11 Tvo 17/2019-35281
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2019 stížnost
obviněného D. R., nar. XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody
ve Věznici Teplice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2019,
č. j. 6 To 64/2018-34816, a rozhodl t a k t o :
Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného D. R. zamítá.
1. Usnesením ze dne 20. 6. 2019, č. j. 6 To 64/2018-34816, rozhodl
Vrchní soud v Praze jednak ve výroku I. o podání advokáta Mgr. Oldřicha
Nejedlého za nezletilého AAAAA (pseudonym), jímž vznesl námitku podjatosti
předsedy senátu JUDr. Pavla Zelenky podle § 31 odst. 1 tr. ř. tak, že předseda
senátu JUDr. Pavel Zelenka není vyloučen z vykonávání úkonů v trestní věci
vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 6 To 64/2018, jednak ve výroku II.
o podání obviněného D. R., jímž vznesl námitku podjatosti soudců Vrchního
soudu v Praze JUDr. Pavla Zelenky, JUDr. Kateřiny Korečkové, Ph. D. a JUDr.
Kateřiny Jonákové, Ph. D., tak, že podle § 31 odst. 1 tr. ř. tito soudci nejsou
vyloučeni z vykonávání úkonů v trestní věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod
sp. zn. 6 To 64/2018.
2. Proti výroku pod bodem II. tohoto usnesení (proti výroku pod bodem I.
stížnost podána nebyla) podal obviněný D. R. prostřednictvím obhájce včas
stížnost. V jejím odůvodnění předně vytkl, že výše zmiňovaní soudci senátu 6 To
Vrchního soudu v Praze vydali dne 17. 10. 2016 usnesení sp. zn. 6 To 106/2015,
které u představitelů moci výkonné, prezidenta republiky Ing. Miloše Zemana,
CSc. a tehdejšího ministra spravedlnosti JUDr. Roberta Pelikána, Ph. D.,
vzbudilo jistou nevůli, což přimělo tyto představitele moci výkonné k
bezprecedentnímu osobnímu nátlaku na v jeho věci rozhodující soudce. Tato
tvrzení stěžovatel opřel o vyjádření prezidenta republiky a tehdejšího ministra
spravedlnosti učiněné ve veřejných sdělovacích prostředcích či uvedených na
internetových zpravodajských serverech. Na základě těchto konkrétních a
ověřitelných skutečností byla dle stěžovatele zpochybněna nezávislost a
nestrannost soudců ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Soudci senátu 6 To Vrchního soudu v Praze by tak s ohledem na svůj poměr k věci
a poměr k jiným orgánům činným v trestním řízení daný uvedeným nátlakem měli
být vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci stěžovatele podle § 30 odst. 1
tr. ř. V této souvislosti rovněž namítal, že Vrchní soud v Praze zcela přebírá
argumentaci usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 71/06,
podle něhož stěžovatele tíží důkazní břemeno v tom smyslu, aby prokázal, jakým
konkrétním způsobem se nátlak výkonné moci projevil v postupu soudce, jehož
podjatost je namítána. Vrchní soud v Praze při užití této argumentace zcela
pomíjí závěry plynoucí z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva, který v
rozhodnutí ve věci Kinský proti České republice ze dne 9. 2. 2012, č. 42856/06,
kritizoval závěr vnitrostátních soudů České republiky o tom, že by stěžovatel
měl mít povinnost prokazovat jakým způsobem se nátlak výkonné moci na moc
soudní, resp. na konkrétní soudce rozhodující ve věci, projevil v rozhodování
soudu.
3. Stěžovatel rovněž namítl, že reakce předsedy senátu JUDr. Pavla
Zelenky vzhledem k jeho vyjádřením pro Český rozhlas vzbuzuje pochybnosti o
tom, zda se všichni soudci senátu 6 To před vydáním rozsudku ze dne 26. 6. 2019
skutečně seznámili s obsahem trestního spisu a zda i po vyloučení záznamu
odposlechů a sledování z okruhu použitelných důkazních prostředků nalezli
dostatek důkazů, které bez jakýchkoliv důvodných pochybností prokazují jeho
vinu. Tímto byly prohloubeny a potvrzeny důvodné pochybnosti o jejich
nepodjatosti ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř.
4. Další námitka stěžovatele se vztahuje k trestní věci soudce Vrchního
soudu v Praze I. E., resp. k odposlechu kanceláří soudců Vrchní soudu v Praze
policejními orgány v období let 2016 – 2018. Z této skutečnosti stěžovatel
dovozuje, že takový mimořádný stav zákonitě vzbuzuje důvodné obavy, když není
zřejmé, vůči kterým soudcům Vrchního soudu v Praze disponují orgány činné v
trestním řízení citlivými informacemi, a zda jsou tak soudci tohoto soudu
skutečně nezávislí a nestranní při svém rozhodování. V této souvislosti navrhl,
aby byly před rozhodnutím o stížnosti zajištěny a provedeny alespoň důkazy
trestním spisem ve věci obžalovaného I. E. a dalších, dále výslechem
ředitelů Útvaru zvláštních činností Policie ČR, Národní centrály proti
organizovanému zločinu a Národní protidrogové centrály, a také výslechem
svědků, a to vrchní státní zástupkyně v Praze JUDr. Lenky Bradáčové, vrchního
státního zástupce v Olomouci JUDr. Ivo Ištvána a nejvyššího státního zástupce
JUDr. Pavla Zemana.
5. Stěžovatel dále zmiňuje existenci úzkých vazeb mezi Vrchním soudem
v Praze a Vrchním státním zastupitelstvím v Praze, kdy ze sdělovacích
prostředků vyplývá, že praxí některých soudců Vrchního soudu v Praze je
koordinovat svůj procesní postup v konkrétních věcech se státními zástupci
Vrchního státního zastupitelství v Praze, kteří v dané věci zastupují obžalobu.
Tuto námitku opřel o článek ze dne 7. 11. 2018 uveřejněný na serveru Česká
justice s názvem Kauza E. Policii zajímá, jak soudci pracují se spisem, a
rovněž z insolvenčního spisu ve věci vedené u Vrchního soudu v Praze, sp. zn.
101 VSPH 76/2019. K objasnění těchto skutečností stěžovatel navrhl provedení
důkazů trestním spisem ve věci obžalovaných I. E. a dalších, spisem
Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 101 VSPH 76/2019, spisem Generální inspekce
bezpečnostních sborů, sp. zn. GI-888/TČ-2017-843000, výslechem svědků JUDr.
Jaroslava Bureše, předsedy Vrchního soudu v Praze, a JUDr. Lenky Bradáčové,
vrchní státní zástupkyně v Praze.
6. Stěžovatel konečně dovodil, že v případě nesouhlasného právního
názoru soudců Vrchního soudu v Praze s názorem státního zastupitelství mohou
být soudci Vrchního soudu v Praze vystaveni riziku postihu. Tento argument
stěžovatel dovozuje z postupu policie vůči soudci Vrchního soudu v Praze P.
P. pro jeho rozhodování ve věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 9
To 58/2013. Soudce P. P. v předmětné věci vydal zprošťující rozsudek a
propustil obviněného z vazby, na základě čehož policie zahájila vůči soudci
prověřování pro podezření ze spáchání trestného činu maření úkolu úřední osoby
z nedbalosti. K tomuto bodu stížnosti stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší soud
provedl důkazy spisem Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. 9 To 58/2013 a
spisem Policie ČR (ÚOKFK) týkající se trestního řízení proti soudci P. P. v
uvedené věci.
7. Závěrem pak obviněný D. R. navrhl, aby Nejvyšší soud po provedeném
dokazování zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2019, č. j. 6
To 64/2018-34816, a aby rozhodl, že soudci JUDr. Pavel Zelenka, JUDr. Kateřina
Korečková, Ph. D. a JUDr. Kateřina Jonáková, Ph. D. jsou podle § 30 odst. 1 tr.
ř. vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení vedeného u Vrchního soudu v
Praze pod sp. zn. 6 To 64/2018.
8. Nejvyšší soud podle § 147 odst. 1 tr. ř. přezkoumal správnost výroku
napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru,
že stížnost obviněného D. R. není důvodná.
9. Z odůvodnění stížnosti napadeného usnesení ve vztahu k výroku pod
bodem II. se podává, že k námitce stran nátlaku výkonné moci na soudce činné v
této trestní věci, Vrchní soud v Praze závěr o nepodjatosti členů senátu 6 To
odůvodnil tím, že soudci tento tlak subjektivně nepociťují a při svém
rozhodování jsou vázáni pouze zákony a svým svědomím. Případný politický tlak
nelze v obecné rovině považovat za důvod zpochybňující nezávislost a
nestrannost konkrétních soudců. Pokud by mělo být prokázáno, že tlak výkonné
moci měl ovlivnit vztah soudců k věci nebo účastníkovi řízení, muselo by toto
vyplývat z konkrétního přístupu konkrétního soudce k dané věci či osobám
vyjmenovaným v § 30 odst. 1 tr. ř. v návaznosti na konkrétní projevy takového
politického tlaku. Toto však zjištěno nebylo, tudíž skutečnosti tvrzené v této
souvislosti obviněným nezakládají dle Vrchního soudu v Praze důvod svědčící o
předpojatosti soudců vůči obžalovanému či této trestní věci.
10. Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonu trestního řízení
vyloučen soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci
nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným
zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním
řízení, nemůže nestranně rozhodovat. Poměr k projednávané věci může záležet
např. v tom, že orgán činný v trestním řízení nebo osoba mu blízká byly
poškozeny projednávanou trestnou činností nebo jí byly svědky. Za poměr k
osobám ve smyslu tohoto ustanovení trestního řádu je pak třeba považovat poměr
příbuzenský, švagrovský, poměr druha a družky, popř. úzký vztah přátelský nebo
úzký vztah nepřátelský.
11. Podle § 30 odst. 2 tr. ř. je soudce nebo přísedící dále vyloučen z
vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako
státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako
zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby nebo návrhu na
schválení dohody o vině a trestu je vyloučen z vykonávání úkonů trestního
řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní
prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, vydal příkaz k zadržení nebo
příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána
obžaloba nebo s níž byla sjednána dohoda o vině a trestu.
12. Podle § 30 odst. 3 tr. ř. je z rozhodování u soudu vyššího stupně
kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u
soudu nižšího stupně, a naopak. Z rozhodování o stížnosti u nadřízeného orgánu
je vyloučen státní zástupce, který napadené rozhodnutí učinil anebo dal k němu
souhlas nebo pokyn.
13. K namítanému tlaku výkonné moci na soudce senátu 6 To Vrchního soudu
v Praze, který má vzbuzovat pochybnosti o jejich nepodjatosti ve smyslu § 30
odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud uvádí, že tato námitka není důvodná. Stěžovatel
dovozuje podjatost těchto soudců (a dovedeno do důsledku vlastně podjatost
všech soudců České republiky) z vyjádření prezidenta republiky Ing. Miloše
Zemana, CSc. a tehdejšího ministra spravedlnosti JUDr. Roberta Pelikána, Ph. D.
na adresu soudců senátu 6 To Vrchního soudu v Praze učiněných v mediálním
prostoru. Z uvedených vyjádření však vzhledem k dikci § 30 tr. ř. není možné
dovodit podjatost rozhodujících soudců. V tomto směru se Nejvyšší soud
ztotožňuje se závěrem Vrchního soudu v Praze v napadeném usnesení (viz bod 13.
jeho odůvodnění) v tom, že takové aktivity výkonné moci nemohou samy o sobě
zpochybnit nepodjatost soudců v konkrétních řízeních. Případný „politický tlak“
nelze v obecné rovině považovat za důvod zpochybňující nezávislost a
nestrannost konkrétních soudců. Ovlivnění rozhodujících soudců by v tomto
případě muselo vyplývat z jejich konkrétního přístupu k dané věci či k osobám
vyjmenovaným v § 30 odst. 1 tr. ř., a to v návaznosti na konkrétní projevy
případného „politického tlaku“. Nic takového však v posuzované věci zjištěno
nebylo.
14. K poukazu stěžovatele na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská
práva ve věci Kinský proti České republice ze dne 9. 2. 2012, č. 42856/06,
Nejvyšší soud podotýká, že odkaz na dané rozhodnutí není pro tuto věc
přiléhavý, neboť rozhodnutí je založeno na zcela odlišném skutkovém stavu. Z
předmětného rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva se podává, že výkonná
moc v daném případě zasahovala do vyřizování věci již zcela konkrétním způsobem
v rozhodnutí podrobně popsaným. Nic takového v nyní posuzované věci zjištěno
nebylo a v tomto ohledu nelze dovodit porušení práva obviněného na spravedlivý
proces.
15. Podjatost rozhodujících soudců nelze dovodit ani ze stěžovatelem
citovaného vyjádření předsedy senátu JUDr. Pavla Zelenky, pokud pro média pouze
prezentoval způsob zpracovávání finální podoby rozhodnutí s tím, že v
odůvodnění rozhodnutí budou uvedeny konkrétní důkazy svědčící o vině
stěžovatele. Dovozování podjatosti plynoucí ze stěžovatelových pochybností o
tom, zda se soudci před rozhodnutím skutečně seznámili s obsahem trestního
spisu a zda pro jejich rozhodnutí nalezli dostatečné množství důkazů, je čistě
účelové, vycházející z nepodložených domněnek.
16. Námitky vztahující se k trestnímu řízení vedenému vůči soudci
Vrchního soudu v Praze I. E., k tvrzené existenci úzkých vazeb mezi Vrchním
soudem v Praze a Vrchním státním zastupitelstvím v Praze a nátlaku na soudce
P. P. v jiné věci nijak věcně nesouvisí s projednávanou věcí a nemohou mít
vliv na posouzení podjatosti soudců senátu 6 To Vrchního soudu v Praze.
17. Nejvyšší soud také neshledal důvody pro doplnění dokazování
provedením výše navrhovaných důkazů, které pro posouzení otázky podjatosti
členů senátu 6 To Vrchního soudu v Praze nejsou relevantní, přímo nesouvisí s
předmětem trestního řízení a jejich provádění v tomto řízení je nadbytečné.
18. Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud neshledal žádný důvod
předvídaný ustanovením § 30 odst. 1 tr. ř. pro vyloučení dotčených soudců
senátu 6 To Vrchního soudu v Praze z vykonávání úkonů v trestní věci vedené u
tohoto soudu pod sp. zn. 6 To 64/2018. Stěžovatel dovodil podjatost těchto
soudců jen na základě subjektivních domněnek, které nemají oporu v objektivních
skutečnostech. Stanovisko samotného stěžovatele, jenž podjatost namítal, je v
otázce podjatosti významné, nikoliv však rozhodující (srov. rozhodnutí
Evropského soudu pro lidská práva ve věci Thorgeirson proti Islandu ze dne 25.
6. 1992, č. 13778/88). Nadto je třeba poukázat též na závěry vplývající z
usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 2395/17 (srov. body
10. a 11.), a ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. II. ÚS 3016/17 (zejména pod bodem
17.), které jsou přiléhavé i v posuzované věci.
19. Protože se Nejvyšší soud ztotožnil se závěry napadeného usnesení a
neshledal stížnost obviněného D. R. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze
dne 20. 6. 2019, č. j. 6 To 64/2018-34816, důvodnou, tak ji postupem podle §
148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 10. 2019
JUDr. Antonín
Draštík předseda senátu