U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. července
2016 o dovolání obviněného R. K. , a obviněného I. K. , proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 12 To 59/2015, v trestní
věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 2/2015, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. K. o d m í t
á .
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného I. K. o d m í t
á .
Rozsudkem Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 2/2015 ze dne 28. 5.
2015, byli obvinění R. K. , I. K. , H. B. a B. U. uznáni vinnými
zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními
látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 4 písm. c) tr.
zákoníku, kterého se dopustili tak, že v období nejméně od 15. 4. 2014 do 19.
4. 2014 v součinnosti s dalšími osobami působícími v zahraničí, B. U. jako
organizátor a zprostředkovatel, R. K. jako organizátor a odběratel, I. K.
a H. B. jako kurýři, a dále muž vystupující pod jménem T. D. , působící
jako dodavatel v Nizozemském království, se podíleli na dovozu omamné látky
heroinu do České republiky z Nizozemska, a to konkrétně tak, že obviněný U.
nabídl obviněnému K. , aby za částku 500 EUR dovezl drogu z A. do České
republiky a obviněný K. učinil shodnou nabídku obviněné B. za částku 10 000
Kč, přičemž B. U. zprostředkoval obstarání drogy od T. D. v A. , kam
obvinění U. , K. a B. odcestovali dne 17. 4. 2014 vozidlem Audi A4 Avant,
dne 18. 4. 2014 se v A. obviněný U. setkal s T. D. a došlo k převzetí
drogy, kterou obviněný U. následně předal obviněným B. a K. , kteří zásilku
převezli vozidlem Audi A4 Avant do České republiky, přičemž byli v P. , na ul.
V. dne 19. 4. 2014 kontrolováni pracovníky Celní správy České republiky a v
předmětném vozidle byl zajištěn balíček s obsahem 248,75 gramů směsi heroinu,
paracetamolu, kofeinu, s obsahem 48 % báze účinné látky, což činí 113,93 gramů
báze diacetylmorfinu. V podrobnostech popisu skutkového děje lze odkázat na
shora uvedený rozsudek Městského soudu v Praze.
Za toto jednání byl obviněným uložen nepodmíněný trest odnětí svobody podle §
283 odst. 4 tr. zákoníku, a to v délce 12,5 let (K.), 10 let (K. ), 11 let (U.)
a 5 let (B. – za použití § 58 odst. 4 tr. zákoníku), pro jehož výkon byli
zařazeni podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s ostrahou (K. , K. , U. ),
resp. dozorem (B. ). Dále byly uloženy podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku
tresty vyhoštění na dobu neurčitou (K. , K. , U. ) a podle § 70 odst. 1 písm.
a), písm. c) tr. zákoníku trest propadnutí věci – 248,75 gramů směsi heroinu,
paracetamolu, kofeinu a částky 1 000 EUR a 5 500 Kč (vše obviněný U. ).
V rámci následného odvolacího řízení z podnětu podaných řádných opravných
prostředků ze strany všech obviněných, byl dne 6. 10. 2015 vyhlášen Vrchním
soudem v Praze rozsudek pod sp. zn. 12 To 59/2015, kterým byl zrušen výrok o
uloženém trestu vyhoštění (ve vztahu k obviněným K. , U. ), o trestu propadnutí
věci (obviněný U. ) a v celém výroku o uloženém trestu ve vztahu k obviněné B.
Nově pak odvolací soud rozhodl tak, že obviněným K. a U. uložil podle § 80
odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku trest vyhoštění z území republiky na dobu 10 let.
Obviněnému U. dále podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložil též trest
propadnutí věci – částky 1 000 EUR a 5 500 Kč. V případě H. B. této uložil
podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku za užití § 58 odst. 4 tr. zákoníku trest
odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr.
zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 let. Dále podle § 101
odst. 1 písm. c) tr. zákoníku zabral zajištěnou omamnou látku - 248,75 gramů
směsi heroinu, paracetamolu, kofeinu. Podle § 256 tr. řádu pak Vrchní soud v
Praze zamítl odvolání obviněného R. K.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podali následně obvinění R. K. a I.
K. prostřednictvím svých obhájců dovolání, opírajíc se o důvod uvedený v §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a v případě obviněného K. též o důvod podle §
265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Obviněný R. K. v prvé řadě vyslovil nesouhlas s právním posouzením skutku.
Své námitky směřoval proti závěru obou soudů, které konstatovaly existenci
organizované skupiny působící ve více státech. Dovolatel nejprve poukázal na
kritéria, která musí organizovaná skupina splňovat, přičemž jejich kompletní
naplnění není v projednávaném případě dáno. Zejména u osoby T. D. nelze
hovořit o jeho podílu na činnosti skupiny. Je totiž třeba rozlišovat mezi
podílem na samotné trestné činnosti a podílem na činnosti organizované skupiny.
Takové zařazení do organizované skupiny u jmenovaného však nelze dovodit.
Přitom právě T. D. je osobou, která organizovanou skupinu „povyšovala“ na
organizovanou skupinu působící ve více státech z hlediska kvalifikované
skutkové podstaty. Takové hodnocení skutkového stavu není doloženo jediným
důkazem a mohlo by vést k situacím, kdy by se členem organizované skupiny mohl
stát např. i prodejce v obchodě s omamnými látkami, jež jsou v Nizozemsku
obvyklé.
Další dovolatelova námitka směřuje k existenci extrémního nesouladu skutkových
a právních závěrů s provedeným – de facto jediným usvědčujícím – důkazem, jaký
představuje výpověď spoluobviněné B. Vrchní soud v Praze se dopustil hodnocení
důkazů v přímém rozporu se zásadami formální logiky a mimo rámec požadavků
daných zněním § 2 odst. 6 tr. ř. Je namítáno, že pokud obviněná B. ve svých
výpovědích zmiňovala schůzku s obviněným K. dne 13. 4. 2014, k této nemohlo
dojít, neboť dovolatel se dne 31. 3. 2014 dostavil se svou manželkou a dětmi do
Přijímacího střediska v Z. u B. a projevil zde úmysl požádat o mezinárodní
ochranu v ČR. Toto středisko opustil až dne 14. 4. 2014 poté, co mu na základě
jeho zpětvzetí žádosti bylo předáno rozhodnutí o zastavení řízení o mezinárodní
ochraně. Tato skutečnost vyplývá ze zprávy Ředitelství služby cizinecké policie
a Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra, která jej vyviňuje z
jednání, které je mu kladeno za vinu, tedy organizace nákupu drog. Obviněná
opakovaně uváděla, že se schůzka konala 13. 4. 2014, resp. potvrzovala, že šlo
o víkend, který byl skutečně dán dny 12. – 13. 4. 2014 a žádný další víkend se
již do doby cesty mezi ČR a Nizozemskem neuskutečnil. Z její strany tak nemohlo
jít o pouhé spletení data. Tyto skutečnosti obviněný namítal již v rámci
hlavního líčení a dále před odvolacím soudem, ovšem oba soudy jeho tvrzení
bagatelizovaly a považovaly za věc podružnou, nemající výraznější dopad do
roviny věrohodnosti spoluobviněné. Přitom však nelze opomenout jak další
rozpory přetrvávající ve výpovědi spoluobviněné, tak závěry znaleckého zkoumání
z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, podle nichž má
obviněná sklon ke zkreslování výpovědi, podávání účelových a pro ni
zvýhodňujících informací, což souvisí s jejími osobnostními rysy. Pro
dokreslení její osobnosti nelze přehlédnout ani fakt, že se drogové trestné
činnosti dopouštěla i za situace, kdy je sama matkou syna závislého na omamných
látkách.
Své dovolání obviněný následně doplnil o tvrzení naprosté nevěrohodnosti
výpovědi obviněné B. , jakož i názor, že u této nebyly splněny veškeré podmínky
nutné pro institut spolupracující obviněné dle § 178a tr. ř. V tomto směru
odkázal na obsah svého odvolání proti prvostupňovému rozsudku. Rovněž tak
zmínil neprovedení jím navrhovaných důkazů v podobě výslechu svědků D. K. ,
jeho matky S. a V. B. , kteří měli potvrdit, že obviněná B. organizovala
trestnou činnost již dávno před tím, než se seznámila s dovolatelem, jakož i
zorganizování únosu a týrání svědka K. obviněnou, kdy tato událost
bezprostředně souvisí s dovozem drog z A.
Závěrem obviněný K. navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a
věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný I. K. v rámci svého dovolání rovněž napadl závěry soudů prvního i
druhého stupně stran právní kvalifikace jeho jednání, pokud jde o naplnění
znaku spáchání trestného činu jako člen organizované skupiny působící ve více
státech. Obviněný popřel, že by věděl, že se podílí na trestné činnosti
společně s více osobami, které se nachází na území více států. Již soud prvního
stupně v odůvodnění svého rozsudku řádně nevyložil, na základě kterých
konkrétních důkazů došel k závěru o nejpřísnější právní kvalifikaci dle
ustanovení § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, a
rovněž ze skutkové věty výroku o vině není zřejmé, jak se měl obviněný jednání
dopustit, coby člen organizované skupiny působící ve více státech. Stejně jako
obviněný K. , také obviněný K. poukázal na zákonné znaky, které definují
organizovanou skupinu, přičemž tyto nepovažuje ve svém případě za naplněné. Ač
se dovolatel doznal, že přijal nabídku B. U. k jednorázové cestě do A. za
finanční odměnu 500 EUR, šlo pouze o ojedinělou akci, v průběhu níž nikterak
konspirativně neměnil vozidlo, nepodával zprávy o průběhu cesty, nedostal
peníze na obstarání drogy a tato nebyla ani rafinovaně uschována. Nebylo tedy
prokázáno, že šlo o dobře promyšlené, plánované, soustavné a systematické
jednání, ale pouze o jednorázové přijetí nabídky od člověka, pro kterého
dovolatel již dříve vykonával legální služby. Jeho role tak byla spíše pasivní,
rozhodně nebyl aktivně zapojen do činnosti organizované skupiny. Ač soudní
praxe vychází z názoru, že daný kvalifikační znak lze naplnit i v případě
jednorázového působení organizované skupiny ve více státech, nelze přehlédnout,
že vzhledem k trestní sazbě uvedené v § 283 odst. 4 tr. zákoníku, by se mělo
jednat o mimořádně závažný delikt vyznačující se vysokým stupněm plánovitosti a
organizovanosti, jakož i značně velkým množstvím drogy, s níž je nakládáno. K
tomuto obviněný poukázal na rozhodovací praxi Ústavního soudu, a to nález č.
III. ÚS 1481/09, který - byť se vztahuje k předchozí právní úpravě – je
aplikovatelný i na projednávaný případ.
Také obviněný K. proto závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud
zrušil rozsudky Vrchního i Městského soudu v Praze a věc vrátil Městskému soudu
v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého oprávnění a k
podaným dovoláním se vyjádřil následovně. V úvodu nejprve stručně shrnul
dosavadní průběh trestního řízení, jakož i obsah dovolání obou obviněných. Ve
vlastním vyjádření pak poukázal na význam dovolacího důvodu podle § 265b odst.
1 písm. g), tr. ř., jehož prostřednictvím se nelze úspěšně domáhat přezkoumání
správnosti soudy provedeného dokazování, ani opravy skutkových zjištění, jimiž
je Nejvyšší soud vázán.
Státní zástupce dospěl k názoru, že soudy obou stupňů v dané věci řádně
zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností za plného respektování
požadavků uvedených v § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Závěr o vině obviněných
přitom není založen pouze na výpovědi spolupracující obviněné H. B. , ale tato
je podporována dalšími důkazy, zejména odposlechy a záznamy telekomunikačního
provozu a nálezem dovážené omamné látky.
Námitky, které dovolatelé prezentovali ve svých podáních přitom považuje pouze
za částečně relevantní, a to směrem k právní kvalifikaci jednání ve smyslu §
283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, avšak současně dodal, že s těmito se
neztotožňuje. Celá transakce dovozu heroinu měla zřetelný přeshraniční
charakter, kdy na straně obviněných fungovala zcela evidentní dělba rolí s
cílem úspěšného vykonání trestného činu. O mezinárodním charakteru svědčí také
pestřejší národnostní složení skupiny. Složkou jednání obviněných přitom nebyl
pouhý dovoz drogy, ale také obchodní vyjednávání s jejími dodavateli na území
Nizozemského království. V tomto ohledu vedle osoby T. D. působily další,
byť neustanovené osoby. Vzájemná předchozí dohoda obviněných o průběhu
transakce přitom vylučuje, že by kterýkoliv z nich nebyl minimálně srozuměn s
přeshraničním charakterem obchodu v rámci organizované skupiny. Zvolenou právní
kvalifikaci tak má za správnou a zákonu odpovídající.
Nelze se ztotožnit s námitkami obviněného K. stran neprovedení jím
navrhovaných důkazů k další trestné činnosti obviněné B. Předně tyto
nesouvisí s projednávanou trestnou činností, ale s jiným, blíže nerozvedeným
údajným protiprávním jednáním B. , které s případem nesouvisí a nemůže se tak
jednat ani o tzv. opomenutý důkaz. Skutečnost, že se obviněná podílela na
trestné činnosti daného druhu, není nijak sporná, když se k tomuto v rámci své
výpovědi sama doznala. Pokud je v tomto ohledu napadána otázka věrohodnosti
obviněné, oba dotčené soudy uvedenému věnovaly náležitou pozornost a na základě
kritického přístupu odůvodnily, na základě jakých skutečností dospěly k závěru
o věrohodnosti výpovědi v podstatných rysech. Totéž lze uvést k námitce termínu
schůzky B. a K. , když odvolací soud ve svém rozsudku upozornil, že datum
setkání obviněná netvrdila kategoricky a zároveň dovodil, že z hlediska
celkového zjištění skutkového stavu je nepřesnost v datu okolností podružnou.
Samostatnou pozornost státní zástupce věnoval námitce podložené nálezem
Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1481/09. Námitka se neopírá o platnou právní
úpravu, ale o stav poplatný zákonu č. 140/1961 Sb., který byl při stanovení
trestnosti založen na zásadě materiálního pojetí trestného činu. Naopak
projednávaná trestná činnost podléhá režimu zákona č. 40/2009 Sb., který je
založen na odlišném, tzv. formálním pojetí trestného činu. Poukázal přitom na
závěr Nejvyššího soudu ve vztahu k citovanému nálezu Ústavního soudu (usnesení
sp. zn. 11 Tdo 240/2016). V současné situaci tak lze případná individuální
specifika trestné činnosti za okolností podmiňujících použití vyšší trestní
sazby zohlednit toliko při rozhodování o trestu, nikoli však o vině. Ve vztahu
k obviněnému K. k tomu ostatně došlo, když mu byl ukládán trest na samé
spodní hranici zákonné trestní sazby.
Dále bylo v rámci vyjádření doplněno, že oba obvinění shodné námitky, jaké
prezentují ve svém dovolání, uvedli již v průběhu řízení před soudy obou stupňů
a tyto se s nimi náležitě vypořádaly. Přisvědčit nelze ani dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který uplatnil obviněný K. Odvolací
soud totiž řádně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a přikročil u
jmenovaného ke korekci trestu vyhoštění. Absentuje tak základní podmínka pro
citovaný dovolací důvod, aby odvolání obviněného bylo zamítnuto či odmítnuto. K
tomuto došlo pouze ve vztahu k odvolání obviněného K. , který však naopak daný
zákonný dovolací důvod neuplatnil.
Po shrnutí veškerých skutečností tak státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství dospěl k přesvědčení, že dovolání obviněných jsou zjevně
neopodstatněná a navrhl, aby je Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) primárně konstatuje, že
dovolání obviněných jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst.
2 písm. a), h) tr. ř. Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.
osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu,
který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu
podle § 265f odst. 1 tr. ř., obvinění podali prostřednictvím svých obhájců,
tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Jelikož dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené dovolateli naplňují jimi uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit za
předpokladu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací
důvod proto neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně
proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení. Skutkový stav je při rozhodování o
dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové
povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v
souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud zároveň
upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání
mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených právních
vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je
naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém
řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud
není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů
druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže
posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat
provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v
řízení o dovolání sám provádět. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší
soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích
důvodů. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je
tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném
skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak
byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku
odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v
souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného
činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Věcí by se mohl dále zabývat jen
tehdy, pokud by zjistil, že skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s
provedenými důkazy a je tak porušeno ústavní právo obviněného na spravedlivý
proces. K takovému poznatku však dovolací soud v projednávaném případě nedospěl.
Nejvyšší soud po posouzení napadených rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jakož
i Městského soudu v Praze, a řízení jim předcházejících, to vše ve světle
uplatněných dovolacích důvodů, dospěl k následujícímu závěru. Jak již bylo
uvedeno výše, oba dovolatelé shodně napadají závěry nalézacího i odvolacího
soudu z hlediska nesprávného právního posouzení skutku. Primárně oba brojí
proti údajně chybné aplikaci ustanovení § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku,
tedy užití kvalifikačního znaku spáchání činu ve spojení s organizovanou
skupinou působící ve více státech.
Zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními
látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 4 písm. c) tr.
zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze,
nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného
přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo
psychotropní látku, prekursor nebo jed, čin spáchá ve značném rozsahu a ve
spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech.
Dovolací soud připomíná, že soudy prvního i druhého stupně došly k závěru, že
jednání všech obviněných spočívalo v neoprávněném přechovávání, zprostředkování
a dovezení omamné látky (heroinu z Nizozemského království) ve značném rozsahu
a právě ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. V
podstatě oba dovolatelé shodně ve svých podáních správně vymezili základní
kritéria organizované skupiny, kterou je třeba rozumět sdružení nejméně tří
osob trestně odpovědných, jejichž vzájemná součinnost na realizování trestné
činnosti vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající
rozdělení a koordinaci úloh jednotlivých účastníků, že tyto okolnosti zvyšují
pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho škodlivost pro
společnost (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. července 1985
sp. zn. 11 To 51/85, R 45/1986). Současně však není podstatné, zda pachatel je
přímo členem takové organizované skupiny, ale postačuje, že je na tuto jakkoliv
navázán (osobním stykem, prostřednictvím komunikačních prostředků – telefon,
e-mail, apod.). Stejně tak není nezbytnou podmínkou, aby tato organizovaná
skupina přímo působila území České republiky, pokud jsou dotčeny nejméně dva
jiné státy, na jejichž území skupina operuje. Pachatel pak musí vědět, že jeho
protiprávní jednání je vedeno ve spojení s takovou organizovanou skupinou
působící ve více státech.
Z provedeného dokazování přitom vyšlo zcela důvodně najevo, že dovoz omamné
látky byl realizován mezi Českou republikou a Nizozemským královstvím, když
činnost obviněných pramenila v zajištění drogy od distributora v Nizozemsku,
cestě z P. do A. , faktického převzetí drogy a jejího dovozu zpět do ČR.
Ačkoliv zejména obviněný K. poukazuje na existenci – de facto jediného –
usvědčujícího důkazu v podobě výpovědi spolupracující obviněné B. , z dotčených
rozhodnutí nižších soudů je zřejmé, že tyto se neomezily toliko na výpověď
jmenované, ale vycházely též z dalších zjištění, která potvrzují děj tak, jak
jej vylíčila právě H. B. Dovolací soud tak připomíná též výpověď obviněného
K. , který rovněž potvrdil, že jediným cílem cesty do Nizozemska bylo získání a
převoz drogy, přičemž jeho popis cesty, včetně detailů týkajících se ubytování,
telefonátů či ukrytí drogy se plně shoduje s výpovědí obviněné B. Tyto
skutečnosti pak soudy daly do vzájemného vztahu s nálezem omamné látky při
kontrole pracovníky celní správy, jakož i výsledky odposlechu a záznamu
telekomunikačního provozu mezi dotčenými osobami. Nebylo též přehlédnuto, že
obviněný K. již byl v minulosti na území Spolkové republiky Německo odsouzen
pro drogovou trestnou činnost. Z daných zjištění bylo možno učinit závěr, že
trestná činnost zasahovala na území vícero států, když bylo bezpečně prokázáno
organizování dovozu heroinu z Nizozemského království do ČR, byť další poznatky
nasvědčují i tomu, že do Nizozemska se droga dostávala z jiných států a její
celkový objem nekončil v ČR, ale část (str. 5 rozsudku Městského soudu v Praze)
měla proudit dále (pravděpodobně) na Ukrajinu.
V každém případě všichni obvinění byli obeznámeni s tím, že omamná látka je
dovážena z Nizozemska do ČR, odkud pro ni vyjeli, přičemž také měli informaci o
existenci dalších osob v Nizozemsku, které jim drogu zajistí a poskytnou.
Rovněž tak existovala plánovitost celé trestné činnosti, kterou na počátku
organizovali obvinění K. a U. , když první z nich zajistil přímo jako kurýra
obviněnou B. , obviněnému U. poskytl kontakt na I. K. , který následně
vystupoval jako druhý kurýr oslovený obviněným U. , a v neposlední řadě také
vyzvedl obviněné a předal jim vozidlo Audi A4 Avant k cestě do A. Obviněný
U. pak společně s kurýry cestoval do Nizozemska, kde zajistil kontakt s osobou
T. D. , coby dodavatele drogy a následně se jako organizátor vracel do P.
letecky, aby vlastní dovoz ponechal v diskreci obou kurýrů B. a K. Rovněž
instrukce, o nichž hovořila obviněná B. , které se týkaly převozu drogy, jejího
uschování a smyšlené legendy o cestě k zakoupení vozidla v SRN pro případ
policejní kontroly, svědčí o standardní snaze konspirativního jednání při
páchání takto závažné trestné činnosti. Též z telefonických odposlechů
vyplynulo, že do zajišťování drogy bylo zapojeno vícero osob na území obou
států, přičemž i soudy tvrzené různorodé národnostní složení může dokreslovat
snahu o mezinárodní aspekt páchané trestné činnosti. Je zejména třeba odmítnout
názor dovolatele, že T. D. se nepodílel na činnosti skupiny, neboť samotnými
odposlechy telefonických hovorů byla zjištěna předchozí opakovaná komunikace s
obviněným U. , čímž lze vyloučit, že by prvně jmenovaný byl pouze náhodně
oslovenou osobou distribuující drogu bez vazeb na organizovanou skupinu. Pokud
na základě všech těchto skutečností soudy prvního a druhé stupně dospěly k
názoru o existenci organizované skupiny, tvořené organizátory dovozu drogy,
jejími dodavateli a kurýry, jedná se bezpochyby o sdružení nejméně tří osob
trestně odpovědných, jejichž vzájemná součinnost na realizování trestné
činnosti vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající
rozdělení a koordinaci úloh jednotlivých účastníků, že tyto okolnosti zvyšují
pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho škodlivost pro
společnost, navíc působící na území nejméně dvou různých států, jak to předvídá
zákon ve svém kvalifikačním znaku uvedeném v § 283 odst. 4 písm. c) tr.
zákoníku. Všichni obvinění přitom o organizovanosti a nadnárodním přesahu svého
jednání museli vědět a s tímto vědomím trestnou činnost také páchali. Dovolací
soud proto ve zvolené právní kvalifikaci, k níž dospěly soudy prvního i druhého
stupně, spatřuje zcela logický a správný závěr.
Soud prvního stupně, jakož i odvolací soud pak v odůvodněních svých rozsudků
věnovaly pozornost řadě aspektů, které se pojí k věrohodnosti všech dotčených
obviněných. Zejména objasnily, a to i ve světle závěrů znaleckého posudku z
oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, z jakých důvodů
považují výpověď obviněné B. za věrohodnou, byť znalecké zkoumání skutečně
poukázalo na možnost zkreslování informací obviněnou z účelových důvodů. Je
však nezbytné, jak ostatně uvedl Vrchní soud v Praze (str. 8 rozsudku), aby
takový důkaz nebyl posuzován odděleně, ale jako jeden z celé řady důkazů v
kontextu na další navazující poznatky. Je zcela neúnosné, aby výpověď osoby
byla v rámci trestního řízení zcela ignorována toliko z důvodu, že výsledkem
odborného zkoumání byl poznatek, že taková osoba má sklony k podávání
tendenčních, zkreslených či pro ni výhodných informací. Její výpověď musí být
vždy dána do kontextu s dalšími existujícími důkazy a věrohodnost je pak nutné
hodnotit v návaznosti na tato veškerá zjištění. Soudu prvního stupně je však
možno vytknout, že k závěrům znaleckého zkoumání mohl zaujmout podstatně
výraznější prostor v odůvodnění svého rozhodnutí, jak to ostatně konstatoval
již soud odvolací. Přesto výrok o vině obviněných nebyl vystavěn pouze a jen na
výpovědi jediné spolupracující obviněné, avšak k takovému závěru vedla soudy
také korelující výpověď obviněného K. a další poznatky, jako výsledky
odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu či nález omamné látky. Pokud
obviněný K. namítá ve svém dovolání nevěrohodnost výpovědi H. B. , bylo
správně poukázáno, že to je naopak jeho výpověď, která v průběhu trestního
řízení vykazovala rozpory (str. 8–9 rozsudku Vrchního soudu v Praze), stejně
jako byla brána v potaz vyjádření obviněného U. v jeho odvolání, která rovněž
napadají věrohodnost spoluobviněných, tentokráte však K. a K. Pokud nižší
soudy dospěly k závěru, že s výjimkou obviněné B. se všichni zbývající
obvinění snažili pouze účelově zmírnit, či zcela popřít svou účast na páchané
trestné činnosti, což je ostatně pro tento druh protiprávního jednání zcela
typické, nemá dovolací soud takovou argumentaci za nelogickou či nepodloženou.
Odvolací soud se též vypořádal s již dříve uplatněnou námitkou, znovu
prezentovanou v dovolání obviněného K. , stran nejasnosti v datu schůzky mezi
ním a H. B. (str. 8 rozsudku). Nejvyšší soud se ztotožňuje s hodnocením, že
stejně jako v případě dovolatelem tvrzené nevěrohodnosti obviněné, je třeba
její výpověď hodnotit ve světle všech existujících důkazů a zvažovat, nakolik
má konkrétní informace vliv na další, řádně zjištěné poznatky, jež bez
důvodných pochybností umožňují závěr o spáchání trestné činnosti a identifikaci
pachatelů. Lze proto uzavřít, že v přezkoumávané věci se nejedná o situaci,
kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Ten
je dán pouze tehdy, pokud skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s
důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z
logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění
soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato
zjištění učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů však v dané věci nevybočila z
mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., a tudíž jim nelze vytýkat
jakoukoliv svévoli, která by měla za následek shora namítaný extrémní nesoulad.
V daném případě tak nedošlo k žádnému porušení práva obviněného na spravedlivý
proces.
Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů
vyjádřených v uvedených rozhodnutích a z toho vyvozuje vadnost právního
posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, pak je nutno
zdůraznit, že jde z pohledu uplatněného dovolacího důvodu o námitky
irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4.
5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve
smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak,
že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá
představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo
na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního
rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Nejvyšší soud nemůže rovněž přisvědčit námitce obviněného K.
směřující proti neprovedení navrhovaných důkazů, konkrétně výpověďmi tří
svědků, kteří měli vypovídat o předchozí trestné činnosti H. B. Jak bylo
ovšem zjištěno ze spisového materiálu, zejména pak č. l. 2056 trestního spisu,
obviněný v průběhu hlavního líčení takový návrh nečinil, ale adresoval jej až
ve svém odvolání Vrchnímu soudu v Praze (č. l. 2197 verte) s odůvodněním, že v
době hlavního líčení byl v dobré víře, že stávající důkazy budou dostatečné pro
jeho zproštění obžaloby. V daném směru je třeba konstatovat, že veškeré
doplňující důkazy navržené obviněným se nepojily k projednávané trestné
činnosti, ale údajnému protiprávnímu jednání spoluobviněné B. v minulosti.
Tato skutečnost přitom nebyla jmenovanou rozporována, a to i přesto, že nebyla
předmětem trestního řízení. Z daného hlediska nelze proto neprovedení takového
důkazu označit za opomenutí ve smyslu porušení práva na spravedlivý proces.
Stejně tak, měl-li důkaz sloužit také k posouzení otázky věrohodnosti
spoluobviněné, resp. její výpovědi, která – nikoli však osamoceně – představuje
jeden ze základů rozhodnutí o vině obviněných, oba nižší soudy se dostatečným
způsobem vypořádaly s námitkami obviněných a vysvětlily, proč obviněné věří.
Žádný z důkazů, který by se tak dotýkal projednávané věci a mohl by mít vliv na
její odlišné posouzení proto nebyl ze strany nalézacího, jakož i odvolacího
soudu opomenut, a tím nemohlo dojít k zásahu do procesních práv kteréhokoliv z
obviněných.
Stejně tak nebylo možno přisvědčit námitce obviněného K. , že v případě
spoluobviněné B. nebyly splněny podmínky uvedené v § 178a tr. ř. na její
označení jako spolupracující obviněné. Předně nutno připomenout, že daná
argumentace nesměřuje do zákonem vymezené sféry hmotněprávního posouzení, která
je určena dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný
ostatně blíže svou námitku nikterak neodůvodnil. Dovolací soud však musí i na
tomto místě konstatovat, že v případě H. B. , s ohledem na její postoj a
následný postup státního zástupce není pochyb, že jí uvedené skutečnosti
významně přispěly k objasnění projednávané trestné činnosti páchané
organizovanou skupinou, sama obviněná se k takovému protiprávnímu jednání
doznala a souhlasila, aby byla za spolupracující obviněnou označena (č. l.
470). Aplikace ustanovení § 178a tr. ř. tak byla v jejím případě zcela
namístě.
Konečně pokud obviněný K. brojí ve svém dovolání proti posouzení jeho
jednání podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, byť – dle jeho přesvědčení –
jednal v ojedinělém případě, a toliko jako pouhý kurýr, a přesto byl postižen
podle ustanovení, které stanoví trestní sazbu shodnou jako pro nejzávažnější
trestné činy např. v podobě vraždy, Nejvyšší soud uvádí následující. Dovolatel
v tomto případě podložil svou argumentaci nálezem Ústavního soudu ze dne 10.
12. 2009, sp. zn. III. ÚS 1481/09. Nutno připomenout, že shodnou otázkou se k
námitce obviněných ve svém rozhodnutí zaobíral již odvolací soud (str. 9–10
rozsudku Vrchního soudu v Praze) a ve světle shora uvedeného nálezu Ústavního
soudu dospěl k názoru, s nímž se ztotožňuje i Nejvyšší soud.
Předmětné rozhodnutí Ústavního soudu reagovalo na stav panující za účinnosti
zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon. Podle něj trestný čin kvalifikovaný
podle § 187 odst. 1, odst. 4 trestního zákona je jedním z nejzávažnějších
trestných činů, jež jsou v trestním zákoně uvedeny. Zákon u něj počítá s
trestní sazbou od deseti do patnácti roků odnětí svobody, což je stejná trestní
sazba jako např. u trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 trestního zákona.
Pokud jde o kvalifikované skutkové podstaty, spojuje trestní zákon tuto trestní
sazbu s těmi nejzávažnějšími následky, typicky se způsobením smrti z nedbalosti
(viz např. trestný čin loupeže dle § 234 odst. 3 trestního zákona či trestný
čin znásilnění dle § 241 odst. 4 trestního zákona, ve znění platném do 31. 8.
2006). Ze struktury § 187 odst. 4 trestního zákona je dále patrné, že jednání
naplňující kvalifikující znak dle písmene c) tohoto ustanovení („spáchá takový
čin ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“) musí být co
do závažnosti srovnatelné se zvlášť přitěžujícími okolnostmi dle písmene a) a
b) téhož ustanovení (způsobení těžké újmy na zdraví více osob nebo smrti, resp.
získání prospěchu velkého rozsahu, tzn. nejméně 5 000 000 Kč dle § 89 odst. 11
trestního zákona). Z uvedeného systematického srovnání a z vysoké trestní
sazby, stanovené v § 187 odst. 4 trestního zákona, lze dovodit, že zákonodárce
zavedením kvalifikované skutkové podstaty sledoval postih nejzávažnějších
případů organizovaného obchodu s narkotiky, s vyšším stupněm plánovitosti a
organizovanosti a se značně velkým množstvím drogy, s níž je nakládáno....
Ústavní soud v projednávané věci dospěl k závěru, že obecný soud nesprávně
kvalifikoval jednání stěžovatele podle čtvrtého odstavce písmene c) § 187
trestního zákona (čin „byl spáchán ve spojení s organizovanou skupinou působící
ve více státech“). Pro tuto trestněprávní kvalifikaci nebyla splněna materiální
podmínka dle § 88 odst. 1 trestního zákona, protože tento kvalifikační znak
nesehrál za daných skutkových okolností žádnou relevantní roli, z níž by bylo
možno dovodit podstatné zvýšení stupně společenské nebezpečnosti. Taková
kvalifikace by mohla být oprávněna např. tehdy, jestliže působení organizované
skupiny ve více státech by se vyznačovalo pravidelným přeshraničním kontaktem
kurýrů, častým využíváním mezinárodní přepravy, častým využíváním mezinárodního
platebního styku, častější distribucí zboží a peněz přes státní hranice,
mezinárodní dělbou činnosti, rafinovanými způsoby páchání ve více zemích apod.,
tedy všude tam, kde mezinárodní prvek sehrává nějakou významnou roli. V daném
případě tomu tak nebylo, z prokázaných skutečností není nikterak zjevné, proč
by znaku „organizovaná skupina působící ve více státech“ měla být přisuzována
jakákoli relevance ve vztahu ke zvýšení stupně společenské nebezpečnosti.
Dané posouzení však není možné vztáhnout do roviny současné právní úpravy
trestního zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb.), jehož režimu podléhá nyní
projednávaná trestná činnost. Ostatně již státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství ve svém vyjádření přiléhavě poukázal na fakt, že stávající
trestní zákoník již není založen na existenci materiálního znaku, jenž byl
vypuštěn a neobsahuje proto ustanovení, které by soudu ukládalo zvážit aplikaci
kvalifikované skutkové podstaty pouze při existenci okolnosti, která pro svou
závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost
(§ 88 odst. 1 tr. zákona). Případná specifika případu, mající svůj základ např.
v počtu cest, při nichž dochází k dovozu omamných látek či složitosti způsobu
jejich ukrytí a další konspirativnosti, na což obviněný v dovolání poukazuje,
pak sice stále nelze opomíjet, ale k jejich zohlednění dochází při rozhodování
o druhu a výměře ukládané sankce, nikoli však při samotném výroku o vině. K
takovému postupu přitom také došlo, když obviněnému K. byl za jeho jednání
ukládán trest na samé spodní hranici zákonné trestní sazby.
Nejvyšší soud proto konstatuje, že oba dotčené soudy – Městský soud v Praze i
Vrchní soud v Praze, zvolily v případě obou dovolatelů při řádném posouzení
všech klíčových okolností případu, včetně řádného odůvodnění veškerých
zákonných znaků (včetně těch opodstatňujících užití kvalifikované skutkové
podstaty podle § 283 odst. 2 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku),
odpovídající právní kvalifikaci a rovněž tak uložené tresty odpovídají všem
zákonným kritériím. Obvinění se v pozici organizátora a odběratele (K. ) a
kurýra (K. ), spolu s dalšími obviněnými U. a B. , jakož i dalšími osobami
operujícími na území více států podíleli na zajištění, převzetí a převozu
omamné látky v podobě 248,75 gramů směsi heroinu, paracetamolu, kofeinu s
obsahem 48 % báze účinné látky, což činí 113,93 gramů báze diacetylmorfinu z
Nizozemského království do České republiky. Výše uvedené osoby, k nimž se
řadili i oba obvinění, přitom představovaly skupinu více než tří osob trestně
odpovědných, jejichž vzájemná součinnost na realizování drogové trestné
činnosti vykazovala takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu
odpovídající rozdělení a koordinaci úloh (organizátor, zprostředkovatel,
dodavatel, kurýr, odběratel) jednotlivých účastníků, že tyto okolnosti zvýšily
pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho škodlivost pro
společnost, kterou právě drogové delikty přinášejí.
Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého
rozhodnutí odvolací soud, jakož i soud prvého stupně. Z tohoto odůvodnění
vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a
učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na
straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Ačkoliv
oběma dovolateli byl sice dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), resp. l
) tr. ř. vyargumentován adekvátními námitkami podřaditelnými pod příslušné
ustanovení, Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému tyto námitky považuje za
zjevně neopodstatněné, a dovolání obviněných proto odmítl podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. O odmítnutí dovolání obou obviněných pak bylo rozhodnuto v
neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný.
V Brně dne 28. července 2016
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu
Vyhotovil:
JUDr.
Michael Vrtek, Ph. D.