11 Tvo 18/2015-11
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 5. srpna 2015
stížnost obviněného B. Z. (B. T.), proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne
11. 7. 2015, sp. zn. 3 To 6/2014, a rozhodl t a k t o :
Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného zamítá .
Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 11. 7. 2015, sp. zn. 3 To 6/2014,
podle § 68 odst. 1 a § 69 odst. 5 tr. ř. o vzetí obviněného do vazby z důvodu §
67 písm. a) tr. ř., přičemž podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř. nepřijal nabídku
slibu obviněného a podle § 73a odst. 1 tr. ř. nebyla přijata nabídka peněžité
záruky na nahrazení důvodu vazby podle § 67 písm. a) tr. ř.
Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím obhájce stížnost,
ve které především namítl, že vrchní soud obavu, která zakládá existenci tzv.
útěkové vazby, nijak neodůvodnil, nepodložil ji žádnými skutečnostmi nebo
důkazy. Obviněný se domnívá, že obavu před vyhýbáním se trestnímu stíhání
vylučuje jeho účast na trestním řízení během předchozího roku a půl, které je
proti němu vedeno v Německu. Nelze přitom předpokládat, že v blízké době bude
nařízeno jednání v předmětné trestní věci v ČR, a proto nelze považovat výkon
vazby v ČR za důvodný a přínosný, navíc v situaci, kdy toto zapříčiní nemožnost
jeho účasti na trestním řízení v Německu. Důvod vazby podle § 67 písm. a) tr.
ř. přitom nelze zakládat pouze na hrozbě vysokého trestu, což vyplývá i z
judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu. Stěžovatel proto nesouhlasí se závěrem
vrchního soudu o existenci důvodné obavy z vyhýbání se trestnímu stíhání.
Stěžovatel dále uvádí, že v případě jeho propuštění na svobodu by byl pro soud
jednoduše dosažitelný, kdy v případě nařízení jednání by dojížděl z V., kde
žije jeho rodina. V případě potřeby je připraven se zdržovat i v České
republice. Pokud však bude shledána existence důvodu vazby, nabízí stěžovatel
peněžitou záruku jako institut nahrazující vazbu. V této souvislosti poukazuje,
že je trestně stíhaný pro hospodářskou trestnou činnost, nikoliv pro násilný
trestný čin. Vzhledem k tomu, že u této trestné činnosti se prvotně zvažuje
uložení peněžitého trestu, zajišťuje účel trestního řízení ve vztahu k
hospodářské trestné činnosti vhodněji propuštění obviněného na svobodu při
složení peněžité záruky. Obviněný proto nabízí složení peněžité záruky ve výši
15.000,- EUR, tedy 406.500,- Kč. Přitom však nemůže doložit své majetkové
poměry, neboť byl v posledních dvou letech v různých typech vazby. Navrhovaná
částka odpovídá dvěma třetinám původně zjištěné škody způsobené stíhaným
skutkem.
Nejvyšší soud podle § 147 odst. 1 tr. ř. z podnětu podané stížnosti přezkoumal
správnost výroku napadeného usnesení i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k
závěru, že obviněným podaná stížnost není důvodná.
Obviněný byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 4 T
36/2011, v řízení proti uprchlému, uznán vinným pokračujícím zločinem zkrácení
daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a),
odst. 3 tr. zákoníku a pokračujícím zločinem porušení práv k ochranné známce a
jiným označením podle § 268 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, za
což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let. V současné
době se věc nachází v odvolacím řízení u Vrchního soudu v Praze, přičemž věc
byla projednávána i v dovolacím řízení u Nejvyššího soudu. V daném stadiu
trestního řízení byly shromážděny důkazy nasvědčující tomu, že skutky, pro
které bylo zahájeno trestní stíhání, byly spáchány, mají znaky trestných činů a
existují i nadále důvody k podezření, že tyto činy spáchal obviněný, přičemž
spoluobvinění Ing. J. J. a Ing. S. V. již dokonce byli za předmětnou trestnou
činnost pravomocně odsouzeni k výrazným trestům odnětí svobody. Obviněný je
tedy i nadále důvodně podezřelým ze spáchání posuzované trestné činnosti, za
kterou mu byl nepravomocně uložen poměrně vysoký nepodmíněný trest odnětí
svobody.
Vrchní soud v Praze rozhodl o vzetí obviněného do vazby s ohledem na existenci
vazebního důvodu podle § 67 písm. a) tr. ř. Konstatoval přitom, že obviněný byl
od počátku stíhán jako uprchlý, kdy již při zásahu Policie ČR proti nelegálním
výrobcům cigaret z místa páchání trestné činnosti uprchl a od té doby nebyl
nijak k dosažení. Přitom je zde důvodné podezření, že se dopustil žalované
trestné činnosti, trestní věc se dostala do stadia řízení před soudem a byla
přezkoumávaná odvolacím i dovolacím soudem. Důvodnost obavy, že obviněný, který
je souběžné stíhaný pro obdobnou trestnou činnost i ve Spolkové republice
Německo, která na něj rovněž s ohledem na jeho nedostupnost vydala Evropský
zatýkací rozkaz, se bude skrývat a vyhýbat trestnímu stíhání nebo, byť
nepravomocně, uloženému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let,
je tak velmi reálná. K institutům nahrazujícím vazbu, které nabízel obviněný,
vrchní soud uvedl, že písemný slib vůbec nebyl soudu předložen a k jakémukoliv
rozhodnutí o peněžité záruce obviněného je třeba více informací o jeho
majetkových, výdělkových a osobních poměrech, a proto byl nucen tyto návrhy
zamítnout.
S výše uvedenými závěry Vrchního soudu v Praze se Nejvyšší soud plně
ztotožňuje. Vrchní soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě vymezil důvody vzetí
obviněného do vazby a jasným a srozumitelným způsobem vyložil, které
skutečnosti jej k těmto závěrům vedly, přičemž zdůraznil též okolnosti, které
vazbu obviněného ještě umocňují. Nelze se proto ztotožnit s výhradou
obviněného, že vrchní soud nijak neodůvodnil, jaké skutečnosti zakládají důvod
vazby podle § 67 písm. a) tr. ř., neboť z odůvodnění rozhodnutí, které je i
výše rozebráno, jsou zcela zřejmé důvody, které bezpochyby opodstatňují
důvodnost obavy zakládající vazební důvod podle § 67 písm. a) tr. ř. Závěrům
Vrchního soudu v Praze tedy nelze nic vytknout a obsah odůvodnění rozhodnutí v
zásadě odpovídá požadavkům vyplývajícím z ustanovení § 134 odst. 2 a § 73c tr.
ř.
Nejvyšší soud pouze dodává, že obviněný byl po celou dobu trestního řízení
zcela nedostupný, bylo proti němu vedeno řízení proti uprchlému, přičemž k jeho
vypátrání došlo teprve vydáním Evropského zatýkacího rozkazu, který byl dokonce
současně vydán i Spolkovou republikou Německo, pro jeho trestní stíhání za
obdobnou trestnou činnost. Již tato samotná skutečnost by mohla být dostačující
pro založení existence vazebního důvodu podle § 67 písm. a) tr. ř. Argumentace
stěžovatele, že obavu z útěku nebo vyhýbání se trestnímu stíhání vylučuje jeho
účast za poslední rok a půl na trestním řízení vedeném ve Spolkové republice
Německo, je zcela neopodstatněná, neboť jeho účast na předmětném trestním
řízení nebyla dobrovolná, nýbrž od počátku, kdy byl orgány Rakouské republiky
předán na základě Evropského zatýkacího rozkazu vydaným německými orgány, se
nacházel ve vazbě, a to až do jeho předání pro účely trestního stíhání do ČR.
Obviněný je přitom cizím státním příslušníkem a zároveň nemá žádné sociální,
rodinné nebo jiné vazby na Českou republiku, kdy i sám uvádí, že jeho rodina
žije v Rakousku. V daném případě tak je existence tzv. útěkové vazby založena
na vícero okolnostech, přičemž některé z nich by k založení reálné obavy z
uprchnutí nebo skrývání se před trestním stíháním nebo trestem postačovaly i
samostatně. Naopak neexistuje jakákoliv skutečnost, která by alespoň částečně
oslabila existenci tohoto vazebního důvodu.
Nad rámec výše uvedeného je třeba připomenout, že v řadě svých rozhodnutí
Ústavní soud vyslovil názor, že i nepravomocně uložený nepodmíněný trest odnětí
svobody, přirozeně v určité výměře, může znamenat konkrétní skutečnost
odůvodňující obavu z útěku právě před takovýmto trestem; v každém případě je
hrozba útěku značně zesílena (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II.
ÚS 88/01 ze dne 18. 2. 2003, usnesení sp. zn. II. ÚS 775/02 ze dne 11. 3. 2003,
usnesení sp. zn. II. ÚS 3/03 ze dne 11. 3. 2003 a usnesení sp. zn. III. ÚS
1577/08 ze dne 14. 8. 2008). Za výši nepravomocně uloženého trestu odůvodňující
či značně zesilující obavu z útěku přitom Ústavní soud považoval i dobu šesti
let (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2511/10 ze dne 30. 9. 2010) či sedmi
let (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3/03 ze dne 11. 3. 2003).
Obviněnému byl, byť nepravomocně, uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi
let. Již samotná hrozba uložení tak vysokého trestu odnětí svobody dle
Nejvyššího soudu, při plném respektování zásady presumpce neviny, v souladu s
judikaturou Ústavního soudu může představovat konkrétní skutečnost odůvodňující
obavu z útěku právě před takovým trestem, když riziko útěku nebo skrývání je po
nepravomocném uložení takového trestu podstatně zvýšeno. V takových případech
se pro ospravedlnění i déletrvající vazby značně snižuje potřeba dalších
dodatečných důvodů, které mohou být méně významné oproti situaci, kdy k
nepravomocnému odsouzení dosud nedošlo (srov. např. nález Ústavního soudu ze
dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14). V této souvislosti lze odkázat rovněž
na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) a výše
již citované rozhodnutí Ústavního soudu, dle níž zbavení osobní svobody po
prvoinstančním, byť nepravomocném, odsuzujícím rozsudku, není již považováno za
vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně
lidských práv a svobod (dále též jen „Úmluva“; srov. „zákonné zatčení nebo jiné
zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro
důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k
domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po
jeho spáchání“), ale jedná se o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem
podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4.
2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, a rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu č.
2122/64 ze dne 27. 6. 1968, § 9).
Úmluva tedy považuje zbavení osobní svobody po prvoinstančním odsuzujícím
rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením. Fakticky
tak nelze klást na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při
aplikaci čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Evropský soud pro lidská práva v těchto
případech tedy vyžaduje pouze splnění obecných podmínek čl. 5 Úmluvy pro
zbavení osobní svobody, zejména podmínky zákonnosti (viz např. rozsudky ESLP ve
věcech Stoichkov proti Bulharsku č. 9808/02 ze dne 24. 3. 2005, § 58 či
Yefimenko proti Rusku č. 152/04 ze dne 12. 2. 2013, § 102-104).
Stížnostní námitky obviněného Nejvyšší soud neshledal natolik závažnými, aby
odůvodnily stanovisko odlišné od závěrů Vrchního soudu v Praze o nutnosti jeho
vzetí do vazby a též o nemožnosti jejího nahrazení některým z institutů, kterým
lze nahradit vazbu, což se vztahuje i k obviněným navrhovanému nahrazení vazby
peněžitou zárukou. Tvrzení obviněného, že u hospodářské trestné činnosti se
především zvažuje uložení peněžitého trestu, čímž se jeví vhodnější u této
trestné činnosti nahrazení vazby složením peněžité záruky, nelze považovat za
relevantní, neboť ukládání trestu odnětí svobody s alternativními tresty jako
je i peněžitý trest nemá žádnou návaznost na vazbu a instituty vazbu
nahrazující. Akceptací takovéto argumentace obviněného by s ohledem na
skutečnost, že vedle trestu odnětí svobody lze uložit i peněžitý trest,
přicházelo v úvahu rozhodnout o ponechání obviněného ve vazbě za současného
složení peněžité záruky, což je absurdní. Nelze přitom opomenout, že ukládání
alternativních trestů je založeno na zcela odlišných základech a důvodech než
rozhodování o nahrazení vazby jinými instituty vymezenými v trestním řádu.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud podle § 148 odst. 1 písm.
c) tr. ř. podanou stížnost obviněného jako nedůvodnou zamítl.
P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. srpna 2015
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu