11 Tvo 3/2026-4347
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 2. 2026 v trestní
věci obžalovaného R. O., t. č. ve vazbě ve Vazební věznici Liberec, pro zvlášť
závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku ve
stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku o jeho stížnosti proti usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2026, č. j. 7 To 137/2025– 4327, t a k t o
:
Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obžalovaného R. O. zamítá.
1. Napadeným usnesením byl obžalovaný R. O. (dále též jen „obžalovaný“
nebo „stěžovatel“) podle § 72 odst. 1, 3, 4 tr. řádu i nadále ponechán ve vazbě
z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) tr. řádu. Stalo se tak s odůvodněním, že je
důvodně podezřelý ze spáchání v záhlaví uvedeného zločinu, pro který byl
nepravomocně odsouzen rozsudkem Městského soudu v Praze (dále též jen
„prvostupňový soud“) ze dne 31. 10. 2025, č. j. 3 T 22/2024–4132, a odsouzen k
trestu odnětí svobody na 15 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se
zvýšenou ostrahou. Odvolání obžalovaného proti tomuto rozsudku bylo předloženo
nadřízenému Vrchnímu soudu v Praze, před nímž se ke konci chýlila cyklická
tříměsíční lhůta pro pravidelné rozhodování o přezkumu vazebního zajištění.
Odvolací soud shledal přetrvávající vazební důvod v tom, že obžalovaný je
ohrožen vysokým trestem, což je aktuálně umocněno již existujícím, byť
nepravomocným odsouzením k 15 letům odnětí svobody. Má kontakty do zahraničí,
svoji práci může vykonávat kdekoliv na světě. V České republice není ničím
vázán. A jde o cizího státního příslušníka, který byl původně v tuzemsku stíhán
dokonce jako uprchlý. V případě neponechání ve vazbě by mohl Českou republiku
opustit a pobývat takřka kdekoliv, pro což nepřichází v úvahu jakýkoliv
institut nahrazující vazbu.
2. Proti tomuto usnesení podal řádně a včas stížnost obžalovaný. Své
vazební uvěznění označil za nezákonné, neboť aby mohla být zákonnou jeho vazba,
musí být zákonným i jeho trestní stíhání. Dovodil přitom, že jeho trestní
stíhání coby uprchlého nebylo vedeno v souladu se zákonem. Rekapituloval úvahy
prvostupňového soudu, týkající se podmínek vedení řízení proti uprchlému a
namítl, že tyto úvahy soud opřel o nezákonné důkazy, které jednak v hlavním
líčení vůbec nebyly provedeny, a které jednak jako důkazy vůbec ze své podstaty
sloužit nemohly. Upozornil, že z České republiky odjel 8. 3. 2024, kdy ještě
ani nebyly zahájeny úkony trestního řízení jeho se týkající, k čemuž došlo až
9. 4. 2024, a to navíc vůči neznámému pachateli. Usnesení o zahájení
stěžovatelova trestního stíhání bylo vydáno až 26. 8. 2024. Souhlas s jeho
zadržením byl státním zástupcem vydán 8. 8. 2024, žádný příkaz k jeho zatčení
však vydán nebyl a justiční orgány neučinily ani žádné kroky vedoucí k tomu,
aby bylo vypátráno místo stěžovatelova pobytu. Obžalovaný zdůraznil, že
vyhýbání se trestnímu stíhání je subjektivní kategorie, kdy samotný pobyt v
cizině či neznámé místo pobytu neopodstatňuje vedení řízení proti pachateli
jako proti uprchlému, ale musí být zjištěno, že motivem takového pobytu v
cizině či skrývání se je snaha vyhnout se trestnímu řízení. Žádný takový motiv
však ze strany policie zjišťován ani zjištěn nebyl, a nestalo se tak ani ze
strany prvostupňového soudu, před nímž nebyly splněny podmínky pro vydání
usnesení podle § 305 tr. řádu, neboť stěžovatel se nemohl vyhýbat trestnímu
řízení, o němž vůbec nevěděl.
3. Argumentaci prvostupňového soudu analýzou dat ze svého mobilního
telefonu, který vydal po svém zatčení českými justičními orgány, označil
stěžovatel za nezákonnou, neboť úřední záznam policie, jímž tato analýza byla
provedena, nemůže sloužit jako důkaz, a navíc takový důkaz ani proveden nebyl.
Pokud pak data z mobilního telefonu měla být zkoumána znaleckým posudkem, pak
ani tím důkaz proveden nebyl a znalcem zajištěná data stěžovateli nebyla žádným
způsobem poskytnuta a nebylo mu tak umožněno se s nimi seznámit. Protokol,
jímž obžalovaný vydal svůj mobilní telefon, je ve spise založen pouze v kopii,
absentuje u něho přibrání tlumočníka a je rovněž nedokumentováno další
nakládání s telefonem ze strany policie. Stěžovatel dovodil, že k důkaznímu
materiálu měl přístup kdokoliv, kdo k němu přístup mít neměl. Pokud pak data z
telefonu analyzovala policie, pak k tomu neměla žádné zákonné procesní
zmocnění, neboť policie není znalcem a pokyn soudu není opatřením o přibrání
znalce či jiného odborníka. Obžalovaný uzavřel, že jak vydání předmětného
telefonu, tak další nakládání s ním proběhlo nezákonným způsobem a takovéto
„důkazy“ nemohou sloužit jako podklad pro jeho trestní stíhání coby uprchlého.
4. Sumarizoval, že celý proces proti němu vedený je nezákonný pro
nesplnění podmínek konání řízení proti uprchlému. Zákonně nemohla být podána
ani obžaloba ani prováděny veškeré důkazy. Ke zhojení této vady nemohlo dojít
ani po stěžovatelově zadržení a dalším vedení řízení již standardním způsobem.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a propustil jej z
vazby na svobodu.
5. Podle § 147 odst. 1 tr. řádu přezkoumal Nejvyšší soud ke stížnosti
obžalovaného správnost všech výroků, proti nimž může stěžovatel podat stížnost,
jakož i řízení, které usnesení předcházelo a dospěl k závěru, že stížnost
důvodná není.
6. Samotné řízení předcházející napadenému usnesení netrpělo žádnými
vadami, které by vedly k tomu, že usnesení by nemohlo obstát a muselo by být
bez dalšího zrušeno. Vrchní soud o vazbě rozhodoval jako soud odvolací, neboť
vazební lhůta se chýlila ke konci v době, kdy trestní věc obžalovaného již byla
předložena k odvolacímu soudu. Ten obžalovanému nabídl možnost být slyšen v
rámci dalšího rozhodování o jeho vazbě, a ačkoliv obžalovaný takový požadavek
původně vznesl s poptávkou po konání videokonference, následně po zjištění, že
by měl být před vazební soud eskortován, svůj postoj revokoval a o vazební
slyšení nežádal (viz č. l. XIV/4313).
7. Rovněž v meritu věci je napadené usnesení po právu. Argumentace
vrchního soudu je dostatečně podrobná, logická, srozumitelně vyjádřená a zcela
vyčerpávající. Nejvyšší soud se s ní v plném rozsahu ztotožňuje a pokládá proto
za postačující na ni odkázat, neboť nad její rámec není co dodat. S poukazem na
stížnostní námitky lze doplnit pouze následující.
8. Stěžovatel svými námitkami v zásadě nesporuje důvodnost podezření ze
spáchání trestné činnosti ani jednotlivé momenty naplňující obavu, že před
hrozícím vysokým trestem by mohl uprchnout či se skrývat. Obžalovaný se
„toliko“ snaží torpédovat své vazební uvěznění poukazem na údajnou nezákonnost
určité etapy trestního řízení, které vůči němu bylo vedeno, a v návaznosti na
to chce dovozovat, že veškeré další kroky nasedající na tuto etapu jsou
nezákonné a vůči němu nepoužitelné. V těchto úvahách však opomíjí odlišný režim
procesní použitelnosti informací pro činění skutkových zjištění k posouzení
trestnosti určitého jednání na straně jedné a informací sloužících k posouzení
procesních podmínek pro vedení řízení [např. řízení proti uprchlému, řízení o
(ne)podjatosti justičního orgánu atd.] či specifického režimu (např. vazba,
zajištění majetku atp.) na straně druhé. Zatímco pro prvou skupinu informací
lze vycházet jen z důkazů řádně provedených především v hlavním líčení, druhá
skupina údajů může pramenit v zásadě z jakéhokoliv zdroje, třeba i takového,
který v hlavním líčení za důkaz sloužit nemůže (typicky úřední záznamy o
podaných vysvětleních, předběžná ohledání či prozatímní odborné analýzy apod.).
9. Posuzování podmínek pro (ne)konání řízení proti uprchlému spadá do
oné druhé kategorie, kde lze vycházet z informací majících svůj původ ve
zdroji, který by buď důkazem pro skutková zjištění rozhodná pro posouzení
trestní odpovědnosti být vůbec nemohl, anebo by využitelnost údajů v něm
obsažených byla pro taková skutková zjištění zpřístupněna teprve až jeho řádným
procesním provedením. Obecně by proto nic nebránilo v tom, aby opodstatněnost
konání řízení proti uprchlému byla posuzována i z údajů, které by vyšly najevo
např. z vyhodnocení dat mobilního telefonu, jimiž nebyl proveden v nějakém
formalizovaném řízení důkaz, ke kterému by se procesní strany mohly vyjadřovat.
Současně nic nebrání tomu, aby předpoklad, z něhož justiční orgány vycházely v
momentě, kdy zavedly napadanou specifickou formu v procesu (řízení proti
uprchlému), byl zpětně potvrzen či podepřen informacemi, které vyšly najevo až
následně a které ukazují, že původní předpoklad byl zcela správný. Ani z tohoto
pohledu tedy nic nebránilo v tom, aby k analýze dat z mobilního telefonu
obžalovaného, který vydal při svém zatčení, bylo přihlíženo při posuzování
podmínky řízení spočívající v tom, zda se obžalovaný v cizině zdržoval čistě
náhodně, anebo s cílem skrývat se před veřejnou mocí. A v tomto ohledu jeho
hledání informací již 12. 7. 2024 a následně 5. 8. 2025 na různých serverech o
kauze své i svých „společníků“ F. a S. osvědčuje více než výmluvně jeho záměry.
10. Ale i kdyby k informacím vyzískaným analýzou dat ze stěžovatelova
mobilního telefonu hypoteticky přihlíženo být nesmělo, ani pak by důvod jeho
pobytu mimo Českou republiku a jeho úřední domicil nemohl být pokládán za
nějaké společensky neškodné toulky po Evropě prosté motivace vyhnout se
kontaktu s veřejnou mocí a vedené výlučně snahou nalézt vysněnou práci. Z
argumentace podrobně rozvedené prvostupňovým soudem v bodech 180–185 jeho
rozsudku pramení důvodné podezření, že obžalovaný se v tuzemsku podílel na
protiprávních aktivitách, které takřka žádný stát nemůže nechat bez povšimnutí,
rezignovat na jejich prošetření, objasnění a případné postižení jejich aktérů.
Obžalovanému tak z charakteru aktivit, na nichž měl participovat, muselo být
jasné, že se velmi reálně může stát centrem zájmu tuzemské veřejné moci. Pokud
by byl veden jiným motivem než snahou vyhnout se kontaktu s ní, pak by bylo
nanejvýš logické, aby učinil standardní kroky, k jakým se uchýlí jakýkoliv
běžný člen evropské populace, který na delší dobu opouští své bydliště. Takový
jedinec, pokud přímo neoznámí adresu svého aktuálního pobytu, si nechá do
nového působiště dosílat poštu, případně zmocní někoho v původním bydlišti, kdo
je schopen poskytnout na něho kontakt, ale neztratí se takzvaně beze stopy.
11. Právě to však obžalovaný učinil, neboť v úředním bydlišti v
domovském státě se jeho dostupnost nepodařilo zajistit a dlouho se to nevedlo
ani jedním z nejintenzivnějších nástrojů pátrání po osobách v evropském
prostoru, jímž je záznam do Schengenského informačního systému (dále též jen
„SIS“). Tento systém je rozsáhlou mezinárodní databází umožňující příslušným
orgánům na vnějších hranicích i v rámci společného vnitřního schengenského
prostoru využívat údaje o osobách, které byly do databáze zaneseny v jakékoliv
jiné členské zemi při provádění hraničních kontrol či kontrol policejních a
celních (uvnitř schengenského prostoru), dále při řízení o udělování víz, při
vydávání povolení k pobytu, pracovních povolení apod. V případě detekce určité
osoby Schengenským informačním systémem je možno na takový poznatek následně
reagovat dalšími invazivnějšími nástroji, které umožní její případné zadržení
nebo zatčení. Záznam v SIS realizovaný tuzemskou policií 3. 7. 2024 tak zdaleka
není nějakým bezzubým a neefektivním krokem při pátrání po obžalovaném a to, že
v dané fázi řízení nebyl na něho vydán příkaz k zatčení, popřípadě evropský
zatýkací rozkaz nasvědčuje pouze tomu, že veřejná moc se chovala navýsost
zdrženlivě a intenzivnější nástroje umožňující výraznější zásah do osobní
svobody jednotlivce nasadila až v pozdějších údobích pátrání po obžalovaném.
Vyjádřeno jinak, pokud by obžalovaný putoval po Evropě pouze s palčivou touhou
opatřit si legální práci, pak by se s vysokou mírou pravděpodobnosti protnul v
SIS, například v souvislosti s žádostí o udělení (pracovních) víz, při vydání
povolení k pobytu apod. Že se tak nestalo, svědčí velmi naléhavě o tom, že
obžalovaný v cizině či na neznámých místech pobýval se záměrem vyhýbat se
trestnímu řízení pro jeho jednání zakládající důvodné podezření z nyní řešené
trestné činnosti.
12. Konečně, i kdyby snad odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 11 Tvo 15/2014) dovodil, že řízení proti uprchlému
v případě obžalovaného být vedeno nemělo a přípravné řízení má být konáno
znovu, pak na shledaném vazebním důvodu by to zhola nic neměnilo. I v
eventuálně opakovaném přípravném řízení – a zvlášť s ohledem na informace známé
již nyní – by přetrvávala více než silná obava, že při neumístění obžalovaného
ve vazbě by mohl odcestovat na neznámé místo a stát se nedostupným pro tuzemské
justiční orgány. V zájmu zajištění případného standardního průběhu řízení a
plného zachování obhajovacích práv, jichž se obžalovaný nyní tolik dovolává, by
totiž bylo zapotřebí zajistit jeho dostatečně spolehlivou dostupnost pro
justiční orgány právě vazbou tak, aby při jeho případném dalším vehementním
hledání práce nevyvstala znovu potřeba konat řízení proti uprchlému, na jehož
parametry si z hlediska obhajovacích práv obžalovaný tolik stýská.
13. Z popsaných podstatných důvodů byla stížnost obžalovaného jako
nedůvodná zamítnuta.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný žádný další opravný
prostředek.
V Brně dne 19. 2. 2026
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Ondřej Vítů