11 Tvo 7/2020-3214
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. 6. 2020 stížnost
obviněného T. K., trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve
Věznici Stráž pod Ralskem, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19.
2. 2020, sp. zn. 4 To 71/2019, a rozhodl t a k t o :
Podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. se zrušuje usnesení Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 4 To 71/2019, a tomuto soudu se ukládá,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
2. Proti tomuto usnesení podal obviněný jak sám, tak prostřednictvím své
obhájkyně včas stížnost. Obviněný ve své stížnosti v podstatě uvedl
přesvědčení, že dostatečně osvědčil nedostatek finančních prostředků jako
podmínku pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu či obhajobu za sníženou
odměnu. Svou argumentaci opřel též o odůvodnění zamítavého usnesení, kdy
předseda senátu v bodě 6. konstatuje, že současné majetkové poměry obviněného
mu neumožňují hradit náklady spojené s jeho obhajobou. Příjem, který obviněný
očekával ve výkonu trestu, v současné době již neočekává a tento byl v rámci
probíhajícího insolvenčního řízení nahrazen darovací smlouvou na částku 2.500,-
Kč měsíčně. Obviněný rovněž poukázal na skutečnost, že soud bral při posuzování
nároku na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu v úvahu možnosti
získání prostředků k úhradě nákladů obhajoby v budoucnu. V rámci výkonu trestu
již obviněný několikrát žádal o zařazení do práce, avšak v současné době nelze
určit, zda bude pracovně zařazen z důvodu jeho zdravotního omezení. Vzhledem k
výši předpokládaných nákladů obhajoby, které jistě přesáhnou částku 100.000,-
Kč a společně s dalšími náklady trestního řízení, by nepřiznáním nároku na
bezplatnou obhajobu či obhajobu za sníženou odměnu mohlo dojít k jeho
neúnosnému zadlužení, což by značně zkomplikovalo i průběh insolvenčního řízení
obviněného.
3. Ve stížnosti podané prostřednictvím obhájkyně nadto obviněný uvedl,
že Vrchní soud v Olomouci nezohlednil při svém rozhodování skutečnost, že osoby
čerstvě propuštěné z výkonu trestu odnětí svobody se zpravidla nacházejí na
okraji společnosti, bez finančních prostředků, velice obtížně nacházejí
zaměstnání a, nemají-li dostatečné rodinné zázemí, jsou mnohdy i bez bydlení.
Mimo tyto existenční problémy by obviněný byl navíc zatížen povinností hradit
náklady obhajoby v plné výši. Tyto okolnosti jsou pak způsobilé obviněného
uvrhnout do sociální propasti.
4. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl, že změní napadené
usnesení tak, že se obviněnému přiznává nárok na bezplatnou obhajobu či
obhajobu za sníženou odměnu a že je osvobozen od povinnosti uhradit státu
náklady spojené s výkonem vazby, trestu a trestního řízení.
5. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán v souladu s revizním principem
podle § 147 odst. 1 tr. ř. přezkoumal napadené usnesení Vrchního soudu v
Olomouci, tedy správnost jeho výroku týkajícího se návrhu obviněného na
přiznání bezplatné obhajoby nebo obhajoby za sníženou odměnu, jakož i správnost
řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnosti obviněného lze v
zásadě přisvědčit.
6. Podle § 33 odst. 2 tr. ř. mimo jiné platí, že pokud obviněný
dosvědčí, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne
předseda senátu a v přípravném řízení soudce, že má nárok na obhajobu
bezplatnou nebo za sníženou odměnu. V takovém případě hradí náklady obhajoby
zcela nebo zčásti stát.
7. Z napadeného usnesení se podává, že obviněný v rámci návrhu na
přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu k
dosvědčení nedostatku finančních prostředků odkázal na listiny doložené k
návrhu na oddlužení, jímž bylo zahájeno insolvenční řízení vedené u Krajského
soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. KSOL 10 INS 25150/2019
(dostupné na http://isir.justice.cz). Vrchní soud v Olomouci při zhodnocení
majetkových poměrů obviněného a rozhodování o uplatněném nároku vycházel rovněž
ze spisového materiálu insolvenčního soudu a dospěl k závěru, že aktuální
majetkové poměry obviněného, který je ve výkonu trestu odnětí svobody, mu
neumožňují hradit náklady obhajoby, které nepochybně přesáhnou částku 100 000
Kč. Při rozhodování o podaném návrhu však Vrchní soud v Olomouci vzal v úvahu i
další okolnosti na straně obviněného, a to zejména jeho možnosti získat
prostředky k úhradě tohoto závazku v budoucnu, když obviněný očekává pracovní
zařazení v rámci výkonu trestu. Pro případ, že by obviněnému bylo povoleno
oddlužení, bylo možné po splnění podmínek oddlužení očekávat zánik závazků,
které by mohly omezit jeho schopnost hradit náklady trestního řízení. Tyto
náklady by navíc mohly být zahrnuty do pohledávek přihlášených do insolvenčního
řízení, což je však odvislé od časových souvislostí. Vzhledem k uvedenému
dospěl Vrchní soud v Olomouci k závěru, že situace obviněného není taková, aby
v reálné době, byť v řádu let, nebyl schopen náklady obhajoby státu uhradit, a
proto jeho návrh zamítl.
8. Nejvyšší soud musí předně konstatovat, že Vrchní soud v Olomouci pro
posouzení nároku obviněného na bezplatnou obhajobu či obhajobu za sníženou
odměnu stanovil v napadeném usnesení některé předpoklady, které nemají oporu v
zákoně, v ustálené judikatuře a zejména nevyplývají z obsahu spisového
materiálu. Při posuzování důvodnosti návrhu obviněného vrchní soud v podstatě
pominul zjištěné aktuální majetkové poměry žadatele (sám uznal, že v současné
době obviněný není schopen uhradit vzniklé náklady obhajoby), avšak bez
opatření podkladů ke zhodnocení reálného budoucího majetkového potenciálu
obviněného dospěl k závěru, že obviněný by byl schopen „byť v řádu let“ tyto
náklady uhradit.
9. Při rozhodování o tom, zda má obviněný dostatek prostředků, aby byl
schopen hradit náklady obhajoby, jsou soudy povinny zásadně vycházet ze stavu v
době rozhodování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. IV.
ÚS 2590/19, a č. 2/1993 Sb. rozh. tr.). Vrchní soud v Olomouci v napadeném
usnesení výslovně uznal, že aktuální majetkové poměry obviněného, který je ve
výkonu trestu odnětí svobody, mu neumožňují hradit náklady obhajoby. Aniž by
pak Vrchní soud v Olomouci blíže rozvedl své úvahy, dospěl dále k závěru, že v
budoucnosti bude obviněný schopen dostát svým závazkům a zcela uhradit státu
náklady obhajoby. Vrchní soud v Olomouci však tento svůj závěr opřel o ničím
nepodloženou, hypotetickou možnost vývoje majetkových poměrů obviněného a za
této situace přinejmenším předčasně negativně rozhodl o podaném návrhu.
10. Výklad podmínek, za nichž vzniká obviněnému nárok na bezplatnou
obhajobu, je již z povahy věci založen na relativně širokém uvážení. Je třeba
připomenout, že o protiústavní interpretaci (viz čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst.
3 Listiny základních práv a svobod) se ovšem jedná pouze tehdy, pokud lze mít
za to, že představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, vybočuje ze
všeobecně (právně) konsenzuálních významů nebo je zatížen zjevným logickým
rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria (srov.
usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 3723/12).
11. Ze spisového materiálu vyplývá, že soud při vědomí aktuální
neschopnosti obviněného hradit náklady obhajoby se pak blíže nezabýval hledisky
celkové majetkové potenciality obviněného, aby si vytvořil podklad pro závěr,
zda obviněný má či nemá nárok na bezplatnou obhajobu, popřípadě zda bude
schopen alespoň zčásti hradit náklady své obhajoby.
12. Nadto Nejvyšší soud připomíná, že v mezidobí, tj. po podání
stížnosti proti napadenému rozhodnutí, bylo Krajským soudem v Ostravě –
pobočkou v Olomouci usnesením ze dne 12. 3. 2020, sp. zn. KSOL 10 INS
25150/2019, rozhodnuto ve výroku I., že se zjišťuje úpadek obviněného, a ve
výroku III., že se povoluje řešení tohoto úpadku oddlužením. Z judikatury
Ústavního soudu vyplývá, že pokud bylo u obviněného rozhodnuto o úpadku, nelze
takový stav bagatelizovat jako přechodný nedostatek hotovosti a je nutné se
vypořádat s podmínkami pro takové rozhodnutí, jeho důsledky, a to včetně
značného omezení dispozičních práv dlužníka (srov. nález Ústavního soudu ze dne
23. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 3966/17). Naproti tomu, probíhající proces oddlužení
však nemůže být bez dalšího samotnou okolností pro přiznání nároku na
bezplatnou obhajobu či obhajobu za sníženou odměnu (usnesení Ústavního soudu ze
dne 19. 7. 2019, sp. zn. III. ÚS 1607/16).
13. Jak již bylo výše uvedeno, pokud soud rozhoduje o návrhu na přiznání
bezplatné obhajoby či obhajoby za sníženou odměnu, zásadně vychází ze situace v
době rozhodování o takovém návrhu, tedy z aktuálních majetkových poměrů
obviněného. Na druhé straně, z hlediska komplexního posouzení návrhu musí vzít
do úvahy i celkový majetkový potenciál obviněného do budoucna. Rozhodná je
totiž celková ekonomická situace, resp. majetková potencialita obviněného,
přičemž u osob práce a výdělku schopných není aktuální nedostatek pohotových
finančních prostředků sám o sobě důvodem pro poskytnutí bezplatné obhajoby.
Nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu osobám, u nichž je značná
pravděpodobnost jejich budoucí, jakkoliv vzdálené solventnosti, nelze označit
ani za protiústavní, pakliže je řádně odůvodněno a vyplývá ze skutkových
zjištění. Jedná se totiž o naplnění maximy, že každý je povinen plnit své
závazky (usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1607/16).
14. V případě, že celkový majetkový potenciál neodůvodňuje přiznání
bezplatné obhajoby obviněnému, pak také není vyloučeno, že soud může dospět k
závěru, že obviněný má nárok na obhajobu za sníženou odměnu, pakliže je schopen
náklady hradit alespoň zčásti. Jediným pro soud významným hlediskem je
existence zjištění o úplné nebo částečné neschopnosti obviněného hradit náklady
obhajoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2011, sp. zn. 11 Tz
49/2011, publikovaný pod č. 2/2013 Sb. rozh. tr.).
15. Při novém rozhodování o návrhu obviněného na přiznání bezplatné
obhajoby či obhajoby za sníženou odměnu Vrchní soud v Olomouci, kromě
aktuálních majetkových poměrů obviněného, obzvláště vzhledem k probíhajícímu
insolvenčnímu řízení, bude muset uvážit celkovou majetkovou potencialitu
obviněného a tento předpoklad náležitě odůvodnit. Je nutné vzít v úvahu jeho
možnost a schopnost se zařadit do pracovního procesu v době výkonu trestu
odnětí svobody, jakož i další okolnosti, které ve svém souhrnu mohou ovlivňovat
jeho celkové majetkové poměry (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 3.
2016, sp. zn. III. ÚS 3788/15). Vrchní soud v Olomouci za tímto účelem opatří
zprávu příslušné věznice o tom, zda obviněný požádal o pracovní zařazení, zda
je ve výkonu trestu pracovně zařazen a jaké jsou jeho výdělky, popřípadě z
jakých důvodů práci nevykonává, případně další podklady potřebné pro zhodnocení
celkové majetkové potenciality obviněného ve smyslu výše uvedených závěrů. Na
základě toho si vytvoří lepší předpoklady pro posouzení důvodnosti návrhu
obviněného na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, či na obhajobu za
sníženou odměnu, a v posléze uvedeném případě též určí výši snížení jeho
povinnosti k náhradě nákladů obhajoby státu.
16. Podle § 149 odst. 6 tr. ř. je Vrchní soud v Olomouci při novém
rozhodování vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud, a je
povinen provést úkony, jejichž provedení nařídil.
17. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud podle § 149 odst. 1 písm.
b) tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci zrušil a přikázal mu, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 6. 2020
JUDr. Antonín
Draštík předseda senátu