USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 14. 1. 2021 stížnosti
obviněných M. T., nar. XY v XY, trvale bytem XY, a T. R., nar. XY
v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12.
2020, sp. zn. 3 To 4/2020, a rozhodl t a k t o :
Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnosti obviněných M. T. a T.
R. zamítají.
1. Usnesením ze dne 3. 12. 2020, sp. zn. 3 To 4/2020, rozhodl Vrchní
soud v Praze (dále jen „vrchní soud“) o tom, že předseda senátu Mgr. Stanislav
Králík a člen senátu JUDr. Jiří Hnilica, jejichž senát 3 To je dle platného
rozvrhu práce příslušný k rozhodnutí o odvolání obviněných M. T. a T. R.
proti odsuzujícímu rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v
Pardubicích, nejsou podle § 30 tr. řádu vyloučeni z vykonávání úkonů trestního
řízení ve věci těchto obviněných vedené u vrchního soudu pod sp. zn. 3 To
4/2020. O návrhu na vyloučení soudce JUDr. Bohuslava Horkého vrchní soud
nerozhodl z důvodu skutečnosti, že se tento soudce v dané době, v důsledku
výkonu stáže u Nejvyššího soudu, rozhodování ve věci obviněných z objektivních
důvodů nemůže účastnit.
2. Proti tomuto usnesení podal obviněný M. T. dne 14. 12. 2020
stížnost, kterou následně odůvodnil v rámci písemných podání ze dne 21. 12.
2020 a 23. 12. 2020. První a nejpodstatnější z jím uplatněných námitek se týká
skutečnosti, že členové senátu Mgr. Stanislav Králík a JUDr. Jiří Hnilica jsou
vyloučeni z projednání odvolání obviněného, neboť v jeho trestní věci již dříve
rozhodovali, a to v rámci stížnostního přezkumu rozhodnutí Krajského soudu v
Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 62 T 1/2019,
přičemž v rámci tohoto stížnostního přezkumu se v rozporu s principem presumpce
neviny nezákonným a protiústavním způsobem vyjádřili k hodnocení důkazů, k
podané obžalobě a k otázce viny obviněného. Stěžovatel v návaznosti na tuto
námitku následně rekapituluje část argumentace tvořící jeho obhajobu v dané
věci, v níž znovu namítá, že se nestal skutek, pro který byla podána obžaloba,
a tedy nedošlo ke vzniku jakékoli škody.
3. Obviněný M. T. dále namítá nezákonnost procesního postupu orgánů
činných v trestním řízení, zejména odnětí věci zákonnému soudci, přidělení věci
konkrétnímu senátu a nezákonné ustanovení přísedících, k čemuž poukazuje jednak
na své námitky vznesené v rámci přípravného řízení, jakož i v řízení před
nalézacím soudem a dále na obsah svého odvolání. Obviněný taktéž požaduje
přezkoumání vztahů členů senátu 3 To vrchního soudu k osobě soudce Mgr. Romana
Drahného, který v dané věci rozhodoval v prvním stupni a dle obviněného tak pro
své dočasné působení na vrchním soudu (v rámci vykonávané stáže) mohl
ovlivňovat rozhodování odvolacího soudu. Obviněný dále namítá, že přidělení
věci senátu 3 To nebylo učiněno v souladu se zákonem a ústavně zaručeným právem
na zákonného soudce, jelikož rozhodování o podaném odvolání bylo tomuto senátu
přiděleno na základě rozvrhu práce Vrchního soudu v Praze jako jedinému
specializovanému senátu pro trestné činy hospodářské a daňové, a to bez
možnosti alternativního přidělení věci jiným senátům. Uvedený způsob rozvrhu
práce tak dle názoru obviněného nenaplňuje požadavky zaručující nestranné a
nezávislé posouzení věci.
4. V doplnění své stížnosti ze dne 23. 12. 2020 obviněný dále namítl, že
o podjatosti členů senátu 3 To svědčí i to, že tento senát vrchního soudu
rozhodl arogantním a nevkusným způsobem o vlastní podjatosti na základě jeho
námitky zároveň s námitkou podjatosti vznesenou spoluobviněným T. R., přičemž
jednotnou odpověď soud vyhotovil oběma stranám, ačkoli tyto stížnosti nebyly
obsahově totožné. Obviněný svoji nedůvěru v nepodjatost soudců daného soudu
opírá mimo jiné o poukaz na informace z médií, dle kterých na Vrchním soudu v
Praze probíhá vyšetřování korupčních afér, což doplňuje o obecné konstatování
toho, že z úst politiků bylo možno slyšet i výroky o možném objednání trestního
stíhání, a poukaz na nedávné aféry proběhlé v prostředí slovenské justice.
Obviněný dále namítá, že žádný z provedených blíže nespecifikovaných důkazů
svědčících o jeho nevině nebyl zahrnut do spisu, přičemž své podání uzavírá
deklarací své neviny a označením probíhajícího trestního stíhání za
vykonstruované na základě křivého obvinění.
5. Vzhledem k výše uvedenému obviněný závěrem svého řádného opravného
prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze
ze dne 3. 12. 2020, sp. zn. 3 To 4/2020, jako nezákonné zrušil a předsedu
senátu Mgr. Stanislava Králíka a člena senátu JUDr. Jiřího Hnilicu z dalšího
rozhodování ve věci projednávané u vrchního soudu pod sp. zn. 3 To 4/2020
vyloučil. V posledním ze svých podání tento návrh doplňuje o požadavek zrušení
trestního senátu 3 To Vrchního soudu v Praze.
6. Stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 2020,
sp. zn. 3 To 4/2020, podal dne 11. 12. 2020 rovněž obviněný T. R. Ten v
následném odůvodnění podaného opravného prostředku, jež bylo vyhotoveno dne 21.
12. 2020, vznesl de facto jedinou námitku, jíž argumentuje stran údajné
podjatosti předsedy senátu Mgr. Stanislava Králíka a člena senátu JUDr. Jiřího
Hnilici, a sice skutečnost, že členové senátu 3 To vrchního soudu již v nyní
projednávané trestní věci dříve rozhodovali o žádosti obviněného o zrušení
peněžité záruky, čímž je dán poměr těchto soudců k projednávané věci. Svoji
argumentaci následně rozvádí s poukazem na rozsudek Soudního dvora Evropské
unie (dále jen „SDEU“) ve věci Emil Milev ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. C-310/18,
a upozorňuje, že právo na nestranný soud ve smyslu čl. 47 odst. 2 Listiny
základních práv Evropské unie je v jeho případě porušeno v důsledku možné
podjatosti soudců rozhodujících o jeho odvolání. Obviněný má totiž za to, že
kumulativní konstatování skutečností, že se skutek stal, je trestným činem a že
to byl právě obviněný, kdo se trestného činu dopouštěl, není ničím jiným než
konstatováním viny, a to bez ohledu na to, že Vrchní soud v Praze výslovně
poznamenává, že tímto svým rozhodnutím nepředjímá skutkové a právní závěry
nalézacího soudu, resp. vlastní rozhodnutí o odvolání proti odsuzujícímu
rozsudku.
7. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud
přerušil řízení o jeho stížnosti a Soudnímu dvoru Evropské unie položil tuto
předběžnou otázku: „Brání čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie, který
zajišťuje právo na projednání věci nestranným soudem, takové vnitrostátní
právní úpravě, podle níž o odvolání obžalovaného proti rozsudku o vině a trestu
je příslušný rozhodnout senát složený ze soudců, kteří dříve rozhodovali o
návrhu obžalovaného na zrušení peněžité záruky, resp. o opravném prostředku
proti rozhodnutí o zamítnutí tohoto návrhu, přičemž v souvislosti s tímto
rozhodováním si museli učinit úsudek o tom, zda skutek, pro který je obžalovaný
postaven před soudem, se stal, tento skutek je trestným činem a obžalovaný jej
spáchal, přičemž součástí tohoto úsudku je též konstatování existence státním
zástupcem označených důkazů navržené k provedení u hlavního líčení, ať už se
jedná o dlouhou řadu výpovědí svědků či velké množství listinných důkazů, jakož
i předběžné hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně.“
8. S ohledem na shora uvedené obviněný T. R. závěrem podané
stížnosti navrhuje, aby Nejvyšší soud na základě jím podaného opravného
prostředku napadené usnesení vrchního soudu zrušil a rozhodl tak, že předseda
senátu Mgr. Stanislav Králík a člen senátu JUDr. Jiří Hnilica jsou vyloučeni z
rozhodování o odvolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové – pobočky v Pardubicích v řízení vedeném Vrchním soudem v Praze pod sp.
zn. 3 To 4/2020.
9. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán nejprve posoudil, zda zákon podání
stížnosti v tomto případě připouští, zda byly obě stížnosti podány včas a
oprávněnými osobami, načež zjistil, že zákonné podmínky pro přezkoumání
napadeného usnesení jsou v tomto směru splněny. Nejvyšší soud proto v souladu s
revizním principem prověřil napadené usnesení vrchního soudu podle § 147 odst.
1 tr. řádu, tedy přezkoumal správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu
předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnosti obviněných M. T. a T. R.
nejsou důvodné.
10. V obecné rovině je třeba připomenout, že podle § 30 odst. 1 až odst.
3 tr. řádu je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo
přísedící, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k
osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a
zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení, nemůže
nestranně rozhodovat. Soudce nebo přísedící je dále vyloučen z vykonávání úkonů
trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce,
policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné
osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby nebo návrhu na schválení dohody o
vině a trestu je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v
projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku
jiných prostor a pozemků, vydal příkaz k zadržení nebo příkaz k zatčení nebo
rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba nebo s níž byla
sjednána dohoda o vině a trestu. Z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě
toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu
nižšího stupně, a naopak.
11. Dle čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie má každý právo, aby
jeho věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a
nestranným soudem, předem zřízeným zákonem. Každému musí být umožněno poradit
se, být obhajován a být zastupován.
12. Jedná-li se o požadavek nestrannosti soudu, pak je jím rozuměna
nezávislost či nepodjatost rozhodujícího subjektu ve vztahu ke konkrétním
účastníkům či k předmětu řízení. Podstatným je přitom fakt, že nejde toliko o
subjektivní přesvědčení soudce či účastníků řízení o podjatosti či
nepodjatosti, ale též o objektivní zdání nestrannosti, tj. to, kterak by se
rozhodování jevilo nezávislému vnějšímu pozorovateli.
13. Tento subjektivní i objektivní aspekt vyzdvihla mimo jiné i
judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která pravidelně zohledňuje obě
tato hlediska, přičemž k tomuto pojetí se přiklonil i Ústavní soud. Důvody,
které k rozšíření nestrannosti až na úroveň objektivní roviny vedou, osvětlil
Ústavní soud například ve svém nálezu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04,
ve kterém uvedl, že: ,,Nestrannost soudce je především subjektivní psychickou
kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v
širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich
právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko
soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v
praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti
vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat
šířeji, také v rovině objektivní.“ Vedle toho může nestrannost nabývat dvou
poloh, a to funkcionální a personální. Zatímco v případě první roviny jde o to,
zda je porušením nestrannosti, pokud stejná osoba rozhoduje na různých stupních
soudní soustavy, případně se podílí na rozhodování v různých funkcích, druhá
rovina se týká osobních vztahů soudce s účastníky řízení či vztahu k předmětu
řízení (Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina
základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s.
739 - 740).
14. Ustanovení § 73a tr. řádu konstatuje, že je-li dán důvod vazby
uvedený v § 67 písm. a) nebo c), může orgán rozhodující o vazbě ponechat
obviněného na svobodě nebo ho propustit na svobodu též tehdy, jestliže přijme
složenou peněžitou záruku, jejíž výši určil.
15. K uvedenému je dále namístě obecně poukázat, že pro shledání
důvodnosti vazby musí být kromě existence jednoho ze tří hlavních důvodů, na
jejichž základě je rozlišována vazba koluzní, útěková a předstižná, splněna
taktéž zákonem stanovená podmínka, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují
tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má
všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný
čin spáchal obviněný, a s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost
trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby
dosáhnout jiným opatřením, zejména uložením některého z předběžných opatření (§
67 tr. řádu).
16. Z příslušného spisového materiálu se podává, že dne 21. 1. 2020 byl
Vrchnímu soudu v Praze předložen trestní spis k rozhodnutí o odvoláních
podaných obviněnými M. T. a T. R. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 62 T 1/2019. V
této trestní věci výše uvedených obviněných již přitom Vrchní soud v Praze
rozhodoval, a to tak, že svým usnesením ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 3 To
75/2019, zamítl stížnost obviněného T. R. a M. L. proti usnesení
nalézacího soudu ze dne 5. 8. 2019, sp. zn. 62 T 1/2019, kterým byla zamítnuta
jejich žádost o zrušení peněžité záruky. Vrchní soud v Praze svými rozhodnutími
ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 3 To 77/2019, a sp. zn. 3 To 76/2019, taktéž zamítl
stížnosti obviněných M. T. (sp. zn. 3 To 77/2019) a T. R. (sp. zn. 3 To
76/2019) proti usnesením ze dne 27. 8. 2019, č. j. 62 T 1/2019-9994, a č. j. 62
T 1/2019-10001, kterými byly nalézacím soudem zamítnuty žádosti těchto
obviněných o zrušení peněžité záruky. V těchto výše uvedených usneseních vrchní
soud konstatoval, že státním zástupcem popsané důkazy představují zjištěné
skutečnosti nasvědčující tomu, že se skutek, resp. skutky, které jsou jim
obžalobou kladeny za vinu, staly, splňují všechny znaky trestného činu a jsou
zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchali obvinění, aniž by však
vrchní soud současně jakkoliv předjímal budoucí skutkové a právní závěry
nalézacího soudu. S ohledem na charakter projednávané trestné činnosti,
vyznačující se rozsáhlostí, četností útoků, organizovaností a promyšleností, a
nikoli pouhou nahodilostí, s nezanedbatelnou výší škody, pak vrchní soud
konstatoval i nadále reálnou obavu z možného opakování obdobného jednání, pro
které jsou obvinění v projednávané trestní věci stíháni, tak jak má na mysli
ustanovení § 67 písm. c) tr. řádu. Vrchní soud přitom zdůraznil, že se nebude
vyjadřovat k obsáhlé skutkové a právní argumentaci obviněného, uplatněné v
podané stížnosti, kdy s takovou argumentací se může vypořádat až teprve
nalézací soud po provedeném dokazování v rámci hlavního líčení v meritorním
rozhodnutí.
17. Vrchní soud následně sám svým usnesením ze dne 11. 5. 2020, sp. zn.
3 To 4/2020, (tedy již po vyhlášení dosud nepravomocného odsuzujícího rozsudku
nalézacím soudem) rozhodl o zamítnutí opětovné žádosti T. R. o zrušení
peněžité záruky. Z obsahu příslušného spisového materiálu je přitom zřejmé, že
i v rámci odůvodnění tohoto usnesení vrchní soud, v reakci na posouzení
důvodnosti obviněným podané žádosti, výslovně deklaroval, že „aniž by Vrchní
soudu v Praze jakkoli předjímal své budoucí meritorní rozhodnutí ve věci, je ve
smyslu § 73c tr. řádu … nutno konstatovat, že dosud shromážděné důkazy svědčí
pro to, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, se stal, tento
zcela zjevně vykazuje znaky žalovaného trestného činu a jsou zde i zřejmé
okolnosti svědčící pro to, že uvedeného skutku se obžalovaný dopustil. Za dané
situace Vrchní soud v Praze i nadále považuje za splněné důvody vazby ve smyslu
§ 67 písm. c) tr. řádu, a považuje tedy za nezbytné zachování alternativních
zajišťovacích institutů, které byly uloženy obžalovanému již v přípravném
řízení.“
18. Oba obvinění v návaznosti na svá odvolání proti odsuzujícímu
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22.
10. 2019, sp. zn. 62 T 1/2019, vznesli v řízení před odvolacím soudem námitky
podjatosti předsedy senátu Vrchního soudu v Praze Mgr. Stanislava Králíka a
členů senátu JUDr. Jiřího Hnilici a JUDr. Bohuslava Horkého. V rámci svých
podání obvinění namítali podjatost těchto soudců senátu 3 To činných u Vrchního
soudu v Praze, jelikož tito nemohou být nestranní a nepodjatí, a to mimo jiné
pro své předešlé rozhodování v jejich trestní věci. Obviněný M. T. k výše
uvedenému připojil především námitku, dle které existuje možnost ovlivnění
rozhodování soudcem Mgr. Romanem Drahným, jenž ve věci obviněných rozhodoval v
prvním stupni, jelikož u Vrchního soudu v období od 1. 4. 2020 do 30. 9. 2020
vykonával stáž, a to u senátu 4 To. Námitky obou obviněných přitom vrchní soud
ve svém usnesení ze dne 3. 12. 2020, sp. zn. 3 To 4/2020, shledal nedůvodnými,
přičemž k těmto námitkám po provedeném přezkumu spisového materiálu
konstatoval, že nezjistil žádný z důvodů vyloučení, jež jsou uvedeny v
ustanovení § 30 tr. řádu.
19. V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší soud připomíná, že k vyloučení
orgánů činných v trestním řízení může dojít jen z důvodů výslovně uvedených v §
30 tr. řádu. Při posouzení stížností obviněných M. T. a T. R. výše
uvedenými hledisky, jakož i konkrétními okolnostmi daného případu je přitom
zřejmé, že dospěl-li Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 3. 12. 2020,
sp. zn. 3 To 4/2020, k závěru, že podle § 31 odst. 1 tr. řádu nejsou Mgr.
Stanislav Králík a JUDr. Jiří Hnilica vyloučeni z vykonávání úkonů trestního
řízení v trestní věci obviněných, nelze tomuto postupu vytknout žádné
pochybení. Z obsahu příslušného spisového materiálu totiž nebyly zjištěny žádné
konkrétní známky nasvědčující jakékoli osobní podjatosti jmenovaných soudců
vůči osobám obviněných, popř. jejich obhájcům, a to ani z důvodu existujícího
poměru k projednávané věci či poměru k jinému orgánu činnému v trestním řízení
ve smyslu § 30 tr. řádu.
20. K zákonné podmínce „pro poměr k projednávané věci“ Nejvyšší soud
podotýká, že za poměr k věci nemůže být považována každá skutečnost dovozovaná
ze subjektivních názorů obviněného. Zásadně se jedná pouze o okolnosti, které
jednoznačně svědčí o tom, že soudce není schopen ve věci objektivně,
spravedlivě a nestranně rozhodnout. Takovou okolností by byla např. skutečnost,
kdyby byl některý z výše uvedených soudců Vrchního soudu v Praze přímo poškozen
trestnou činností obviněných, nebo pokud by nastala jiná situace podobně
zásadního významu. Z přiloženého spisového materiálu však Nejvyšší soud ověřil,
že žádná takto zásadní okolnost zjištěna nebyla.
21. Stejně tak stran zákonné podmínky „pro poměr k osobám, jichž se úkon
přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům“
Nejvyšší soud z předloženého spisového materiálu zjistil, že soudci Vrchního
soudu v Praze Mgr. Stanislav Králík a JUDr. Jiří Hnilica prokazatelně nejsou v
žádném osobním vztahu k obviněným či jejich rodinným příslušníkům, konkrétně v
příbuzenském či rodinném poměru, a rovněž nebyli před projednáváním tohoto
případu k žádnému z nich ani v osobně přátelském nebo naopak nepřátelském
vztahu (což ostatně sami stěžovatelé ve svých podáních ani netvrdí).
22. Stejně tak ani u jednoho z výše uvedených soudců senátu 3 To
Vrchního soudu v Praze nebyl zjištěn nedovolený „poměr k jinému orgánu činnému
v trestním řízení“, neboť ani jeden z výše uvedených soudců nebyl v
projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský
zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného, kterak
to předpokládá ustanovení § 30 odst. 2 tr. řádu. Rovněž žádný z nich nebyl ve
věci činný jako soudce, který by v přípravném řízení v této věci nařídil
domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, popř. vydal příkaz k
zadržení nebo příkaz k zatčení ve vztahu k osobám obviněných, a stejně tak
žádný z výše jmenovaných soudů se v této fázi trestního řízení (tj. v
přípravném řízení) žádným způsobem nepodílel na rozhodování o vazbě kteréhokoli
z obviněných. Stejně tak se jako soudce nebo přísedící neúčastnili projednávání
této věci u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, který ve
věci rozhodl v prvním stupni, ve smyslu § 30 odst. 3 tr. řádu. Identické závěry
přitom platí i ve vztahu k podmínkám popsaným v ustanovení § 30 odst. 4 tr.
řádu.
23. Z příslušného spisového materiálu vyplynulo pouze to, že předseda
senátu Mgr. Stanislav Králík a člen senátu JUDr. Jiří Hnilica se jako členové
senátu 3 To Vrchního soudu v Praze podíleli na rozhodnutích v trestní věci
obviněných v souvislosti s jimi podávanými žádostmi o vrácení peněžité záruky
nahrazující jejich vazbu, a to naposledy při projednávání žádosti obviněného
T. R. o zrušení peněžité záruky a stížnosti obviněného M. T. proti
usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, jímž byla
zamítnuta jeho žádost o zrušení peněžité záruky. V daném případě přitom dle
zjištění Nejvyššího soudu vrchní soud v rámci svých usnesení, kterými byla
zamítnuta žádost o zrušení peněžité záruky, resp. byly zamítnuty stížnosti
proti obdobným žádostem podaným nalézacímu soudu, pouze v souladu se zákonnými
požadavky uvedl, že i nadále shledal naplnění zákonných důvodů pro trvání
peněžité záruky, a to na základě důvodných podezření, že se skutek, resp.
skutky, které jsou obviněným kladeny obžalobou za vinu, staly, splňují všechny
znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin
spáchali obvinění. Současně však v rámci odůvodnění svých usnesení o zamítnutí
stížnosti obviněných, jež byla učiněna ještě před vydáním meritorního
rozhodnutí prvostupňového soudu v dané věci, výslovně konstatoval, že se jedná
o závěry předběžné, kterými nikterak nepředjímá budoucí skutkové a právní
závěry nalézacího soudu. Vrchní soud tak za současného dodržení zásady
presumpce neviny v nezbytném rozsahu zkoumal důvodnost trvání peněžité záruky
nahrazující vazbu obviněných, přičemž výslovně, přehledně a logicky vysvětlil,
ze kterých konkrétních skutečností vyplývá obava, že se obvinění budou chovat
způsobem uvedeným v § 67 písm. c) tr. řádu, a to za podmínek stanovených v
dovětku tohoto ustanovení. Identickým způsobem vrchní soud postupoval i při
rozhodování o opětovné žádosti obviněného T. R. o zrušení peněžité záruky
(jež byla podána v rámci odvolacího řízení), když z odůvodnění jeho usnesení
výslovně plyne, že rozsah jeho rozhodovací činnosti byl vymezen, resp. omezen
zákonnými parametry stanovenými ustanovením § 73c tr. řádu ve spojení s § 67
písm. c) tr. řádu, aniž by jakkoli předjímal své budoucí meritorní rozhodnutí
ve věci samé.
24. Z výše uvedeného tak jednoznačně plyne, že obviněnými namítaná
rozhodovací činnost vrchního soudu ve věci jimi podaných stížností, resp.
žádosti o vrácení peněžité záruky, se nikterak netýkala rozhodování o věci samé
(tedy o otázce viny a trestu), tzn. že se nejednalo o rozhodnutí, kdy soud
odvolací, přebírající úlohu soudu prvního stupně, v tomto činí závazné a
konečné závěry o vině obviněných. V daném případě přitom nelze shledat, že by
vrchní soud jakkoli nepřípustným způsobem překročil zákonné mantinely zákonného
přezkumu, k němuž byl podanými stížnostmi či žádostmi obviněných povolán.
Obdobně přitom Nejvyšší soud již v minulosti dospěl k závěru, že ani
skutečnost, že soudce již dříve rozhodoval ve věci obviněného, a to po podání
obžaloby, o prodloužení jeho vazby, není sama o sobě důvodem pro vyloučení
tohoto soudce z rozhodování o opravném prostředku obviněného (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 1/2001-T7). V daném případě tedy nebylo
zjištěno jakékoli porušení některého z výše uvedených zákonných ustanovení, pro
které by museli být jmenovaní soudci vrchního soudu z projednávání úkonů
trestního řízení ve věci obviněných M. T. a T. R. vyloučeni.
25. K návrhu obviněného T. R. na postup podle § 9a tr. řádu Nejvyšší
soud konstatuje, že tento nebyl shledán důvodným, ježto problematika
jednotlivých aspektů práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod, resp. čl. 47. odst. 2 Listiny
základních práv Evropské Unie, jakož i podle vnitrostátních právních dokumentů,
je v dostatečné míře řešena judikaturou Ústavního soudu a v neposlední řadě
také rozhodovací praxí Evropského soudu pro lidská práva, potažmo Soudního
dvora Evropské unie, přičemž v této judikatuře (a to včetně obviněným
odkazovaného rozhodnutí SDEU ve věci vedené pod sp. zn. C-310/18 ze dne 19. 9.
2018) nelze shledat žádnou podporu výkladu obviněného, dle kterého není pro
ochranu zásad spravedlivého procesu dostatečný individuální přezkum domnělé
podjatosti v souladu s požadavky § 30 odst. 1 tr. řádu, pročež je namístě
rozšířit okruh důvodů automatického vyloučení orgánů činných v trestním řízení
z vykonávání úkonů trestního řízení obsažený v § 30 odst. 2 až 4 tr. řádu.
26. Stejně tak je namístě označit za zjevně neopodstatněnou i námitku
obviněného M. T. brojící proti přidělování věcí specializovanému senátu,
jenžto se jedná o postup dlouhodobě akceptovaný Ústavním soudem (viz např.
nález ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 4211/16). Organizace soudů je podle
čl. 91 odst. 2 Ústavy České republiky svěřena běžnému (nikoli ústavnímu)
zákonu, který ovšem musí respektovat ústavní pravidla, jako jsou nestrannost a
nezávislost soudního rozhodování. V případě pochybnosti o nezaujatém
rozhodování pak mohou obvinění namítat podjatost, jak ostatně také obviněný
M. T. učinil. Tato podjatost ovšem nemůže spočívat toliko v dodržení předem
stanoveného, transparentního a jednoznačného postupu pro přidělení věci
konkrétnímu senátu dle platného rozvrhu práce, ve vztahu k němuž byly v daném
případě dle zjištění Nejvyššího soudu dodrženy dvě zásadní podmínky (srov.
nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15 ), a to (1)
pravidla přidělování soudní agendy byla stanovena přímo v rozvrhu práce a
nedošlo k jejich vytvoření „ad hoc“ (tj. formální aspekt), a (2) tato pravidla
zakotvená v rozvrhu práce byla transparentní, obecná, určená předem a
obsahovala záruky proti případnému zneužití (tj. materiální aspekt).
27. Námitka obviněného M. T. týkající se možných vazeb soudce Mgr.
Romana Drahného na soudce Vrchního soud v Praze v důsledku jeho dočasné stáže
na tomto soudu, je v jeho stížnosti odůvodněna bez uvedení jakýchkoli
relevantních objektivních skutečností natolik neurčitě a vágně, že ji nelze
považovat za námitku věcně odůvodněnou. U osobnosti soudce je třeba vždy
vycházet primárně z toho, že se jedná o profesionála, který dokáže oddělit
svoje soukromé zájmy od rozhodovací činnosti, na které se podílí, a u něhož je
vždy na prvním místě respektování profesní a osobní cti, přičemž postup, kterým
je věc odnímána příslušnému soudci a přikázána soudci jinému, je nutno chápat
jako postup výjimečný. Optikou argumentace obviněného by se ovšem žádný ze
soudců vrchního soudu nemohl v důsledku prostých personálních reálií řádně
podílet na rozhodování v jemu přidělené věci, neboť by bylo nejprve nutno
zkoumat jeho profesní vazby a osobní vztahy (ať již pozitivní či negativní)
mezi všemi soudci, což je samozřejmě požadavek zcela nepřiměřený. V dané věci
přitom nebylo Nejvyšším soudem v rámci jeho přezkumné činnosti zjištěno, že by
se soudce Mgr. Roman Drahný po dobu své dočasné stáže vykonávané na Vrchním
soudu v Praze jakýmkoli způsobem podílel na některém z úkonů trestního řízení
ve věci obviněných M. T. a T. R., realizovaném senátem 3 To tohoto soudu,
přičemž obecné tvrzení o možném působení tohoto soudce na rozhodovací činnost
senátu 3 To, resp. o ovlivňování členů tohoto senátu z titulu samotné
přítomnosti Mgr. Drahného na stejném pracovišti, je třeba označit za zcela
irelevantní, neboť se jedná o pouhou ničím nepodloženou spekulaci jednoho ze
stěžovatelů.
28. Pakliže obviněný M. T. za dané situace vyvodil podjatost výše
jmenovaných členů senátu 3 To Vrchního soudu v Praze v trestní věci vedené u
tohoto soudu ze spekulativního tvrzení, že senát vrchního soudu se jeho
stížnosti nevěnoval dostatečně, když rozhodoval o stížnostech obou obviněných
současně v jednom usnesení a obě zamítl, případně odkazem na medializované
aféry vztahující se obecně k Vrchnímu soudu v Praze, slovenské justici či
vrcholovým politikům, jedná se o ryze subjektivní názor jeho osoby, který nadto
není podložen jakoukoli objektivní argumentací, jež by mohla vést k závěru o
faktické podjatosti kteréhokoli ze soudců, jejichž domnělá podjatost je
obviněným namítána.
29. Za nedůvodné je namístě označit taktéž obviněným M. T. vznesené
výhrady proti způsobu vedení trestního řízení, skutkovým závěrům a předběžným
posouzením, které dosud učinily orgány činné v trestním řízení. Nejvyššímu
soudu k těmto námitkám nezbývá než konstatovat, že skutečnost, že obviněný se s
postupem a závěry orgánů činných v trestním řízení neztotožnil, ještě
neznamená, že jeho soudci nemohou v jeho věci nestranně rozhodovat. Výše
uvedené námitky navíc nejsou nikterak odůvodněny nad rámec nepřípustného odkazu
obviněného na jeho předchozí podání učiněná v trestním řízení, přičemž tyto ani
nelze vypořádat prostřednictvím stížnosti proti usnesení, jež se zabývá toliko
otázkou domnělé podjatosti předsedy senátu Mgr. Stanislava Králíka a člena
senátu JUDr. Jiřího Hnilici, nýbrž výhradně cestou řádných či mimořádných
opravných prostředků, jelikož námitku podjatosti a řízení o ní nelze zaměňovat
za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané
rozhodnutí. Nápravu takových vad řízení či vlastního soudcovského rozhodování
totiž primárně zajišťuje vícestupňové rozhodování soudů, nikoli institut
vznesení námitky podjatosti ve smyslu § 30 odst. 1 tr. řádu.
30. Za prostý omyl je nutné označit návrh M. T., aby Nejvyšší soud
„zrušil podjatý trestní senát vedený Mgr. Králíkem a soudcem JUDr. Hnilicou“,
jelikož tento požadavek nejenže obviněný nikterak nerozvádí a věcně
neodůvodňuje, ale především nemá podklad v ustanovení žádného zákona.
31. Závěrem tak lze shrnout, že Nejvyšší soud v rámci svého přezkumu
realizovaného na podkladě oběma obviněnými podaných stížností ověřil, že Vrchní
soud v Praze reagoval stran námitek podjatosti předsedy senátu Mgr. Stanislav
Králíka a člena senátu JUDr. Jiřího Hnilici zcela dostatečně, přičemž nezjistil
ničeho, co by mohlo vést k závěru o jejich faktickém vyloučení z vykonávání
úkonů trestního řízení při projednávání předmětné trestní věci. Vzhledem k tomu
se Nejvyšší soud plně ztotožnil s napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze
dne 3. 12. 2020, sp. zn. 3 To 4/2020, pročež stížnosti obou obviněných podle §
148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 1. 2021
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu