11 Tvo 12/2017-14
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. 7. 2017
stížnost podanou obviněným V. Š. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 19. 6. 2017, sp. zn. 6 To 51/2017, a rozhodl t a k t o :
Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. s e stížnost obviněného V. Š. z a m í t
á .
Obviněný byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. 37
T 4/2016, uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5
písm. a) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku,
za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců,
pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a trest propadnutí věci, a
to mobilního telefonu. Dále mu bylo společně a nerozdílně s dalšími
spoluobviněnými uloženo nahradit škodu poškozeným M., s. r. o., ve výši 15 287
000 Kč a R. M. ve výši 9 870 000 Kč. Proti tomuto rozsudku podal obviněný
odvolání.
Usnesením ze dne 19. 6. 2017, sp. zn. 6 To 51/2017, rozhodl Vrchní soud v
Olomouci podle § 72 odst. 1 tr. ř., že se obviněný ponechává ve vazbě z důvodů
uvedených v § 67 písm. a), c) tr. ř.
Proti tomuto usnesení podal obviněný stížnost, v níž uvedl, že argumentace
vrchního soudu zejména ve vztahu k vazebnímu důvodu podle § 67 písm. c) tr. ř.
je nekonkrétní, vágní a kusá. Nesouhlasí se závěrem ohledně svého rodinného
zázemí. Jeho rodinné vazby jsou pevné, rodina jej navštěvuje i ve vazbě. Pokud
rodina něčím trpí, tak je to právě déle než rok trvajícím vazebním stíháním.
Přitom obviněný je v celé věci spíše poškozeným než viníkem, jak podle něj
vyplývá z výpovědi poškozeného M. V průběhu řízení se nepodařilo prokázat, že
by si obviněný trestnou činností zvyšoval svou životní úroveň. Naopak čelí řadě
exekučních řízení. Žádný výnos z trestné činnosti neměl. Obviněný má příslib
zaměstnání u společnosti BONAP-ICCZ, s. r. o. Před svým zadržením se zdržoval
se svou rodinou na adrese B., J. Má vyživovací povinnost k nezletilé dceři.
Nemá dostatek finančních prostředků ani kontakty v zahraničí, aby mohl mařit
průběh trestního stíhání. Možní spolupachatelé trestné činnosti jsou ve vazbě,
proto obviněný nemá možnost v trestné činnosti pokračovat. Závěrem obviněný
navrhl, aby napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 6. 2017,
sp. zn. 6 To 51/2017, Nejvyšší soud zrušil a propustil jej na svobodu.
Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti přezkoumal podle § 147 odst. 1 tr. ř.
správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k
závěru, že stížnost není důvodná. Nejvyšší soud se s napadeným rozhodnutím
zcela ztotožnil a v podrobnostech odkazuje na jeho podrobné odůvodnění. Vrchní
soud se správně věnoval otázce existence důvodného podezření, že se obviněný
dopustil stíhané trestné činnosti. K důvodu tzv. útěkové vazby pak vrchní soud
poukázal na judikaturu Ústavního soudu, mimo jiné i na nález ze dne 10. 4.
2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, v němž se Ústavní soud zabýval situací, kdy byl
obviněnému nepravomocně uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, a shrnul
přitom závěry své dosavadní judikatury. Podle tohoto nálezu je v důsledku
nepravomocně uloženého trestu odnětí svobody v určité výměře (např. šest let
podle usnesení sp. zn. II. ÚS 88/01 ze dne 18. 2. 2003) značně zesílena obava z
útěku obviněného. Dále pak Ústavní soud poukázal na judikaturu Evropského soudu
pro lidská práva, podle kterého zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť
nepravomocném odsuzujícím rozsudku není již považováno za vazbu, na kterou by
měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“), ale jedná se o zákonné uvěznění po
odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (viz rozsudek
ESLP ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1968, § 9).
Fakticky tak nelze klást na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují
při aplikaci čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. ESLP v těchto případech vyžaduje
pouze, aby byly splněny podmínky čl. 5 Úmluvy pro zbavení osobní svobody,
zejména zákonnost.
Vrchní soud připomněl i nález sp. zn. III. ÚS 566/03 (publikovaný pod č. 48,
roč. 2004, sv. 33, str. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v jehož
rámci bylo judikováno, že hrozbou vysokým trestem lze odůvodnit uložení tzv.
útěkové vazby v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností
opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného
činu lze předpokládat v případě uznání viny uložení již výrazného trestu odnětí
svobody (tzn. nejméně kolem osmi let).
V této souvislosti vrchní soud hodnotil trest, který byl obviněnému
nepravomocně uložen soudem prvního stupně, a který mu ve stejné výši stále
reálně hrozí vzhledem k existenci důvodného podezření z trestné činnosti. Dále
hodnotil rodinné zázemí obviněného, přičemž s odkazem na vyjádření jeho syna a
manželky dospěl k závěru, že obviněný o rodinu dlouhodobě nepečoval a na chod
domácnosti nepřispíval. Obviněný tak podle vrchního soudu nemá pevné rodinné
zázemí. K tomu Nejvyšší soud s ohledem na námitky obviněného dodává, že vazba
je opatřením s funkcí preventivní, nikoli represivní. Obviněný byl nepravomocně
odsouzen z trestné činnosti, v rámci které byla způsobena škoda více než dvacet
pět miliónů korun. Skutečnost, že proti obviněnému jsou vedena exekuční řízení,
pak nevylučuje možnost, že obviněný disponuje částí těchto finančních
prostředků. K hrozbě vysokého trestu odnětí svobody přistupuje dále i hrozba
pravomocného uložení povinnosti k náhradě způsobené škody.
K důvodům vazby předstižné se pak vrchní soud podrobně vyjádřil na str. 5
napadeného usnesení. Vycházel z charakteru trestné činnosti, kterou je obviněný
důvodně podezřelý, která se odehrávala delší dobu soustavně a systematicky,
měla pro obviněného představovat jediný zdroj příjmů. Takové odůvodnění nelze v
žádném případě označit za vágní či nekonkrétní. Obviněný v této souvislosti
pouze bagatelizuje své zapojení do trestné činnosti a předestírá vlastní
hodnocení důkazů v rozporu se závěry soudu prvního stupně. I v této části lze
napadené rozhodnutí označit za správné.
Z úřední povinnosti se pak vrchní soud zabýval také možností nahrazení vazby
jinými instituty, přičemž k tomu podmínky neshledal. Zdůraznil přitom míru
naplnění vazebních důvodů, která takovou možnost vylučuje. V podrobnostech
Nejvyšší soud odkazuje na jeho odůvodnění, s nímž se ztotožňuje.
Z výše uvedeného vyplývá, že se Nejvyšší soud s rozhodnutím Vrchního soudu v
Olomouci ztotožňuje a stížnost obviněného se tak nemohla setkat s úspěchem.
Nezbylo proto, než rozhodnout, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 7. 2017
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu