11 Tvo 24/2016-25
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. 6. 2016 stížnost obv. M. B. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 6 To 25/2016, a rozhodl t a k t o :
Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. s e stížnost obviněného M. B. z a m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2015, sp. zn. 46 T 7/2014, byl obv. M. B. uznán vinným komplexem trestné činnosti, která byla právně kvalifikována jako vícečinný souběh zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Výše citovaným rozsudkem byl obviněnému podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku, za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 59 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 11 (jedenácti) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Krajský soud dále podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody a podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozené se zbytky nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 226 písm. a) tr. ř. pak zprostil obviněného obžaloby ve dvou případech, v nichž byl spatřován zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obviněný stíhán.
Tento rozsudek však nenabyl právní moci, neboť jej obviněný v zákonné lhůtě napadl odvoláním směřujícím do všech jeho výroků.
V souvislosti s trestnou činností kladenou obv. M. B. za vinu byl obviněný z důvodů uvedených v § 67 písm. a), písm. c) tr. ř. vzat do vazby usnesením Městského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2013, sp. zn. 70 Nt 3592/2013, jež nabylo právní moci dne 27. 6. 2013, když usnesením Krajského soudu v Brně, sp. zn. 9 To 247/2013, byla stížnost obviněného zamítnuta. O důvodnosti vazby obviněného bylo poté opakovaně rozhodováno, a to v souladu s § 72 odst. 1 tr. ř., přičemž zde nebyly shledány důvody pro její nahrazení mírnějším institutem.
Vzhledem k podanému opravnému prostředku ze strany obviněného byla pak ve smyslu § 72 odst. 4 tr. ř. založena příslušnost vrchního soudu k rozhodnutí o trvání či netrvání vazebních důvodů u obviněného. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 6 To 25/2016, rozhodl tak, že obv. M. B. ponechal nadále ve vazbě, a to z důvodů uvedených v § 67 písm. a), písm. c) tr. ř.
Vrchní soud v rámci svého rozhodovacího procesu pečlivě zvážil a přezkoumal všechny okolnosti daného případu a dospěl k závěru, že obv. M. B. nelze propustit na svobodu, neboť vazební důvody podle § 67 písm. a), písm. c) tr. ř. stále trvají, a vazbu obviněného tudíž není možno nahradit jiným opatřením. Vrchní soud především zdůraznil, že charakter stíhané trestné činnosti v návaznosti na předchozí trestní minulost obviněného představuje zcela odůvodněnou obavu, že by se mohl po propuštění na svobodu vyhýbat trestnímu stíhání, čímž by se mohl stát pro orgány činné v trestním řízení nedosažitelným, nebo by mohl podobnou trestnou činnost opakovat.
Tato obava je navíc opodstatněna tím, že v daném případě již došlo k nepravomocnému odsouzení obviněného k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let. Soud nemohl v daném případě opominout ani skutečnost, že obviněný se trestné činnosti, jež mu je kladena za vinu, měl dopustit přes předchozí odsouzení a navíc ve zkušební době podmíněného propuštění. Vrchní soud v dané věci rovněž neshledal překročení zákonných vazebních lhůt, neboť obviněný byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21.
9. 2015, sp. zn. 46 T 7/2014, odsouzen pro zvlášť závažný zločin podvodu a pro tyto případy § 72b tr. ř. stanovuje, že doba, která uplynula od vyhlášení takového rozsudku, se nezapočítává do celkové doby trvání vazby podle § 72a odst. 1 tr. ř. Vzhledem ke všem těmto skutečnostem tedy vrchní soud dospěl k závěru, že vazební důvody podle § 67 písm. a), písm. c) tr. ř. u obviněného trvají i nadále.
Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 6 To 25/2016, podal obv. M. B. stížnost k Nejvyššímu soudu. Obviněný ve svém podání namítl, že zásada presumpce neviny zavazuje orgány činné v trestním řízení zdržet se všech projevů, které by mohly být vykládány jako jejich přesvědčení o vině obviněného předtím, než bylo v trestní věci pravomocně rozhodnuto. Tuto zásadu však Krajský soud v Brně nerespektoval, neboť neprovedl žádný důkaz svědčící ve prospěch obviněného a rovněž do spisového materiálu nezaznamenal skutečnost, že obviněný od roku 2009 žil na stabilní adrese se svou partnerkou a dětmi a měl i legální zdroj příjmů. Z těchto mylných závěrů poté vycházel i Vrchní soud v Olomouci. Obv. M. B. dále na podporu svých námitek připojil k podání i čestné prohlášení své matky R. B. a svůj písemný slib, že se bude po propuštění z vazby zdržovat ve společné domácnosti se svojí matkou na uvedené adrese a bude plnit veškeré povinnosti a omezení mu uložené. Obviněný závěrem zdůraznil, že celková doba vazby dle § 72a odst. 1 písm. c) tr. ř. nesmí přesáhnout tři roky, přičemž do její délky je třeba započítat veškerá omezení osobní svobody v průběhu trestního řízení. Dle názoru obviněného však soudy tuto skutečnost nerespektovaly a v jeho případě došlo k porušení jeho práv na obhajobu a spravedlivý proces garantovaných Listinou základních práv a svobod. Z výše uvedených důvodů obv. M. B. Nejvyššímu soudu navrhl, aby zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci o ponechání ve vazbě, a propustil ho z vazby na svobodu.
Nejvyšší soud jako přezkumný orgán v souladu s revizním principem aktivně prověřil přezkoumávané usnesení Vrchního soudu v Olomouci v souladu s § 147 odst. 1 tr. ř., přezkoumal správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost obv. M. B. není důvodná.
Institut vazby představuje zásadní zásah do lidských práv jedince, a je proto třeba náležitě zkoumat, zda u obviněného skutečně existují důvody vazby vymezené v § 67 tr. ř. Nejvyšší soud zkonstatoval, že vrchní soud se řádně a pečlivě zabýval všemi podstatnými okolnostmi pro rozhodnutí o propuštění obviněného z vazby, a tedy plně dostál svým zákonným povinnostem.
Vrchní soud zcela správně uvedl, že vzhledem k závažnému charakteru stíhané trestné činnosti a v návaznosti na předchozí trestní minulost obv. M. B. , existuje zcela důvodná obava, že by se obviněný mohl trestnímu stíhání a případnému trestu vyhýbat. Toto nebezpečí je navíc odůvodněno i nepravomocným odsouzením obviněného rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2015, sp. zn. 46 T 7/2014, kterým byl obv. M. B. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let. V této souvislosti má Nejvyšší soud rovněž za nutné zdůraznit, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, uvedl, že již samotná hrozba uložení vysokého trestu odnětí svobody představuje konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku právě před takovým trestem, přičemž riziko útěku nebo skrývání se je po nepravomocném uložení takového trestu podstatně zvýšeno [za výši nepravomocně uloženého trestu odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku přitom Ústavní soud považoval šest let (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2511/10 ze dne 30. 9. 2010), sedm let (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3/03 ze dne 11. 3. 2003), devět let (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3219/11 ze dne 16. 11. 2011) či čtrnáct let (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1577/08 ze dne 14. 8. 2008)]. V takových případech se pro ospravedlnění i déletrvající vazby značně snižuje potřeba dalších dodatečných důvodů, které mohou být méně významné oproti situaci, kdy k nepravomocnému odsouzení dosud nedošlo. Z předloženého spisového materiálu také vyplynulo, že u obv. M. B. nelze spatřovat stabilní pracovní vazby či vazby k bydlišti, a všechny tyto skutečnosti proto i nadále odůvodňují trvání útěkové vazby podle § 67 písm. a) tr. ř.
V případě obviněného nadále přetrvává i důvodná obava dle § 67 písm. c) tr. ř., že by po propuštění na svobodu mohl opakovat trestnou činnost. Tato hrozba vyplývá zejména z charakteru trestné činnosti, jež je obviněnému kladena za vinu, a rovněž ze skutečnosti, že se jí měl dopustit navzdory předchozímu odsouzení, o čemž svědčí i aplikace ustanovení § 59 odst. 1 tr. zákoníku. Obv. M. B. se měl navíc dopustit předmětné trestné činnosti ve zkušební době podmíněného propuštění a s jeho případným odsouzením v posuzované trestní věci je tedy spojeno i nebezpečí rozhodnutí o tom, že bude muset vykonat zbytek trestu, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn na svobodu. S přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem tak nemůže nijak zasáhnout do důvodnosti vazby ani tvrzení obviněného o jeho stabilních osobních i pracovních poměrech. Nejvyšší soud proto zkonstatoval, že vazbu v tomto případě nelze nahradit mírnějším zajišťovacím institutem podle trestního řádu, neboť žádné z těchto opatření by vzhledem k uvedeným skutečnostem nevedlo k odstranění rizika, že obviněný bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, popřípadě bude v trestné činnosti pokračovat.
V souvislosti s nejvyšší přípustnou dobou trvání vazby se Nejvyšší soud rovněž ztotožnil s argumentací vrchního soudu. Je sice pravdou, že v případě, kdy je vedeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin, nesmí celková doba trvání vazby přesáhnout tři roky. Z dikce § 72b tr. ř. však vyplývá, že byl-li vyhlášen rozsudek, kterým byl obviněný odsouzen (byť tedy i nepravomocně) pro zvlášť závažný zločin k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, nezapočítává se doba vazby od vyhlášení takového rozsudku do nařízení výkonu uloženého trestu odnětí svobody nebo do zrušení takového rozsudku do celkové doby trvání vazby podle § 72a odst. 1 tr. ř. Jak tedy vyplývá ze spisového materiálu, v případě obv. M. B. došlo dne 21. 9. 2015 k vyhlášení odsuzujícího rozsudku pro vícečinný souběh zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, a tudíž byly podmínky pro uplatnění § 72b tr. ř. splněny. Doba vazby u obviněného tedy nepřesáhla svých zákonných limitů a v tomto směru je tedy námitka obv. M. B. zcela nedůvodná.
Závěrem měl Nejvyšší soud za nutné sdělit, že v tomto případě nerozhodoval o přijetí nebo nepřijetí slibu obviněného, a to z důvodu, že by tímto postupem obviněnému nebo státnímu zástupci upřel do budoucna možnost opravného prostředku v dané věci, a tudíž ponechal toto rozhodnutí zcela na úvaze odvolacího soudu.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se Nejvyšší soud ztotožnil s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 6 To 25/2016, o ponechání obviněného ve vazbě z důvodů předvídaných ustanovením § 67 písm. a), písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud v rámci své přezkumné činnosti rovněž neshledal žádné pochybení vrchního soudu v jeho postupu při rozhodování o propuštění obviněného z vazby. Stížnost obv. M. B. se proto nemohla setkat s úspěchem, neboť námitky v ní vznesené nejsou v žádném směru opodstatněné. Nejvyšší soud proto rozhodl v souladu s § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a stížnost obviněného zamítl jako nedůvodnou.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 6. 2016
JUDr. Stanislav Rizman předseda senátu