11 Tvo 24/2014-8
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. října 2014 stížnost, kterou podal obviněný V. T. N. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 12 To 99/2014, a rozhodl takto:
Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného zamítá.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 16. května 2014, sp. zn. 7 T 8/2014, byl obviněný V. T. N. ve skupinové trestní věci uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 21 odst. 1 k § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a byl za to odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků a dále k trestu vyhoštění na dobu neurčitou.
Předmětné trestné činnosti se obvinění měli dopustit tím, že od konce října 2012 do doby svého zadržení dne 5. března 2013 se měli podílet na pěstování konopí setého, tzv. indoor způsobem v budově bývalé drůbežárny v obci M., okres K. H., přičemž se jim podařilo vypěstovat 2011 kusů rostlin konopí setého o celkové hmotnosti 3.883,3 g, vzrostlého do výšky 10 až 50 cm, z nichž lze po sklizení a usušení získat celkové množství o hmotnosti 3.006,3 g psychotropní látky delta-9-THC, jak je podrobně rozvedeno ve výroku citovaného rozsudku.
Rovněž bylo rozhodnuto o vině
a trestu u dalších 4 spoluobviněných. Proti tomuto rozsudku podali obvinění odvolání, která byla předložena Vrchnímu soudu v Praze.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 12 To 99/2014, podle § 72 odst. 4 tr. ř. rozhodl o ponechání obviněného ve vazbě z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) tr. ř.
Proti tomuto usnesení podal obviněný N. V. T. stížnost, ve které poukázal na judikaturu Ústavního soudu a uvedl, že Vrchní soud v Praze založil své rozhodnutí jen na základě hrozícího vysokého trestu, což k ponechání obviněného ve vazbě nestačí, a to navíc v případě, kdy je osobní svoboda obviněného omezována tímto zajišťovacím prostředkem déle než rok. Podle názoru obviněného by bylo možné nahradit vazbu jeho písemným slibem a dohledem probačního úředníka a dále některým z předběžných opatření podle § 88c tr. ř., a to např. zákazem vycestovat do zahraničí nebo zákazem styku s určitými osobami. Přestože obviněný nemá povolení k pobytu na území České republiky, zažádal si již o jeho prodloužení, z čehož vyplývá, že má v úmyslu v České republice zůstat. Dále uvedl, že se sice v České republice nenalézá jeho nejbližší rodina, ale žije zde bratranec a sestřenice, ke kterým má velmi blízký vztah. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a rozhodl za současného uložení navrhovaných opatření o jeho propuštění z vazby na svobodu.
Nejvyšší soud podle § 147 odst. 1 tr. ř. z podnětu podané stížnosti přezkoumal správnost napadeného výroku i řízení, které mu předcházelo a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
O důvodnosti vazby obviněného N. V. T. bylo v průběhu dosavadního trestního řízení již několikrát rozhodováno, naposledy napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze. Obviněný byl prvoinstančním soudem, byť nepravomocně, uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy ve spolupachatelství, za což mu byl uložen trest odnětí svobody ve výši 8 let a dále trest vyhoštění na dobu neurčitou. V předchozím průběhu řízení byl shromážděn dostatek důkazů, které vedly nalézací soud k přesvědčení o tom, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, byly naplněny všechny znaky zvlášť závažného zločinu a existují zřejmé důvody pro podezření, že čin spáchal obviněný. Nic se tedy nemění na tom, že obviněný je nadále důvodně podezřelý ze spáchání zvlášť závažného zločinu.
Vrchní soud v Praze založil své rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě na skutečnosti, že došlo k jeho nepravomocnému odsouzení, přičemž podezření ze spáchání trestné činnosti doposud nebylo zásadním způsobem rozptýleno, čímž se ovšem nijak nepokusil předjímat výsledek odvolacího řízení. Vrchní soud v Praze dále uvedl, že obviněnému hrozí trest odnětí svobody ve výši osmi let, je cizí státní příslušník bez pevných vazeb na Českou republiku a naopak má objektivně blízké vazby na svou vlast, která není členem Evropské unie a v případě uprchnutí do Vietnamské socialistické republiky by se stal pro orgány činné v trestním řízení nedosažitelným.
Se závěry učiněnými Vrchním soudem v Praze v napadeném usnesení se Nejvyšší soud plně ztotožňuje. Vrchní soud v Praze jasně a srozumitelně uvedl, které skutečnosti považuje za rozhodné pro ponechání obviněného ve vazbě.
V posuzovaném případě byla tzv. útěková vazba Vrchním soudem v Praze prodloužena po nepravomocném rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým byl obviněnému uložen trest odnětí svobody ve výši 8 let. Ústavní soud již ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 566/03, publikovaném pod č. 48, roč. 2004, sv. 33, str. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, judikoval, že hrozbou vysokého trestu lze odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat v případě uznání viny uložení již výrazného trestu odnětí svobody (tzn. nejméně kolem osmi let), rovněž konstatoval, že obviněný může a má právo naproti tomu namítat a prokazovat existenci konkrétních skutečností (silných důvodů), jež důvodnou obavu z následků uvedených v § 67 písm. a) tr. ř. eliminují a vylučují tak aplikaci předmětného vazebního důvodu. Takovými námitkami se musí pak soud zabývat. V řadě svých usnesení pak Ústavní soud vyslovil názor, že nepravomocně uložený nepodmíněný trest, přirozeně v určité výměře, může znamenat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku právě před takovýmto trestem; v každém případě je hrozba útěku značně zesílena (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 88/01 ze dne 18. února 2003, usnesení sp. zn. II. ÚS 775/02 ze dne 11. března 2003, usnesení sp. zn. II. ÚS 3/03 ze dne 11. března 2003 a usnesení sp. zn. III. ÚS 1577/08 ze dne 14. srpna 2008). Za výši nepravomocně uloženého trestu odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku přitom Ústavní soud považoval šest let (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2511/10 ze dne 30. září 2010), sedm let (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3/03 ze dne 11. března 2003), devět let (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3219/11 ze dne 16. 11. 2011), či čtrnáct let (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1577/08 ze dne 14. srpna 2008).
Obviněný ve své stížnosti upozorňuje na nález Ústavního soudu ze dne 11. prosince 2013, sp. zn. I. ÚS 2208/13, ve kterém Ústavní soud uvedl, že „při posuzování a přezkoumávání existence vazebních důvodů je povinností obecných soudů vzít v úvahu délku trvání vazby s ohledem na specifika konkrétního trestního řízení. Riziko uprchnutí nebo skrývání se obviněného za účelem vyhnutí se trestnímu stíhání nebo trestu po případném propuštění z vazby na svobodu nemůže být v případě dlouhotrvající vazby založeno výlučně na skutečnosti, že obviněnému hrozí vysoký trest. Další trvání vazby musí být ospravedlněno dalšími závažnými konkrétními důvody, které vylučují nahrazení vazby jiným opatřením podle trestního řádu.“ Argumentace obviněného podložená tímto nálezem Ústavního soudu není opodstatněná, neboť Ústavní soud ve výše citovaném nálezu posuzoval potřebu existence a závažnosti vazebních důvodů ještě ve fázi trestního řízení před vynesením rozsudku prvoinstančního soudu.
Je proto třeba upozornit na nález Ústavního soudu ze dne 10. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, ze kterého vyplývá, že již samotná hrozba uložení vysokého trestu odnětí svobody představuje konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku právě před takovým trestem, přičemž riziko útěku nebo skrývání se je po nepravomocném uložení takového trestu podstatně zvýšeno. V takových případech se pro ospravedlnění i déletrvající vazby značně snižuje potřeba dalších dodatečných důvodů, které mohou být méně významné oproti situaci, kdy k nepravomocnému odsouzení dosud nedošlo.
Nejvyšší soud, jak již bylo uvedeno výše, se navíc zcela ztotožňuje se závěry Vrchního soudu v Praze, že kromě hrozícího vysokého trestu odnětí svobody, patří mezi další závažné důvody pro ponechání obviněného ve vazbě skutečnost, že je cizím státním příslušníkem bez pevných vazeb na Českou republiku, přičemž právě absence těchto pevných vazeb je dalším ze zásadních důvodů pro obavu z útěku nebo skrývání se obviněného s úmyslem vyhnout se tak trestnímu stíhání nebo trestu. Tuto reálnou hrozbu nijak nezeslabuje ani skutečnost, že v České republice pobývají bratranec a sestřenice obviněného.
Lze také připomenout stávající judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) a Ústavního soudu, podle které zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném, odsuzujícím rozsudku není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod („zákonné zatčení nebo jiné zbavení osobní svobody za účelem předvedení obviněné osoby před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání“), ale jedná se o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (srov. např. již výše citovaný nález Ústavního soudu ze dne 10. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14 a rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. června 1968, § 9). Úmluva tedy považuje zbavení osobní svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením. Fakticky tak nelze klást na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. ESLP v těchto případech tedy vyžaduje pouze splnění obecných podmínek čl. 5 pro zbavení osobní svobody, zejména podmínky zákonnosti (viz např. Stoichkov proti Bulharsku, č. 9808/02 ze dne 24. března 2005, § 58 nebo Yefimenko proti Rusku č. 152/04 ze dne 12. února 2013, §§ 102-104).
Nejvyšší soud shodně s Vrchním soudem v Praze dospěl k závěru, že délka trestního stíhání obviněného je, s ohledem na povahu a závažnost předmětné trestné činnosti, adekvátní, přičemž nelze shledat ani jakékoliv zbytečné průtahy v průběhu trestního řízení. Délka trvání vazby se zatím ani nepřiblížila maximální přípustné délce trvání vazby, která je u zvlášť závažných zločinů stanovena podle § 72a odst. 1 písm. c) tr. ř. na tři roky.
Vrchní soud v Praze se zabýval možností nahrazení vazby jiným opatřením uvedeným v § 73 tr. ř. Tato opatření s ohledem na výše uvedené neshledal za dostačující, s čímž se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. podanou stížnost obviněného jako nedůvodnou zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. října 2014
Předseda senátu: JUDr. Antonín Draštík