11 Tdo 980/2025-323
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 11. 2025 o dovolání obviněného J. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2025, č. j. 8 To 99/2025-254, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 30 T 65/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného J. S. odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 13. 1. 2025, č. j. 30 T 65/2024-216, byl obviněný J. S. (dále převážně jen „obviněný“, případně „dovolatel“) uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že:
dne 18. 1. 2024 v 14:11 hodin v Praze XY, v ulici XY, neoprávněně prodal za částku 200 Kč J. B., plastový sáček obsahující 0,06 gramu krystalické látky, ve které byla zjištěna přítomnost metamfetaminu, přičemž nedisponoval potřebným povolením k nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, tedy bez povolení, neoprávněně a v rozporu s ustanoveními § 3 odst. 2 a § 4 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, s vědomím, že látka metamfetamin je uvedena jako psychotropní látka v příloze č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, v souladu s ustanovením § 44c zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a uvedeného jednání se dopustil, ačkoliv si byl vědom odsouzení z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 1. 2021 sp. zn. 9 T 5/2021, s nabytím právní moci 28. 1. 2021, pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku kromě jiného k trestu odnětí svobody v trvání 34 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, který vykonal dne 28. 9. 2023.
2. Za tento zločin soud prvního stupně obviněnému uložil podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře třiceti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest propadnutí věci, a to částky 200 Kč.
3. Proti uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 20. 5. 2025, č. j. 8 To 99/2025-254, tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Martina Stehlíka, advokáta, dovolání, a to z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. řádu s tím, že jednak rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a dále, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. V podrobnostech dovolatel odkazuje na argumentaci, kterou uplatnil již ve svém odvolání. Uvádí, že odmítal tvrzenou část skutku, že měl prodat svědkovi J. B. látku metamfetamin (pervitin) za 200 Kč; předmětného dne se na XY skutečně se jmenovaným svědkem potkal, ale v daný čas spolu pouze přátelsky pohovořili, přičemž si nepamatuje, že by si s tímto měli něco předávat, ale připouští, že je možné, že mu předal tzv. buchnu (injekční stříkačku) a obdržel nějaké papírky, aby mohl vyrobit cigaretu s marihuanou. Soud prvního stupně jeho obhajobu jako údajně účelovou nepřijal s tím, že ji spolehlivě vyvrací především výpověď svědka J. B. ve spojení s kamerovými záznamy z místa činu a listinnými důkazy, nezohlednil však přitom jeho námitku, že uvedený svědek učinil výpověď ze strachu, protože u sebe měl pervitin, a tedy se mohl obávat, že by sám mohl být trestně stíhán za stejný skutek. Takovou motivaci svědka přitom podpořil i svědek P. G., což soud prvního stupně zcela nedůvodně nepřijal s tím, že tento svědek není obecně pro svou minulost věrohodný a jeho tvrzení nelze přikládat významnou váhu. Dále obviněný poukazuje na to, že upozorňoval, že tvrzení svědka J. B. nejsou podpořena dalším důkazem, když z kamerových záznamů žádný prodej nevyplývá, je z nich patrno toliko předání čehosi bez možnosti bližší identifikace, a mohlo se tak jednat o onu injekční stříkačku a papírky; soud prvního stupně v rozsudku pouze spekuluje o tom, o jaké předměty se mohlo jednat. Zdůrazňuje, že v odvolání tudíž uzavřel, že přímé důkazy a ani ucelený kruh nepřímých důkazů v dané věci neexistují, žádný z důkazů jednoznačně nevyvrací jeho obhajobu a ani jednoznačně neprokazuje jeho vinu, a za této situace zcela platí zásada in dubio pro reo, kterou soud prvního stupně nezohlednil.
6. V dalším textu dovolání obviněný vytýká odvolacímu soudu, že vyhodnotil jeho odvolání jako nedůvodné s tím, že soud prvního stupně údajně provedl všechny potřebné důkazy a že skutková zjištění, jež z provedených důkazů na podkladě jejich správného a logického hodnocení vyvodil, jsou zcela správná. Dále mu vytýká, že se nevyjádřil ke skutečnosti, že soud prvního stupně nepřihlédl k výpovědi svědka P. G., přestože tato byla věrohodná a nebylo správné ani logické ji odmítnout. Obviněný se neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že v dané věci nebylo ničeho, co by mohl soudu prvního stupně vytknout, neboť na rozdíl od odvolacího soudu shledává extrémní nesoulad, resp. zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a vyvozenými skutkovými zjištěními, a to z následujících důvodů: důkazní situace stojí na tvrzení jeho a svědka J. B., většina nepřímých důkazů do věci ničeho nepřináší a netvoří ucelený kruh, osvětlil motiv nevěrohodné výpovědi svědka J. B., což podpořil výpovědí svědka P. G., která je však ignorována. Namítá rovněž porušení svého práva na obhajobu, a to s ohledem na zdůrazňování jeho trestní minulosti oběma soudy, což považuje za „předsudečné“ a rozhodující. Je přesvědčen, že „jeho věc měla být případně posouzena nanejvýše podle § 284 tr. zákoníku, a sice přechovávání omamné látky, avšak vzhledem k přechovávanému množství má za to, že ani to by nebylo důvodné“.
7. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci rozsudkem sám.
8. K dovolání obviněného se vyjádřil JUDr. Roman Hájek, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci a obsahu dovolání obviněného předně konstatuje, že obsahem řádného i mimořádného opravného prostředku obviněného jsou totožná tvrzení (dovolání je téměř doslovným přepisem odvolání), s nimiž se v odůvodnění svého rozhodnutí již řádně vypořádal odvolací soud. Dále uvádí, že ze svědeckých výpovědí, kamerových záznamů a dalších důkazních prostředků je zřejmé, že se skutek stal tak, jak stojí ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, a že průběh trestně relevantních událostí neodpovídá verzi obviněného.
Poukazuje přitom na to, že soud prvního stupně odůvodnil svůj závěr o věrohodnosti výpovědi svědka J. B. (opřel jej o fakt, že jeho výpověď korespondovala s dalšími důkazy vyplývajícími z jiných důkazních prostředků) a správně považoval obhajobu obviněného za vyvrácenou, když z kamerových záznamů je zřejmé, že mezi obviněným a jmenovaným svědkem došlo k přenechání vícero drobných předmětů, které vizuálně odpovídají věcem, jež měli obviněný i svědek k dispozici v době svého zadržení, které bezprostředně navazovalo na jejich osobní setkání dne 18.
1. 2024, že zmíněná medicínská pomůcka nebyla u jmenovaného svědka nalezena a že tento dobrovolně vydal příslušným orgánům psychotropní látku (metamfetamin), kterou zakoupil od obviněného. Soud prvního stupně navíc s poukazem na rozpory ve stanoviscích jednotlivých vyslýchaných osob, jakož i na objektivní obraz průběhu rozhodných událostí vyplývající z kamerového záznamu, logicky vysvětlil, jaké důvody jej vedly k tomu, že neuvěřil, resp. že nepřikládá „důkazní váhu“ jednak nevěrohodnému svědectví P.
G. a jednak účelové výpovědi S. P. Státní zástupce se neztotožňuje s názorem obviněného, že orgány činné v trestním řízení (zvláště soudy) postavily skutkový děj na nepřímých důkazech; jak kamerový záznam, tak věrohodnou výpověď svědka J. B. lze totiž považovat za důkazní prostředky přinášející klíčové přímé důkazy, jež byly doplněny důkazy nepřímými získanými z jiných důkazních prostředků, přičemž na základě takových přímých a nepřímých důkazů pak soudy učinily odpovídající skutkové závěry a následně dospěly k závěru o vině obviněného.
Státní zástupce v této souvislosti upozorňuje rovněž na to, že námitky týkající se způsobu hodnocení důkazů samy o sobě nenaplňují žádný z dovolacích důvodů, a uzavírá, že výhrady obviněného tak nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
9. Co se týče dalšího obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, státní zástupce konstatuje, že dovolací argumentace je založena toliko na polemice se skutkovými zjištěními soudů, přičemž nad tento rámec obviněný pouze uvádí, že vzhledem k nesprávně zjištěnému skutkovému stavu měla být jeho skutku přisouzena nanejvýše právní kvalifikace podle § 284 tr. zákoníku, tedy skutek měl být právně kvalifikován jako trestný čin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu, spíše však, že orgány činné v trestním řízení měly dojít k závěru, že nespáchal žádný trestný čin. S poukazem na znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, státní zástupce uvádí, že provedeným dokazováním bylo zjištěno, že obviněný bezpochyby naplnil základní skutkovou podstatu trestného činu podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, jelikož úmyslně prodal svědkovi J. B. psychotropní látku; dále bylo zjištěno, že obviněný byl již dříve odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 9 T 5/2021, za (mimo jiné) trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž uložený trest odnětí svobody vykonal dne 28. 9. 2023, tedy prokazatelně méně než před třemi lety od spáchání nynějšího trestného činu. Státní zástupce dospívá k závěru, že tedy není možné jakkoliv zpochybňovat právní kvalifikaci, kterou soudy přisoudily obviněným spáchanému trestnému činu, a pak ani uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.
10. S ohledem na výše uvedené skutečnosti vyjadřuje státní zástupce přesvědčení, že námitky v té podobě, jak je obviněný uplatnil, nelze subsumovat pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), písm. h) tr. řádu, a za situace, kdy soudy dospěly ke správným skutkovým zjištěním, kterým přisoudily správnou právní kvalifikaci, tedy navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. Současně vyjadřuje souhlas s tím, aby Nejvyšší soud o dovolání rozhodl ve smyslu § 265r odst. 1 tr. řádu v neveřejném zasedání.
11. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k jeho případné replice. V této obviněný předně uvádí, že i nadále považuje své dovolání za důvodné. Nedomnívá se totiž, že kamerové záznamy čehokoliv prokazují a že z nich lze vůbec zjistit, co si se svědkem J. B. předali; nesouhlasí tudíž s vyhodnocením kamerových záznamů tak, jak státní zástupce s jistotou uvádí. Setrvává i na svém tvrzení, že jmenovaný svědek nevypovídal pravdivě, ať už byl důvod jakýkoliv, ale samozřejmě se nabízí, že nechtěl být postihován za případný závažnější trestný čin. Má tak za to, že se stále jedná o tvrzení proti tvrzení, kdy uvedl nejen svoji odlišnou verzi skutkového děje, ale současně ji podpořil i důkazy, ke kterým ale nebylo nedůvodně přihlédnuto, kdy zejména se jedná o výpověď svědka P. G., jež byla věrohodná, a nebylo správné ani logické ji odmítnout. Namítá, že soud prvního stupně postavil své hodnocení důkazů zásadně na věrohodnosti účastníků skutkového děje a jejich trestní minulosti, kdy zcela uvěřil svědkovi J. B., avšak neuvěřil jemu a dalším svědkům, přestože všichni jsou uživateli drog a mají trestní minulost; takové hodnocení podle jeho názoru nelze v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů považovat za správné, a dovolává se proto zásady in dubio pro reo. Je nadále přesvědčen, že v dané věci byla učiněna nesprávná skutková zjištění, neboť tato jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a „jeho věc měla být případně posouzena nanejvýše podle § 284 tr. zákoníku, a sice přechovávání omamné látky, avšak vzhledem k přechovávanému množství má za to, že ani to by nebylo důvodné“. Setrvává proto na svém návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu, jak jej uvedl v dovolání. III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje shora uvedené zákonné náležitosti.
13. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu).
14. Jak již bylo uvedeno, obviněný v dovolání výslovně uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h), přičemž u dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu odkazuje na jeho první variantu, v případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu cituje obě jeho alternativy. V dovolání lze současně vysledovat též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, a to ve vazbě na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. řádu. Je tomu tak proto, že jím tvrzené a zde uvedené vady vztahuje i k rozsudku soudu prvního stupně, jehož přezkumu se v dovolacím řízení lze zásadně domoci pouze skrze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu.
15. Z logiky věci se Nejvyšší soud dále zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. řádu (druhá alternativa).
16. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. řádu zamítl odvolání obviněného, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu přichází v úvahu pouze v jeho druhé alternativě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu.
17. Tímto dovolacím důvodem je pak jednak obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jenž je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (první varianta) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá varianta) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí varianta).
18. V této souvislosti je vhodné připomenout, že smyslem citovaného dovolacího důvodu, jenž byl do trestního řádu začleněn jeho novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění mimo jiné zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, s účinností od 1. 1. 2022, je kodifikace současné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Citovaný dovolací důvod umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních, přičemž věcně upravuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
19. Druhým dovolacím důvodem, o který obviněný dovolání rovněž opírá, je dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové
zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Je třeba zdůraznit, že pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.
20. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV. Důvodnost dovolání
21. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, předně shledal, že námitky obviněného neodpovídají jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, neboť směřují výlučně proti způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů a proti správnosti skutkových zjištění, jež soudy na jejich podkladě učinily. Takto koncipovanou dovolací argumentací, jíž napadá postup soudů při hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu věci, jak je upraven v ustanoveních § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu, se obviněný primárně snaží zpochybnit správnost učiněného skutkového zjištění, že prodal svědkovi J. B. metamfetamin (pervitin). Teprve v návaznosti na to (tedy až sekundárně) pak obviněný namítá, že rozhodnutí obou soudů nižších instancí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, když tento podle jeho tvrzení spočíval nanejvýše v přechovávání omamné látky (pozn. správně psychotropní látky) ve smyslu § 284 tr. zákoníku. Současně Nejvyšší soud konstatuje, že takové námitky však nelze podřadit ani pod další obviněným deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přičemž v tomto směru – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. řádu – uvádí Nejvyšší soud následující.
22. Obviněný setrvale (opakuje totiž v naprosté většině, a to doslova, námitky uplatněné v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně) popírá, že (předmětného dne, na daném místě a v daný čas) prodal svědkovi J. B. metamfetamin (pervitin), zpochybňuje věrohodnost tohoto svědka s tím, že tento učinil nepravdivou výpověď ze strachu z vlastního trestního stíhání pro shodný trestný čin, vytýká soudům, že výpověď uvedeného svědka hodnotily jako věrohodnou a jeho obhajobu jako údajně účelovou nepřijaly, a že bezdůvodně neuvěřily ani výpovědi svědka P. G., přestože tato podporuje jeho výpověď a podle jeho názoru je věrohodná, a konečně, že chybně vyhodnotily i kamerové záznamy, neboť je přesvědčen, že z nich žádný prodej nevyplývá. Předkládá přitom svou verzi skutkového děje, podle níž se sice předmětného dne na XY se jmenovaným svědkem potkal, ale v daný čas spolu pouze přátelsky pohovořili, přičemž si nepamatuje, že by si s tímto měli něco předávat, pouze připouští, že je možné, že mu předal tzv. buchnu (injekční stříkačku) a obdržel nějaké papírky, aby mohl vyrobit cigaretu s marihuanou. Na tomto základě pak dovozuje, že přímé důkazy ve věci neexistují a nepřímé důkazy netvoří ucelený kruh, resp. jednoznačně nevyvrací jeho obhajobu a ani jednoznačně neprokazují jeho vinu, a tedy, že důkazní situace stojí toliko na jeho tvrzení a tvrzení svědka J. B., a tudíž je třeba postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo.
23. Takové dovolací námitky obviněného nemohou obstát, neboť obviněný jejich prostřednictvím vyjadřuje pouhou nespokojenost s vyhodnocením provedených důkazů, zejména výpovědi své a výpovědí výše jmenovaných svědků a též kamerových záznamů, a domáhá se jejich odlišného hodnocení, a to v souladu se svou verzí skutkového děje; teprve na tomto podkladě, když současně opomíjí další ve věci provedené důkazy, má obviněný skutková zjištění soudu prvního stupně za důkazně nepodložená, a tudíž nesprávná, resp. zjevně rozporná s obsahem provedených důkazů, a nesouhlasí pak ani se závěry odvolacího soudu v tomto směru, jenž se s rozsahem provedeného dokazování, hodnocením důkazů a skutkovými zjištěními soudu prvního stupně bezezbytku ztotožnil.
24. Nad rámec shora uvedeného konstatování o irelevantnosti předmětných námitek Nejvyšší soud uvádí, že v dané věci neshledává žádné vady, jež by založily existenci zjevného rozporu (dříve tzv. extrémního nesouladu) mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně totiž vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením (jednotlivě i ve vzájemné souvislosti) na straně jedné a učiněnými skutkovými zjištěními na straně druhé.
Tento soud věnoval náležitou pozornost hodnocení provedených důkazů, řádně vyložil, jaké skutkové závěry z jednotlivých důkazů učinil, a podrobně a přesvědčivě – s poukazem na stěžejní přímé důkazy, a to výpověď svědka J. B. [protokol o jeho výslechu z přípravného řízení byl z důvodů, jež soud prvního stupně vysvětlil, podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. řádu přečten v hlavním líčení] a dva kamerové, záznamy z místa činu, a na další důkazy, zejména listinné (protokol o zadržení osoby podezřelé, seznam věcí nalezených u obviněného, protokoly o vydání věci, fotodokumentaci z kamerového záznamu a odborné vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví chemie a fyzikální chemie) – odůvodnil, proč považoval obhajobu obviněného za vyvrácenou a naopak za prokázané, že obviněný se dopustil jednání uvedeného ve výroku o vině jeho rozsudku; logicky přitom též vysvětlil, z jakých důvodů vyhodnotil výpověď svědka J.
B. jako zcela věrohodnou a výpověď svědka P. G. naopak jako účelovou, resp. nepodstatnou, a dostatečně rozvedl, jaké skutečnosti zjistil z kamerových záznamů (srov. zejména body 5 až 11 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Hodnotícím úvahám a skutkovým závěrům soudu prvního stupně v tomto směru plně přisvědčil i soud odvolací, jenž se v odůvodnění svého rozhodnutí opětovně řádně zabýval obhajobou obviněného a jeho námitkami vůči způsobu hodnocení výpovědi svědka J. B. a kamerových záznamů a uvedl, proč je shledal nedůvodnými (srov. body 7 až 9 odůvodnění jeho usnesení).
Je tak zřejmé, že neobstojí ani námitka obviněného, že v dané věci neexistují přímé důkazy ani ucelený řetězec důkazů nepřímých, a ani jeho tvrzení, že důkazní situace stojí pouze na tvrzení jeho a svědka J. B., v důsledku čehož se dovolává zásady in dubio pro reo.
25. Ve vztahu k poukazu obviněného na nutnost postupovat podle zásady in dubio pro reo Nejvyšší soud považuje za potřebné připomenout, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v článku 40 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 2 tr. řádu a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. řádu), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se otázek skutkových. Z tohoto pravidla se podává, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, nebo ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09). Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05).
26. Obviněný však přehlíží, že jím tvrzené pochybnosti, spočívající ve skutečnosti v prosazování jiného způsobu hodnocení provedených důkazů a vlastní verze skutkového stavu věci, podle níž se daného protiprávního jednání nedopustil, odlišné od toho, jak byl na základě provedených důkazů skutkový stav zjištěn soudy nižších stupňů, u těchto ve vztahu k otázce jeho viny nepanovaly. Jestliže totiž soud prvního stupně i soud odvolací nabyly na základě provedeného dokazování vnitřního přesvědčení, majícího kvalitu praktické jistoty, o tom, že obviněný předmětný skutek spáchal, pro uplatnění uvedeného pravidla nebyl v této trestní věci dán žádný důvod.
27. Nejvyšší soud tedy shledal, že soudy obou stupňů zjistily skutkový stav věci zcela v souladu s pravidly upravujícími dokazování v trestním řízení (zejména srov. § 2 odst. 5, 6 tr. řádu a § 89 tr. řádu) a své hodnotící úvahy a závěry logicky a přesvědčivě odůvodnily v souladu s požadavky plynoucími z § 125 odst. 1 tr. řádu.
28. K otázce zjevného rozporu (dříve tzv. extrémního nesouladu) při realizaci důkazního procesu lze, s poukazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu, dodat a zdůraznit, že tento spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Za případ zjevného rozporu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, jak je tomu v dané trestní věci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20).
29. Co týče do úvahy připadajícího dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, jenž však obviněný v dovolání ani výslovně neuplatnil, je s ohledem na výše uvedené skutečnosti zřejmé, že není naplněn, když jiný důvod dovolání [uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu] v řízení předcházejícím rozhodnutí o zamítnutí odvolání nebyl dán.
V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
30. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného J. S. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného neodpovídala jím uplatněným (a ani žádným jiným) dovolacím důvodům. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 6. 11. 2025
JUDr. Petr Škvain, Ph.D. předseda senátu