11 Tvo 11/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. 5. 2010 stížnost odsouzeného V. N., nar. 26. 3. 1960, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 7 To 16/2010, a rozhodl t a k t o :
Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu s e stížnost odsouzeného V. N. z a m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Subotici, Srbsko a Černá Hora, ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. XII K 29/02, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu Srbska v Bělehradě ze dne 21. 3. 2003, sp. zn. Kž. I 1968/02, byl odsouzený V. N. uznán vinným dvěma trestnými činy těžkého případu loupežné krádeže a loupeže podle § 169 odst. 2 ve spojení s čl. 168 odst. 2 KZ RS. Za tyto trestné činy mu byl uložen trest odnětí svobody v délce 40 let.
Odsouzený V. N. požádal o možnost vykonat uložený trest v České republice a dne 30. 4. 2004 rozhodl Nejvyšší soud České republiky rozsudkem sp. zn. 11 Tcu 148/2004, že se rozsudek Okresního soudu v Subotici, Srbsko a Černá Hora, ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. XII K 29/02, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu Srbska v Bělehradě ze dne 21. 3. 2003, sp. zn. Kž. I 1968/02, uznává na území České republiky.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. Nt 803/2007, bylo následně rozhodnuto tak, že podle § 455 odst. 2 tr. řádu se v trestní věci odsouzeného V. N., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody v délce 40 let ve Věznici Sremska Mitrovica, Srbsko, vykoná rozsudek Okresního soudu v Subotici, Srbsko a Černá Hora, ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. XII K 29/02, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu Srbska v Bělehradě ze dne 21. 3. 2003, sp. zn. Kž. I 1968/02, a za užití § 219 odst. 2 tr. zákona, § 29 odst. 2 tr. zákona se trest vykoná jako nepodmíněný výjimečný trest odnětí svobody v délce 25 let. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zákona se odsouzený V. N. pro výkon trestu zařazuje do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 29 odst. 1 tr. zákona se pro účely podmíněného propuštění do doby výkonu trestu nezapočítává doba výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou. S ohledem na nesprávné právní poučení o nepřípustnosti opravného prostředku, byla na rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. Nt 803/2007, vyznačena právní moc dne od 6. 3. 2007.
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 7 To 16/2010, bylo nicméně podle § 61 odst. 1 tr. řádu odsouzenému V. N. povoleno navrácení lhůty k podání odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. Nt 803/2007, a to z důvodu, že odsouzený byl v písemném vyhotovení rozsudku nesprávně poučen o nepřípustnosti opravného prostředku. Po podání odvolání, které bylo součástí žádosti o navrácení lhůty, a po doručení jeho odůvodnění, byl k projednání tohoto odvolání stanoven termín veřejného zasedání Vrchního soudu v Praze na den 4. 5. 2010, resp. po omluvě obhájce na den 18. 5. 2010.
Dne 8. 4. 2010, podal Vrchnímu soudu v Praze odsouzený V. N. žádost o propuštění z vazby. Unesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 7 To 16/2010, byla podle § 72 odst. 3 žádost odsouzeného V. N. o propuštění z vazby na svobodu zamítnuta.
Proti tomuto usnesení podal odsouzený V. N. stížnost, kterou rozsáhle odůvodnil s tím, že doba trvání jeho vazby v Srbsku, musí být postavena na roveň doby, jako kdyby tuto dobu strávil ve vazbě v České republice. V jeho případě s ohledem na ustanovení § 71 odst. 8 písm. d) tr. řádu nesmí doba vazby přesáhnout čtyři roky, stejně jako ho nelze vzít do vazby, byť by existoval i některý z vazebních důvodů, pokud se již v téže věci nacházel ve vazbě a celková doba původní vazby přesáhla maximální možnou délku vazby, tedy v jeho případě čtyři roky. Čtyřletá doba trvání vazby však v jeho případě s ohledem na dobu vazby v Srbsku, byla překročena. V Srbsku vykonával vazbu od 13. 11. 1999 do 6. 10. 2004 a až poté nastává jeho výkon trestu, přičemž od 28. 6. 2005 do 11. 11. 2005 je opět ve výkonu vazby v Srbsku, takže celková doba výkonu vazby v Srbsku u něj činila více jak pět let. Proto s ohledem na shora uvedené navrhl odsouzený V. N., aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a propustil ho z vazby na svobodu.
Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti přezkoumal podle § 147 odst. 1 tr. řádu správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k tomuto závěru.
O důvodnosti vazby odsouzeného V. N. bylo v průběhu dosavadního řízení rozhodováno dvakrát, naposledy napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu s tím, že u něj i nadále trvá důvod vazby útěkové. Rozsudkem soudu prvního i druhého stupně byl odsouzený uznán vinným zvlášť závažným trestným činem, za který mu byl uložen přísný nepodmíněný trest odnětí svobody. S ohledem na uložení tohoto trestu je obava z vyhýbání se trestnímu řízení, ať již tím, že by mohl uprchnout, nebo tím, že by se mohl skrývat, i nadále reálná. V tomto směru je v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 566/03, odůvodnění útěkové vazby hrozbou vysokým trestem. Z ustálené judikatury dále vyplývá, že pro účely rozhodování o vazbě, je možné brát v úvahu pouze dobu, kdy se obviněný ve vazbě nacházel na území České republiky a v pravomoci orgánů České republiky činných v trestním řízení. Pokud jde tedy o obavu, že by se odsouzený na svobodě vyhýbal trestnímu řízení, lze se ztotožnit se zdůvodněním předchozích rozhodnutí, včetně odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu. Protože se Nejvyšší soud s tímto rozhodnutím i jeho výstižným odůvodněním plně ztotožňuje, nemohla se stížnost odsouzeného V. N. setkat s úspěchem a nezbylo, než rozhodnout, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Trestní řízení proti odsouzenému trvá zatím dobu, která je přiměřená náročnosti projednávané věci, žádné nepřiměřené průtahy během tohoto řízení nebyly zjištěny.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. května 2010 Předseda senátu: JUDr. Pavel Kučera