11 Tvo 23/2019-477
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20. 11. 2019 stížnost obviněného P. P., nar. XY v XY, v Moldavské republice, státního občana Moldavské republiky, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu vazby ve Vazební věznici Litoměřice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 2019, sp. zn. 11 To 64/2019, a rozhodl t a k t o :
Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost zamítá.
2. Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím svého obhájce včas stížnost, kdy uvedl, že odůvodnění stížnosti doručí soudu ve lhůtě 10 pracovních dnů ode dne jejího podání. Ke dni rozhodnutí o této stížnosti však její odůvodnění nebylo Nejvyššímu soudu doručeno.
3. Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti přezkoumal podle § 147 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost obviněného není důvodná.
4. Nejvyšší soud se s napadeným rozhodnutím zcela ztotožnil a v podrobnostech odkazuje na odůvodnění tohoto rozhodnutí.
5. Ze spisového materiálu se podává, že obviněný byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 80 T 1/2019, byť nepravomocně uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a za to byl odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v době trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. V době podané stížnosti se věc nacházela u Vrchního soudu v Praze, a to z podnětu obviněným podaného odvolání. Vrchní soud tak konstatoval, že v daném stadiu trestního řízení byly shromážděny důkazy nasvědčující tomu, že čin, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, vykazuje znaky trestného činu a existují i nadále důvody vedoucí k závěru, že jej spáchal obviněný.
6. Vrchní soud v Praze rozhodl o ponechání obviněného ve vazbě s ohledem na přetrvávající vazební důvody podle § 67 písm. a), c) tr. ř. Konstatoval přitom, že obviněný byl uznán vinným (byť nepravomocně) shora uvedeným zvlášť závažným zločinem a odsouzen k velmi vysokému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let. Výše uloženého trestu již sama o sobě postačuje k odůvodnění a zesílení obavy z útěku obviněného tak, jak předpokládá § 67 písm. a) tr. ř. Pro ponechání obviněného ve vazbě svědčí i další skutečnosti, totiž že obviněný nemá silné sociální či majetkové vazby k žádnému konkrétnímu místu na území České republiky, není zde ani dlouhodobě zaměstnán a nedisponuje zde ani žádným nemovitým majetkem oproti zemi svého původu. Nejvyšší soud rovněž přisvědčuje závěru vrchního soudu, pokud poukazuje na jednání obviněného, kdy se po zjištění zásilky kokainu pokusil o útěk. Vrchní soud v Praze svůj závěr ohledně zmíněného vazebního důvodu dále podložil i přiléhavými odkazy na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 11 Tvo 33/2014, nález Ústavního soudu ČR ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 566/03, nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Wemhoff proti Německu ze dne 27. 6. 1968, č. 2122/64).
7. Dále vrchní soud dospěl k závěru o existenci vazebního důvodu podle § 67 písm. c) tr. ř., když obviněný je osobou, která byla v minulosti již dvakrát soudně stíhána, a také skutečnostmi plynoucími z protokolu o úředním zajištění sepsaným Generálním ředitelstvím celních a nepřímých daní Francouzské republiky. Nejvyšší soud sdílí názor vrchního soudu, že existuje reálná hrozba, že by v případě propuštění z vazby mohl obviněný navázat na předcházející trestněprávní jednání.
8. Vrchní soud se v napadeném rozhodnutí zabýval také možností nahrazení vazby jinými instituty. S jeho stanoviskem se také v tomto ohledu Nejvyšší soud zcela ztotožňuje. Propuštění obviněného z vazby, stejně jako její nahrazení jiným opatřením podle trestního řádu je totiž vyloučeno především s ohledem na závažnost trestné činnosti i výši nepravomocně uloženého trestu.
9. Obviněný byl řádně vyrozuměn o konání vazebního zasedání u Vrchního soudu v Praze, přičemž sdělil, že k vazebnímu zasedání nechce být eskortován a nechce v něm být slyšen (č. l. 455). Postup vrchního soudu při rozhodování o dalším trvání vazby tak byl rovněž v souladu s § 73d odst. 3 tr. ř.
10. Nejvyšší soud se z výše uvedených důvodů s napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze plně ztotožňuje a v podrobnostech na něj může odkázat. Vrchní soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě vymezil důvody ponechání obviněného ve vazbě a jasným a srozumitelným způsobem vyložil, které skutečnosti jej k těmto závěrům vedly, přičemž zdůraznil též okolnosti, které ponechání obviněného ve vazbě ještě umocňují. Závěrům Vrchního soudu v Praze nelze nic vytknout a obsah odůvodnění stížností napadeného rozhodnutí odpovídá požadavkům vyplývajícím z ustanovení § 134 odst. 2 a § 73c tr. ř.
11. Nejvyšší soud tedy závěrem konstatuje, že neshledal stížnost obviněného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 2019, sp. zn. 11 To 64/2019, důvodnou, a proto ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 11. 2019
JUDr. Antonín Draštík předseda senátu