11 Tdo 970/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12.
října 2007 o dovolání obviněné L. D., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 20. dubna 2007, sp. zn. 3 To 17/2007, v trestní věci vedené u Krajského
soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 60/2005, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněné L. D. o d m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. prosince 2006, sp. zn. 4 T
60/2005, byla obviněná L. D. uznána vinnou trestným činem zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr.
zák., dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., jehož
se dopustila společně s jinak odsouzeným V. B. Za tyto skutky a další sbíhající
se trestnou činnost (z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. září
2004, sp. zn. 37 T 7/2004) byl obviněné uložen souhrnný trest odnětí svobody v
trvání čtyř roků, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou a trest
zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání v oboru vedení
účetnictví a daňového poradenství a v zákazu výkonu povolání a funkce účetní,
vždy na dobu deseti let.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že:
„1. ve funkci zplnomocněné účetní společnosti L. s. r. o., společně s jinak
odsouzeným V. B., oba vybaveni plnou mocí jednatelky L. B., bez vědomí této
osoby, v úmyslu vymoci neoprávněně daňové výhody, vyhotovili daňové doklady,
přiznání k DPH za zdaňovací období 4. čtvrletí roku 1997 a za zdaňovací období
3. čtvrletí 1998, které byly podány u Finančního úřadu Praha – západ dne 27. 1.
1998 a 27. 10. 1998, v nichž byly uplatněny nároky na nadměrné odpočty DPH u
přijatých zdanitelných plnění na základě fiktivních daňových dokladů od
dodavatelských subjektů A. s. r. o., I. V. B., I. s. r. o., M. spol. s. r. o.,
V. I. s. r. o. ve výši 141 397 Kč, který na účet společnosti L. spol. s. r. o.
byl vyplacen finančním úřadem dne 28. 2. 1998 a ve výši 182 190 Kč, který byl
vyplacen finančním úřadem dne 30. 11. 1998, takže způsobili českému státu
zastoupenému Finančním úřadem Praha – západ škodu v celkové výši 323 587 Kč,
2. ve funkci zplnomocněné účetní společnosti I. spol. s. r. o., společně s
jinak odsouzeným V. B., oba vybaveni plnou mocí jednatelky H. T., dříve K., v
úmyslu vylákat neoprávněně daňové výhody, bez vědomí této osoby, vyhotovovali
daňové doklady, přiznání k DPH za zdaňovací období měsíců prosinec 1997 až
prosinec 1998, které byly podány u Finančního úřadu pro Prahu 5, v nichž byly
uplatněny nároky na nadměrné odpočty DPH u přijatých zdanitelných plnění na
základě fiktivních daňových dokladů od dodavatelských subjektů A. spol. s. r.
o., A. spol. s. r. o., M. spol. s. r. o., L. spol. s. r. o., K. V. B., V. B.
I., konkrétně:
dne 29. 1. 1998 podali přiznání k DPH za zdaňovací období měsíce prosince 1997,
ve kterém uplatnili neoprávněně nárok na nadměrný odpočet DPH ve výši 135 408
Kč,
dne 27. 2. 1998 podali přiznání k DPH za zdaňovací období měsíce ledna 1998, ve
kterém uplatnili neoprávněně nárok na nadměrný odpočet DPH ve výši 90 256 Kč,
dne 27. 3. 1998 podali přiznání k DPH za zdaňovací období měsíce února 1998, ve
kterém uplatnili neoprávněně nárok na nadměrný odpočet DPH ve výši 242 000 Kč,
dne 29. 6. 1998 podali přiznání k DPH za zdaňovací období měsíce května 1998,
ve kterém uplatnili neoprávněně nárok na nadměrný odpočet DPH ve výši 114 400
Kč,
dne 28. 7. 1998 podali přiznání k DPH za zdaňovací období měsíce června 1998,
ve kterém uplatnili neoprávněně nárok na nadměrný odpočet DPH ve výši 352 440
Kč,
dne 27. 10. 1998 podali přiznání k DPH za zdaňovací období měsíce září 1998, ve
kterém uplatnili neoprávněně nárok na nadměrný odpočet DPH ve výši 172 720 Kč,
dne 29. 12. 1998 podali přiznání k DPH za zdaňovací období měsíce listopad
1998, ve kterém uplatnili neoprávněně nárok na nadměrný odpočet DPH ve výši 38
900 Kč,
celkem tedy uplatnili nárok na odpočet DPH za rok 1997 a 1998 ve výši 1 146 124
Kč a v této výši chtěli způsobit českému státu zastoupenému Finančním úřadem
pro Prahu 5 škodu, přičemž Finančním úřadem pro Prahu 5 bylo na účet
společnosti I. spol. s. r. o. postupně po krácení za zdaňovací období měsíců
prosince 1997, ledna, února, května, června a září 1998 vyplaceno 1 025 943 Kč
a nadměrný odpočet za zdaňovací období měsíce listopadu 1998 vyplacen nebyl,
celkem tak jednáním pod body 1) a 2) způsobili škodu českému státu zastoupenému
Finančním úřadem Praha - západ a Finančním úřadem pro Prahu 5 škodu na dani ve
výši 1 349 530 Kč, když celkově chtěli způsobit škodu ve výši 1 469 711 Kč. “
O odvolání obviněné rozhodl Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 20.
dubna 2007, sp. zn. 3 To 17/2007, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d) a e)
tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř.
znovu rozhodl tak, že při v zásadě nezměněných skutkových zjištěních uznal
obviněnou L. D. vinnou trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné
platby podle § 148 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák., dílem dokonaným, dílem
ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustila s jinak
odsouzeným V. B. Za tyto skutky a další sbíhající se trestnou činnost (z
rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. září 2004, sp. zn. 37 T 7/2004)
byl obviněné uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož
výkon byla zařazena do věznice s dozorem a trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu soukromého podnikání v oboru vedení účetnictví a daňového poradenství a
v zákazu výkonu povolání ve funkci účetní na dobu pěti let.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala obviněná L. D. prostřednictvím
svého obhájce dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvody uvedené v
ustanoveních § 265b odst. 1 písm. c), d) a g) tr. ř.
Obviněná v tomto mimořádném opravném prostředku předně namítla, že v odvolacím
řízení neměla obhájce, ačkoliv ho podle zákona měla mít. Obviněnou u veřejného
zasedání odvolacího soudu dne 20. dubna 2007 obhajoval JUDr. M. V., kterému
ovšem pro nespokojenost se způsobem vedení obhajoby sdělením datovaným 19.
dubna 2007 vypověděla plnou moc. Soud poté podle názoru dovolatelky porušil i
ustanovení o její přítomnosti na veřejném zasedání, pokud po vypovězení plné
moci jejímu obhájci veřejné zasedání neodročil, ale dále jednal s obhájcem,
který však již nebyl oprávněn ji obhajovat. V závěru dovolatelka namítla, že
soudy nepostupovaly ani v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., když
neprovedly žádný z obhajobou navržených důkazů (např. opravné daňové přiznání,
výpisy z účtů finančních úřadů, výpisy z účtů obviněné, znalecký posudek k
určení skutečné výše způsobené škody) a vykonané důkazy hodnotily výlučně v
její neprospěch. Dospěly tak k nesprávným skutkovým zjištěním, která pak
nesprávně právně posoudily. Proto dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil
napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a vrátil mu věc k novému projednání a
rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k podanému dovolání
obviněné vyjádřil tak, že jejím dovolacím námitkám nelze přisvědčit. Z obsahu
spisu vyplývá, že obviněná byla o veřejném zasedání dne 20. dubna 2007
vyrozumívána, zásilku si ale nepřevzala a ta se soudu vrátila jako
nevyzvednutá. Vyrozumění o veřejném zasedání bylo dne 27. března 2007 vyvěšeno
na úřední desku soudu, z níž bylo sejmuto až dne 20. dubna 2007. Po zahájení
veřejného zasedání přítomný obhájce obviněné JUDr. M. V. informoval soud, že
jej těsně předtím kontaktovala neznámá žena a předala mu obálku s výpovědí plné
moci ze strany obviněné. Soud poté postupoval tak, že vyhlásil usnesení, že
proti obviněné bude nadále vedeno řízení jako proti uprchlé a ve veřejném
zasedání bude pokračováno s obhájcem JUDr. M. V. Odvolací soud tak ustanovení o
nutné obhajobě nijak neporušil a dovolací námitky obviněné jsou proto v tomto
směru neopodstatněné. Námitky stran přítomnosti obviněné u veřejného zasedání
jsou vnitřně nelogické. Proti obviněné bylo již od 30. listopadu 2006 vedeno
řízení jako proti uprchlé a též odvolací soud ve veřejném zasedání rozhodl v
tomto druhu řízení pokračovat, a je tedy zřejmé, že veřejné zasedání nebylo
možno konat za její přítomnosti. Námitky, které obviněná podřadila pod dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tento dovolací důvod obsahově vůbec
nenaplňují. Obviněná se omezila toliko na výhrady ohledně způsobu, jakým soudy
v posuzované věci provedly dokazování a jak vyhodnotily vykonané důkazy. Proto
státní zástupce navrhl odmítnout dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm.
e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas,
oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti
dospěl na základě obsahu spisu k závěru, že podané dovolání obviněné je zjevně
neopodstatněné.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán tehdy, pokud
obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, tedy tehdy, pokud
obviněný nebyl zastoupen obhájcem, přestože byl dán důvod nutné obhajoby (např.
podle § 36 tr. ř.). Pro úplnost je však třeba připomenout, že tento dovolací
důvod nenaplňuje jakékoliv porušení práva na obhajobu. Jestliže obviněný po
určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho měl mít, pak je tento dovolací
důvod dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně
prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí
napadeného dovoláním (srov. č. 48/2003 Sb. rozh. tr.). Z uvedeného vyplývá, že
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán pouze v těch
případech, kdy skutečnost, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho mít měl,
mohla mít faktický dopad na vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2007, sp. zn. 11 Tdo
1061/2006).
Obviněná uplatnila tento dovolací důvod námitkou, jejíž podstatou je tvrzení,
že nebyla u veřejného zasedání v řízení o odvolání zastoupena obhájcem, neboť
ji obhajoval JUDr. M. V., kterému ovšem před zahájením veřejného zasedání
vypověděla plnou moc.
Obviněný musí mít obhájce už v přípravném řízení, je-li ve vazbě, ve výkonu
trestu odnětí svobody, na pozorování ve zdravotnickém ústavu, je–li zbaven
způsobilosti k právním úkonům, je-li jeho způsobilost k právním úkonům omezena
nebo jde-li o řízení proti uprchlému. Stejně tak musí mít obviněný obhájce
tehdy, koná-li se řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí
svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let (§ 36 odst. 1 až 3 tr. ř.).
Z obsahu spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. 4 T 60/2005 vyplývá, že již v
přípravném řízení byl dne 13. srpna 2001 obviněné z důvodu uvedeného v
ustanovení § 36 odst. 3 tr. ř. (obviněná byla stíhána pro trestný čin zkrácení
daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2, 4 tr. zák.)
ustanoven soudem obhájce JUDr. J. B. (č. l. 83). Poté obviněná dne 8. července
2003 si sama zvolila obhájce, a to JUDr. M. V. (plná moc na č. l. 85), a proto
soud ustanovení JUDr. J. B. obhájcem dne 5. srpna 2003 zrušil (č. l. 87). Ve
spise je pak založeno ještě opatření ze dne 20. října 2003, kterým soud z
důvodu uvedeného v ustanovení § 36 odst. 1 písm. a) tr. ř. (obviněná byla dne
18. července 2003 vzata do vazby) obviněné ustanovil obhájce JUDr. M. V. (č. l.
1027).
K tomuto postupu Nejvyšší soud jen na okraj připomíná, že podle § 38 odst. 1
tr. ř. platí, že „Jestliže obviněný nemá obhájce v případě, kdy ho musí mít (§
36 a § 36a), určí se mu lhůta ke zvolení obhájce. Pokud v této lhůtě nebude
obhájce zvolen, bude mu obhájce na dobu, po kterou trvají důvody nutné
obhajoby, neprodleně ustanoven“. V posuzované věci si obviněná zvolila obhájcem
JUDr. M. V. Za účasti tohoto zvoleného obhájce pak provedly orgány činné v
přípravném řízení dne 19. srpna 2003 výslech obviněné (č. l. 246) a tentýž
obhájce byl přítomen i při prostudování spisu dne 30. září a 15. října 2003 (č.
l. 1009, 1020). Z obsahu předloženého spisu se sice nepodává žádný důvod k výše
uvedenému postupu, jímž soudce v přípravném řízení tohoto zvoleného obhájce
(JUDr. M. V.) dne 20. října 2003 ještě navíc obviněné obhájcem ustanovil, neboť
není patrno, že by obviněná zvolenému obhájci plnou moc vypověděla, popř. že by
jeho zmocnění ji obhajovat zaniklo jinak, ovšem to nic nemění na tom, že JUDr.
M. V. oprávněně vykonával obhajobu obviněné L. D.
Obviněná byla rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. prosince 2006, sp.
zn. 4 T 60/2005, uznána vinnou trestným činem podle § 148 odst. 2, odst. 3
písm. c) tr. zák., dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1
tr. zák., a za tento trestný čin a další sbíhající se trestnou činnost (z
rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. září 2004, sp. zn. 37 T 7/2004)
jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř roků a trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu soukromého podnikání v oboru vedení účetnictví a daňového
poradenství a v zákazu výkonu povolání a funkce účetní ve všech případech na
dobu deseti let. Proti tomuto rozsudku podala obviněná prostřednictvím svého
obhájce JUDr. M. V. odvolání, k jehož projednání nařídil Vrchní soud v Praze na
20. dubna 2007 veřejné zasedání.
Z protokolu o průběhu veřejného zasedání odvolacího soudu ze dne 20. dubna 2007
(č. l. 252, svazek 8 spisu) vyplývá, že se obviněná k veřejnému zasedání
nedostavila a že toto veřejné zasedání, stejně jako i hlavní líčení před soudem
prvního stupně, proběhlo vůči obviněné formou řízení proti uprchlému. U
veřejného zasedání byl přítomen její obhájce JUDr. M. V., který soudu sdělil,
že těsně před zahájením veřejného zasedání jej kontaktovala na chodbě soudu
neznámá žena, která mu předala sdělení, jehož obsahem bylo „vypovězení plné
moci“ ze strany obviněné. Předseda senátu sdělení obviněné přečetl a přítomného
obhájce obviněné vyzval, aby se k této záležitosti vyjádřil. Po zjištění, že
obhájce nespatřuje ze své strany v dalším zastupování obviněné žádné překážky,
předseda senátu s odkazem na ustanovení § 37 odst. 2 tr. ř. pokračoval ve
veřejném zasedání.
Právo na obhajobu je jedním z nejdůležitějších základních práv osoby, proti níž
se trestní řízení vede /čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod,
vyhlášené usnesením č. 2/1993 Sb., č. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb./. Součástí
práva na obhajobu je právo obviněného zvolit si obhájce a radit se s ním i
během úkonů prováděných orgánem činným v trestním řízení (§ 33 odst. 1 tr. ř.).
Neužije-li obviněný práva zvolit si obhájce a nezvolí-li mu ho jeho zákonný
zástupce, může mu ho zvolit jeho příbuzný v pokolení přímém, jeho sourozenec,
osvojitel, osvojenec, manžel, partner, druh, jakož i zúčastněná osoba. Je-li
obviněný zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo je-li jeho způsobilost k
právním úkonům omezena, mohou tak učinit tyto osoby i proti jeho vůli (§ 37
odst. 1 tr. ř.).
Podle § 37 odst. 2 tr. ř. si obviněný může místo obhájce, který mu byl
ustanoven nebo osobou k tomu oprávněnou zvolen, zvolit obhájce jiného. Oznámí-
li změnu obhájce tak, aby obhájce mohl být o úkonu vyrozuměn v zákonem
stanovené lhůtě, orgán činný v trestním řízení ode dne doručení takového
oznámení vyrozumívá nově zvoleného obhájce. V opačném případě je obhájce
předtím ustanovený nebo zvolený, pokud není z obhajování vyloučen, povinen
obhajobu vykonávat do doby, než ji osobně převezme později zvolený obhájce.
Při promítnutí těchto zákonných ustanovení na posuzovaný případ je zřejmé, že
námitky obviněné nemohou obstát. Obhájce JUDr. M. V. obhajoval obviněnou jak v
přípravném řízení, tak v řízení před soudem prvního stupně, aniž by obviněná v
průběhu řízení proti jeho obhajobě cokoliv namítala, natož aby případně využila
možnosti zvolit si obhájce jiného. Z obsahu písemného podání, které obhájci
obviněné předala neznámá žena v budově soudu před jednací síní zhruba půl
hodiny před počátkem veřejného zasedání odvolacího soudu, se podává, že
obviněná svému obhájci JUDr. M. V. „…vypovídá plnou moc…“ s tím, že už „…není
mým právním zástupcem ex offo…“ (č. l. 259, svazek 8 spisu). Přitom obviněná
soudu neoznámila, že by si zároveň zvolila jiného obhájce, nebo alespoň
projevila vůli tak později učinit. Pokud odvolací soud po zjištění, že obhájce
JUDr. M. V. je na veřejné zasedání připraven a v dalším obhajování obviněné
nespatřuje na své straně žádné překážky, pokračoval v konání veřejného zasedání
za účasti obhájce obviněné JUDr. M. V., pak postupoval zcela v souladu s výše
již citovaným ustanovením § 37 odst. 2 tr. ř. a nijak neporušil právo obviněné
na obhajobu, když nebyly patrny žádné důvody k vyloučení tohoto obhájce z
obhajování ve smyslu ustanovení § 37a tr. ř. Za této situace naopak postup
obviněné působí spíše jako snaha o zmaření veřejného zasedání.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že stejný závěr by byl tím spíše namístě,
pokud by JUDr. M. V. byl ustanoveným obhájcem obviněné. V takovém případě totiž
platí, že ustanovený obhájce „…Z důležitých důvodů může…na svou žádost nebo na
žádost obviněného povinnosti obhajování zproštěn a místo něho ustanoven obhájce
jiný. Povinnosti obhajování zprostí v řízení před soudem předseda senátu a v
přípravném řízení soudce.“ (viz § 39 odst. 1 tr. ř., § 40 tr. ř.). Jinak
řečeno, je na posouzení předsedy senátu nebo soudce, zda jsou ve věci dány
důvody k tomu, aby byl ustanovený obhájce povinnosti obhajování zproštěn.
Přitom z obsahu spisu žádný takový důležitý důvod, ale ani žádný důvod jinak
předvídaný ustanovením § 40a tr. ř., opodstatňující zproštění ustanoveného
obhájce z obhajování, nevyplývá. Sdělení obviněného může být pouze podnětem k
jeho rozhodnutí a ve vztahu k ustanovenému obhájci nemá samo o sobě žádné
právní účinky. Obviněná tedy v odvolacím řízení obhájce měla a tvrzený dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. tak jejími námitkami naplněn není.
Proto Nejvyšší soud shledal námitky, které obviněná podřadila pod dovolací
důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., zjevně neopodstatněnými.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy
byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve
veřejném zasedání. Uplatnění citovaného dovolacího důvodu tedy předpokládá, že
v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v
nepřítomnosti obviněného, ač mu měla být jeho přítomnost umožněna nebo
zajištěna. Takovým postupem soudu byl pak obviněný zkrácen na svém právu, aby
jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem
prováděným důkazům (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod,
publikované pod č. 2/1993 Sb., čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb.).
Obviněná uplatnila tento dovolací důvod námitkou, že odvolací soud porušil
ustanovení o její přítomnosti ve veřejném zasedání, pokud neodročil veřejné
zasedání poté, co svému stávajícímu obhájci JUDr. M. V. „vypověděla plnou moc“,
a přesto konal veřejné zasedání v její nepřítomnosti.
Účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti je zajistit mu
reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za
vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena.
Z obsahu spisu vyplývá, že proti obviněné bylo usnesením Krajského soudu v
Praze ze dne 30. listopadu 2006, sp. zn. 4 T 60/2005, podle § 305 tr. ř.
zahájeno řízení proti uprchlé (č. l. 155, svazek 8 spisu). Z odůvodnění tohoto
usnesení je mimo jiné zřejmé, že obviněná byla dne 9. ledna 2004 na vlastní
žádost a po přijetí písemného slibu propuštěna z vazby. Od srpna 2005 bylo v
posuzované věci opakovaně nařizováno hlavní líčení, obviněné se však na adresu
jejího bydliště nepodařilo předvolání k hlavnímu líčení doručit. Místo jejího
pobytu se nepodařilo zjistit ani prostřednictvím Policie České republiky, ani
nebyl úspěšně realizován příkaz k jejímu dodání do výkonu trestu odnětí svobody
ze dne 7. června 2005 vydaný v předchozí trestní věci obviněné, ale ani příkaz
k zatčení vydaný v této věci Krajským soudem v Praze dne 10. června 2005. Proto
soud prvního stupně důvodně dospěl k závěru, že je dostatečně opodstatněn
závěr, že se obviněná trestnímu stíhání vyhýbá tím, že se skrývá. Za podmínek §
302 a násl. tr. ř. proběhlo proti obviněné řízení před soudem prvního stupně
(obviněná byla obhajována JUDr. M. V. s právy obviněného ve smyslu ustanovení §
304 tr. ř.) a obviněná byla pak rozsudkem ze dne 20. prosince 2006, sp. zn. 4 T
60/2005, uznána vinnou trestným činem podle § 148 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr.
zák., dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., a byl
jí za to uložen příslušný trest (viz výše).
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Praze podala obviněná prostřednictvím
svého obhájce JUDr. M. V. včas odvolání, k jehož projednání nařídil Vrchní soud
v Praze na 20. dubna 2007 veřejné zasedání. Vrchní soud o veřejném zasedání
vyrozuměl obhájce obviněné dne 2. dubna 2007 (č. l. 247) a zároveň v souladu s
ustanovením § 306 odst. 2 tr. ř. dne 27. března 2007 vyvěsil vyrozumění o
konání veřejného zasedání na své úřední desce (sejmuto bylo dne 20. dubna
2007). Obviněná se k nařízenému veřejnému zasedání nedostavila. Z protokolu o
průběhu veřejného zasedání (č. l. 252) vyplývá, že odvolací soud poté co
zjistil, že se obviněná nedostavila, že vyrozumění o konání veřejného zasedání
bylo vyvěšeno na úřední desce soudu, že obviněná se nenachází ve vazbě ani ve
výkonu trestu, vyhlásil usnesení, že proti obviněné bude i nadále vedeno řízení
proti uprchlé. Ve veřejném zasedání pokračoval za přítomnosti obhájce obviněné
a následně ve věci rozhodl napadeným rozsudkem.
Právo obviněného vystupovat v řízení před soudem patří k základním znakům
spravedlivého procesu. Proto odsouzení někoho v jeho nepřítomnosti je možné jen
za zcela výjimečných okolností a po vyčerpání všech prostředků, které právo
poskytuje k zajištění toho, aby obžalovaná osoba byla postavena před soud
(srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. listopadu 1996, sp. zn. IV. ÚS
200/96).
Podle § 302 tr. ř. lze řízení proti uprchlému konat proti tomu, kdo se vyhýbá
trestnímu stíhání pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá.
Podle § 306 tr. ř. se všechny písemnosti určené pro obviněného doručují toliko
obhájci. Předvolání k hlavnímu líčení a k veřejnému zasedání se také vhodným
způsobem uveřejní. Hlavní líčení, popřípadě veřejné zasedání se pak provede i v
nepřítomnosti obviněného, a to bez ohledu na to, zda se obviněný o něm dozvěděl.
Podle § 306a odst. 1 tr. ř. pominou-li důvody řízení proti uprchlému, pokračuje
se v trestním řízení podle obecných ustanovení. Požaduje-li to obviněný,
provedou se v řízení před soudem znovu důkazy v předchozím soudním řízení
provedené, u nichž to jejich povaha připouští, nebo jejichž opakování nebrání
jiná závažná skutečnost; v opačném případě se obviněnému protokoly o provedení
těchto důkazů přečtou a umožní se mu, aby se k nim vyjádřil.
Skončilo-li řízení proti uprchlému pravomocným odsuzujícím rozsudkem a poté
pominuly důvody, pro které se řízení proti uprchlému vedlo, na návrh
odsouzeného podaný do osmi dnů od doručení rozsudku soud prvního stupně takový
rozsudek zruší a v rozsahu stanoveném v odstavci 1 se hlavní líčení provede
znovu. O právu navrhnout zrušení pravomocného odsuzujícího rozsudku musí být
při doručení rozsudku odsouzený poučen. V novém rozhodnutí nemůže dojít ke
změně rozhodnutí v neprospěch obviněného (§ 306a odst. 2, odst. 3 tr. ř.).
V posuzované věci bylo proti obviněné opodstatněně vedeno řízení proti
uprchlému podle § 302 a násl. tr. ř. Obviněná byla v přípravném řízení
propuštěna z vazby na základě písemného slibu, v němž se mimo jiné zavázala, že
se na vyzvání dostaví k soudu, státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu a vždy
předem oznámí vzdálení se z místa svého trvalého pobytu. Z obsahu spisu je
zcela evidentní, že tento svůj slib nedodržela. Nepřebírala soudní obsílky,
nezdržovala se na adrese, kterou orgánům činným v trestním řízení sdělila a
nedostavovala se jak k prováděným vyšetřovacím úkonům, tak ani k nařízeným
hlavním líčením. Orgánům činným v trestním řízení se opakovaně nepodařilo
zjistit místo jejího skutečného pobytu (viz též str. 6 – 7 napadeného
rozsudku).
Proti usnesení, kterým soud zahájil řízení podle § 302 tr. ř. obviněná nic
nenamítala a řízení u soudu prvního stupně skončilo v tomto druhu řízení
vynesením odsuzujícího rozsudku. Poté obviněná prostřednictvím svého obhájce
podala proti odsuzujícímu rozsudku Krajského soudu v Praze odvolání. V rámci
odvolacího řízení byla Vrchním soudem v Praze věnována náležitá pozornost též
zjištění, zda u obviněné i nadále trvají důvody řízení proti uprchlému (srov.
přiměřeně č 17/2002 Sb. rozh. tr.). Protože existovaly důvody pro to, aby proti
obviněné bylo stále vedeno řízení proti uprchlé, odvolací soud vyrozumění o
konání veřejného zasedání doručil jejímu obhájci a současně jej vyvěsil na
úřední desku soudu. Na podkladě obsahu spisu a nově vyžadovaných zpráv o pobytu
obviněné měl odvolací soud dostatek podkladů pro závěr, že obviněná se
trestnímu stíhání dále vyhýbá tím, že se skrývá. Nejvyšší soud se v tomto směru
plně ztotožňuje s tímto závěrem odvolacího soudu, který je evidentní též i s
ohledem na zjištění vyplývající z předchozí trestní věci obviněné vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 37 T 7/2004. Za této situace se
odvolací soud v podstatě již nadbytečně pokusil vyrozumět o konání veřejného
zasedání i samotnou obviněnou na adresu jejího bydliště, i když bylo evidentní,
že se ve svém bydlišti nezdržuje. Pokud za této situace odvolací soud rozhodl o
projednání odvolání obviněné L. D. v řízení proti uprchlému s tím, že jsou
splněny zákonné podmínky ustanovení § 302 a násl. tr. ř., pak tomuto postupu
odvolacího soudu nelze nic vytknout. Odvolacímu soudu tedy nic nebránilo v
projednání podaného odvolání obviněné v přítomnosti jejího obhájce (viz výše) a
neměl tak důvodu k odročení veřejného zasedání. Proto Nejvyšší soud shledal i
tyto námitky obviněné zjevně neopodstatněné.
Konečně důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech,
kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že
dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto
vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů
ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4.
2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu
justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27.
5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí
založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné
skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak
řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele
a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy
zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv.
skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění),
není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné
skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty
dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento
dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného
činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě
dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto
dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným
činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení § 226
písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným
činem).
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb.
rozh. tr., str. 298.
S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že
námitky, které dovolatelka podřadila pod tento dovolací důvod, jej ve
skutečnosti obsahově nenaplňují. Dovolací námitky, tak jak byly výše již
rozvedeny, směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění. V dovolání není
obsažena jediná konkrétní námitka směřující proti vadné právní kvalifikaci
soudy zjištěného činu obviněné. Dovolatelka soudům obou stupňů vytýká nesprávné
zjištění skutkového stavu věci, k němuž údajně došlo v důsledku vadně
provedeného dokazování (soudy neprovedly obhajobou navržené důkazy).
S ohledem na ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. je však nutno zdůraznit, že pokud
dovolání je podáno z jiných než zákonných důvodů a uplatněné dovolací námitky
nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, tak dovolací soud není ani
oprávněn takové dovolaní (dovolací námitky) přezkoumávat, ale naopak musí
postupem podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. takové dovolání odmítnout. Proto
dovolací soud nemohl přihlížet k těm námitkám obviněného, jež obsahově
nenaplňují jak uplatněný dovolací důvod, tak ostatně ani jiný zákonem
předvídaný důvod dovolání uvedený v § 265b tr. ř. V tomto směru lze odkázat na
vcelku konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 16. 12.
2004, sp. zn. 3 Tdo 1141/2004, usnesení ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 6 Tdo
1366/2005 atd.), jež nebyla dotčena ani rozhodováním Ústavního soudu (např.
usnesení ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, usnesení ze dne 1. 9. 2004,
sp. zn. II. ÚS 279/03 atd.). V tomto rozsahu bylo tak dovolání obviněného
podáno z jiného než zákonného důvodu, což by jinak opodstatňovalo postup podle
§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Na základě obsahu spisu je přitom pro úplnost třeba zdůraznit, že mezi
skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, a
právním posouzením věci není dán žádný rozpor. Soudy své skutkové závěry opřely
o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Vycházely zejména z
výpovědi svědkyně H. T. a dále též z listinných důkazů (zpráv Finančního úřadu
Praha 5 a Praha-západ, zpráv o daňových kontrolách, účetních dokladů a daňových
přiznání sepsaných obviněnou L. D.). Soudy potom dospěly k závěru, že je
spolehlivě vyvrácena obhajoba obviněné (str. 13 rozsudku soudu prvního stupně,
str. 5 - 8 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Pokud potom soudy s ohledem
na rozsah dokazování dospěly k závěru, že okruh zjišťovaných skutečností není
nutno rozšiřovat provedením dalších důkazů, tak odmítnutí provádění dalšího
dokazování též náležitě odůvodnily (str. 13 rozsudku soudu prvního stupně, str.
8 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Je tedy zřejmé, že soudy se ve smyslu
požadavků vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly
se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud tak v tomto
směru neshledal důvodu k podstatnějším výtkám na jejich adresu. V podrobnostech
proto lze odkázat na odůvodnění obou soudních rozhodnutí.
V posuzované věci se nejedná ani o případ, kdy jsou právní závěry soudů v
extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné
možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno
takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu
ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Lze tak uzavřít, že s ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud
dovolání obviněné L. D. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v
neveřejném zasedání.
Jen pro úplnost lze znovu připomenout již výše uvedené ustanovení § 306a odst.
2 tr. ř., jež mimo jiné zakládá oprávnění odsouzeného, za splnění v tomto
ustanovení uvedených zákonných podmínek, navrhnout zrušení pravomocného
odsuzujícího rozsudku.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. října 2007
¨
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík