11 Tvo 2/2026-444
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 1. 2026 o
stížnosti obžalovaného D. P., t. č. ve výkonu vazby ve Vazební věznici a ústavu
pro výkon zabezpečovací detence Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 10. 11. 2025, č. j. 4 Ntd 1/2025-401, takto:
Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost obžalovaného D. P. zamítá.
1. V záhlaví označeným usnesením rozhodl Vrchní soud v Olomouci (dále
jen „vrchní soud“) podle § 72 odst. 1, 4 tr. ř. o ponechání obžalovaného D. P.
(dále jen „obžalovaný“) ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. ř.
2. V odůvodnění tohoto usnesení vrchní soud (stručně řečeno) nejprve
shrnul dosavadní průběh řízení a prezentoval právní úpravu a závěry judikatury
Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva týkající se rozhodování o
dalším trvání vazby. Dále k podmínkám pro konání neveřejného zasedání
zdůraznil, že obžalovaný k jeho dotazu sdělil, že nežádá provedení vazebního
zasedání. Pokud se týká rozhodování o dalším trvání vazby, uvedl, že u
obžalovaného jsou i nadále dány důvody tzv. vazby útěkové podle § 67 písm. a)
tr. ř. a tzv. vazby předstižné podle § 67 písm. c) tr. ř. Důvody tzv. útěkové
vazby vrchní soud shledal zejména v tom, že obžalovaný je ohrožen vysokým
trestem, je bez zaměstnání a bez stálého bydliště a není tak k určitému místu
pobytu vázán žádnými pevnějšími osobními či pracovními vazbami. Vrchní soud u
obžalovaného shledal také konkrétní okolnosti, které zakládají důvod tzv. vazby
předstižné. Podle vrchního soudu tento vazební důvod spočívá především v obavě,
že obžalovaný v případě propuštění na svobodu bude opakovat trestnou činnost,
pro kterou je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, popř. vykoná
trestný čin, kterým hrozil. Pro tento závěr podle vrchního soudu svědčí zejména
způsob spáchání žalované trestné činnosti a osobní charakteristika
obžalovaného. Uvedený závěr vrchní soud odůvodňuje znaleckým posudkem a
výpovědí MUDr. Marty Holanové, znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví
psychiatrie, když prezentuje konkrétní zjištění o tom, že obžalovaný je osobou
impulzivní, který prožíval různé dramatické situace, v jejichž rámci se
dopouštěl různého typu násilí a výtržností, a to zejména pod vlivem návykových
látek. Preferoval pervitin v rámci abusu těchto látek, má však zkušenost se
všemi pro něj dostupnými návykovými látkami, je sice schopen od těchto látek
abstinovat, ale k tomu musí být dostatečně motivovaný. Nikdy v minulosti
netrpěl psychotickou poruchou, jedná se o osobnost nekultivovanou, emočně,
psychicky a sociálně nezralou s neukončeným procesem socializace. K osobě
obžalovaného vrchní soud dále konstatoval, že má v opise rejstříku trestů dva
záznamy, předmětné trestné činnosti se měl dopustit v době podmíněného
odsouzení. Závěrem vrchní soud shrnul důvody pro další trvání vazby
obžalovaného a konstatoval, že vazbu nebylo možné v době jeho rozhodování
nahradit jinými opatřeními.
3. Proti usnesení vrchního soudu podal obžalovaný prostřednictvím své
obhájkyně JUDr. Olgy Lepkové, advokátky, stížnost. V odůvodnění svého řádného
opravného prostředku obžalovaný předně shrnuje dosavadní průběh řízení a dále
vyjadřuje nesouhlas a nespokojenost s provedeným dokazováním. Konkrétně
obžalovaný rozporuje část jednání, které je mu kladeno za vinu, kriticky se
vyjadřuje k jednotlivým důkazům, které blíže rozebírá a sám hodnotí. To zejména
činí ve vztahu k znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní
lékařství, který se týká zranění poškozeného F., ale i znaleckému posudku z
oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který se zabývá hodnocením jeho
osoby. Shrnuje, že není osobou nebezpečnou, je schopen plné sebekontroly, a to
včetně rozhodnutí o užívání, resp. neužívání alkoholu nebo drog. Uvádí, že je
aktuálně stále hlášen k pobytu ve svém bytě, který prodal, ale pokud bude
propuštěn z vazby na svobodu, bude žít se svou přítelkyní, bude v kontaktu se
svojí babičkou, u které by mohl přechodně bydlet. Obžalovaný též uvádí, že i
díky vazbě získal náhled na své chování, které vedlo k jeho trestnímu stíhání,
nemá žádný zájem „na starých kontaktech“, plně spolupracuje ve věci prodejců a
uživatelů drog a hodlá spolupracovat s policií. Dokazování podle jeho názoru „v
této věci již proběhlo a v podstatě skončilo, současně nebylo prokázáno ani jen
částečně potvrzeno, že by jeho pobyt na svobodě byl jakkoliv nebezpečný,
vzhledem k tomu, že právě v XY má tu rodinu, s níž trvale komunikuje zejména
babičku i novou přítelkyni u níž by mohl bydlet a také předběžný slib
zaměstnání.“ Závěrem obžalovaný navrhuje, aby byl propuštěn z vazby na svobodu.
4. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán nejprve posoudil, zda zákon podání
stížnosti v tomto případě připouští, zda byla podána řádně, včas a oprávněnou
osobou, načež zjistil, že tyto zákonné podmínky pro přezkoumání napadeného
usnesení vrchního soudu jsou splněny. Následně proto v souladu s revizním
principem prověřil správnost napadeného usnesení vrchního soudu podle § 147
odst. 1 tr. ř., tedy přezkoumal jeho správnost, jakož i řízení, které jeho
vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost obžalovaného není důvodná.
5. Z obsahu předloženého trestního spisu je zřejmé, že v dané trestní
věci bylo usnesením vrchního soudu ze dne 29. 10. 2025, č. j. 4 Ntd 1/2025-392,
podle § 24 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto tak, že k projednání trestní věci
obžalovaného, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 14 T 132/2025, je
příslušný Krajský soud v Brně. S ohledem na běh vazební lhůty tedy byla podle §
72 odst. 4 tr. ř. (per analogiam) založena příslušnost vrchního soudu k
rozhodování o otázce dalšího trvání vazby obžalovaného.
6. Jde-li o průběh řízení předcházejícího vydání napadeného usnesení,
může Nejvyšší soud s ohledem na obsah spisu konstatovat, že v trestní věci
obžalovaného byla dodržena ustanovení upravující periodický přezkum dalšího
trvání vazby (§ 72 odst. 1 a 3 tr. ř). Dále Nejvyšší soud z předloženého
trestního spisu zjistil, že u obžalovaného jsou od počátku jeho trestního
stíhání dány vazební důvody uvedené v § 67 písm. a), c) tr. ř. Státní zástupce
Okresního státního zastupitelství v Blansku podal obžalobu k Okresnímu soudu v
Blansku dne 29. 7. 2025 (č. l. 339). Naposledy rozhodl Okresní soud v Blansku o
ponechání obžalovaného ve vazbě, a to při nezměněných vazebních důvodech,
usnesením ze dne 25. 8. 2025, č. j. 14 T 132/2025-367, které nabylo právní moci
téhož dne. Vrchní soud rozhodoval o dalším trvání vazby v neveřejném zasedání,
neboť obžalovaný výslovně prohlásil, že nežádá provedení vazebního zasedání (č.
l. 398). Je tedy zřejmé, že vrchní soud rozhodl plně v souladu se lhůtami
stanovenými trestním řádem.
7. Nejvyšší soud též nezjistil v projednávané trestní věci žádné průtahy
v postupu vrchního soudu, které by měly negativní vliv na délku trvání vazby.
Vrchnímu soudu byla předmětná trestní věc předložena Okresním soudem v Blansku
dne 17. 10. 2025, a to k projednání návrhu tohoto soudu na vydání rozhodnutí
podle § 24 odst. 1 tr. ř. Z obsahu spisu přitom vyplývá, že vrchní soud činil
potřebné úkony, aby ve věci mohl rozhodnout (srov. zejména č. l. 392 až 399).
Konkrétní délku trvání vazby v řízení před soudem u obžalovaného tedy není
možné považovat za nepřiměřeně dlouhou, a to především s ohledem na charakter
trestné činnosti, z jejíhož spáchání je tento i nadále důvodně podezřelý.
8. Podle § 67 písm. a), c) tr. ř. platí, že obviněný smí být vzat do
vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností
vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu
stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-
li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest, že bude opakovat trestnou
činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná
trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil, a dosud zjištěné skutečnosti
nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl
spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že
tento trestný čin spáchal obviněný, a s ohledem na osobu obviněného, povahu a
závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu
vazby dosáhnout jiným opatřením, zejména uložením některého z předběžných
opatření.
9. Nejvyšší soud se po prostudování předloženého trestního spisu s výše
uvedenými závěry vrchního soudu ztotožnil, neboť důvody vedoucí k ponechání
obžalovaného ve vazbě tento soud dostatečným způsobem vymezil, přičemž
srozumitelně a velmi podrobně objasnil, které konkrétní skutečnosti jej k jeho
závěrům vedly. Za tohoto stavu tak nelze uvedeným závěrům vrchního soudu
vytknout žádného pochybení (srov. body 8 až 17 napadeného usnesení).
10. Jako správnou a zákonnou shledává též argumentaci vrchního soudu co
do konkrétních skutečností, které spolu s povahou a závažností trestné
činnosti, která je obžalovanému kladena za vinu, odůvodňují naplnění vazebních
důvodů podle § 67 písm. a), c) tr. ř., neboť i nadále existuje důvodná obava,
že by obžalovaný v případě propuštění na svobodu mohl uprchnout či se skrývat,
aby se tak trestnímu stíhání, případně trestu vyhnul nebo by mohl trestnou
činnost opakovat. Za tohoto stavu tedy nelze prezentovaným závěrům vrchního
soudu ničeho podstatného vytknout. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani
stížnostní argumentace obžalovaného týkající se zejména naplnění vazebního
důvodu podle § 67 písm. c) tr. ř., neboť skutečnosti a závěry uvedené vrchním
soudem v napadeném usnesení plně odpovídají provedenému dokazování v hlavním
líčení, které konal Okresní soud v Blansku (srov. zejména bod 13. usnesení
vrchního soudu a protokol z hlavního líčení založený na č. l. 381 verte a
násl.).
11. Co do dalších zákonných požadavků obsažených v § 67 tr. ř. Nejvyšší
soud konstatuje, že i za aktuální procesní situace dosud zjištěné skutečnosti
nasvědčují tomu, že skutek, pro který je obžalovaný trestně stíhán, byl
spáchán, tento vykazuje všechny znaky žalovaných trestných činů, a jsou též
dány zřejmé důvody k podezření, že se tohoto dopustil obžalovaný. Jako správný
též Nejvyšší soud shledává závěr vrchního soudu o tom, že v případě
obžalovaného není v současné době možné účelu vazby (tj. předejití útěku a
dalšímu páchání trestné činnosti ze strany obžalovaného) dosáhnout jinými
prostředky či opatřeními ve smyslu § 73 a § 73a tr. ř. nebo některým z
předběžných opatření uvedených v § 88c tr. řádu.
12. Nejvyšší soud tedy závěrem konstatuje, že neshledal stížnost
obžalovaného proti usnesení vrchního soudu důvodnou, a proto ji podle § 148
odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
13. Pokud jde o námitky obžalovaného stran provedeného dokazování v
hlavním líčení a dalších otázek souvisejících s meritorním rozhodnutím v nyní
projednávané trestní věci, pak platí, že těmito se Nejvyšší soud na podkladě
podané stížnosti nemohl zabývat. Je tomu tak proto, neboť zcela vybočují z
předmětu stížnostního řízení a obžalovaný se jejich prostřednictvím de facto
domáhá přehodnocení důkazů provedených v hlavním líčení, kdy taková činnost
Nejvyššímu soudu v řízení o stížnosti proti výroku napadeného usnesení vrchního
soudu, jímž bylo (toliko) rozhodnuto, že se obžalovaný z důvodů uvedených v §
67 písm. a), c) tr. ř. i nadále ponechává ve vazbě, nepřísluší. V této
souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že s ohledem na aktuální procesní situaci
se bude uvedenými otázkami zabývat soud prvního stupně – Krajský soud v Brně.
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 1. 2026
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.
předseda senátu