V těchto okolnostech dovolatel spatřuje naplnění výše uvedeného dovolacího důvodu a tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V petitu svého mimořádného opravného prostředku navrhuje, aby Nejvyšší soud opět zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Vyslovuje názor, že námitku směřující proti existenci subjektivní stránky trestného činu podle § 148 odst. 2, 3 písm. c) tr. z., resp. jeho pokusu, sice lze podřadit pod dovolací důvod uplatněný dovolatelem, avšak při posuzování její důvodnosti je nutno důsledně vycházet ze skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí. Poukazuje na skutečnost, že ve skutkové větě je uvedeno, že obviněný daňová přiznání, ve kterých uplatňoval nárok na odpočet daně z přidané hodnoty, podával „... ve snaze vylákat vrácení daně z přidané hodnoty v uvedené výši, přičemž věděl, že práce provedeny nebyly, neboť se jednalo toliko o nabídkové faktury, kdy zdanitelná plnění nebyla provedena...“. Z takto formulovaného skutkového zjištění podle názoru státního zástupce jednoznačně vyplývá subjektivní stránka trestného činu podle § 148 odst. 2 tr. zák., a to ve formě přímého úmyslu směřujícího k vylákání daňové výhody. Pokud dovolatel tvrdí, že tyto závěry nevyplývají z provedeného dokazování, a v této souvislosti hodnotí provedené důkazy, pak má státní zástupce za to, že tyto námitky neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu. Státní zástupce dodává, že závěr o existenci úmyslného zavinění lze v daném případě vztáhnout i k výši škody jako k okolnosti podmiňující použití kvalifikované skutkové podstaty podle § 148 odst. 3 písm. c) tr. zák., pro jejíž aplikaci jinak v obecné rovině postačuje zavinění z nedbalosti. Pokud totiž obviněný podepisoval a podával daňová přiznání, pak zajisté věděl, v jaké výši v nich nárok na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty uplatňuje.
Jelikož jiné námitky odvolatel neuplatil považuje státní zástupce podané dovolání s ohledem na výše uvedené skutečnosti za zjevně neopodstatněné a proto navrhuje jeho odmítnutí podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a zda bylo podáno oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. řádu, bylo podáno v zákonné lhůtě podle § 265e tr. řádu a bylo podáno oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních § 265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu).
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže je napadené rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V posuzovaném případě dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obsah podaného dovolání souhlasí s dovolacím důvodem v něm uplatněným jen zčásti, pokud namítá nesoulad skutkových závěrů soudů popsaných ve výroku odsuzujícího rozsudku a jejich právního posouzení v tom směru, že popis skutku neobsahuje skutečnosti rozhodné pro závěr o subjektivní stránce jeho činu. Ostatní námitky obviněného nelze považovat za námitky směřující do oblasti hmotně právního posouzení, nýbrž jde o námitky, které směřují proti správnosti samotných skutkových zjištění soudů.
Nejvyšší soud přezkoumal namítaný nesoulad skutkových závěrů ve výroku odsuzujícího rozsudku a jejich právního posouzení z důvodů namítaných v dovolání (§ 265i odst. 3 tr. řádu) a zjistil následující skutečnosti: Obviněný sice ve svém mimořádném opravném prostředku opakovaně konstatuje, že z popisu skutku (byť upraveného oproti rozsudku v dřívějším řízení) nelze dovodit závěr o úmyslu spáchat trestný čin, leč toto konstatování je zjevně neopodstatněné. Podle názoru Nejvyššího soudu jsou z popisu skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku dostatečně patrny všechny okolnosti podstatné pro právní závěr o naplnění subjektivní stránky – úmyslu obviněného – trestného činu, jímž byl uznán vinným. V tomto směru je možno se plně ztotožnit s vyjádřením státního zástupce. Důvodně poukazuje na to, že ve skutkové větě je uvedeno, že obviněný daňová přiznání, ve kterých uplatňoval nárok na odpočet daně z přidané hodnoty, podával „... ve snaze vylákat vrácení daně z přidané hodnoty v uvedené výši, přičemž věděl, že práce provedeny nebyly, neboť se jednalo toliko o nabídkové faktury, kdy zdanitelná plnění nebyla provedena...“. Z takto formulovaného skutkového zjištění jednoznačně vyplývá subjektivní stránka trestného činu podle § 148 odst. 2 tr. zák., a to ve formě přímého úmyslu směřujícího k vylákání daňové výhody. Uvedenou formu zavinění lze v daném případě s ohledem na okolnosti dále popsané ve skutkové větě i k výši škody jako k okolnosti podmiňující použití kvalifikované skutkové podstaty podle § 148 odst. 3 písm. c) tr. zák.
Pokud jde o další námitky obviněného, Nejvyšší soud již ve svém předcházejícím rozhodnutí v této věci upozornil na to, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy a uvedených ve výrokové části rozsudku a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Z toho vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže zabývat námitkami dovolání, směřujícími k hodnocení důkazů v tom smyslu, zda by tvořily dostatečný podklad pro skutkové závěry, ke kterém došly soudy v předcházejícím řízení. Jestliže dovolatel tvrdí, že v daném případě zavinění ve formě úmyslu zcela absentuje, resp. že z provedených důkazů (vlastní výpovědi a výpovědi svědka Š. o tom, že práce, za které byly faktury vystaveny – revizní zprávy provedeny byly) nelze dojít k závěru o jeho vině, pak vyslovuje rozdílný skutkový závěr oproti závěru soudu prvního stupně vyjádřenému ve skutkové větě rozsudku a v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.
Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené okolnosti a vzhledem k tomu, že odvolatel jiné námitky neuplatnil, dospěl k závěru, že dovolání obviněného je zcela neopodstatněné a jako takové je podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu ).
V Brně dne 31. října 2008
Předseda senátu:
JUDr. Karel H a s c h