměry trestu pro obviněného nemělo nijak
citelný dopad, proto navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR podané dovolání v souladu s
ust. § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl s odůvodněním, že projednání tohoto
dovolání by zásadně neovlivnilo postavení tohoto obviněného, navíc řešená
otázka po právní stránce není zásadního významu.
Co se týče dovolání obviněného D. Q. N. a jeho výhrad ohledně objektivních
znaků trestného činu dle § 171a odst. 2 písm. b) a c) tr. zák., zde státní
zástupce rovněž upozorňuje na to, že i tento dovolatel se měl předmětné trestné
činnosti dopustit „za úplatu“, ale tuto skutečnost nezmiňuje skutková věta, a
navíc zmínka tohoto charakteru chybí i v odůvodnění rozsudku – zde je pouze
poukázáno na záznamy odposlechů telefonních hovorů, ve kterých se obvinění
(mimo jiné) informují o finančních podmínkách spojených s platbou za předávání
osob, ale nic víc. Z toho dle státního zástupce však nevyplývá nic o tom, zda a
jakou úplatu obviněný skutečně převzal.
Co se týče znaku „člen organizované skupiny“, pozastavuje se státní zástupce
nad tím, že ze skutkové věty pouze vyplývá, že se na trestné činnosti podílelo
více osob (mezi kterými existovala i jakási dělba úkolů), ale další okolnosti,
ze kterých by vyplývalo, že kvalita součinnosti mezi pachateli překročila rámec
běžného spolupachatelství tato věta neobsahuje. V odůvodnění rozhodnutí jsou
sice uvedeny určité okolnosti, které se týkají kvalifikované trestné
součinnosti pachatelů, ovšem pouze ve vztahu k obviněnému H. D. S., u kterého
odvolací soud shledal, že předmětný trestný čin spáchal ve prospěch zločinného
spolčení (§ 43 tr. zák.) a ve vztahu k dalším pachatelům, u kterých bylo
prokázáno, že se provinili trestným činem účasti na zločinném spolčení podle §
163a tr. zák. a kteří v té době byli již pravomocně odsouzeni.
Situace obviněného D. Q. N. je však odlišná. Ve vztahu k němu odvolací soud
naopak vyložil důvody toho, proč u něho podmínky pro aplikaci ust. § 43 tr.
zák. neshledal, přičemž úvahy tohoto soudu do určité míry zpochybňují i
aplikaci kvalifikované skutkové podstaty podle § 171a odst. 2 písm. c) tr. zák.
(dovolatel se podle odvolacího soudu zúčastnil pouze dvou útoků a nemusel
údajně vědět, o jakou skupinu osob se jedná – viz. str. 7 rozsudku).
Vzhledem k tomu dovolání obviněného D. Q. N. vyhodnotil státní zástupce za
oprávněné, neboť dle jeho mínění skutková věta neobsahuje okolnosti
odpovídající zákonným znakům „za úplatu“, ani „organizovaná skupina“. Z těchto
důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR v souladu s ust. § 265k odst. 1 tr. ř.
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 3 To 530/2008,
zrušil, a aby v souladu s ust. § 265l odst. 1 tr. ř. uvedenému soudu přikázal,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhuje, aby
Nejvyšší soud v souladu s ust. § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí
v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§ 265c
tr. ř.) přezkoumal obsahové a formální náležitosti, resp. přípustnost podaných
dovolání dle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. a dále zda byla podána osobami
oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde
lze dovolání podat (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda
se nejedná o podání zjevně neopodstatněná podle § 265i písm. e) tr. ř. a zda
jsou tu důvody, pro které by musel předmětná dovolání odmítnout, zejména z
důvodů ust. § 265i odst. 1 písm. b), f) tr. ř. Po přezkoumání těchto podání
podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení
Nejvyšší soud přezkoumal a shledal, že dovolání jsou přípustná.
Nejprve je třeba uvést, že trestného činu nedovoleného překročení státní
hranice podle § 171a tr. zák. (ve znění platném a účinném v rozhodné době) se
dopustí ten, kdo pro jiného organizuje nebo jinému umožní nedovolené překročení
státní hranice. Přísnější trest je pak vyměřen tomu, kdo spáchá takový čin za
úplatu nebo jako člen organizované skupiny. Spáchání tohoto trestného činu ve
prospěch zločinného spolčení podle ust. § 43 tr. zák. se dopouští pachatel
trestného činu coby člen zločinného spolčení nebo pachatel, který takový čin
spáchal vědomě se členem zločinného spolčení anebo v úmyslu zločinnému spolčení
napomáhat, pokud okolnosti činu nebo osoba pachatele podstatně zvyšují stupeň
jeho nebezpečnosti pro společnost. Samotné zločinné spolčení definuje trestní
zákon v ust. § 89 odst. 17 tr. zák. jako společenství více osob s vnitřní
organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, které je
zaměřeno na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti. Předmětem dokazování
soudu nalézacího i odvolacího bylo šetření vedené za účelem zjištění, zda oba
obvinění naplnili znaky skutkových podstat těchto trestných činů, s jakou
intenzitou a v jaké míře. Předmětem Nejvyššího soudu je posoudit předložený
případ z hlediska dovolacích důvodů, které podatelé ve svých podáních uvedli.
Dovolání obou obviněných podal jejich obhájce na základě dovolacího důvodu
podle 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat,
jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod však nelze použít, pokud
tato okolnost byla tomu, kdo dovolání podává, již v původním řízení známa a
přitom jím nebyla před rozhodnutím orgánu II. stupně namítnuta. Naplnění
uvedeného dovolacího důvodu je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou
podmínek: a) ve věci rozhodl vyloučený orgán, a b) tato okolnost v původním
řízení nebyla dovolateli známa, anebo tato okolnost mu byla známa a byla jím
před rozhodnutím orgánu II. stupně namítnuta. Z toho vyplývá, že dovolatel
nemůže platně namítat podjatost soudce až v dovolacím řízení, pokud o této
skutečnosti věděl již dříve.
V posuzovaném případě oba dovolatelé shodně namítají podjatost soudce Okresního
soudu Brno - venkov JUDr. Antonína Krátkého s poukazem na to, že rozsudek soudu
I. stupně byl vydán tímto soudcem, který dle jejich náhledu byl vyloučen z
vykonávání úkonů trestního řízení ve smyslu § 30 odst. 2 tr. ř., protože v
přípravném řízení vydával příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního
provozu dle § 88 tr. ř., což je dle dovolatelů úkon svou povahou obdobný jako
úkony vyjmenované v ust. § 30 odst. 2, věta druhá tr. ř.
K tomuto argumentu považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že § 30 odst. 2 tr.
ř. je ustanovení obsahující taxativní výčet případů, ve kterých je soudce
vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení. Konkrétně věta druhá tohoto
ustanovení jasně určuje, že soudce je vyloučen z vykonávání úkonů trestního
řízení „který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní
prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na kterou byla
následně podána obžaloba.“ Smyslem tohoto ustanovení je především chránit
nestrannost soudce a vyloučit možnost vzniku pochybnosti o nestrannosti soudu.
Lze říci, že mezi výše zmíněnými třemi zákonem vymezenými důvody dominuje
rozhodování o vazbě, a k tomuto důvodu byly přidány další dvě rozhodnutí – o
vydání příkazu k zatčení a nařízení domovní prohlídky. Nicméně tento výčet je
taxativní, tj. definitivní a konečný, tzn. že k němu nelze „přidávat“ další
důvody, kterými by byly dle úvahy obhajoby rozšířeny důvody vzniku pochybností
o nestrannosti soudu. Proto vzhledem k výslovnému znění tohoto ustanovení
soudce činného v přípravném řízení, který vydal nařízení odposlechu a záznamu
telekomunikačního provozu, vč. jeho prodloužení, podle § 88 odst. 1, 2 tr. ř.
tento úkon nevyloučil.
Této skutečnosti jsou si oba dovolatelé, resp. jejich obhajoba vědoma, a proto
v této souvislosti uvádí, že v daném případě je třeba postupovat na základě
analogie. V této souvislosti je však nutné konstatovat, že přestože trestní řád
použití analogie pravidelně připouští, dokonce se na použití tohoto právního
institutu na mnoha místech sám odvolává (srov. např. ust. § 138, § 206 odst. 3,
4, ust. § 235 odst. 2, apod.), existují z jeho použití výjimky, zejména tam,
kde z povahy konkrétního ustanovení vyplývá nepřípustnost (resp. zákaz) jejího
použití. To platí jednak pro všechna ustanovení, která umožňují zásah do
ústavně zaručených základních práv a svobod fyzických osob a dále v případech,
kde trestní řád obsahuje taxativní výčet případů, na které se má konkrétní
ustanovení aplikovat (srov. např. 5 Tdo 345/2003, 5 Tdo 1312/2007). Jinými
slovy použití analogie, která je v trestním právu procesním přípustná, je
vyloučeno mj. v případech, kdy zákonná úprava výslovně a jasně stanoví pravidla
aplikace určitého ustanovení tak, že nezůstává žádný prostor pro aplikaci
tohoto pravidla na jiné, byť zdánlivě totožné či obdobné případy.
Jak již bylo uvedeno výše, je ust. § 30 odst. 2 tr. ř. zákonodárcem formulováno
jako taxativní výčet situací, kde je jasně určen konečný výčet případů, kdy
soudce (a přísedící) je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, a tento
výčet je svou povahou definitivní a nelze jej žádným způsobem rozšiřovat. Z
toho vyplývá, že v řešeném případě je použití analogie vyloučené. Navíc toto
ustanovení pojednává o situacích, v nichž předseda senátu soudu I. stupně
rozhoduje v době, kdy má k dispozici pouze minimum důkazů a jeho „mezitímní
rozhodnutí“ umožňují zajištění důkazů, které určí, zda v daném případě existují
důvody pro trestní řízení. Lze tedy uzavřít, že námitky obou dovolatelů jsou
zaměřeny spíše proti právní úpravě trestního řádu, než proti napadenému
soudnímu rozhodnutí a jemu předcházejícímu řízení. Z tohoto důvodu Nejvyšší
soud považuje argumenty obou dovolatelů, podřazené pod dovolací důvod podle
ust. § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. v souladu s ust. § 265i odst. 1 písm. e)
za zjevně neopodstatněné.
Následující námitky oba dovolatelé vznesli s odkazem na dovolací důvod podle
ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat,
jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení.
Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě vad
rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku
nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Tento dovolací důvod tedy
neumožňuje zasahovat proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
září 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost jsou správně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem
na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost
zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování,
správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení
Ústavního soudu ze dne 15. dubna 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud
není povolán k dalšímu již třetímu justičnímu přezkoumávání skutkového stavu
(viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. května 2004, sp. zn. IV. ÚS 76/03).
Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy
nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém
zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn
v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku, a
v rámci dovolacího řízení zjišťuje, zda je právní posouzení skutku v souladu s
vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s
ohledem na daný skutkový stav.
Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem I. stupně a jeho skutkové
závěry může doplňovat, případně korigovat jen soud II. stupně v řízení o řádném
opravném prostředku. Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumávání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumávání všech rozhodnutí soudů II. stupně a samotnou správnost a úplnost
skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez
dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
V rámci dovolacího důvodu podle ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. oba
obvinění zpochybňují v obecné rovině nejprve rozhodnutí Krajského soudu v Brně
z důvodu, že nemá oporu v provedených důkazech. Tento názor je však nutné
odmítnout, neboť tato námitka je zjevně irelevantní, neboť směřuje výlučně do
oblasti skutkových zjištění. Dále dovolatelé zpochybňují popis skutků, tak jak
jsou popsány v tzv. skutkové větě rozsudku Okresního soudu Brno – venkov, sp.
zn. 1 T 349/2003, pod body 3) – 8) a deklarují svůj názor, že takto formulovaná
skutková věta je nezákonná, neboť tyto skutky nejsou popsány tak, aby z nich
vyplynul způsob jakým se oba měli na předmětné trestné činnosti podílet, resp.
nepopisuje žádné jednání, které by naplňovalo zákonné znaky trestného činu
podle § 171a odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák. Dovolatelé výslovně uvádí,
že „pokud není skutek v souladu se zákonem popsán přesně, tak není trestným
činem, protože není možno učinit závěr o tom, že jednání dovolatelů naplňovalo
zákonný znak skutkové podstaty trestného činu podle § 171a tr. zák.“. To byl
zřejmě i taktický důvod nebo jeden z důvodů, proč během řízení využili svého
práva nevypovídat.
Při hodnocení opodstatněnosti této námitky je především nutné si ujasnit, zda
mezi skutkovou částí výroku o vině a tzv. právní větou (v níž jsou uvedeny
zákonné znaky trestného činu, které soud považuje za naplněné) je takový vztah,
že každému ze zákonných znaků trestného činu odpovídá konkrétní skutková
okolnost. Jinými slovy – je nutné, aby tzv. skutková věta obsahovala úplné
slovní vyjádření posuzovaného skutku, aby byly jasně prezentovány všechny
relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace. Pokud je dovolatel
přesvědčený o tom, že v jeho případě tomu tak není, nabízí se k využití
dovolání podle ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť by to znamenalo, že
některý ze zákonných znaků trestného činu nemá odpovídající protipól ve
skutkové části výroku o vině a v takovém případě by za splnění dalších
zákonných podmínek dovolací důvod byl dán. Od této situace je však nutné
odlišit případ, kdy skutek je ve výroku rozsudku popsán nedostatečně, nepřesně,
neobratně či neúplně, ačkoli z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že soud příslušné
skutkové zjištění učinil. V takovém případě by dovolací důvod dán nebyl,
protože vadný popis skutku (nejčastěji spočívající v nekompletním vyjádření
tzv. právní věty ve výroku o vině rozsudku) není ještě sám o sobě porušením
hmotného práva, ale porušením procesního ustanovení ust. § 120 odst. 3 tr. ř. o
náležitostech rozsudečného výroku. A právě porušení tohoto ustanovení trestního
řádu oba dovolatelé namítají, když tvrdí, že skutková věta formulovaná Okresním
soudem Brno – venkov v rozhodnutí sp. zn. 1 T 349/2003 je nezákonná, neboť
skutky popsané pod body 3) – 8) nejsou popsány tak, aby bylo zřejmé, zda a jak
vůbec se měli odsouzení na údajné trestné činnosti podílet.
Popis skutku (tj. způsob jeho spáchání) musí být v rozhodnutí soudu popsán tak,
aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty předmětného
trestného činu. Formální znaky trestného činu podle § 171a tr. zák. jsou tyto:
Objektem tohoto trestného činu je ochrana nedotknutelnosti a suverenity ČR a
její zájem na kontrole osob, které její státní hranici překračují. Objektivní
stránkou je organizování nebo umožnění nedovoleného překročení státní hranice
(tedy překročení bez příslušných platných dokladů), které má charakter pomoci,
ať aktivní či pasivní. Subjektem tohoto trestného činu může být každý, tedy jak
občan ČR i cizinec. Subjektivní stránka pak spočívá v pachatelově úmyslu tento
trestný čin spáchat (neboť nedbalostí tuto skutkovou podstatu naplnit nelze).
Mimo to dovolatelé v souladu s právní kvalifikací podle ust. § 171a odst. 1, 2
písm. b), c) tr. zák. akcentují absenci dalších dvou znaků – a sice, že jako
obvinění měli spáchat tento trestný čin za úplatu a jako člen organizované
skupiny.
Po prostudování rozsáhlého spisového materiálu Nejvyšší soud zaujal k těmto
výhradám obou obviněných odmítavé stanovisko. Je sice pravdou, že popis skutků
v tzv. skutkové větě – tak jak je vymezil soud I. i II. stupně – není popsán
podrobně, nicméně je nutné vzít v potaz také to, že obvinění v projednávané
trestné činnosti využili svého práva nevypovídat, a proto některé detaily
trestné činnosti byly vymezeny pouze obecně. Přesto však z daleka není možné
skutková zjištění soudů nižších stupňů odmítnout jako nedostatečná, takže by ze
strany Nejvyššího soudu byl nutný postup podle ust. § 265k odst. 1 tr. ř.
Zásadní námitky zazněly ze strany obou dovolatelů zejména ohledně znaků
kvalifikované skutkové podstaty podle § 171a odst. 2 písm. b), c) tr. zák. ve
znění platném do 11. 7. 2007, tj. spáchání projednávaného trestného činu „za
úplatu“ a současně „jako člen organizované skupiny“, stejně jako není
zdůrazněno zavinění ve formě úmyslu. Za tímto účelem Nejvyšší soud přezkoumal
spisový materiál, aby se přesvědčil o provedených důkazech, které trestnou
činnost jednotlivým obviněným měly prokázat – a zjistil, že soudy nižších
stupňů provedly všechny dostupné důkazy a vyhodnotily je nejen jednotlivě, ale
rovněž ve vzájemných souvislostech. Na základě uzavřeného dokazování byl
skutkový děj prokázán a popsán (nakolik to umožnily výsledky důkazního řízení)
a následně subsumován pod příslušnou právní normu a dostatečně odůvodněn, a to
nejen u základní, ale i u kvalifikované skutkové podstaty. Mezi provedenými
důkazy byly za klíčové vyhodnoceny zejména provedené a do textové podoby
zapsané odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu – ve spisu označenými
jako „M.“, ale oba obvinění byli ze své trestné činnosti usvědčeni současně i
dalšími důkazy – znaleckým posudkem z oboru kriminalistiky, odvětví
kriminalistická audioexpertíza, zabývajícím se zjišťováním totožnosti mluvčích
telefonátů s jednotlivými obviněnými, a dále domovními prohlídkami, zajištěnými
věcmi.
Z těchto důkazů bylo obv. H. D. S. prokázáno (stejně jako ostatním z řad tzv.
pěšáků), že byl dobře informován o tom, že skupina obviněných kolem obv. P.,
K., L. je organizovaná, neboť úkoly jednotlivých obžalovaných na sebe
navazovaly, byly dle pokynů „shora“ řádně a včas synchronizovány a vykonávány,
za což byl obviněný odměňován blíže neurčenými částkami. To, že si dovolatel
byl dobře vědom toho, že předmětnou trestnou činnost vykonává v rámci
zločinného spolčení, vyplynulo nejen z toho, že zajišťoval pouze některé shora
zadané dílčí úkony, ale rovněž z toho, že se postupně podílel na větším počtu
útoků. Z obsahu telefonických hovorů bylo rovněž prokázáno, že tomuto
dovolateli bylo zcela zřejmé, kdo stojí ve vedení spolčení, kdo jednotlivé akce
řídí a byly mu známy i širší okolnosti, jako např. odkud jednotliví běženci
pochází, kam směřují, jakým způsobem jsou jednotlivé akce zajištěny a jakým
způsobem jsou na jeho činnosti zajišťovány navazující jednání dalších
účastníků.
Podobná důkazní situace je u obv. D. Q. N., nicméně soud II. stupně
akceptoval, že bylo vůči tomuto obviněnému chybné – s ohledem na počet útoků,
kterých se aktivně účastnil – uplatnit právní kvalifikaci podle § 43 tr. zák.
Jak vyplynulo z důkazního řízení, tento dovolatel se dopustil jen dvou útoků a
za této situace nebylo možné zcela jistě dovodit jeho vědomí spolupráce se
členy zločinného spolčení. Z tohoto důvodu odvolací soud uznal tohoto
obviněného vinným pouze trestným činem nedovoleného překročení státní hranice
podle § 171a odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák., což se projevilo i v přiměřeně
mírnějším trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na
zkušební dobu tří roků a uložením přiměřeného peněžitého trestu a trestu
propadnutí věci.
Z provedených důkazů byla tedy trestná činnost obou dovolatelů zjevně
prokázána, nicméně jak bylo řečeno už výše, přes tento nesporný fakt se soudům
nižších stupňů nepodařilo dovodit některé podrobnosti spáchaných skutků – jedná
se zejména o časovou a místní krokovou posloupnost u jednotlivých skutků nebo
konkrétní částky jednotlivých finančních odměn, která byla obviněným vyplácena,
apod. Nejvyšší soud však nezhodnotil absenci těchto detailů jako pochybení ve
smyslu ust. § 120 odst. 3 tr. ř., pro které by bylo nutné případ vracet k rukám
soudu II. stupně. Tento postup by byl zjevně v rozporu se zásadou rychlosti a
úspornosti řízení, kdy by zjevně docházelo k dalším zbytečným průtahům.
Pro Nejvyšší soud je určující, že mezi učiněnými skutkovými zjištěními a
úvahami hodnotícími předložené důkazy na straně jedné a právními závěry soudu
nalézacího a odvolacího na straně druhé existuje dostatečně přesvědčivý vztah a
že oba soudy nižších stupňů rovněž respektovaly a zachovaly nutnou rovnováhu
(diferenciaci) mezi uloženými tresty, a to dle míry porušení trestního zákona –
což bylo rovněž ověřeno u dovolatelů H. D. S. a D. Q. N.
Dovolání podané do dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může
být úspěšné pouze, pokud dovolatel ve svém podání namítá reálně existující a ve
spisovém materiálu dohledatelné vady hmotněprávního posouzení, které spočívají
ve zjevně nesprávné subsumpci skutkových zjištění pod příslušnou hmotněprávní
normu. Při rozboru rozhodnutí soudů I. a II. stupně však neshledal v právní
kvalifikaci, stejně jako v popisu projednaných skutků takové pochybení, pro
které by bylo nutné toto řízení znovu vracet ke Krajskému soudu v Brně, a proto
Nejvyšší soud obě dovolání odmítl, a to podle ust. § 265i odst. 1 písm. b) tr.
ř., tedy z důvodu, že dovolání H. D. S. i D. Q. N. byla podána z jiného
důvodu, než který je uveden v § 265b tr. ř.
Za podmínek uvedených v ust. § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. učinil Nejvyšší
soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení : Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (viz. § 265n tr. ř.).
V Brně dne 24. června 2010
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman