Nepochybné je, že osoby pachatele a poškozeného subjektu musí být odlišné. Pachatel přitom může, ale nemusí být obohacenou osobou. Stejně tak osoba jím
uváděná v omyl, nebo jejíhož omylu nebo neznalosti určitých rozhodných
skutečností využívá, může provést v souvislosti s tímto jeho jednáním
majetkovou dispozici, v jejímž důsledku dojde k poškození určitého subjektu a k
obohacení jiného (a zpravidla tomu tak také skutečně je), není však vyloučeno,
aby ve stavu vyvolaném pachatelem, tedy v omylu (resp. s neznalostí rozhodných
skutečností) jednala i nějaká další osoba a aby právě ona provedla majetkovou
dispozici vedoucí k poškození určité osoby. Majetkovou dispozici v takovém
případě provádí osoba odlišná od té, která byla pachatelem uvedena v omyl,
jejíhož omylu využil nebo jíž zamlčel určité podstatné skutečnosti, podstatné
však je, že osoba za těchto okolností provádějící majetkovou dispozici vychází
ze stejných skutečností jako osoba uvedená pachatelem v omyl, jejíhož omylu
využil nebo jíž zamlčel určité podstatné skutečnosti. Současně o ní platí – a v
tom není rozdíl mezi ní a osobou uvedenou pachatelem v omyl, jejíhož omylu
využil nebo jíž zamlčel určité podstatné skutečnosti - že by se nezachovala tak
jak se zachovala, tedy že by neučinila majetkovou dispozici na úkor poškozeného
subjektu, nebýt prvotního omylu vyvolaného nebo využitého pachatelem anebo
nebýt zamlčení podstatných skutečností z jeho strany. I když tedy na osobu,
která posléze učinila onu majetkovou dispozici, pachatel přímo nepůsobil, byla
prostřednictvím dalších osob jako mezičlánků nezbytných k učinění majetkové
dispozice v omylu nebo v neznalosti podstatných skutečností ovlivněna. Nejvyšší soud přitom má za to, že právě taková situace nastala v posuzovaném
případě. Ze skutkových zjištění soudů prvního i druhého stupně totiž
jednoznačně vyplývá, že poskytnutím zkreslených i vyloženě nepravdivých
informací obviněným byly uvedeny v omyl Státní léčebné lázně T., resp. za ně
jednající zastupující ředitelka MUDr. O. V. jakožto jejich statutární orgán. Stejně tak nepochybné je, že v takto vyvolaném omylu také jednala, když dala
obviněnému souhlas s uznáním podstatné části vykonstruovaného nároku Ing. J. P. Tento její souhlas však sám o sobě zcela jistě ještě nebyl dispozicí s majetkem
uvedených lázní. Touto dispozicí pak nebylo ani vynesení rozsudku pro uznání,
jímž Krajský soud v Českých Budějovicích reagoval na uznávací prohlášení
obviněného zastupujícího tyto lázně. Samotný soud během jednání, v němž tento
rozsudek vynesl, neučinil žádný úkon v omylu, obviněný však před ním nepochybně
zamlčel to, že uvedl v omyl zastupující ředitelku žalovaných Státních léčebných
lázní T. a že jedná v zájmu žalobce Ing. P., jehož nárok je vykonstruovaný. Naopak se znalostí všech rozhodných okolností pochopitelně jednali obviněný
JUDr. T. i Ing. P. a JUDr. D. V tomto bodu skutkového děje končí skutková
zjištění soudu prvního i druhého stupně, to však neznamená, že se v posuzovaném
případě žádná majetková dispozice v omylu vyvolaném obviněným neuskutečnila.
Z
obsahu spisu i z dovolání samotného obviněného je totiž možné usoudit na to, že
následně došlo na základě rozhodnutí vlády k úhradě vykonstruovaného nároku
Ing. P. z prostředků Fondu národního majetku, a pokud oba tyto subjekty (vláda
i Fond národního majetku) jednaly na základě nepravdivých informací
pocházejících od obviněného promítnutých do rozsudku pro uznání pohledávky Ing. P. a do podkladů předložených Státními léčebnými lázněmi T., lze mít za to, že
právě uvedené plnění bylo onou majetkovou dispozicí učiněnou v omylu.
V tomto
kontextu je na místě uvést, že dispozicí majetkové povahy provedenou v omylu
nebo s nedostatkem znalosti podstatných skutečností ve smyslu § 250 trestního
zákona, je třeba rozumět určité majetkové plnění, jímž dochází ke škodě na
straně poškozené osoby. Toto majetkové plnění přitom nemusí spočívat jen v
převodu určité věci do dispozice pachatele nebo jiné osoby, ale může jít i o
dispozici s jinými majetkovými hodnotami (zejména s pohledávkami). V tom
spočívá rozdíl mezi krádeží (§ 247 trestního zákona) a podvodem (§ 250
trestního zákona). Při krádeži si pachatel vezme věc sám (přisvojí si ji tím,
že se jí zmocní), zatímco při podvodu ji oklamaná osoba jemu nebo někomu jinému
vydá sama. Při zpronevěře (§ 248 trestního zákona) sice dá pachateli věc jiná
osoba rovněž sama, ovšem na rozdíl od podvodu nejedná tato osoba v omylu (či s
neznalostí podstatných skutečností), ale věc pachateli svěřuje za určitým
účelem.
Dispozice v uvedeném smyslu je nezbytným článkem příčinného řetězce,
který spojuje omyl (neznalost) jednající osoby a způsobení škody na majetku.
Majetkové hodnoty, s nimiž je v této souvislosti disponováno, nemusí být přitom
tímto způsobem vždy převáděny na pachatele. Naopak, jejich nabyvatelem může být
i osoba od něj odlišná. Ta je tímto způsobem zpravidla v trestněprávním smyslu
obohacena, ale ani tak tomu vždy nemusí být, pokud již v mezidobí v dobré víře
– v důsledku omylu nebo neznalosti všech rozhodných skutečností využité
pachatelem – sama plnila jemu nebo jiné obohacené osobě. Pak sama dostává pouze
protihodnotu svého plnění a obohacenou je ta osoba, která obdržela plnění od
ní.
Z hlediska aplikace § 250 trestního zákona je důležité, že právě uvedená
dispozice s danými majetkovými hodnotami naplňuje pachatelovu představu
neoprávněného nakládání s nimi a k ní – a k obohacení někoho - směřuje jeho
úmysl. Postačí přitom, že omyl (neznalost) byl jen jedním z důvodů takové
majetkové dispozice, nemusí jít o důvod jediný. Tuto dispozici může provést i
ten, kdo nebyl pachatelem přímo uveden v omyl, není způsobilý k právním úkonům
nebo nemá trestněprávní způsobilost. Stejně tak osoba jednající v omylu (s
neznalostí podstatných skutečností) a osoba trestným činem poškozená nemusí být
totožné. Jestliže však zde není omylu žádné osoby, která by činila majetkovou
dispozici, protože osoba, která disponovala s cizím majetkem, jednala se
znalostí všech rozhodných okolností, a byla-li přesto úmyslným jednáním
způsobena škoda na cizím majetku, nemůže jít o trestný čin podvodu podle § 250
trestního zákona, nýbrž o některý jiný trestný čin, například o trestný čin
zpronevěry podle § 248 trestního zákona nebo o trestný čin porušování
povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 trestního zákona. Obdobně,
není-li zde majetkové dispozice uvedeného charakteru provedené v omylu nebo s
neznalostí určitých rozhodných okolností, nelze uvažovat ani o příčinné
souvislosti mezi omylem (neznalostí) určité osoby a majetkovou dispozicí ani
mezi touto dispozicí a škodou na majetku nějaké osoby a obohacením jiné osoby.
Tím tedy chybí základní předpoklady k tomu, aby dané jednání mohlo být podvodem
podle § 250 trestního zákona.
Lze tedy říci, že právě dobrovolné provedení
dispozice s majetkovou hodnotou v omylu nebo s neznalostí určitých rozhodných
skutečností je základní charakteristikou trestného činu podvodu. Právě povahou
této majetkové dispozice, nikoliv vznikem škody na majetku určité osoby na
jedné straně a obohacením jiné osoby na straně druhé, se tento trestný čin liší
od dalších majetkových trestných činů. Omylem a stejně tak zamlčením určité
skutečnosti se zde rozumí - v souladu s obecným významem těchto pojmů – neshoda
vědění (představ) osoby provádějící majetkovou dispozici se skutečností. Mýlící
se nebo nedostatečně informovaná osoba o rozhodné skutečnosti buď neví vůbec,
nebo má o ní nesprávnou či nedostatečnou představu a v tomto stavu provede
určitou majetkovou dispozici, kterou vznikne na cizím majetku škoda.
Druhým
znakem, který vyjadřuje podstatu trestného činu podvodu a odlišuje jej od
ostatních majetkových trestných činů, je úmysl pachatele. Pachatel musí mít
podvodný úmysl – úmysl uvést někoho v omyl, využít něčího omylu nebo zamlčet mu
podstatné skutečnosti a způsobit tak na cizím majetku škodu a sebe nebo někoho
jiného obohatit - již v době, kdy uvádí jinou osobu v omyl, využívá jejího
omylu nebo jí zamlčuje podstatné skutečnosti a kdy dochází k jeho obohacení či
k obohacení jiné osoby. Uvědomí-li si pachatel omyl (neznalost) jiného až
dodatečně, může jít jenom o trestný čin zatajení věci podle § 254 trestního
zákona.
Podvodné jednání pachatele může vést k vyvolání nebo využití omylu
jedné ale i několika osob, ať už současně nebo v určitém časovém sledu po sobě.
Stejně tak může několik osob jednat v neznalosti určitých podstatných
skutečností zamlčených úmyslně pachatelem s cílem obohatit někoho na úkor
poškozené osoby. Přitom ani není nezbytné, aby pachatel jednal s každou
takovouto osobou osobně. Nemusí je totiž všechny uvádět v omyl nebo jim
zamlčovat podstatné skutečnosti a přesto mohou právně relevantním způsobem v
příčinné souvislosti s jeho podvodným jednáním činit úkony v omylu nebo v
neznalosti takových podstatných skutečností. V posuzovaném případě je
nepochybné, že v tomto směru mohly v omylu nebo v neznalosti podstatných
okolností jednat jak Státní léčebné lázně T., resp. jejich zastupující
ředitelka jednající jejich jménem, tak následně další subjekty nakládající s
majetkem těchto lázní, tedy vláda ČR, Fond národního majetku ČR a město T., do
jehož majetku tyto lázně přešly privatizací. Všechny tyto osoby byly v určitém
stadiu skutkového děje oprávněny učinit úkony směřující k vyplacení daného
fiktivního závazku, k jehož vydání vedly kroky podniknuté obviněným JUDr. T.
Ani jedna z nich přitom nebyla nijak zasvěcena do operace prováděné obviněným
JUDr. T. po dohodě s Ing. P. a postupovaly na základě skutečností vyplývajících
z uvedeného rozsudku pro uznání, do něhož byl tento fiktivní závazek promítnut,
resp. z nepravdivých údajů sdělených obviněným.
Pokud úmysl pachatele a
majetkové dispozice prováděné v omylu nebo v neznalosti určitých podstatných
skutečností specifickým způsobem charakterizují jednání naplňující skutkovou
podstatu trestného činu podvodu podle § 250 trestního zákona, samotné způsobení
škody na majetku určité osoby a obohacení jiné osoby není –jak již bylo řečeno
- ničím co by bylo možné označit za specifikum tohoto trestného činu, neboť
tyto následky jsou spojeny s řadou dalších majetkových a hospodářských
trestných činů. To pochopitelně nesnižuje význam těchto znaků skutkové podstaty
trestného činu podvodu, podtrhuje to však význam okolností, za nichž byly
naplněny.
Majetkem se ve smyslu § 250 trestního zákona rozumí souhrn všech
majetkových hodnot, tj. věcí, pohledávek a jiných práv a penězi ocenitelných
jiných hodnot (srov. § 118 občanského zákoníku, § 6 odst. 1 obchodního
zákoníku). Zpravidla je majetek tvořen souhrnem všech aktiv určitého právního
subjektu. Škodou na cizím majetku je pak jakákoli újma, která představuje jak
zmenšení tohoto majetku, tak i ušlý zisk. Při stanovení výše škody způsobené
podvodem se vychází ze skutečné škody, která představuje majetkovou hodnotu, o
kterou byl majetek poškozeného zmenšen, nebo o kterou nebyl navýšen,
ačkoliv k jeho navýšení při obvyklém běhu událostí mělo dojít, a nikoli z výše
obohacení pachatele nebo jiné osoby, tedy z přírůstku na majetku takové osoby
získaného trestným činem. Samotné obohacení přitom znamená neoprávněné
rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného v důsledku podvodného jednání.
Obohacení může spočívat v rozšíření majetkových práv (přírůstku majetkových
hodnot) nebo v ušetření nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo
jiné osoby vynaloženy. Výše obohacení se nemusí rovnat škodě způsobené na cizím
majetku. Zákonný znak spočívající v obohacení je naplněn i obohacením blíže
neurčené osoby nebo skupiny osob.
Obecně tedy není vyloučeno, aby k obohacení
určité osoby došlo navýšením jejích pohledávek. Pohledávky jsou totiž součástí
majetku (jde o jiné majetkové hodnoty) a zvyšováním jejich objemu se zvyšuje
majetek oprávněné osoby (věřitele). Pohledávky jsou také obchodovatelné, jak
správně poznamenává soud druhého stupně, jejich tržní hodnota však nemusí
odpovídat jejich nominální výši. Vznikem nové pohledávky tedy dochází k
navýšení majetku jejího majitele pouze o hodnotu odpovídající její tržní
hodnotě, nikoliv její nominální výši.
Oproti tomu vznikem určitého závazku
nedochází k úbytku majetku subjektu, který jej na sebe převzal, jemuž vznikl ze
zákona nebo jenž pro něj plyne z rozhodnutí soudu. Závazky totiž nejsou (na
rozdíl od pohledávek) součástí majetku. Jejich přibýváním tudíž neubývá
majetku, byť v případě právnických osob může mít zvyšování jejich objemu
nepochybně vliv na tržní hodnotu určitých majetkových souborů, jim náležejících
(například na hodnotu jimi provozovaných podniků). Z hlediska trestněprávního
je přitom podstatné to, že v „zatížení majetku“ závazky není možné spatřovat
škodu. K úbytku majetku – a tím případně i k vzniku škody na majetku - dochází
až poskytnutím plnění na jejich vyrovnání. Jinými slovy řečeno, majetek se
nezmenšuje o hodnotu existujících závazků, ale až odčerpáním určitých
majetkových hodnot na jejich úhradu. To je zvláště markantní v případech, kdy
závazky určité osoby ve svém celku převyšují hodnotu veškerých majetkových
hodnot patřících povinnému subjektu. I v takovém případě nadále do jeho majetku
náleží všechny majetkové hodnoty, jejichž majitelem je (není tedy „nemajetný“,
byť jeho závazky převyšují hodnotu jeho aktiv).
V samotném navýšení závazků
tedy není možné spatřovat způsobení škody, a to ani v ekonomickém ani v právním
slova smyslu. Na tom nic nemění ani to, že zatížení určité osoby závazky se
nepochybně negativně promítá do jejích majetkových poměrů a v tomto ohledu
představuje určitou újmu. Jestliže tedy v posuzovaném případě docílil obviněný
vynesení rozsudku pro uznání vykonstruovaného nároku Ing. P., došlo v důsledku
toho k navýšení majetku Ing. P. a JUDr. D. o dosud neexistující pohledávky vůči
Státním léčebným lázním T., avšak majetek těchto lázní se nesnížil o jejich
recipročně vzniklý závazek, byť tento nepochybně zhoršil jejich ekonomickou
situaci. Za těchto okolností v dané fázi skutkového děje došlo v důsledku
podvodného jednání obviněného k obohacení Ing. P. a jeho právního zástupce
JUDr. D., ale dosud nevznikla škoda na majetku Státních léčebných lázní T.
Tento znak skutkové podstaty trestného činu podvodu tedy v tomto stadiu
skutkového děje nebyl dán, proto daný trestný čin ještě nemohl být dokonán, jak
dovodily soudy prvního i druhého stupně. K jeho dokonání došlo až poskytnutím
finančního plnění z titulu uvedeného závazku na vyrovnání pohledávky Ing. P. a
JUDr. D. Poškozeným přitom byl ten, z jehož majetku bylo toto plnění
poskytnuto.
S ohledem na argumentaci užitou soudy obou stupňů a obviněným je
na místě v tomto kontextu připomenout též to, že za situace, kdy pachatel
trestným činem podvodu podle § 250 trestního zákona získá určitou majetkovou
hodnotu podvodným jednáním (uvedením v omyl jiné osoby, využitím jejího omylu
nebo zamlčením určitých rozhodných skutečností) a takovou majetkovou hodnotu
dále převede na jinou osobu (např. ji prodá nebo ji postoupí jinému), je třeba
toto další jednání považovat za součást původního podvodného jednání, jímž
došlo k obohacení pachatele. Nejde tedy při této následné dispozici s danou
majetkovou hodnotou o další skutek, který by bylo možné opětovně posoudit jako
další trestný čin podvodu. To je zřejmé zejména v případech, kdy pachatel
podvodně získanou majetkovou hodnotu převede na třetí osobu za přiměřenou cenu
nebo dokonce za cenu nižší, než odpovídá její hodnotě. Tímto dalším převodem,
přestože třetí osobu uvádí v omyl ohledně vlastnictví převáděné majetkové
hodnoty, už pachatel podvodu sám sebe ani jinou osobu dále (opětovně)
neobohacuje, protože za převod získává pouze ekvivalent toho, o co se již
předtím podvodně neoprávněně obohatil. To platí i o dispozicích s pohledávkami.
S těmi je totiž možné obchodovat, takže je lze zpeněžit, jak správně poukazuje
v posuzované trestní věci v odůvodnění svého rozhodnutí soud druhého stupně.
Obchodem s nimi za uvedených okolností však v zásadě nedochází k dalšímu
obohacení toho, kdo je za tržní hodnotu zpeněžuje. Zřejmě pouze obrazně je
přitom v tomto kontextu míněna zmínka soudu druhého stupně o povaze
pravomocného rozsudku pro uznání jako svého druhu cenného papíru, resp. jeho
tvrzení, že tento rozsudek „měl hodnotu cenného papíru v téže nominální a
faktické hodnotě jako přisouzená částka“. O tento „cenný papír“ se zcela jistě
majetek Ing. P. nenavýšil a jím se tedy nemohl ani obohatit. Tento „cenný
papír“ ani nebylo možné právně relevantním způsobem zpeněžit jeho převodem na
jinou osobu. Nelze tedy mluvit o žádné jeho tržní hodnotě.
Odhlédneme-li od
ostatních formálních znaků trestného činu podvodu, pak k tomu, aby v případech
neoprávněného nakládání s majetkovými hodnotami šlo o tento trestný čin,
nestačí sama o sobě skutečnost, že pachatel jedná (např. vykonstruuje určitou
pohledávku a docílí jejího uznání) s využitím omylu (či nedostatku znalosti
podstatných skutečností) jiné osoby, ale důležité je to, zda je omylu či
nedostatku znalosti podstatných skutečností zneužíváno též k uskutečnění
určitého majetkového plnění. Právě v majetkovém plnění totiž spočívá – jak již
bylo řečeno - majetková dispozice, kterou dochází ke škodě u toho, kdo plnil,
protože plnil bez právního titulu nebo za toto plnění neobdržel adekvátní
protihodnotu.
Taková majetková dispozice poškozující určitou osobu přitom
může být důsledkem jednorázové aktivity pachatele stejně jako může jít o
vyústění řady dílčích úkonů, které k ní ve svém celku plánovitě směřují.
Pachatel může postupovat sám nebo v součinnosti s dalšími osobami –
spolupachateli nebo účastníky - realizujícími jednotlivé dílčí kroky, které
toliko ve svém celku vedou k uvedení v omyl další osoby.
V posuzovaném případě
bylo řetězcem na sebe navazujících dílčích kroků vedoucích k majetkové
dispozici poškozující ve svém důsledku stát a zprostředkovaně i město T. jako
nového majitele lázní T. podání žaloby Ing. J. P. proti žalovanému státnímu
podniku Státní léčebné lázně T. o zaplacení částky 198.147.907,- Kč s
příslušenstvím, poskytnutí nesprávných informací zastupující ředitelce těchto
lázní obviněným JUDr. B. T., dosažení jejího souhlasu s částečným uznáním
uplatněných nároků Ing. P., učinění uznávacího prohlášení obviněného v průběhu
jednání před Krajským soudem v Českých Budějovicích a na něj navazující
docílení vydání rozsudku pro uznání, jímž bylo žalovaným Státním léčebným
lázním T. uloženo zaplatit žalobci Ing. J. P. částku 111.164.577,- Kč s
osmnáctiprocentním úrokem z prodlení a jeho právnímu zástupci JUDr. J. D.
částku 2.032.620,- Kč, dále podaní návrhu na výkon tohoto rozhodnutí Ing. P. a
vyrovnání obou uvedených závazků na základě rozhodnutí vlády ČR z prostředků
Fondu národního majetku v rámci privatizace uvedených lázní. Na něj pak
navazuje závazek města T., nového nabyvatele privatizovaných lázní, uhradit
státu prostředky vynaložené na vyrovnání uvedených závazků. Podstatou
podvodného jednání přitom bylo vykonstruování neexistujících nároků Ing. P.
vůči Státním léčebným lázním T. a jejich uznání obviněným JUDr. T. v řízení
před soudem jménem žalovaných lázní. Tento státní podnik, resp. jeho jménem
jednající ředitelku MUDr. O. V., obviněný uvedl v omyl o podstatě těchto nároků
a docílil tak společně s Ing. J. P. vzniku do té doby neexistující pohledávky.
V omyl ve smyslu § 250 trestního zákona tedy byly uvedeny Státní léčebné lázně
T., nikoliv soud, jenž vynesl citovaný rozsudek pro uznání. Jeho vynesením
totiž v procesní rovině pouze reagoval na uznávací prohlášení obviněného,
učiněné zcela vážně a jednoznačně.
Z hlediska vývojových stadií trestného činu
náležely veškeré výše uvedené kroky až po jednání obviněného s MUDr. V. o
uznání části nároku Ing. P. do přípravného stadia ve smyslu § 7 odst. 1
trestního zákona. Navazující jednání obviněného prováděné v součinnosti s Ing.
P. již naplňovalo znaky trestného činu podvodu, a proto patřilo do stadia
pokusu o něj ve smyslu § 8 odst. 1 trestního zákona. Konkrétně šlo především o
uvádění MUDr. V. v omyl tím, že ji obviněný nepravdivě informoval o
oprávněnosti části nároků uplatňovaných z titulu náhrady škody Ing. P. ve sporu
vedeném u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 154/97 a o
úloze soudu při rozhodování tohoto sporu. V návaznosti na to - poté co dosáhl
jejího souhlasu s uznáním části těchto nároků, o nichž věděl, že jsou
neoprávněné a nepodložené, a počítal s tím, že se soud touto otázkou nebude v
rozsahu jejich uznání zabývat - docílil obviněný svým uznávacím prohlášením
vynesení rozsudku pro uznání, jímž bylo Státním léčebným lázním T. uloženo
zaplatit Ing. P. částku 111.164.577,- Kč s příslušenstvím a jeho právnímu
zástupci JUDr. D. částku 2.032.620,- Kč, ačkoliv nárok na toto plnění věcně
neměli. Součástí pokusu trestného činu podvodu bylo i uplatnění nároku na
úhradu takto vzniklé pohledávky Ing. P. podáním návrhu na výkon uvedeného
rozhodnutí.
K dokonání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a 4
trestního zákona v posuzované trestní věci pak došlo samotným splněním závazku
založeného uvedeným rozsudkem pro uznání. Právě s tímto úkonem totiž bylo
spojeno naplnění posledního znaku trestného činu podvodu - způsobení škody
majetkovou dispozicí provedenou v omylu. Zamýšleného výsledku - podvodného
vylákání plnění vykonstruovaného závazku - se obviněnému společně s Ing. P. a
JUDr. D. podařilo dosáhnout.
Soudy obou stupňů učinily jednoznačný skutkový
závěr, že právě k dosažení tohoto cíle směřovaly jednotlivé kroky, které
obviněný podnikal v součinnosti s Ing. P. a JUDr. D. Z odůvodnění jejich
rozhodnutí je současně zřejmé, že právě z toho dovodily, že jednal v přímém
úmyslu. V rozporu s výše uvedeným však učinily závěr, že k způsobení škody na
majetku Státních léčebných lázní T. a k dokonání trestného činu podvodu došlo
již právní mocí předmětného rozsudku pro uznání, s níž byl spojen vznik závazku
těchto lázní vůči Ing. P. ve výši 111.164.577,- Kč s příslušenstvím a vůči
JUDr. D. ve výši 2.032.620,- Kč. S ohledem na to pak další průběh skutkového
děje považovaly za právně irelevantní a soud prvního stupně jej nepromítl do
tzv. skutkové věty výroku o vině svého odsuzujícího rozsudku.
V návaznosti na
dosud shrnutá východiska právního posouzení skutku kladeného za vinu obviněnému
JUDr. B. T. považuje Nejvyšší soud za důležité uvést k jednotlivým dovolacím
námitkám obviněného a k argumentaci použité soudy obou stupňů a státním
zástupcem následující:
Předně, co se týče trestné činnosti, kterou je na
jedné straně poškozován cizí majetek a na druhé straně popřípadě získáván
majetkový prospěch nebo určitá nemajetková výhoda, platí několik zásad: Prokáže-
li se jen to, že byla na cizím majetku způsobena škoda určitou operací, při níž
byla určitou osobou porušena její povinnost spravovat nebo opatrovat tento
majetek, přichází v úvahu toliko postih za trestný čin porušování povinností
při správě cizího majetku podle § 255 trestního zákona nebo podle § 255a
trestního zákona. Jeho spáchání může spočívat i v neprovedení úkonů nezbytných
k tomu, aby se do spravovaného nebo opatrovaného majetku vrátily hodnoty, které
z něj byly neoprávněně odčerpány, v porušení povinnosti spravovat nebo
opatrovat cizí majetek na základě mandátní nebo příkazní smlouvy, v ekonomicky
nevýhodném převodu majetkových hodnot z tohoto majetku na jinou osobu, v
odčerpání majetkových hodnot z tohoto majetku formou splnění neexistujícího
nebo fiktivního závazku apod. Takového jednání se pochopitelně může dopustit i
advokát. Až potud lze také přisvědčit argumentaci obviněného. To vše však platí
– a to obviněný pomíjí - pouze za předpokladu, že nejde o trestní postih toho,
že vedle způsobení uvedené škody na majetku určité osoby došlo k obohacení jiné
osoby, anebo o trestní odpovědnost za to, že byla způsobena škoda na cizím
majetku jiným jednáním než porušením povinnosti při správě nebo opatrování
cizího majetku - pokud tedy nejde o uvedení v omyl někoho nebo využití omylu
určité osoby (tedy o podvod ve smyslu § 250 trestního zákona), o zpronevěru (§
248 trestního zákona), o zneužití dosud nikoliv veřejně přístupných informací
(§ 128 odst. 1 trestního zákona), o porušení zákazu konkurence (§ 128 odst. 2
trestního zákona), o zvýhodnění věřitele (§ 256a trestního zákona), o poškození
věřitele (§ 256 trestního zákona), o zaviněné způsobení předlužení
podnikatelského subjektu nebo poškození někoho prováděním operací v takovém
stavu předlužení (§ 256c trestního zákona), o nepodání návrhu na prohlášení
konkursu (§ 126 odst. 2 trestního zákona) a ani o takové porušení určitých
povinností, které by mělo povahu závažného porušení závazných pravidel
hospodářského styku (§ 127 trestního zákona). Přitom ne všechny uvedené trestné
činy předpokládají způsobení škody – ta je znakem toliko skutkových podstat
trestných činů podvodu podle § 250 trestního zákona, zpronevěry podle § 248
trestního zákona, krádeže podle § 247 trestního zákona, poškozování věřitele
podle § 256 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. a)
trestního zákona a zneužití informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2
trestního zákona. Tím není ovšem řečeno, že v souvislosti se spácháním
ostatních uvedených trestných činů nemůže dojít ke způsobení škody (zpravidla
se tak naopak stane). Některé z nich přitom předpokládají obohacení některé
osoby nebo získání určité neoprávněné výhody. Zásadně se však mezi sebou liší
samotnou povahou trestně postižitelného jednání a způsoby dispozice s
majetkovými hodnotami.
Přitom jen když nejde o žádný z uvedených trestných činů
a přesto dojde ke způsobení škody na cizím majetku, může přicházet v úvahu
postih za trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku podle §
255 trestního zákona nebo § 255a trestního zákona. Ustanovení § 255 trestního
zákona a § 255a trestního zákona jsou tedy, jak správně dovozují soudy obou
stupňů, subsidiární ve vztahu k ostatním shora uvedeným ustanovením
postihujícím majetkové a hospodářské trestné činy, včetně ustanovení § 250
trestního zákona postihujícího podvodná jednání. Jinými slovy řečeno, dojde-li
k obohacení někoho ke škodě majetku jiné osoby v důsledku podvodného jednání
vůči ní (obohatí-li se tedy někdo - ať už fyzická nebo právnická osoba - ke
škodě takového majetku tím, že tuto osobu uvede v omyl, využije jejího omylu
nebo zatají podstatné skutečnosti), půjde o trestný čin podvodu podle § 250
trestního zákona. Poškozeným je v takových případech osoba, na jejíž úkor se
tím obohacuje pachatel nebo jiná osoba. V posuzované trestní věci obviněného
JUDr. B. T. byl poškozeným stát, který uhradil vykonstruované pohledávky Ing. J. P. a JUDr. J. D. na základě nepravdivých informací od obviněného
promítnutých do rozsudku pro uznání Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 13 Cm 154/97-88, ze dne 29. 12. 1997, a do podkladů předložených Státními
léčebnými lázněmi T. V omylu přitom jednala jak vláda ČR, která uložila uhradit
předmětné pohledávky, tak i Fond národního majetku, který tuto úhradu provedl. Samotným obviněným přitom byly přímo uvedeny v omyl Státní léčebné lázně T.,
resp. za ně jednající zastupující ředitelka MUDr. O. V. Ty sice samy neprovedly
obviněným JUDr. T., Ing. P. a JUDr. D. sledovanou majetkovou dispozici (plnění
z titulu předmětných pohledávek), všichni jmenovaní však podle skutkových
zjištění soudů obou stupňů počítali s tím, že probíhá privatizační proces, do
něhož jsou zapojeny i uvedené lázně, a kalkulovaly s možností úhrady z
prostředků, s nimiž pro potřeby oddlužení privatizovaných subjektů disponoval
Fond národního majetku. Příčinná souvislost mezi uvedeným následkem (odčerpáním
státních finančních prostředků na vyrovnání předmětných závazků Státních
léčebných lázní T. vůči Ing. P. a JUDr. D.) a jednáním obviněného (uvedením v
omyl Státní léčebné lázně T. a uznáním fiktivních nároků Ing. P.) je kryta
zaviněním obviněného, a to ve formě přímého úmyslu, jak vyplývá ze skutkových
zjištění soudů obou stupňů. V tomto kontextu Nejvyšší soud pro úplnost znovu
připomíná, že samotná otázka toho, zda obviněný chtěl či nikoliv dosáhnout
uvedeného následku a zda tak činil záměrně výše popsaným způsobem, je otázkou
skutkovou a jako taková nepodléhala jeho přezkumu. Z uvedeného je současně
zřejmé, že argumentace obviněného v podaném dovolání tím, že případný následek
jeho jednání v podobě škody na majetku Státních léčebných lázní T. ve
skutečnosti odvrátila Vláda ČR tím, že sama uhradila pohledávky Ing. P. a JUDr. D. vůči těmto lázním, je zcela irelevantní. V daném případě škoda nevznikla na
majetku těchto lázní, ale na majetku státu.
Přitom - jak již bylo řečeno -
skutečnost, že nebyla dána totožnost subjektu uváděného v omyl a subjektu
plnícího v omylu, tedy subjektu vůči němuž přímo směřovalo podvodné jednání
obviněného a subjektu provádějícího majetkovou dispozici v omylu, v jejímž
důsledku došlo k vzniku škody, nikterak nebránila dovození trestní odpovědnosti
obviněného za trestný čin podvodu. Naplnění zákonných znaků tohoto trestného
činu ve smyslu § 250 trestního zákona totiž nevyžaduje totožnost těchto
subjektů, vyžaduje však příčinnou souvislost mezi jejich jednáním a jednáním
obviněného.
Co se týče znaku obohacení ve smyslu § 250 trestního zákona,
nemůže obstát argumentace obviněného založená na tvrzení, že pohledávky
přiznané soudním rozsudkem Ing. P. a JUDr. D. nemohou představovat jejich
neoprávněné obohacení právě s ohledem na to, že byly přiznány rozhodnutím
státního orgánu, které již není možné zvrátit. Podstatné z tohoto hlediska
totiž je, jakým způsobem takové pohledávky vznikly a stalo-li se tak podvodným
jednáním. Učinila-li tedy osoba, na jejímž projevu vůle záviselo to, zda
vzniknou či nikoliv, úkon, který vedl k jejich vzniku, v omylu nebo v
neznalosti podstatných skutečností vyvolané obviněným, a to za takových
okolností, že kdyby jí byly známy všechny skutečnosti podstatné pro její
rozhodnutí o dalších krocích, takový úkon by neučinila, šlo o podvod ve smyslu
§ 250 trestního zákona, a to bez ohledu na to, zda se takové jednání v omylu
nebo v neznalosti podstatných skutečností promítlo do rozhodnutí soudu či
nikoliv. To samo o sobě není nijak směrodatné. Jinými slovy řečeno, následek
podvodného jednání se nestává právně bezvýznamným proto, že je promítnut do
rozhodnutí soudu. Z tohoto hlediska bylo v posuzované trestní věci právně zcela
irelevantní, zda kroky, jimiž obviněný uvedl v omyl ředitelku Státních
léčebných lázní T., vedly k uznání neexistujícího nároku Ing. P. právě v rámci
občanského soudního řízení. Podstatné bylo, že souhlas s tímto krokem byl dán
oprávněnou osobou v omylu, do nějž ji uvedl obviněný. Na trestněprávním
posouzení takového jednání by přitom nic nezměnilo, kdyby za daných okolností
dala souhlas například k mimosoudnímu uznání takového nároku formou uznání
dluhu podle § 558 občanského zákoníku, kdyby souhlasila s ujednáním o něm v
rámci dohody o narovnání podle § 585 občanského zákoníku anebo kdyby vyslovila
souhlas s tím, aby byl promítnut do notářského zápisu se svolením k
vykonatelnosti sepsaného podle § 71a až § 71c notářského řádu, jenž je (stejně
jako soudní rozsudek) exekučním titulem [§ 274 písm. e) občanského soudního
řádu].
Na druhé straně lze dát obviněnému za pravdu v tom, že vydáním
samotného rozsudku pro uznání nedošlo ke vzniku škody na majetku Státních
léčebných lázní T. a výrok o vině rozsudku soudu prvního stupně tedy popisuje
jednání, které skončilo ve stadiu pokusu, ačkoliv je zřejmé, že v něm popsaná
skutková zjištění nejsou úplná. Jak již bylo řečeno, škodu je třeba v
posuzovaném případě spatřovat ve zmenšení majetku dispozicí s ním v omylu nebo
v neznalosti podstatných skutečností.
V daném případě škoda, která je znakem
skutkové podstaty trestného činu podvodu, byla způsobena uhrazením závazku
Státních léčebných lázní T. vůči Ing. P. z prostředků soustředěných státem ve
Fondu národního majetku, tedy zmenšením majetku poškozeného státu. Státní
léčebné lázně T. neměly podle skutkových zjištění soudů obou stupňů vůči Ing.
P. žádný závazek – jeho nárok byl vykonstruován. Obviněný však uvedl
zastupující ředitelce těchto lázní vědomě nepravdivé informace o povaze
uplatněného nároku Ing. P. a tak ji přesvědčil, aby svolila s jejich částečným
uznáním. V důsledku protiprávních úkonů Ing. P. a obviněného JUDr. T.,
naplňujících znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, tedy v majetkové
sféře poškozeného státu nastala újma spočívající v nedůvodném odčerpání části
jeho majetku na úhradu vykonstruovaného závazku. Obviněný přitom předstíral
okolnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci a zatajil některé
důležité skutečnosti (zejména skutečnosti týkající se povahy a podloženosti
předmětného závazku), které by zastupující ředitelce Státních léčebných lázní
T. umožnily utvořit si ucelenou a skutečnému stavu odpovídající představu o
záležitostech vztahujících se k předmětu jejich jednání, takže reagovala
způsobem, kterým by nereagovala, pokud by věděla o všech rozhodných
skutečnostech.
Z podaného dovolání vyplývá, že podstatou námitek obviněného
JUDr. B. T. je tvrzení, podle něhož jeho jednáním nebyl nikdo uveden v omyl a
nikomu nevznikla žádná škoda. Obviněný se tedy domnívá, že dva ze znaků
skutkové podstaty trestného činu podvodu nejsou naplněny a tudíž ani pokryty
jeho zaviněním, resp. zaviněním v potřebné formě alespoň úmyslu nepřímého [§ 4
písm. b) trestního zákona]. Přestože toto přesvědčení obviněný opírá do určité
míry o námitky proti správnosti skutkových zjištění, což jsou otázky, které v
dovolacím řízení nemůže Nejvyšší soud přezkoumávat, jak bylo výše zdůrazněno,
je jeho dovolání částečně opodstatněné, protože popis skutku v napadeném
rozsudku skutečně neobsahuje všechny skutkové okolnosti rozhodné pro naplnění
znaku škody na cizím majetku a tudíž i pro naplnění skutkové podstaty trestného
činu podvodu podle § 250 trestního zákona.
Podle skutkových zjištění, z nichž
vycházel soud prvního stupně a která jsou popsána především ve skutkové větě
výroku o vině jeho rozsudku, obviněný JUDr. B. T. jako právní zástupce Státních
léčebných lázní T. v jejich soudním sporu s Ing. P. docílil po dohodě s Ing. P.
a v jeho zájmu vydání rozsudku pro uznání přiznávajícího mu vykonstruovaný
nárok na nijak nepodložené plnění ve výši 111.164.577,- Kč. Právě vydáním
tohoto rozsudku končí skutková zjištění soudu prvního stupně. Z odůvodnění jeho
rozhodnutí a z rozhodnutí soudu druhého stupně sice vyplývají další skutkové
okolnosti překračující tento časový horizont, nejde ovšem o součást skutkového
děje, který soudy obou stupňů považovaly za právně relevantní, neboť svázaly
dokonání stíhaného činu s vynesením uvedeného rozsudku pro uznání, resp. s jeho
právní mocí. V rozporu s výše uvedenými skutečnostmi totiž učinily právní
závěr, že právní mocí tohoto rozsudku došlo ke vzniku škody na straně Státních
léčebných lázní T. (tu spatřují v úbytku jejich majetku jeho zatížením závazkem
k úhradě částky 113.198.197,- Kč) a obohacení na straně Ing. P. a JUDr. B. (to
shledávají v navýšení jejich majetku o nově vzniklé pohledávky vůči Státním
léčebným lázním T.). Tento závěr však nemůže obstát: jestliže se totiž o
uvedené pohledávky skutečně zvýšil majetek jmenovaných, neboť jde o majetková
práva tvořící součást jejich majetku, a protipólem těchto pohledávek se stal
závazek Státních léčebných lázní T. uhradit je, neznamenal samotný vznik tohoto
závazku, jak již bylo řečeno, úbytek majetku těchto lázní a tudíž ani škodu na
jejich majetku. Neobsahuje-li přitom daný výrok o vině odsuzujícího rozsudku
vyneseného v posuzované trestní věci žádné skutkové okolnosti odůvodňující
závěr, že jednáním obviněného byla způsobena škoda, současně v něm absentuje
skutkový podklad nezbytný k tomu, aby bylo možné dovodit u obviněného úmyslné
zavinění ve vztahu k této skutečnosti, která podmiňuje spáchání trestného činu
podvodu podle § 250 trestního zákona. Proto zatím nelze dovodit ani zavinění
obviněného v potřebné formě, přestože nelze ani vyloučit, že jeho jednání
skutečně nesměřovalo k uvedenému následku.
Celkově vzato je tedy dovolání
obviněného třeba dát za pravdu v tom, že popis skutku ve výroku o vině rozsudku
soudu prvního stupně, potvrzený soudem druhého stupně, není popisem dokonaného
trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona, jak jej
kvalifikovaly oba tyto soudy. Nejde však ani o přípravu k trestnému činu
podvodu podle § 7 odst. 1 trestního zákona k § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona
– a už vůbec ne k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího
majetku podle § 7 odst. 1 trestního zákona k § 255 odst. 1, odst. 2 písm. a)
trestního zákona – jak tvrdí obviněný. Popsané části skutkového děje odpovídá z
důvodů výše rozvedených právní kvalifikace pokusu podvodu podle § 8 odst. 1
trestního zákona k § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona. Je tedy zřejmé, že není
dán soulad mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně zachycenými ve
výroku jeho rozsudku a potvrzenými soudem druhého stupně na jedné straně a
právní kvalifikací, pod níž byla tato skutková zjištění soudy obou stupňů
podřazena na straně druhé. To však neznamená, že skutečně nedošlo k dokonání
uvedeného trestného činu, resp. že obviněným spáchaný čin skutečně není
trestným činem podvodu, ale pouze jeho pokusem. Soud prvního stupně sice
nezahrnul mezi svá skutková zjištění okolnosti rozhodné z hlediska posouzení
stíhaného skutku jako dokonaného trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a 4
trestního zákona – totiž úhradu závazku Státních léčebných lázní T. poškozeným
subjektem (Českou republikou jednající prostřednictvím vlády ČR a Fondu
národního majetku) obohaceným osobám Ing. J. P. a JUDr. J. D. – z odůvodnění
rozhodnutí soudů obou stupňů nicméně vyplývá, že tyto okolnosti je možné z
provedených důkazů dovodit a tudíž že k dokonání uvedeného trestného činu
došlo. Nejvyšší soud však v tomto směru nemohl doplnit rozhodná skutková
zjištění, neboť není oprávněn provádět dokazování ke skutkovým okolnostem a z
nich vyvozovat náležitá skutková zjištění. To je totiž výlučně v pravomoci
soudů prvního a druhého stupně. Učinil-li by tak Nejvyšší soud, překročil by
meze své přezkumné činnosti v dovolacím řízení. Nejvyšší soud mohl při
přezkoumání věci z hlediska použité právní kvalifikace přihlédnout i ke
skutkovým zjištěním soudů obou stupňů vyjádřeným v odůvodněních jejich
rozhodnutí, ale pouze pokud rozvíjely skutkové okolnosti rozhodné pro naplnění
znaků skutkové podstaty daného trestného činu zachycené alespoň rámcově ve
výroku o vině odsuzujícího rozsudku.
Totéž obdobně platí ve vztahu k výroku
o náhradě škody rozsudku soudu prvního stupně. Jestliže jednání obviněného
JUDr. B. T. směřovalo „alternativně“ - jak lze dovodit z odůvodnění rozhodnutí
soudů obou stupňů – ke způsobení škody Státním léčebným lázním T. i státu, pak
škoda vzniklá kterémukoliv z těchto subjektů mohla být škodou vzniklou v
příčinné souvislosti s jednáním obviněného. Městu T. jako právnímu nástupci
Státních léčebných lázní T. pak mohla vzniknout skutečná škoda pouze v takovém
rozsahu, v jakém již provedlo úhradu svého závazku vůči Fondu národního
majetku, který částku celkem 113.198.197,- Kč vyplatil ze státních finančních
prostředků Ing. P. a JUDr. D. Přitom z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého
stupně vyplývá, že k březnu roku 2003 bylo městem T. uhrazeno celkem
59.132.869,- Kč. Bylo sice možné předpokládat, že město T. bude v úhradách
pokračovat, avšak ustanovení § 442 občanského zákoníku neumožňovalo přiznat
náhradu škody, která měla podle očekávání danému subjektu vzniknout v budoucnu.
Za této situace pak byl výrok o náhradě škody rozsudku soudu prvního stupně
vynesen v rozporu s tímto hmotně právním ustanovením, vymezujícím rozsah
náhrady škody, neboť městu T. mohla být přiznána toliko částka 59.132.869,- Kč
(na skutečnosti, že se k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody nepřipojil
Fond národního majetku, resp. Česká republika, nebylo již možné v daném stadiu
řízení nic změnit).
Zjištění, že dovolání obviněného JUDr. B. T. je v
uvedených směrech opodstatněné, vedlo Nejvyšší soud k tomu, že postupem podle §
265k odst. 1 trestního řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze.
Podle § 265k odst. 2 trestního řádu Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí
na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu pak Nejvyšší
soud přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Vrchní soud v Praze tak v naznačeném rozsahu opětovně
projedná odvolání obviněného JUDr. B. T. a odstraní vady vytknuté tímto
rozhodnutím Nejvyššího soudu. Přitom především důkladně posoudí okolnosti
vzniku škody. Dále odvolací soud zjistí a náležitě vyloží, jaký byl vnitřní
psychický vztah obviněného k tomuto následku, zejména z kterých skutečností lze
na jeho zavinění usuzovat. V návaznosti na to opětovně posoudí, jestli jsou
posuzovaným skutkem naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu
podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona, či zda se obviněný dopustil
jiného trestného činu anebo žádného a vysloví tomu odpovídající výrok.
Podstatná skutková zjištění následně vyjádří ve skutkové větě výroku svého
rozhodnutí, případně je rozvede v odůvodnění svého rozhodnutí tak, aby z něj
byly zřejmé všechny okolnosti vyžadované ustanovením § 125 odst. 1 trestního
řádu.
Podle § 265s odst. 1 trestního řádu je odvolací soud v dalším řízení
vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí
a je povinen respektovat zákaz reformationis in peius (§ 265s odst. 2 trestního
řádu).
Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na
podkladě dovolání obviněného JUDr. B. T. nebylo možno odstranit v případném
veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo o tomto dovolání rozhodnuto podle §
265r odst. 1 písm. b) trestního řádu v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu.
P
o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).
V Brně dne 30. ledna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman
Vyhotovil:
JUDr.
Alexander Sotolář