11 Tvo 16/2025-2188
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. 9. 2025 stížnost obžalovaného M. L. T., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 8. 2025, sp. zn. 11 To 49/2025, a rozhodl t a k t o :
Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obžalovaného M. L. T. zamítá.
1. Vrchní soud v Praze poté, co mu byla Krajským soudem v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soudem prvního stupně předložena k rozhodnutí odvolání obžalovaného M. L. T. (dále též jen „obžalovaný“) a státní zástupkyně podané v neprospěch obžalovaného, rozhodl dne 18. 8. 2025 usnesením č. j. 11 To 49/2025-2141, výrokem ad II. tak, že podle § 72 odst. 1, odst. 3 tr. ř. se obžalovaný ponechává i nadále ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) tr. ř.
2. Z odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Praze vyplývá, že zvážil všechny okolnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti dalšího trvání vazby obžalovaného a dospěl k závěru, že vazební důvody uvedené v § 67 písm. a) tr. ř. jsou dány i nadále. Obžalovaný jako cizí státní příslušník, nemá na k žádnému konkrétnímu místu na území České republiky silné sociální či majetkové vazby. V Polské republice byl nejméně dvakrát soudně trestán, v letech 2000 až 2007 ve svém domovském státu vykonával nepodmíněný trest odnětí svobody. Před vzetím do vazby jmenovaný pobýval na území vícero států. Protože jmenovaný nebyl v přípravném řízení dostupný pro orgány činné v trestním řízení v České i Polské republice, byly na něho vydány jednak příkaz k zatčení, ale i evropský zatýkací rozkaz, a to shodně dne 8. 2. 2024, z nichž posledně uvedený byl úspěšně realizován v Chorvatsku (srov. bod 45 odůvodnění).
3. Dále vrchní soud zdůraznil, že obžalovaný byl (třebaže nepravomocně) uznán vinným přípravou zvlášť závažného zločinu a odsouzen k velmi vysokému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, byť napadený rozsudek byl zrušen a věc vrácena krajskému soudu. Uložená výše tohoto nepodmíněného trestu odnětí svobody sama o sobě postačuje k odůvodnění a zesílení obavy z útěku obžalovaného (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 566/03, publikovaný pod č. 48, roč. 2004, sv. 33, str. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2015, sp. zn. 11Tvo 33/2014, ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 11Tvo 12/2017). Vrchní soud rovněž odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 88/01, a akcentoval také nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 566/03 a sp. zn. I. ÚS 185/14 (v podrobnostech srov. body 47–50 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu).
4. Vrchní soud dále uvedl, že s ohledem na závažnost trestné činnosti vyjádřenou i trestem odnětí svobody, kterým je obžalovaný ohrožen (8–12 let), nelze dosáhnout účelu vazby žádným z institutů uvedených v § 73 odst. 1 tr. ř. či jiným opatřením, zejména uložením některého z předběžných opatření. Současně Vrchní soud v Praze nezjistil v projednávání věci žádné průtahy, které by měly negativní vliv na délku trvání vazby (viz body 51–52 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). Pokud jde o zdravotní stav obžalovaného vrchní soud poukázal na možnosti poskytnutí patřičné léčby i v rámci výkonu vazby (viz bod 46 usnesení).
5. Vrchní soud uzavřel, že v současném stádiu trestního řízení nadále platí, že důvodnost podezření ze spáchání závažné trestné činnosti trvá, propuštěním obžalovaného z vazby by bylo přinejmenším podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení a nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením, a to vzhledem k osobě obžalovaného a povaze projednávaného případu. S ohledem na výši reálně hrozícího trestu a riziko vycestování obžalovaného, který je cizím státním příslušníkem bez hlubších a stabilních vazeb na území České republiky, z území tohoto státu, zkušenosti obžalovaného s trestním řízením nejméně v Polské republice, kde byl nejméně dvakrát pravomocně odsouzen a vykonal v roce 2007 velmi vysoký nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání deseti let, pak důvody vazby útěkové uvedené v § 67 písm. a) tr. ř. trvají i nadále a nejsou zeslabeny ani uplynutím času (viz bod 55 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu).
6. Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podal obžalovaný prostřednictvím svého obhájce včas stížnost proti výroku, kterým jej Vrchní soud v Praze i nadále ponechal ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) tr. ř.
7. Obžalovaný odůvodnil svou stížnost uvedením, že jeho nedostavení se k úkonům přípravného řízení bylo dáno jeho roztržitostí, nikoliv úmyslem. Nikdy se neschovával před vyšetřováním, byl aktivní na sociálních sítích a pokud orgány činné v trestním řízení tvrdí, že byl v pátrání nedosažitelný, neučinily dostatek opatření k jeho zajištění. Svou nepřítomnost u výslechu omluvil svým zdravotním stavem, neboť v předmětné době se podroboval operačním zákrokům. Kvůli řadě nemocí, kterými trpí, musí být v neustálé lékařské péči a podstupovat různé kontroly a testy.
8. I když je polským občanem, zařídil si bydlení v České republice, a to u zetě své dcery. Obžalovaný má dodržovat režim nastavený lékaři, který ve vazbě dodržovat nelze. Vrchní soud kromě výše trestu a podle něj neexistujících vazeb na Českou republiku nijak neodůvodnil, proč obžalovaného ponechává ve vazbě.
9. Obžalovaný konstatoval, že se podrobí jakémukoliv omezení, které nespočívá v omezení na osobní svobodě a proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že se obžalovaný propouští na svobodu, popř. že se vazba nahrazuje dohledem probačního úředníka.
10. Obžalovaný ke své stížnosti připojil Prohlášení Z. C. o poskytnutí ubytování pro obžalovaného ze dne 2. 9. 2025 a fotokopie Průkazu o povolení k trvalému pobytu Z. C. včetně záznamu o hlášení k pobytu jmenovaného.
11. Nejvyšší soud podle § 147 odst. 1 tr. ř. z podnětu stížnosti podané obžalovaným přezkoumal správnost napadeného výroku II. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 8. 2025, č. j. 11 To 49/2025-2141, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že obžalovaným podaná stížnost není důvodná.
12. Úvodem je namístě předeslat, že obžalovaný byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 29. 4. 2025, č. j. 98 T 22/2024-2066, uznán vinným přípravou zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku k § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
13. Vrchní soud v Praze napadeným usnesením ze dne 18. 8. 2025, č. j. 11 To 49/2025-2141, výrokem pod bodem ad I. z podnětu odvolání obžalovaného a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci podaného v neprospěch obžalovaného, podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně.
14. Z obsahu předloženého spisového materiálu je současně zřejmé, že obžalovaný byl vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 2. 7. 2024, č. j. 0 Nt 25002/2024-86 (č. l. 101 - 102 spisu), z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) tr. ř. Jeho osobní svoboda byla omezena dne 2. 7. 2024 v 17:45 hod. (č. l. 84 a násl. spisu), přičemž k jeho zatčení na základě evropského zatýkacího rozkazu ze dne 8. 2. 2024 (č. l. 58 – 60 spisu) došlo dne 8. 3. 2024 v 17:15 hod. v Chorvatsku (viz zprávy o zadržení na č. l. 76 a 77 spisu).
15. K osobě obžalovaného bylo zjištěno, že je občan Polské republiky, rozvedený, má dvě zletilé dcery (viz protokol o veřejném zasedání ze dne 18. 8. 2025, č. l. 2135 verte). V Polské republice byl dvakrát soudně trestán, kdy mu byl uložen souhrnný trest za vyhrožování, únos, únos za účelem vymáhání výkupného, nezákonné omezování osobní svobody, nedovolené držení nebo používání zbraní, střelných zbraní, jejich částí a součástí, střeliva a výbušnin a odsouzen k několika trestům odnětí svobody (3 měsíce, 10 měsíců, 6 měsíců, 1 rok), jejichž výkon byl dne 11. 4. 2019 podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Nejdelší trest odnětí svobody si odpykal v době od 19. 9. 2000 do 19. 9. 2007.
16. Nejvyšší soud po prostudování příslušného spisového materiálu se ztotožnil se závěry vrchního soudu, neboť důvody ponechání obžalovaného ve vazbě tento soud přesvědčivě vymezil, přičemž srozumitelně objasnil, které skutečnosti jej k těmto závěrům vedly. Rovněž obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí odpovídá požadavkům vyplývajícím z ustanovení § 134 odst. 2 a § 73c tr. ř., pročež nelze závěrům Vrchního soudu v Praze ničeho relevantně vytknout.
17. Stran důvodů vazby útěkové v obecné rovině platí, že podle § 67 písm. a) tr. ř. smí být obžalovaný vzat do vazby jen tehdy, pokud z jeho strany nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště nebo hrozí-li mu vysoký trest.
18. Nejvyšší soud ve vztahu k existenci důvodů vazby útěkové i při respektování zásady presumpce neviny nepomíjí skutečnost, že obžalovaný byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 29. 4. 2025, č. j. 98 T 22/2024-2066, odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně přitom podal řádný opravný prostředek jak obžalovaný, ale také státní zástupkyně, která tak učinila v jeho neprospěch. Rozhodnutím odvolacího soudu byl napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušen i z podnětu odvolání státní zástupkyně.
19. Nejvyšší soud dále zohlednil skutečnost, která vyplynula z odůvodnění příkazu k zatčení vydaného soudkyní Okresního soudu v Liberci ze dne 2. 2. 2024, sp. zn. 0 Nt 25002/2024 (č. l. 56 spisu), že obžalovaný byl předvolán k výslechu, který se měl uskutečnit dne 9. 5. 2023, avšak bez omluvy se nedostavil. V návaznosti na to byla prostřednictvím evropského vyšetřovacího příkazu zaslána Policii ČR žádost o provedení jeho výslechu. Požadované úkony však nebyly provedeny, protože obviněný se nezdržoval v místě svého trvalého bydliště a podle policie bylo místo jeho pobytu neznámé. Jak bylo Nejvyšším soudem již shora konstatováno, dne 8. 2. 2024 byl vydán evropský zatýkací rozkaz a obviněný byl poté zatčen v Chorvatsku a dne 2. 7. 2024 byl vzat do vazby. Jelikož obviněný byl prakticky více než jeden rok nedostupný pro české orgány činné v trestním řízení, přetrvává obava, že by se mohl uchýlit k obdobnému jednání.
20. V rámci námitek uplatněných proti existenci vazebního důvodu uvedeného v § 67 písm. a) tr. ř. obžalovaný poukázal na své trvající a rozsáhlé zdravotní problémy. Tyto námitky již Vrchní soud v Praze oprávněně odmítl, neboť zmíněné nebezpečí útěku nikterak nezeslabují. Jak zmínil vrchní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí, vězeňská služba poskytuje zdravotní služby v souladu s vyhláškou č. 109/1994 Sb., ve znění pozdějších změn provedených vyhláškami, kterou se vydává řád výkonu vazby, a to podle ustanovení § 32 této vyhlášky.
21. Obžalovaný dále vyzdvihl, že i když je polským státním příslušníkem, zařídil si bydlení v České republice, a to u zetě své dcery. Uvedené konstatování však nesvědčí o jakýchkoliv pevnějších rodinných či sociálních vazbách na Českou republiku. Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že obžalovaný má tak reálnou možnost života ve svém domovském státě, což také zvyšuje obavu, že právě vycestováním z České republiky by se mohl vyhýbat dalším fázím probíhajícího trestního řízení. Ze všech výše rozvedených důvodů tak Nejvyšší soud námitky obžalovaného odmítl, neboť je zjevné, že na učiněný závěr o dalším trvání vazebního důvodu podle § 67 písm. a) tr. ř. žádným zásadním způsobem nedopadají.
22. Závěrem tak lze shrnout, že intenzita vazebního důvodu, který byl Vrchním soudem v Praze na straně obžalovaného aktuálně detekován, je stále vysoká, pročež není ani hypoteticky možné sledovaného cíle dosáhnout náhradou jedním či kombinací vícero zákonných prostředků nahrazujících vazbu, jak již konstatoval i vrchní soud.
23. Nejvyšší soud se tak mohl ztotožnit se závěry vrchního soudu stran přetrvávající existenci vazebního důvodu podle § 67 písm. a) tr. ř., stejně jako nemožnosti nahrazení vazby jinými instituty, neboť dané závěry jsou zjevně přesvědčivé, správné, logicky odůvodněné a odpovídající všem v dané věci zjištěným okolnostem. Za tohoto stavu věci byla stížnost obžalovaného v souladu s § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 9. 2025
JUDr. Antonín Draštík předseda senátu