11 Tvo 19/2025-84657
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal dne 28. 1. 2026 v neveřejném zasedání ve věci
zúčastněné osoby R. P. (v trestní věci obviněného E. P. a spol.), vedené u
Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích pod sp. zn. 64 T
6/2019, stížnost státního zástupce podanou proti usnesení Vrchního soudu v
Praze sp. zn. 6 To 41/2024 ze dne 6. 11. 2025 a rozhodl t a k t o :
Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost státního zástupce zamítá.
1. Vrchní soud v Praze (dále jen „vrchní soud“) usnesením ze dne 6. 11.
2025, sp. zn. 6 To 41/2024, podle § 79f odst. 1, 3 tr. řádu zrušil zajištění
nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro
Liberecký kraj, katastrálním pracovištěm Liberec, v katastrálním území XY, v
obci XY, okres XY na XY s vlastnickým právem pro R. P., jimiž jsou pozemek,
parcela XY, orná půda o výměře 630 m?, pozemek, parcela XY, zastavěná plocha a
nádvoří o výměře 155 m?, jehož součástí je stavba: YX, č. p. XY, rodinný dům a
dále pozemek, parcela XY, ostatní plocha o výměře 73 m?. O zajištění těchto
nemovitostí bylo rozhodnuto usnesením Policie České republiky, Krajského
ředitelství Policie Pardubického kraje, odboru hospodářské kriminality SKPV
Pardubice ze dne 2. 3. 2015, č. j. KRPE-93223-1472/TČ-2013-170080.
2. Proti tomuto usnesení podal státní zástupce (dále i jako
„stěžovatel“) v zákonné lhůtě stížnost, v níž nejprve rekapituluje obsah
rozhodnutí vrchního soudu a jeho důvody. Zdůrazňuje, že státní zástupce ve věci
podal odvolání v neprospěch i ve prospěch obviněných a že jsou tímto opravným
prostředkem napadeny všechny výroky rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové,
sp. zn. 64 T 6/2019, přičemž o odvolání ještě nebylo vrchním soudem rozhodnuto.
Návrh na zabrání věci může být učiněn již v obžalobě, v průběhu věci, i v jejím
závěru. Návrh na propadnutí věci byl přitom učiněn již v obžalobě. Z právní
úpravy nevyplývá, že by návrh musel být zopakován nebo potvrzen v závěrečné
řeči. Důvodnost zajištění nemovitostí trvá, jde o výnos z trestné činnosti.
Rozhodnutí o návrhu státního zástupce zatím ani učiněno být nemuselo, neboť v
trestním řádu není žádná lhůta, do níž by musel soud rozhodnout. Podstatné je,
že návrh na rozhodnutí o zajištěné věci podle § 101 odst. 2 písm. e) tr.
zákoníku státní zástupce vznesl, v něm řádně označil zúčastněnou osobu i
nemovitosti. Závěrem se stěžovatel domáhá zrušení napadeného usnesení.
3. Nejvyšší soud podle § 147 tr. řádu přezkoumal napadené usnesení i
řízení, které mu předcházelo a zjistil, že stížnost není důvodná.
4. Vrchní soud, v souladu s obsahem spisu, popsal, že proti R. P. (dále
i jen „zúčastněná osoba“) nebylo zahájeno trestní stíhání, po celou dobu
přípravného řízení byl v pozici svědka, když nebyly zjištěny skutečnosti, jež
by odůvodňovaly zahájení trestního stíhání jeho osoby, v důsledku čehož
policejní orgán odložil jeho trestní stíhání pro podezření ze spáchání přečinu
pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. c), odst. 4 tr. zákoníku, tzn. že
nedošlo k jeho postavení před soud jako osoby obviněné ze spáchání trestného
činu.
5. Nemovitosti, kterých se usnesení vrchního soudu týká, byly ve
vlastnictví obviněné M. P. Ta je nabyla na základě kupní smlouvy ze dne 27. 5.
2005 za částku 454.740 Kč a poté dne 17. 12. 2007 přidělil Stavební úřad v
Liberci novostavbě rodinného domu na parcele, která je součástí předmětných
nemovitostí, číslo popisné. Obviněná si vzala dne 30. 5. 2006 hypoteční úvěr u
České spořitelny ve výši 2 mil. Kč. Na refinancování tohoto úvěru a dále na
rekonstrukci předmětného domu si obviněná vzala dne 20. 5. 2008 dva úvěry u
Raiffeisen Bank, a to ve výši 2.005.126 Kč a ve výši 900.000 Kč, s tím, že úvěr
ve výši 900.000 Kč byl předčasně jednorázově splacen dne 14. 6. 2011.
6. Analýzou pohybu finančních prostředků mezi účty obchodní společnosti
K+E CLUB s. r. o., ovládané obviněným E. P., na které měly být vypláceny
finanční prostředky vyplacené na základě fiktivních úrazů, a účtů obviněné M.
P. a R. P., bylo zjištěno, že splátky hypotečního úvěru měly pocházet z výnosů
ze stíhané trestné činnosti ve věci Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka
v Pardubicích pod sp. zn. 64 T 6/2019, v níž byli obvinění E. P. a M. P.
rozsudkem soudu prvního stupně dosud nepravomocně uznáni vinnými.
7. Obviněná M. P. převedla předmětné nemovitosti na svého syna,
zúčastněnou osobu R. P., na základě darovací smlouvy ze dne 29. 11. 2014 poté,
když byly ohledně její osoby zahájeny úkony trestního řízení (dne 14. 4.
2014). Vrchní soud v Praze vyslovil závěr, že obviněná M. P. jednala ve snaze
uchránit tímto způsobem výnos ze své trestné činnosti, na což pamatuje
ustanovení § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Zabrání věci podle § 101 odst.
2 písm. e) tr. zákoníku je možné i v případě, kdy zúčastněná osoba nevěděla o
tom, že věc, jež má být předmětem zabrání, představuje výnos z trestné
činnosti. Tento závěr Nejvyšší soud považuje za správný a zákonný.
8. Vrchní soud v Praze se pak zabýval otázkou, zda je ve stávající věci
ještě možné uložit ochranné opatření v podobě zabrání předmětných nemovitostí
ve smyslu § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, podle něhož „Soud může uložit
zabrání věci, která je bezprostředním výnosem z trestné činnosti nebo je
zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti, pokud hodnota věci tvořící
bezprostřední výnos z trestné činnosti není ve vztahu k hodnotě věci tvořící
zprostředkovaný výnos z trestné činnosti zanedbatelná, a pokud taková věc
náleží jiné osobě, na kterou pachatel takovou věc převedl nebo která ji jinak
nabyla.“
9. Vrchní soud považuje za rozhodující, že v daném případě Krajský soud
v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích v hlavním líčení a odsuzujícím
rozsudku nerozhodl o zabrání věci zúčastněné osobě R. P., ve vztahu k němuž
bylo podezření ze spáchání trestného činu, jak již bylo zmíněno, odloženo.
Současně tento soud nepostupoval podle § 239 odst. 1 tr. řádu, rozhodnutí o
ochranném opatření si nevyhradil veřejnému zasedání, přičemž státní zástupce
ani uložení ochranného opatření nenavrhl v rámci závěrečné řeči před vyhlášením
rozsudku soudu prvního stupně.
10. Vrchní soud jako odvolací soud sice může uložit ochranné opatření
na základě odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného ve
veřejném zasedání i bez opětovného výslovného návrhu státního zástupce, neboť
ustanovení § 239 odst. 1 tr. řádu se nevztahuje na postup odvolacího soudu (viz
TR NS 20/2005), státní zástupce však svým odvoláním absenci tohoto výroku u
obžalovaných M. a E. P. nenapadá, naopak setrvává na vyslovení výroku o
propadnutí jim zajištěných peněžních prostředků jakožto náhradní hodnoty. Znovu
je pak třeba zdůraznit, že R. P. obviněným není, je osobou zúčastněnou a
odvolání státního zástupce z důvodu absence výroku rozsudku o zajištěných
věcech patřících zúčastněné osobě podáno nebylo, tedy odvolací soud (Vrchní
soud v Praze) se nemůže v odvolacím řízení tímto problémem zabývat, neboť je
vázán odvolacími námitkami (důvody) státního zástupce.
11. Vrchní soud v Praze se pak zabýval i otázkou, zda v daném případě
nepřipadá v úvahu možnost změny důvodu zajištění věci vyplývající z ustanovení
§ 77b odst. 3 tr. řádu a dospěl k závěru, že ve smyslu § 47 tr. řádu je
zajištění předmětných nemovitostí jakožto nároku poškozeného vyloučeno, neboť
se vztahuje pouze k majetku obviněného (viz § 47 odst. 1 tr. řádu). Nadto je ve
smyslu § 47 odst. 2 tr. řádu vydání tohoto rozhodnutí podmíněno návrhem
poškozeného nebo státního zástupce. Stejně tak je vyloučeno zajištění
předmětných nemovitostí pro účely výkonu peněžitého trestu, neboť § 344a tr.
řádu hovoří výlučně o zajištění majetku obviněného, který je stíhán.
12. Státní zástupce postavil svoji stížnostní argumentaci na tom, že v
obžalobě, podané v dané věci byl návrh na zabrání věci R. P. učiněn, v důsledku
čehož je pak nerozhodné, že nebyl v průběhu hlavního líčení zopakován, a že
nebyl zopakován ani v závěrečné řeči státního zástupce před soudem prvního
stupně. Státní zástupce dovozuje, že odvolání v neprospěch i prospěch
obviněných ve věci bylo podáno státním zástupcem proti všem výrokům rozsudku
soudu prvního stupně, čímž by měla být pokryta situace, kdy soud prvního stupně
nerozhodl o zabrání věci vůči předmětným nemovitostem samostatným výrokem
rozsudku proti zúčastněné osobě a současně si toto rozhodnutí nevyhradil v
kontextu § 239 odst. 1 tr. řádu do veřejného zasedání.
13. S tímto závěrem státního zástupce Nejvyšší soud souhlasit nemůže.
Soud prvního stupně, vůči němuž směřoval návrh státního zástupce na zabrání
věci zúčastněné osoby (Nejvyšší soud si dovoluje pominout, že soud prvního
stupně vůči R. P., jako zúčastněné osobě, prakticky téměř po celé hlavní líčení
nevystupoval, ač měl, nicméně na rozhodnutí ve věci tento fakt praktický dopad
nemá), měl o tomto návrhu v rozsudku rozhodnout kladně nebo měl v odůvodnění
rozsudku uvést, proč návrhu na zabrání věci nevyhověl, popřípadě si měl
vyhradit rozhodnutí o ochranném opatření do následného veřejného zasedání, pak
by rozhodoval usnesením buď kladně nebo záporně. Nejvyšší soud v souladu s
tím, co již uvedl Vrchní soud v Praze, musí konstatovat, že soud prvního stupně
v předmětné věci v rozsudku nerozhodl o zabrání věci zúčastněné osoby R. P.
samostatným výrokem, ani v odůvodnění rozsudku neuvedl, proč takovým
samostatným výrokem o zabrání věci nerozhodl, ani si nevyhradil takové
rozhodnutí do veřejného zasedání podle § 239 odst. 1 tr. řádu.
14. Bez rozhodnutí o výhradě rozhodnutí o těchto věcech k veřejnému
zasedání pak už není možné ze strany odvolacího soudu ve vztahu k nim dodatečně
uložit ochranné opatření (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 6. 1991,
sp. zn. 7 Tz 25/91, uveřejněný pod č. 46/1992 Sb. rozh. tr. a dále argumentace
obsažená v komentářové literatuře, konkrétně: PÚRY, F. In: ŠÁMAL, P. a kol.
Trestní řád. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2896-2901).
15. Státní zástupce intervenující u hlavního líčení v závěrečné řeči
zabrání dotčených věcí nenavrhl (neopakoval návrh z jím podané obžaloby na
zabrání předmětných nemovitostí). Je pravdou, že tato skutečnost by ještě
nebránila státnímu zástupci podat odvolání proti tomu, že výrok o zabrání věci
učiněn nebyl a uvést v něm důvody, proč učiněn měl být, neboť, jak již bylo
vícekrát stěžovatelem i vrchním soudem zopakováno, návrh na zabrání věci
obsahuje samotná obžaloba. Evidentní však je, že ani odvolání státního zástupce
podané proti rozsudku soudu prvního stupně nezmiňuje, že by výrok o zabrání
věci měl být soudem prvního stupně v rozsudku učiněn (tedy, že jde o výrok
chybějící), ani z odůvodnění odvolání není zřejmé, že by se odvolatel státní
zástupce tímto problémem vůbec zabýval.
16. Vrchní soud v Praze pak není příslušný k tomu, aby rozhodoval v
odvolacím řízení o něčem, co není předmětem státním zástupcem podaného odvolání
(viz § 254 tr. řádu). Nemůže svévolně, bez návrhu státního zástupce, mimo
postup podle § 239 odst. 1 tr. řádu, rozhodnout o zajištěných nemovitostech
jinak, než, že zajištění zruší, jak správně a zákonně učinil.
17. Stížnost státního zástupce tak není důvodná, proto ji Nejvyšší soud,
jakožto soud druhého stupně a soud stížnostní, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr.
řádu zamítl.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 1. 2026
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Ladislav Koudelka, Ph.D.
soudce