USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 6. 2025 o stížnosti státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2025, č. j. 14 To 33/2024-908, ve znění opravného usnesení předsedy senátu Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2025, č. j. 14 To 33/2024-913, ve věci vyžádaného B. B. R. B. F. S., t. č. ve výkonu předběžné vazby ve Vazební věznici a Ústavu pro výkon zabezpečovací detence Praha Pankrác, takto:
Podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. řádu se zrušuje usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2025, č. j. 14 To 33/2024-908, ve znění opravného usnesení předsedy senátu Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2025, č. j. 14 To 33/2024-913, a to v celém rozsahu a nově se rozhoduje takto:
Podle § 94 odst. 2 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, a podle § 73a odst. 2 písm. b) tr. řádu se nepřijímá nabídka peněžité záruky ve výši 500 000 Kč, a to jako náhrada předběžné vazby vyžádaného B. B. R. B. F. S., učiněná M. A. B. S.
1. Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) vede pod sp. zn. Nt 408/2023 řízení, v němž je rozhodováno o přípustnosti vydání vyžádaného B. B. R. B. F. S. (dále také jen „vyžádaný“) do Tuniské republiky. Usnesením ze dne 23. 1. 2024, č. j. Nt 408/2023-586, městský soud rozhodl, že podle § 95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen z. m. j. s.) a čl. 31 Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Tuniskou republikou o právní pomoci ve věcech občanských a trestních, o uznání a výkonu justičních rozhodnutí a o vydávání, s Dodatkovým protokolem, vyhlášené pod č. 40/1981 Sb., je přípustné vydání vyžádaného do Tuniské republiky k výkonu trestu odnětí svobody na doživotí, uloženého vyžádanému rozsudkem Soudu první instance v Tunisu, ze dne 18. 5. 2021, č. 44249, za skutek popsaný ve výroku jeho usnesení. O přípustnosti vydání bylo rozhodnuto za současného přijetí ujištění a záruk uvedených v žádosti Ministerstva spravedlnosti Tuniské republiky ze dne 16. 5. 2023, č. j. 2 n 1/03/2023, a za současného přijetí záruk uvedených v dopise Ministerstva spravedlnosti Tuniské republiky ze dne 2. 11. 2023, č. 557-34-03-2023, přičemž i znění ujištění a záruk městský soud citoval ve výroku citovaného usnesení.
2. Proti citovanému usnesení městského soudu podal vyžádaný stížnost, která byla usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen „vrchní soud“) ze dne 7. 3. 2024, č. j. 14 To 33/2024-626, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta jako nedůvodná.
3. Nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2024, sp. zn. II. ÚS 1287/24, bylo rozhodnuto, že usnesením vrchního soudu ze dne 7. 3. 2024, č. j. 14 To 33/2024-626, bylo porušeno právo stěžovatele (vyžádaného) na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Citované usnesení vrchního soudu bylo zrušeno. Vrchní soud po doplnění dokazování následně opětovně rozhodl o zamítnutí stížnosti vyžádaného, a to usnesením ze dne 12. 12. 2024, č. j. 14 To 33/2024-755. Nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2025, sp. zn. III. ÚS 84/25, bylo rozhodnuto, že posledně citovaným usnesením vrchního soudu bylo porušeno právo stěžovatele (vyžádaného) na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Toto usnesení vrchního soudu bylo zrušeno. Ústavní soud vrchnímu soudu uložil, aby se v novém řízení vypořádal s požadavky vyplývajícími z judikatury Evropského soudu pro lidská práva týkající se reálné možnosti vyžádaného žádat o podmíněné propuštění z výkonu doživotního trestu odnětí svobody v Tuniské republice.
4. Vyžádaný byl usnesením předsedy senátu městského soudu ze dne 21. 4. 2023, č. j. Nt 408/2023-85, vzat do předběžné vazby. Proti tomuto usnesení podal vyžádaný stížnost, která byla usnesením vrchního soudu ze dne 11. 5. 2023, č. j. 14 To 56/2023-103, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta jako nedůvodná. Usnesením vrchního soudu ze dne 26. 9. 2024, č. j. 14 To 33/2024-707, byla zamítnuta žádost vyžádaného o propuštění z předběžné vazby. Stížnost vyžádaného proti tomuto usnesení byla zamítnuta usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2024, č. j. 11 Tvo 23/2024-744. Usnesením městského soudu ze dne 31. 12. 2024, č. j. Nt 408/2023-832, nebyla přijata nabídka peněžité záruky ve výši 125 000 Kč, jako náhrady předběžné vazby vyžádaného.
5. Podáním ze dne 7. 3. 2025 vyžádaný v souvislosti s vydáním nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2025, sp. zn. III. ÚS 84/25, požádal o propuštění z předběžné vazby a obecně zopakoval nabídku peněžité záruky jako náhrady předběžné vazby. Požádal o projednání žádosti ve vazebním zasedání za přítomnosti tlumočníka.
6. Usnesením ze dne 10. 4. 2025, č. j. 14 To 33/2024-908, ve znění opravného usnesení předsedy senátu Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2025, č. j. 14 To 33/2024-913, rozhodl vrchní soud podle § 94 odst. 2 z. m. j. s. a § 73a odst. 2 písm. a) tr. řádu o přípustnosti přijetí peněžité záruky jako náhrady předběžné vazby vyžádaného, kterou složí M. A. B. S. Výši peněžité záruky vrchní soud určil na 500 000 Kč.
7. V odůvodnění tohoto usnesení vrchní soud zejména uvedl, že v průběhu vazebního zasedání bylo upřesněno, že peněžitou záruku by složil bratr vyžádaného, M. A. B. S., narozený 17. 6. 2005, občan Tuniské republiky. Jmenovaný byl seznámen s podstatou řízení, které je proti vyžádanému vedeno, jakož i s důvody předběžné vazby. Byl také poučen o podmínkách připadnutí peněžité záruky státu podle § 73a odst. 4 tr. řádu. Jeho výslechem bylo zjištěno, že má k vyžádanému úzkou rodinnou vazbu. Aktuálně žije ve Spolkové republice Německo, kde má povolen pobyt na dobu tří let. Je svobodný, bezdětný, nemajetný, dosahuje příjmu 1 800 euro měsíčně. Vyžádaný, který byl též poučen o podmínkách připadnutí peněžité záruky státu, deklaroval souhlas s tím, aby peněžitá záruka jako náhrada předběžné vazby byla jmenovaným složena (srov. bod 6 napadeného usnesení vrchního soudu).
8. Dále vrchní soud uvedl, že i nadále trvá stav, kdy vyžádaný nemá na území České republiky žádné zázemí, kterým by byla vyvrácena či oslabena obava z jeho útěku. Vrchní soud přitom zopakoval, že za útěk ve smyslu § 94 odst. 1 z. m. j. s. je nutno považovat i jednání, kdy osoba, o jejíž vydání jde, opustí v průběhu předběžného šetření území České republiky, případně se jinak stane nedostupnou v důsledku toho, že její místo pobytu není známo. To má totiž za následek ukončení předběžného šetření ve smyslu § 92 odst. 7 písm. f) z. m. j. s., aniž by bylo dosaženo účelu vydávacího řízení. Tuto obavu shledal vrchní soud v případě vyžádaného nadále zcela důvodnou. Vyžádaný je žádán k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody na doživotí. Se svým vydáním do Tuniské republiky nesouhlasí. Reálně tak podle vrchního soudu hrozí, že by v případě propuštění z předběžné vazby, v obavě před vydáním k výkonu trestu odnětí svobody na doživotí, opustil území České republiky a tím vydávací řízení zmařil. Vrchní soud následně uzavřel, že tedy trvá důvod předběžné vazby vyžádaného (srov. bod 8 napadeného usnesení vrchního soudu).
9. V následné argumentaci se vrchní soud také vyslovil k délce předběžné vazby. Konstatoval, že nemohl přehlédnout dobu, po kterou je vyžádaný omezen na osobní svobodě, byť tato doba, vzhledem k průběhu vydávacího řízení, sama o sobě nemůže být důvodem pro jeho propuštění z předběžné vazby na svobodu. Podle vrchního soudu ostatně ani Ústavní soud při svém rozhodování nijak nezpochybnil omezení osobní svobody vyžádaného předběžnou vazbou (srov. bod 9 napadeného usnesení vrchního soudu).
10. Vrchní soud při svém rozhodování vzal v úvahu i to, že vyžádaný disponuje příslibem ubytování na území České republiky, konkrétně na adrese XY a současně též projevil ochotu složit slib podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu. Závěrem vrchní soud uzavřel, že předběžná vazba vyžádaného by mohla být nahrazena peněžitou zárukou, která by byla složena blízkým příbuzným vyžádaného, samozřejmě v kombinaci s dalšími instituty předvídanými trestním řádem, jako slib vyžádaného a případně zákaz vycestování z České republiky. Výši peněžité záruky vrchní soud určil s přihlédnutím ke všem již uvedeným skutečnostem, včetně majetkových poměrů složitele (srov. body 10 a 12 napadeného usnesení vrchního soudu).
11. Proti tomuto usnesení vrchního soudu podala státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze Mgr. et Mgr. Radka Pavlišová (dále jen „státní zástupkyně“) dne 11. 4. 2025 stížnost, kterou následně odůvodnila podáním ze dne 28. 4. 2025. V odůvodnění svého opravného prostředku státní zástupkyně upřesnila, že stížnost podává v neprospěch vyžádaného. Dále vyslovila názor, že od posledního rozhodnutí vrchního soudu, jímž byla zamítnuta žádost vyžádaného o propuštění z předběžné vazby, stejně tak od rozhodnutí městského soudu o nepřijetí peněžité záruky, nedošlo k žádným podstatným změnám a i nadále jsou dány takové okolnosti případu, které odůvodňují nepřijetí peněžité záruky. S ohledem na intenzitu důvodů předběžné vazby státní zástupkyně obecně uzavírá, že je v dané věci téměř vyloučeno, aby tato vazba byla nahrazena jiným opatřením, případně by se muselo jednat o takové alternativní opatření, které by vzhledem ke konkrétním okolnostem věci dostatečně zaručovalo, že by vyžádaný na území České republiky setrval a poskytoval dostatečnou součinnost k zajištění účelu extradičního řízení.
12. V další části stížnostní argumentace poukázala státní zástupkyně na skutečnost, že vyžádaný nemá v České republice žádné sociální, rodinné, pracovní a majetkové vazby, které by mu bránily Českou republiku opustit, spáchání trestné činnosti ve svém domovském státě popírá, s vydáním do Tuniské republiky nesouhlasí, nemá tam žádné pevnější vazby, byl odsouzen pro závažnou drogovou trestnou činnost k doživotnímu trestu odnětí svobody a v současné době nejsou známy žádné skutečnosti, které by zakládaly nepřípustnost vydání vyžádaného.
13. K výši peněžité záruky stanovené vrchním soudem namítá, že tato nemůže být s ohledem na závažnost důvodů předběžné vazby dostatečná v tom směru, že by byla způsobilá zajistit, že se vyžádaný bude zdržovat na území České republiky a nebude se vyhýbat extradičnímu řízení. Nelze též odhlédnout od osoby složitele, kterým je bratr vyžádaného, tomuto je 19 let a vyžádaný s ním nebyl od roku 2007 v nikterak blízkém kontaktu. Za problematickou pak považuje též skutečnost, že původním složitelem měla být též manželka vyžádaného, s níž byl vyžádaný podle své výpovědi nějaký čas v odluce. Osobní poměry složitele tak podle státní zástupkyně nepředstavují pro vyžádaného dostatečnou motivaci pro jeho setrvání na území České republiky.
14. K stávající době trvání předběžné vazby podle státní zástupkyně stále platí, že předběžnou vazbou je sledováno zajištění účelu extradičního řízení. V této souvislosti opětovně uvedla, že v současné době nejsou dány žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že vydání vyžadovaného do Tuniské republiky není možné. S odkazem na rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu konstatovala, že ústavní limity dalšího trvání předběžné vazby jsou naplněny, neboť v řízení nedochází k neospravedlnitelné nečinnosti.
15. Závěrem svého řádného opravného prostředku státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení vrchního soudu a rozhodl o nepřijetí nabídky peněžité záruky ve výši 500 000 Kč, kterou by za vyžádaného složil M. A. B. S.
16. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán nejprve posoudil, zda zákon podání stížnosti v tomto případě připouští, zda byla podána řádně, včas a oprávněnou osobou, načež zjistil, že tyto zákonné podmínky pro přezkoumání napadeného usnesení vrchního soudu jsou splněny. Následně proto v souladu s revizním principem aktivně prověřil napadené usnesení podle § 147 odst. 1 tr. řádu, tedy přezkoumal jeho správnost, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost státní zástupkyně je důvodná.
17. Jde-li o průběh řízení předcházejícího vydání napadeného usnesení, může Nejvyšší soud s ohledem na obsah spisu konstatovat, že v projednávané věci neshledal žádného pochybení. Současně též neshledal žádné průtahy v postupu vrchního soudu, které by měly negativní vliv na délku trvání předběžné vazby.
18. Nejvyšší soud z předloženého spisového materiálu především zjistil, že v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2025, sp. zn. III. ÚS 84/25, byl spisový materiál předložen vrchnímu soudu dne 3. 3. 2025 (č. l. 874). Na základě žádosti vyžádaného o propuštění z předběžné vazby, kterou podal prostřednictvím svého obhájce dne 7. 3. 2025 (č. l. 876), učinil předseda senátu vrchního soudu dne 26. 3. 2025 úkony ve věci směřující k vyžádání potřebných listin a dalších informací pro rozhodnutí ve věci samé a současně též nařídil vazební zasedání, které se uskutečnilo dne 10. 4. 2025 (č. l. 877-878, 901). Dne 9. 5. 2025 byl spisový materiál, společně se stížností
státní zástupkyně proti napadenému usnesení vrchního soudu, předložen Nejvyššímu soudu. Konkrétní délku trvání předběžné vazby vyžádaného v tomto řízení tedy není možné považovat za nepřiměřeně dlouhou, a to především s ohledem na aktuální procesní situaci, kdy bylo shora citovaným nálezem Ústavního soudu zrušeno usnesení vrchního soudu ze dne 12. 12. 2024, č. j. 14 To 33/2024-755.
19. Ustanovení § 94 odst. 1 z. m. j. s. stanoví, že jestliže zjištěné skutečnosti odůvodňují obavu z útěku osoby, o jejíž vydání jde, může předseda senátu na návrh státního zástupce a po podání návrhu na rozhodnutí podle § 95 odst. 1 z. m. j. s. i bez takového návrhu rozhodnout o jejím vzetí do předběžné vazby; ustanovení § 67 a 68 tr. řádu se neužijí. Proti rozhodnutí o vzetí do předběžné vazby je přípustná stížnost. Na rozhodování o zadržené osobě se přiměřeně užije § 77 odst. 2 tr. řádu.
20. Z ustanovení § 94 odst. 2 z. m. j. s. vyplývá, že na další postup ohledně předběžné vazby se neužijí ustanovení § 71 odst. 1 věty třetí, odst. 2 písm. b), § 72 až 72b, § 73b odst. 1, odst. 3 až 5, odst. 6 věty druhé, § 73c písm. a) a § 74a tr. řádu. Jiná ustanovení hlavy čtvrté oddílu prvního tr. řádu se užijí přiměřeně s tím, že kde tato ustanovení hovoří o přípravném řízení, rozumí se tím předběžné šetření.
21. Ustanovení § 73a odst. 2 písm. a), b) tr. řádu stanoví, že na návrh obviněného (vyžádaného) nebo osoby, která nabízí složení peněžité záruky, orgán rozhodující o vazbě rozhodne, že přijetí peněžité záruky je přípustné, a zároveň s přihlédnutím k osobě a k majetkovým poměrům obviněného (vyžádaného) nebo toho, kdo za něho složení peněžité záruky nabízí, k povaze a závažnosti trestného činu, pro který je obviněný (vyžádaný) stíhán, a závažnosti důvodů vazby určí výši peněžité záruky v odpovídající hodnotě od 10 000 Kč výše a způsob jejího složení, nebo vzhledem k okolnostem případu nebo závažnosti skutečností odůvodňujících vazbu nabídku peněžité záruky nepřijímá.
22. Nejvyšší soud se po prostudování příslušného spisového materiálu s výše uvedenými závěry vrchního soudu co do možností nahrazení předběžné vazby neztotožnil, neboť vzhledem k okolnostem případu i závažnosti skutečností odůvodňujících předběžnou vazbu nebyly dány důvody vedoucí k rozhodnutí o přípustnosti přijetí peněžité záruky jako náhrady předběžné vazby vyžádaného.
23. Nejvyšší soud po provedeném přezkumu předně připomíná (zcela ve shodě s vrchním soudem), že za útěk ve smyslu § 94 odst. 1 z. m. j. s. je nutné považovat i jednání, kdy osoba, o jejíž vydání jde, se nezdržuje v průběhu předběžného šetření na území České republiky, případně se stane nedostupnou v důsledku toho, že její místo pobytu není známo. Právním následkem takového stavu je pak ukončení předběžného šetření ve smyslu § 92 odst. 7 písm. f) z. m. j. s. a nedosažení účelu vydávacího řízení (srov. bod 8 napadeného usnesení vrchního soudu).
24. Z odůvodnění napadeného usnesení dále vyplývá, že vrchní soud shledal obavu z útěku v případě vyžádaného i nadále za zcela důvodnou a uzavřel, že důvod předběžné vazby tedy trvá (srov. bod 8 in fine napadeného usnesení vrchního soudu).
25. Za tohoto stavu se tedy Nejvyšší soud zaměřil na přezkum závěru vrchního soudu o tom, zda v době rozhodování o žádosti vyžádaného bylo možné účelu předběžné vazby dosáhnout jinými prostředky či opatřeními, zejména peněžitou zárukou, která by byla složena bratrem vyžádaného. Nejvyšší soud, ve shodě se státní zástupkyní, shledal, že účelu předběžné vazby nelze v tomto konkrétním případě dosáhnout přijetím peněžité záruky ve výši 500 000 Kč, a to ani za současného přijetí slibu vyžádaného a případného uložení omezení spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí ve smyslu § 73a odst. 3 tr. řádu. Uvedená opatření totiž nejsou dostatečně účinná k tomu, aby případně zabránila vyžádanému opustit v průběhu předběžného šetření území České republiky, nebo zajistila, aby poskytoval potřebnou součinnost (byť vyžádaný tvrdí opak) a zabránila tak zmaření účelu extradičního řízení.
26. Důvodem pro takový závěr jsou především konkrétní okolnosti případu a současně též závažnost skutečností odůvodňujících předběžnou vazbu. Nejvyšší soud v tomto ohledu připomíná, že vyžádaný byl v Tuniské republice odsouzen za závažnou drogovou trestnou činnost k doživotnímu trestu odnětí svobody (tedy k jedné z nejpřísnějších trestních sankcí vůbec), spáchání trestné činnosti popírá, s vydáním vyjadřuje nesouhlas, nemá na území České republiky ani v současné době vytvořeny žádné pevnější vazby, Česká republika, kde byl zadržen, je pro něj pouhou tranzitní zemí, je osobou zvyklou cestovat do zahraničí, disponuje silným zázemím zejména ve Švédsku. Je tedy zřejmé, že za daného stavu nelze, a to s přihlédnutím k osobě vyžádaného, jakož i povaze projednávaného případu, účelu předběžné vazby dosáhnout přijetím peněžité záruky ve výši 500 000 Kč, a to ani ve spojení s jinými, shora uvedenými, opatřeními. Výše stanovené peněžité záruky se totiž s ohledem na shora uvedené konkrétní okolnosti jeví jako nedostatečná k nahrazení předběžné vazby a zajištění účelu extradičního řízení [srov. § 73a odst. 2 písm. a) tr. řádu].
27. Nejvyšší soud v této souvislosti nemohl opomenout, že z výslechu bratra vyžádaného M. A. B. S., který učinil návrh na složení peněžité záruky ve výši 500 000 Kč, vyplynulo, že tento je v podstatě nemajetný a v současné době není s vyžádaným v blízkém kontaktu. Podle Nejvyššího soudu jsou také přítomny pochybnosti o tom, jakou část stanovené peněžité záruky by M. A. B. S. hradil ze svých prostředků a zda by hrozba případného rozhodnutí o připadnutí peněžité záruky státu jak pro něho, stejně tak i pro vyžádaného, znamenala reálnou újmu. V tomto ohledu tedy Nejvyšší soud sdílí pochybnosti, které vyjádřila ve svém řádném opravném prostředku státní zástupkyně.
28. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení, tedy podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. řádu zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2025, č. j. 14 To 33/2024-908, ve znění opravného usnesení předsedy senátu Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2025, č. j. 14 To 33/2024-913, a nově rozhodl tak, že se nepřijímá nabídka peněžité záruky ve výši 500 000 Kč, a to jako náhrada předběžné vazby vyžádaného, učiněná M. A. B. S.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 6. 2025
JUDr. Petr Škvain, Ph.D. předseda senátu