11 Tvo 20/2025-
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. 1. 2026 stížnosti
obžalovaných 1. M. S., t. č. ve výkonu vazby ve Vazební věznici Praha –
Ruzyně, a 2. D. S., t. č. ve výkonu vazby ve Vazební věznici Praha – Pankrác,
proti výrokům pod body III. a IV. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9.
2025, č. j. 6 To 55/2025-36616, a rozhodl t a k t o :
Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnosti obžalovaných M. S. a
D. S. zamítají.
1. Vrchní soud v Praze rozhodl ve vazebním zasedání konaném dne 29. 9.
2025 usnesením pod č. j. 6 To 55/2025-36616 tak, že výrokem pod bodem I. podle
§ 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl stížnost obžalovaného M. S. podanou proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2025, č. j. 74 T 11/2024-36521, v
části (viz výrok pod bodem IV. 1. až 5.), v níž byla zamítnuta žádost
jmenovaného obžalovaného o propuštění z vazby na svobodu za současného
ponechání jeho osoby ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. ř. s
tím, že vazbu nelze nahradit dohledem probačního úředníka, výkonem elektronické
kontroly plnění povinností ani omezením spočívajícím v zákazu vycestování do
zahraničí a odevzdání cestovního pasu. Současně vrchní soud napadeným usnesením
rozhodl výrokem uvedeným pod bodem IV. tak, že se podle § 73 odst. 1 písm. b)
tr. ř. (a contrario) nepřijímá písemný slib tohoto obžalovaného v náhradu jeho
vazby.
2. V rámci téhož vazebního zasedání a stejným usnesením rozhodoval
Vrchní soud v Praze i ve vztahu k obžalovanému Danielovi Svobodovi, když
výrokem pod bodem I. podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jeho stížnost
podanou proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2025, č. j. 74 T
11/2024-36521, v části (viz výrok pod bodem III.), v níž bylo rozhodnuto o
ponechání jmenovaného obžalovaného ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a),
c) tr. ř. Současně vrchní soud napadeným usnesením rozhodl výrokem uvedeným pod
bodem III. tak, že se jednak podle § 73 odst. 1 písm. a) tr. ř. (a contrario)
nepřijímá nabídka matky obžalovaného R. S. za jeho další chování, dále podle §
73 odst. 1 písm. b) tr. ř. (a contrario) se nepřijímá jeho písemný slib v
náhradu jeho vazby a podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. ř. (a contrario) se u jeho
osoby nenahrazuje vazba dohledem probačního úředníka.
3. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2025, č. j. 6 To
55/2025, v části, v níž nebyl přijat jeho písemný slib v náhradu vazby (výroku
uvedený pod bodem IV.) podal obžalovaný M. S. dne 6. 11. 2025 stížnost, neboť
podle jeho názoru jsou naplněny důvody pro nahrazení vazby alternativním
opatřením podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy jím nabídnutým písemným
slibem.
4. V tomto smyslu jmenovaný stěžovatel odmítl argumentaci vrchního soudu
stran zamítnutí jeho návrhu na nahrazení vazby jeho písemným slibem jako velmi
strohou, vágní a celkově nepřesvědčivou. Současné tvrzení tohoto soudu o údajné
argumentační kontinuitě (ve vztahu k trvajícím důvodům vazby útěkové a
předstižné) není podle mínění stěžovatele udržitelné již jen proto, že toto
odůvodnění neobstojí ani ve vztahu k původnímu záměru, tím méně při jeho
využití pro zamítnutí předmětného návrhu. V tomto ohledu stěžovatel akcentoval,
že vrchní soud v rámci odůvodnění svého usnesení zjevně zopakoval argumenty
soudu nižšího stupně, aniž by je obohatil o vlastní poznatky (navíc se omezil
toliko na rekapitulaci jeho závěrů). Takový postup přitom obžalovaný považuje
za nepřijatelný, neboť samotnému posouzení jeho návrhu soud nevěnoval
dostatečnou pozornost.
5. S ohledem na tuto skutečnost obžalovaný M. S. navrhl, aby Nejvyšší
soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2025, č. j. 6 To
55/2025-36616, ve vztahu k výroku o nepřijetí jím učiněného písemného slibu
(výrok pod bodem IV.) ve smyslu § 149 odst. 1 tr. ř. zrušil a sám ve věci
rozhodl, anebo věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a
rozhodnutí.
6. Stejně tak obžalovaný D. S. podal dne 20. 10. 2025 prostřednictvím
svého obhájce stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze ve výroku pod
bodem III., v rámci kterého vrchní soud podle § 73 odst. 1 písm. a), b), c) tr.
ř. (a contrario) nepřijal jednak záruku matky obžalovaného (R. S.) za jeho
další chování, dále nepřijal písemný slib obžalovaného a ani nenahradil
trvající vazbu dohledem probačního úředníka. Svoji blanketní stížnost
stěžovatel D. S. následně písemně odůvodnil dne 3. 11. 2025, když striktně
odmítl předmětné usnesení, neboť vrchní soud podle jeho mínění nerespektoval
zásadu přiměřenosti a subsidiarity vazby a své rozhodnutí založil toliko na
domněnkách o hypotetickém opakování trestné činnosti či jeho možném útěku, ke
kterému dospěl bez individualizovaného posouzení jeho osoby a poměrů.
7. K otázce nahrazení vazby jinými zajišťovacími instituty jmenovaný
stěžovatel především namítl, že samotná závažnost projednávaného skutku
(kterého se měl dopustit) nemůže být použita jako „automatický“ důvod pro
trvání jeho vazby, neboť vazba slouží toliko k zajištění procesních cílů. Podle
mínění obžalovaného však vrchní soud v odůvodnění svého usnesení neuvedl
přesvědčivé argumenty, pro které by uplatnění mírnějších opatření nevedlo k
dosažení stejného účelu, který sleduje samotná vazba, respektive neprovedl
skutečnou analýzu potenciální účinnosti jednotlivých zákonných institutů
nahrazujících vazbu.
8. Pokud stávající vazba obžalovaného nebyla nahrazena z důvodu údajné
obavy soudu z jeho možného útěku, pak k tomu obžalovaný namítá, že v dané věci
neexistují indicie, které by (byť jen) naznačovaly jeho záměr skrývat se před
orgány činnými v trestním řízení a vyhýbat se probíhajícímu trestnímu stíhání,
když sám ani neovládá cizí jazyky a v zahraničí nemá žádné zázemí, tedy ani
možnost jakékoli obživy. Pro vyloučení pochybností stěžovatel projevil ochotu
podřídit se úplnému zákazu vycestování, případně i elektronickému monitoringu
svého pohybu. Vrchní soud však v rámci stížností napadeného usnesení tyto
okolnosti podle obžalovaného nikterak věcně nehodnotil.
9. Stejně tak obžalovaný D. S. odmítl tvrzení vrchního soudu, že
obžalovaní „dlouhodobě nežili z legální práce“, pročež „nelze očekávat“ jejich
náhlou změnu životního stylu. Stěžovatel takovou úvahu odmítl jako zcela
nepodloženou, zvláště za situace, kdy doložil, že je připraven podrobit se
dohledu probačního úředníka, snášet omezení volného pohybu i využít nabízené
pomoci své matky. O připravenosti stěžovatele žít řádným životem svědčí i jeho
vzorné chování při výkonu vazby. Podobně obžalovaný odmítl zamítnutí své
žádosti o propuštění z vazby z důvodu svých majetkových poměrů, k čemuž namítá,
že obava z opakování či pokračování trestné činnosti musí být založena na
konkrétních indiciích vztahujících se k jeho osobě. Sám přitom svůj písemný
slib, jehož obsahem je i závazek si obstarat legální zdroj obživy, míní zcela
upřímně, stejně jako jeho matka, která má zájem mu zajistit zázemí i možnost
legálního výdělku.
10. Stěžovatel obavu soudu z opakování trestné činnosti nesdílí i proto,
že recidiva je v jeho případě reálně neproveditelná, neboť nedisponuje
požadovaným „know-how“ a nemá ani žádné prostředky nutné pro opětovné zahájení
dané trestné činnosti. V této souvislosti obžalovaný navíc doplnil, že doposud
nebyl nikdy soudně trestán. Za spekulativní proto označil úvahu vrchního soudu,
že v současné době na Ukrajině působí větší množství organizovaných skupin
provozujících podvodná „call centra“, ke kterým by se v případě svého
propuštění z vazby na svobodu mohl připojit.
11. Obžalovaný D. S. se kategoricky ohradil rovněž proti tvrzení
vrchního soudu, že pro rozhodování o možnosti elektronického monitoringu jeho
pohybu nejsou splněny procesní podmínky. Podle jeho přesvědčení měl vrchní soud
o možnosti využití elektronické kontroly ve vztahu k jeho osobě uvažovat již
při posuzování možnosti nahrazení vazby jednotlivými instituty uvedenými v § 73
odst. 1 tr. ř. Následně stěžovatel označil za nepřípustné, aby jeho osobě bylo
přičítáno k tíži, že ve věci odmítl vypovídat. K tomu upřesnil, že sám neodmítl
vypovídat, nýbrž toliko odkázal na vyjádření svého obhájce, pročež odmítá
interpretaci vrchního soudu, že údajně neprojevil zájem rozvést obhájcem
uváděné skutečnosti a pokusit se rozptýlit pochyby soudu o propuštění své osoby
z vazby.
12. Z výše uvedených důvodů obžalovaný D. S. namítá, že napadené
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2025, č. j. 6 To 55/2025-36616,
je ve vztahu k výroku uvedenému pod bodem III., tedy výroku soudu o nepřijetí
záruky jeho matky za jeho další chování, dále o nepřijetí jeho písemného slibu
a nenahrazení vazby dohledem probačního úředníka, nutno považovat za nezákonné,
pročež závěrem svého řádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud
předmětné usnesení v bodě III. zrušil a Vrchnímu soudu v Praze uložil, aby o
věci znovu jednal a rozhodl.
13. Nejvyšší soud podle § 147 odst. 1 tr. ř. z podnětu obou podaných
stížností přezkoumal správnost napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze ze
dne 29. 9. 2025, č. j. 6 To 55/2025-36616, a to ve vztahu k osobě obžalovaného
M. S. ve výroku uvedenému pod bodem IV., a ve vztahu k obžalovanému D. S. ve
výroku uvedenému pod bodem III. Současně na podkladě těchto řádných opravných
prostředků obou jmenovaných obžalovaných přezkoumal i řízení, které vydání
tohoto usnesení vrchního soudu bezprostředně předcházelo, načež dospěl k
závěru, že jsou obě stížnosti zcela nedůvodné.
14. Úvodem je namístě předeslat, že na oba obžalované (jakož i další
osoby) byla dne 24. 9. 2024 u Městského soudu v Praze podána obžaloba jednak
pro zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst.
5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stádiu pokusu podle § 21
odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny
podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku, a současně pro zvlášť závažný zločin účasti
na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku,
kterých se ve spojení s dalšími spoluobžalovanými osobami měli (zjednodušeně
vyjádřeno) dopustit tím, že:
v době nejméně od března 2021 do března 2023 se společně s obžalovanými M. K.,
D. S. a A. S. tak, že v rámci organizované zločinecké skupiny, jejímž
organizátorem měl být D. K., správcem části výnosu z trestné činnosti a osobou
zajišťující nábor tzv. navolávajících osob měl být samostatně stíhaný D. R.,
koordinátorem tzv. navolávajících osob a kontrolorem rozsahu výnosu z trestné
činnosti měl být obžalovaný A. M. a osobami navolávajícími měli být obžalovaní
M. K., D. S., M. S., A. S. a D. S., kteří pod různými falešnými jmény opakovaně
prováděli podvodné telefonáty jako fiktivní bankéři i jako fiktivní policisté z
takzvaných „call center“ z různých míst, která se nacházela na Ukrajině ve
městě XY, kdy u každého z jmenovaných obžaloba podrobně specifikuje, na kterých
z celkem 803 dílčích útoků se měli podílet, a společně s dalšími osobami, které
jsou na území České republiky samostatně trestně stíhány, a to L. G., M. P., a
R. P., se obžalovaní (s výjimkou D. R.) vydávali za pracovníky různých
bankovních společností, cíleně telefonicky kontaktovali poškozené a za užití
legendy, že je z různých smyšlených důvodů třeba neprodleně zabezpečit jejich
úspory na bankovních účtech nebo zabezpečit samotné bankovní účty před
neoprávněným přístupem, pod touto podvodnou záminkou opakovanými telefonáty,
textovými zprávami a další níže popsanou komunikací, při které fiktivně
vystupovali jako bankovní poradci či pracovníci různých krizových či úvěrových
oddělení bank a následně jako příslušníci Policie ČR, přičemž telefonní hovory
realizovali za užití pro poškozené nerozpoznatelné technologie zfalšování
identity volajícího, takzvaného „spoofingu“, poškozené takto záměrně
instruovali k posílání finančních prostředků v různých částkách (řádově ve výši
desítek až stovek tisíc korun českých) zpočátku bezhotovostně na bankovní účet,
lživě označený jako rezervní nebo zabezpečený účet banky poškozeného, a posléze
nákupem kryptoměny bitcoin za předem vybranou hotovost za užití pachateli
zaslaných QR kódů anonymních bitcoinových peněženek, přičemž v jednotlivých
případech vždy úmyslně jednali s cílem vylákat finanční prostředky v co možná
nejvyšší částce, poškozeným v roli fiktivních zaměstnanců bank nebo policistů
dávali pokyny k bezhotovostním převodům a výběrům hotovosti ve výši aktuálních
zůstatků na jejich bankovních účtech nebo k předchozímu čerpání úvěrů až do
limitu povoleného bankou, přičemž na stíhané trestné činnosti se všichni
obžalovaní podíleli v rámci organizované zločinecké skupiny za vzájemné a
soustavné kooperace, poškozené si vybírali ze zasílaných seznamů osob a bylo
dílem náhody, které poškozené budou jednotliví obžalovaní tzv. navolávat,
telefonáty si rozdělovali podle své časové vytíženosti, podle svých schopností
a možností, a to za situace, kdy všichni působili společně v jednom call
centru, do kterého docházeli každý všední den zpravidla v době od 09:00 hodin
do 17:00 hodin,
načež je v písemném vyhotovení obžaloby uvedeno celkem 803 dílčích útoků, jimiž
mělo k trestné činnosti docházet, přičemž touto trestnou činností se měl
obžalovaný M. S. podílet na způsobení škody ve výši 195.395.387 Kč a pokusit se
způsobit další škodu ve výši 58.993.042 Kč, a obžalovaný D. S. se měl podílet
na způsobení škody ve výši 190.558.782 Kč a pokusit se způsobit další škodu ve
výši 58.077.042 Kč.
15. Obžalovaný M. S. byl v dané věci vzat do vazby usnesením Obvodního
soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 9. 2023, č. j. 37 Nt 1640/2023-26, z důvodů
uvedených v § 67 písm. a), c) tr. ř., se započtením vazby od 25. 9. 2023 od
09:45 hod. Toto usnesení nabylo právní moci dne 19. 10. 2023. Obžalovaný D. S.
byl v téže věci vzat do vazby usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6.
10. 2023, sp. zn. 37 Nt 1641/2023, z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. ř
se započtením vazby od 4. 10. 2023 od 09:30 hod., přičemž toto usnesení nabylo
právní moci dne 2. 11. 2023. O dalším trvání vazby bylo ve vztahu k oběma
jmenovaným obžalovaným v rámci přípravného řízení rozhodováno při respektování
lhůt uvedených v § 72 odst. 1 tr. ř.
16. Naposledy o trvání vazby obžalovaných M. S. a D. S. rozhodoval
Vrchní soud v Praze ve vazebním zasedáním konaném dne 29. 9. 2025 pod č. j. 6
To 55/2025-36616, kdy napadeným usnesením rozhodl mimo jiné o zamítnutí
stížností obou obžalovaných podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. (výrok pod
bodem I.) a současně ve vztahu k obžalovanému M. S. nepřijal jeho písemný
slib v náhradu vazby (výrok pod bodem IV.), zatímco ve vztahu k obžalovanému
D. S. nepřijal záruku jeho matky za jeho další chování ani jím učiněný písemný
slib a rovněž odmítl nahrazení vazby dohledem probačního úředníka (výrok pod
bodem III.).
17. Nejvyšší soud po prostudování přiloženého spisového materiálu
konstatuje na straně obou obžalovaných přetrvávající existenci vazebních důvodů
uvedených v § 67 písm. a), c) tr. ř., které i přes dosavadní délku trestního
řízení nejsou nikterak oslabeny, naopak i nadále trvají (a to v téže intenzitě
jako v době, kdy byli vzati do vazby), neboť oba stěžovatelé jsou stíháni pro
významný podíl na rozsáhlé, závažné, promyšlené a dlouhotrvající trestné
činnosti vysoké společenské škodlivosti, která jim umožňovala rychlý, snadný a
dlouhodobý výdělek (navíc získávaný především na úkor osob vyššího věku, ale i
dalších poškozených).
18. Ve vztahu k opatřením nahrazujícím setrvání obviněného ve vazbě,
které jsou taxativně vymezeny v § 73 odst. 1 a § 73a tr. ř., Nejvyšší soud
konstatuje, že tyto jsou vždy určeny toliko k nahrazení dalšího výkonu vazby,
pročež musí naplňovat podmínky způsobilosti být náhradou adekvátní. To
prakticky znamená, že předmětné alternativní instituty (opatření) svojí povahou
a silou vyvažují přetrvávající existenci vazebních důvodů uvedených v § 67
písm. a) nebo písm. c) tr. ř., pročež musí mít příslušný orgán činný v trestním
řízení rozhodující o vazbě důvodně za to, že jejich využitím bude jak v případě
vazby útěkové, tak vazby předstižné docíleno účelu vazby [tedy v případě důvodu
vazby útěkové ve smyslu § 67 písm. a) tr. ř. zajištění osoby obviněného pro
další fáze probíhajícího trestního stíhání a v případě důvodu vazby předstižné
ve smyslu § 67 písm. c) tr. ř. předejití dokonání či opakovanému páchání
trestné činnosti osobou obviněného], aniž by bylo nutné trvat na natolik
invazivním omezení osobní svobody obviněného, které jeho umístění ve vazební
věznici reálně představuje. Přijetí zákonných opatření uvedených v § 73 odst. 1
a § 73a tr. ř. je však třeba považovat vždy za postup ryze fakultativní, nikoli
obligatorní. Bude tedy vždy a výhradně záležet na úvaze soudu rozhodujícího o
vazbě, zda takové opatření, popř. kombinaci vícero opatření, vyhodnotí jako
dostačující k tomu, aby jeho/jejich uložením byly vyváženy vazební důvody,
které jím byly na straně obviněné osoby shledány za stále existující. Takovou
sílu obžalovanými nabízená opatření v podobě písemného slibu (v případě
obžalovaného M. S.), resp. nabídky záruky matky za jeho další chování v
kombinaci s jeho písemným slibem a dohledem probačního úředníka (v případě
obžalovaného D. S.) však Vrchní soud v Praze v nyní projednávané věci oprávněně
neshledal.
19. Na základě mimořádné závažnosti, rozsahu i trvání projednávané
trestné činnosti, do které se oba shora jmenovaní obžalovaní aktivně zapojili,
je zcela zjevné, že žádné z jimi navrhovaných (ale ani jiných v zákoně
taxativně uvedených) opatření ve smyslu § 73 a § 73a tr. ř. - a to ani v jejich
vzájemné kombinaci - (jak správně deklaroval již Městský soud v Praze v bodě
19. svého vazebního usnesení ze dne 1. 8. 2025, jakož i Vrchní soud v Praze v
bodě 12. odůvodnění svého usnesení ze dne 29. 9. 2025) nemůže eliminovat
důvodnou obavu z útěku obou obžalovaných či skrývání se na neznámém místě,
stejně jako z opakovaní trestné činnosti, pro kterou jsou oba v současné době
důvodně trestně stíháni.
20. V daných souvislostech nelze pominout, že obžalovaný M. S. se
narodil na Ukrajině, dlouhodobě zde žil a zapojoval se do rozsáhlé trestné
činnosti páchané právě na tomto území cizího státu. Vzhledem k výši
nepodmíněného trestu odnětí svobody, který mu reálně hrozí (když podle § 209
odst. 5 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2025, je ohrožen trestem
odnětí svobody v trestní sazbě od pěti do deseti let, jejíž horní hranice se
však v případě pachatele trestného činu spáchaného ve prospěch zločinného
spolčení za podmínek § 108 odst. 1 tr. zákona zvyšuje o 1/3 a trest odnětí
svobody je takovému pachateli ukládán v horní polovině takto zvýšené trestní
sazby) nelze než deklarovat extrémně vysoké nebezpečí možného vycestování
obžalovaného na území Ukrajiny, kde se dlouhodobě nachází i část jeho rodiny.
Navíc je vysoce pravděpodobné, že ani v blízké budoucnosti by stěžovatel
nezměnil svůj životní styl, neboť do nelegálních aktivit se zapojoval
dlouhodobě a vedení řádného života spojeného s nástupem do řádného zaměstnání
(kde za vyčerpávající práci obdrží mnohonásobně menší finanční odměnu, než
jakou si v minulosti zvykl inkasovat) pro jeho osobu nepředstavuje nikterak
atraktivní alternativu. Ostatně to, že předmětná obava není nikterak
spekulativní (kterak stěžovatel opakovaně namítá) dokládá i opis z rejstříku
trestů, ze kterého vyplývá, že obžalovaný M. S. byl v minulosti opakovaně
trestně stíhán, a to i pro majetkovou trestnou činnost.
21. Jestliže obžalovaný v rámci své stížnosti označil argumentaci
Vrchního soudu v Praze za vágní a nepřesvědčivou, Nejvyšší soud tuto výhradu
kategoricky odmítá pro její zřejmou neopodstatněnost. Taktéž k replice
stěžovatele, že vrchní soud v bodě 12. odůvodnění napadeného usnesení „využil
krátké argumentace orgánu nižšího stupně“, aniž by jej „obohatil o vlastní
poznatky“, Nejvyšší soud dodává, že není účelem a smyslem rozhodnutí soudu, aby
v každém svém usnesení rozšiřoval jeho odůvodnění o další skutečnosti, zvláště
pokud žádné nové okolnosti nenastaly a daný soud, který ve věci rozhoduje na
podkladě podaného řádného opravného prostředku jako soud druhého stupně, se
bezezbytku ztotožní s přiléhavou, věcně správnou a pravidlům formální logiky se
nepříčící argumentací soudu prvního stupně. Podstatou každého rozhodnutí v
otázce vazby je opětovné posouzení trvání zákonných vazebních důvodů uvedených
v § 67 písm. a), b), c) tr. ř., popř. vyhodnocení možnosti nahrazení vazby
jinými, méně invazivními zákonnými opatřeními ve smyslu § 73 a § 73a tr. ř.,
pokud jsou důvody vazby (v aktuálně posuzované věci) již prokazatelně oslabeny
(aniž by však zcela pominuly). Není tedy vždy nezbytně nutné, aby soud každé
odůvodnění rozšiřoval o nové poznatky, pokud k tomu není patřičný důvod. Přesně
tak tomu bylo i v projednávaném případě, ve kterém je zcela vyloučeno, aby
vrchní soud za výše rozvedených okolností přijal písemný slib obžalovaného M.
S., neboť taková náhrada trvající vazby by byla jednak ve vztahu k trestu,
kterým je stěžovatel reálně ohrožen, a současně v osobním poměrům tohoto
obžalovaného zcela neadekvátní. V tomto směru tak nelze ničeho vytýkat závěrům
vrchního soudu prezentovaným v napadeném usnesení, neboť ze všech zjištěných
okolností lze mít důvodně za to, že by účel vazby mohl být v sebezáchovném pudu
obžalovaného fakticky zmařen.
22. Rovněž v případě obžalovaného D. S. nelze při projednání jeho
stížnosti přehlédnout, že i on na Ukrajině dlouhodobě žil, aniž by měl v úmyslu
se do České republiky vrátit. Ostatně skutečnost, že se nyní nachází na území
českého státu, byla dána pouze v tím, že byl (stejně jako M. S.) v rámci
mezinárodní justiční spolupráce zadržen ukrajinskými policejními orgány a
předán za účelem trestního stíhání do České republiky. K dotčenému usnesení
Vrchního soudu v Praze o nepřijetí jím nabízených opatření nahrazujících vazbu
přednesl obžalovaný D. S. v rámci odůvodnění jím podané stížnosti řadu výhrad.
Předně jeho námitku, že vrchní soud svým usnesením porušil zásadu přiměřenosti
a subsidiarity vazby, zejména že dostatečně neposoudil jeho osobu a poměry, by
Nejvyšší soud byl nucen odmítnout jako nepravdivou. Identický závěr je pak
namístě vztáhnout i na tvrzení stěžovatele, že vrchní soud neposoudil obsah
každého jednotlivého institutu nahrazujícího vazbu, neboť se jedná toliko o
polemickou připomínku, která je však v projednávaném případě zcela irelevantní,
neboť žádné z navrhovaných opatření nahrazujících vazbu samo o sobě, ani ve
vzájemných kombinacích, není schopno vyvážit zcela oprávněné obavy orgánů
činných v trestním řízení ze zmaření probíhajícího trestního stíhání osoby
obžalovaného.
23. Za zcela spekulativní je nutné označit poznámky stěžovatele o
nemožnosti opětovně páchat trestnou činnost, pro kterou je v současné době
důvodně trestně stíhán, pro údajnou neznalost know-how či chybějící hmotné a
finanční prostředky, neboť existují i další možnosti zapojení se do jiné
majetkové trestné činnosti, k níž nejsou žádné speciální nástroje či know-how
potřebné. Ačkoliv obžalovaný D. S. doposud nebyl trestně stíhán, v současné
době je v nyní posuzované věci (s ohledem na v obžalobě užitou právní
kvalifikaci jeho jednání, jehož se měl dopouštět ve prospěch organizované
zločinecké skupiny ve smyslu § 107 tr. zákoníku) reálně ohrožen vysokým trestem
odnětí svobody. Je tedy logické, že by po svém případném propuštění z vazby na
svobodu v instinktivní snaze o vyhnutí se hrozícímu nepodmíněnému trestu odnětí
svobody byl reálně schopen využít své kontakty v zahraničí, kterými jednoznačně
disponuje, neboť v zahraničí dlouhodobě pobýval. Jestliže stěžovatel tvrdí, že
neexistují žádné konkrétní indicie, které by naznačovaly jeho záměr uprchnout,
skrývat se anebo se opětovně zapojit do páchání další majetkové či jiné trestné
činnosti, je namístě upozornit na skutečnost, že v dané věci naopak neexistují
žádné pádné záruky, které by spolehlivě vyvážily důvodné obavy orgánů činných v
trestním řízení, konkrétně příslušného soudu, z možného zmaření dalších částí
probíhajícího trestního stíhání.
24. Jelikož instalace monitorovacího elektronického zařízení
umožňujícího detekci pohybu obžalovaného ve smyslu § 73 odst. 4 tr. ř.
představuje jednou z možných forem faktické realizace dohledu nad osobou
obžalovaného, nikoli samostatný zákonný institut ve smyslu § 73 odst. 1 a § 73a
tr. ř., jímž by bylo možné v případě existence některého z důvodů vazby
uvedených v § 67 písm. a) nebo písm. c) tr. ř. nahradit vazbu obžalovaného,
vrchní soud zcela správně jeho možnou instalaci v případě obžalovaného D. S.
nezvažoval a rovněž v odůvodnění napadeného rozhodnutí ji nikterak blíže
nerozebíral. Využití elektronického kontrolního systému je totiž vždy podmíněno
primárním nahrazením vazby některým ze zákonných opatření uvedených v
taxativním výčtu § 73 odst. 1 a § 73a tr. ř. Pakliže soud v rámci svého
posouzení dospěl k odůvodněnému závěru, že v jím posuzovaném případě nelze
setrvání obžalovaného ve vazbě nahradit žádných ze zákonem nabízených
alternativních opatření uvedených § 73 odst. 1 a § 73a tr. ř. [tzn. zárukou
zájmového sdružení občanů, zárukou důvěryhodné osoby, písemným slibem
obžalovaného, dohledem probačního úředníka, kterýmkoli z předběžných opatření
uvedených v § 88c tr. ř. nebo peněžitou zárukou], pak je zcela zřejmé, že účelu
vazby nelze dosáhnout ani vzájemnou kombinací těchto opatření, popř. jejich
doplněním o další fakultativní povinnosti či omezení v podobě jednak povinnosti
obžalovaného zdržovat se po dobu výkonu probačního dohledu ve stanoveném
časovém období v určeném obydlí nebo jeho části ve smyslu § 73 odst. 3 tr. ř.,
dále povinnosti podrobit se (v souvislosti s nahrazením vazby některým z
opatření uvedených v § 73 odst. 1 tr. ř.) výkonu elektronické kontroly plnění
povinností uložených v souvislosti s touto náhradou prostřednictvím
elektronického kontrolního systému umožňujícího detekci pohybu obžalovaného ve
smyslu § 73 odst. 4 tr. ř. či omezení spočívajícího v zákazu vycestování do
zahraničí ve smyslu § 73 odst. 5 tr. ř.
25. Naproti tomu je třeba obžalovanému D. S. přisvědčit v tom směru, že
mu nelze přičítat jakkoli k tíži, že v rámci vazebního zasedání nevyužil
procesní možnost rozvést či doplnit argumenty svého obhájce o další případné
okolnosti, které by mohly rozptýlit pochyby soudu o možnosti nahradit trvající
vazbu některým z navrhovaných opatření. Pokud této zákonné možnosti obžalovaný
nevyužil, pak se tak stalo v souladu s jedním z jeho základních procesních
práv, a to práva na obhajobu, s nímž mimo jiné souvisí i možnost zvolit v rámci
své obhajoby jakoukoli procesní taktiku, kterou (ve spolupráci se svým
obhájcem) obžalovaný uzná za vhodnou. Nicméně i tato výhrada byla obžalovaným
vznesena zcela nepřípadně, neboť vrchní soud tuto skutečnost k tíži stěžovatele
v rámci své rozhodovací činnosti fakticky nikterak nepřičetl.
26. Lze tedy shrnout, že dosavadní trestní řízení disponuje celou řadu
důkazů svědčících o dlouhodobém a závažném páchání trestné činnosti v rámci
organizované zločinecké skupiny, a to za přímé aktivní účasti obou stěžovatelů.
Tato skutková zjištění vyplývající z dosavadního průběhu trestního stíhání,
jakož s nimi související hrozba uložení vysokého trestu odnětí svobody
jednoznačně převažují nad všemi obžalovaným D. S. vznesenými námitkami, které
jsou zčásti polemické, zčásti spekulativní a zčásti zavádějící nebo zcela
nepravdivé.
27. Za této situace Vrchní soud v Praze oprávněně vyhodnotil návrhy
obžalovaného D. S. na nahrazení stávající vazby jednak nabízenou zárukou jeho
matky (za jeho další chování), dále jím učiněným písemným slibem či výkonem
dohledu probačního úředníka za zcela nedostatečné, neboť jejich uložením by
nebyly rozptýleny důvodné obavy soudu jednak z možného zmaření dalších fází
probíhajícího trestního stíhání v důsledku možného útěku obžalovaného, resp.
skrývání se na neznámém místě, a jednak z možného opakování trestné činnosti,
tedy i důvodná obava z možného zmaření dosažení účelu samotného trestního
řízení, což s přihlédnutím k okolnostem případu, jakož i osobním poměrům
jmenovaného obžalovaného nelze považovat za riziko jakkoli únosné, resp.
přípustné. Jinými slovy – obava soudu pramenící z přetrvávající existence obou
vazebních důvodů ve smyslu § 67 písm. a), písm. c) tr. ř. byla v době
rozhodování vrchního soudu natolik závažná, že ani s ohledem na okolnosti
případu, osobu obžalovaného D. S., jakož i celkovou dobu, kterou v této věci
doposud strávil ve vazbě, nebyla oslabena natolik, aby bylo možné akceptovat
návrhy jmenovaného obžalovaného na nahrazení jeho momentálního setrvání ve
vazbě některým z alternativních opatření uvedených v § 73, popř. § 73a tr. ř.,
včetně jejich případné kombinace.
28. Lze tedy shrnout, že Nejvyšší soud vyhodnotil závěry, které vrchní
soud vedly k vydání napadeného usnesení, jako přesvědčivé, správné, logicky
odůvodněné a odpovídající všem v dané věci relevantně zjištěným okolnostem. Za
tohoto stavu byla stížnost obžalovaného M. S. podaná proti výroku uvedenému pod
bodem IV., stejně jako stížnost obžalovaného D. S. podaná proti výroku
uvedenému pod bodem III. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2025, č.
j. 6 To 55/2025-36616, v souladu s § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta jako
nedůvodná.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 1. 2026
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu