Judikát 11 Tvo 8/2026
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:31.03.2026
Spisová značka:11 Tvo 8/2026
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:11.TVO.8.2026.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Vazba předstižná
Vazba útěková
Dotčené předpisy:§ 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. § 67 písm. a, c) tr. ř. Kategorie rozhodnutí:E 11 Tvo 8/2026-562
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2026 o stížnosti odsouzeného J. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 11. 2025, č. j. 3 To 68/2025-516, takto: Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost odsouzeného J. H. zamítá. Odůvodnění:
1. V záhlaví označeným usnesením rozhodl Vrchní soud v Olomouci (dále jen „vrchní soud“) podle § 72 odst. 1, 3, 4 tr. ř. o ponechání tehdy obžalovaného J. H. (dále jen „odsouzený“) ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. ř.
2. V odůvodnění tohoto usnesení vrchní soud (stručně řečeno) nejprve shrnul dosavadní průběh řízení. K podmínkám pro konání vazebního zasedání zdůraznil, že odsouzený o takový postup požádal. Pokud se týká rozhodování o dalším trvání vazby, zejména uvedl, že u odsouzeného jsou i nadále dány důvody tzv. vazby útěkové podle § 67 písm. a) tr. ř. a tzv. vazby předstižné podle § 67 písm. c) tr. ř. Důvody tzv. útěkové vazby vrchní soud shledal především v tom, že odsouzený je ohrožen vysokým trestem, je osobou bez stálého bydliště a není ukotven žádnými pevnějšími rodinnými či pracovními vazbami k určitému místu pobytu.
Dále vrchní soud při svém rozhodování zohlednil skutečnost, že odsouzený byl uznán vinným (byť nepravomocně) pokusem závažného trestného činu a přes úpravu právní kvalifikace v jeho prospěch mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmi roků. Tento trest může být podle vrchního soudu ještě nevýšen, neboť proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání v neprospěch odsouzeného státní zástupce. Následně vrchní soud prezentoval judikaturní závěry Ústavního soudu, Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu týkající se hodnocení skutečností odůvodňujících tzv. útěkovou vazbu a uzavřel, že Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) považuje zbavení osobní svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením.
3. Vrchní soud u odsouzeného shledal také konkrétní okolnosti, které zakládají důvod tzv. vazby předstižné. Podle tohoto soudu naplnění daného vazebního důvodu spočívá především v obavě, že odsouzený v případě propuštění na svobodu bude opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán. Pro tento závěr svědčí zejména trestní minulost odsouzeného, kdy nelze přehlédnout, že byl odsouzen též pro závažnou trestnou činnost násilného charakteru, bylo na něj opakovaně působeno tresty odnětí svobody, které však nenaplnily svůj účel. Vrchní soud v této souvislosti akcentoval skutečnost, že odsouzený i nadále žije jako bezdomovec a pravidelně ve velkých dávkách konzumuje alkoholické nápoje.
Všechny tyto rizikové faktory podle vrchního soudu podstatně zvyšují obavu, že odsouzený by v případě propuštění na svobodu mohl opakovat násilné útoky vedené proti jiným osobám, neboť alkohol měl v dané trestní věci na odsouzeného jednoznačně deblokační účinek. Takový závěr má ostatně též oporu i ve výsledcích znaleckého zkoumání duševního stavu odsouzeného.
4. Vrchní soud tudíž uzavřel, že u odsouzeného i nadále dochází ke kumulativnímu naplnění všech zákonných podmínek nezbytných pro omezení jeho osobní svobody vymezených v § 67 tr. ř., následně shrnul nosné důvody pro další trvání vazby odsouzeného a konstatoval, že vazbu nebylo možné v době jeho rozhodování nahradit jinými opatřeními.
5. Proti usnesení vrchního soudu podal odsouzený prostřednictvím svého obhájce JUDr. Petra Dítě, MBA, LL.M., advokáta, stížnost, kterou následně písemně odůvodnil přípisem ze dne 16. 12. 2025, který byl vrchnímu soudu doručen dne 17. 12. 2025. V odůvodnění svého řádného opravného prostředku odsouzený předně stručně shrnuje dosavadní průběh řízení a obsah napadeného usnesení vrchního soudu. Dále vyjadřuje svůj nesouhlas s tím, že u něj byly naplněny důvody tzv. vazby útěkové. Odsouzený připouští, že je osobou bez stálého bydliště, avšak byl pro orgány činné v trestním řízení kontaktní. Obava z jeho útěku nemůže být odůvodněna ani vazbami v zahraničí, neboť nedisponuje potřebnými finančními prostředky, aby tam mohl případně vycestovat. Pokud by odsouzený vyhledal ubytování v azylovém domě či využil služeb některé z dobročinných organizací, byl by pro orgány činné v trestním řízení podle svého tvrzení kontaktní.
6. Co do hrozby vysokého trestu, odsouzený vyjadřuje nesouhlas s odůvodněním napadeného usnesení, že trest může být ještě zvýšen na základě odvolání státního zastupitelství. Vrchní soud podle jeho názoru totiž zcela opomenul, že odvolání podal též on, tudíž není vyloučeno ani snížení trestu či vydání jiného rozhodnutí v jeho prospěch. V tomto ohledu tedy podle odsouzeného vrchní soud pochybil. V této souvislosti pak odsouzený provádí rozsáhlou citaci z nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2025, sp. zn. IV. ÚS 1374/25, a dochází k závěru o jeho použitelnosti na nyní projednávanou věc, ve které podle jeho názoru panuje nejistota o tom, zda jej poškozený napadl či nikoliv.
7. Dále odsouzený tuto argumentaci na pozadí citovaného nálezu Ústavního soudu rozvíjí ve vztahu k použité právní kvalifikaci jeho jednání soudem prvního stupně, když setrvává na tom, že by jeho jednání mohlo být posouzeno jako jednání v nutné obraně, „mohl by být čin posouzen s ohledem na subjektivní prvek jednání by nešlo o ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky, pokud by i odvolací soud shledal, že došlo k překročení mezí nutné obrany.“ S ohledem na tyto argumenty je tedy podle odsouzeného nutné při rozhodování zvažovat také variantu, že odvolací soud rozhodne ve vztahu k němu příznivěji. Pokud jde o tzv. vazbu předstižnou, odsouzený namítá, že naplnění tohoto vazebního důvodu nelze shledat, neboť v daném případě nemohly být shledány konkrétní skutečnosti, jež by odůvodňovaly obavu, že by měl pokračovat v trestné činnosti.
Namítá, že důvod vazby nelze paušálně dovozovat z jeho trestní minulosti. V této souvislosti upozorňuje, že pokud by tak vrchní soud chtěl činit, měl si vyžádat předchozí rozsudky a neměl se toliko opírat o rejstřík trestů, nýbrž měly být zjištěny podrobnější okolnosti páchání jeho trestné činnosti v minulosti.
8. V další stížnostní argumentaci odsouzený konstatuje, že byl dlouholetým uživatelem alkoholu, avšak nyní se rozhodl svoji situaci aktivně řešit. Připouští deblokační účinek alkoholu na svoji osobu a zdůrazňuje, že se z tohoto důvodu obrátil na Společnost Podané ruce o.p.s. a rozhodl se využít jejich pomoc a aktivně řešit svoji situaci s alkoholem. Obava, že se tedy bude dopouštět další trestné činnosti pod vlivem alkoholu, tak není podle odsouzeného již namístě.
9. Odsouzený též obecně namítá, že soud rozhodující o vazbě je povinen při posuzování důvodnosti útěkové vazby zevrubně zkoumat důkazní podloženost obvinění, což se v daném případě podle jeho názoru nestalo.
10. K možnosti nahrazení vazby jiným opatřením odsouzený uvádí, že vazba by mohla být v jeho případě nahrazena mírnějším opatřením, např. dohledem probačního úředníka s tím, že by se pravidelně podroboval testování na přítomnost alkoholu. Vrchní soud však pouze vágně uvedl, že vazbu jeho osoby nelze nahradit jinými prostředky. V napadeném usnesení tak zcela schází vysvětlení, proč nemohla být vazba nahrazena mírnějšími prostředky. K tomu odsouzený poznamenává, že doba, kterou ve vazbě již strávil, byla dostatečná a že již fakticky není žádný důvod vazby dán. V této souvislosti poukazuje na ustálenou judikaturu Ústavního soudu a uzavírá, že „při absenci konkrétních skutečností vazbu odůvodňujících soud prvého stupně dostatečně nezdůvodnil, proč je v tomto konkrétním případě vazba opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a proč ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze tohoto účelu dosáhnout jinak.“
11. Závěrem odsouzený navrhuje, aby stížnostní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí v rozsahu revizního principu podle § 147 odst. 1 tr. ř. postupem podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. napadené rozhodnutí pro porušení zákona zrušil a sám rozhodl o jeho propuštění z vazby na svobodu.
12. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán nejprve posoudil, zda zákon podání stížnosti v tomto případě připouští, zda byla podána řádně, včas a oprávněnou osobou, načež zjistil, že tyto zákonné podmínky pro přezkoumání napadeného usnesení vrchního soudu jsou splněny. Následně proto v souladu s revizním principem prověřil správnost napadeného usnesení vrchního soudu podle § 147 odst. 1 tr. ř., tedy přezkoumal jeho správnost, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost odsouzeného není důvodná.
13. Z obsahu předloženého trestního spisu je zřejmé, že v dané trestní věci probíhalo odvolací řízení, a byla tak podle § 72 odst. 4 tr. ř., s ohledem na běh vazební lhůty založena příslušnost vrchního soudu jako soudu odvolacího k rozhodování o otázce dalšího trvání vazby odsouzeného. 14.
Jde-li o průběh řízení předcházejícího vydání napadeného usnesení, může Nejvyšší soud s ohledem na obsah spisu konstatovat, že v projednávané trestní věci byla dodržena ustanovení upravující periodický přezkum dalšího trvání vazby (§ 72 odst. 1 a 3 tr. ř). Dále Nejvyšší soud z předloženého trestního spisu zjistil, že u odsouzeného jsou od počátku jeho trestního stíhání dány vazební důvody uvedené v § 67 písm. a), c) tr. ř. Státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočky v Olomouci, podala obžalobu ke Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) dne 19.
5. 2025 (č. l. 332). Naposledy o ponechání odsouzeného ve vazbě rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, a to usnesením ze dne 17. 6. 2025, č. j. 53 T 3/2025-369, které nabylo právní moci dne 20. 8. 2025, ve spojení s usnesením vrchního soudu ze dne 20. 8. 2025, č. j. 3 To 52/2025-403. Vrchní soud rozhodoval o dalším trvání vazby ve vazebním zasedání dne 19. 11. 2025, neboť odsouzený výslovně prohlásil, že žádá jeho provedení (č. l. 490). Je tedy zřejmé, že vrchní soud rozhodl plně v souladu se lhůtami a způsobem stanoveným trestním řádem.
15. Nejvyšší soud též nezjistil v projednávané trestní věci žádné průtahy v postupu vrchního soudu, které by měly negativní vliv na délku trvání vazby. Vrchnímu soudu byla předmětná trestní věc předložena soudem prvního stupně dne 8. 10. 2025, a to k rozhodnutí o odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě – pobočky v Olomouci a odsouzeného (č. l. 481). Z obsahu spisu přitom vyplývá, že vrchní soud činil potřebné úkony, aby ve věci mohl rozhodnout (srov. zejména č. l. 487 až 505, 516 až 529). Konkrétní délku trvání vazby v řízení před soudem u odsouzeného tedy není možné považovat za nepřiměřeně dlouhou, a to především s ohledem na charakter trestné činnosti, z jejíhož spáchání byl tento i nadále důvodně podezřelý.
16. Z předloženého trestního spisu Nejvyšší soud též zjistil, že vrchní soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2025 odvolání státního zástupce a odsouzeného proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 5. 9. 2025, č. j. 53 T 3/2025-449, a rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně z podnětu odvolání státního zástupce zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově uznal odsouzeného vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr.
zákoníku k § 140 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento zvlášť závažný zločin mu podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání jedenácti let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil odsouzenému povinnost zaplatit poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky, na náhradu majetkové škody částku 22 888 Kč. Dále vrchní soud jako soud odvolací rozhodl podle § 256 tr. ř. o zamítnutí odvolání odsouzeného.
Jak Nejvyšší soud zjistil, aktuálně odsouzený vykonává trest odnětí svobody uložený vrchním soudem (jako soudem odvolacím) ve Věznici Valdice.
17. Podle § 67 písm. a), c) tr. ř.
platí, že obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest, a dále že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil, a dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, a s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením, zejména uložením některého z předběžných opatření.
18. Nejvyšší soud se po prostudování předloženého trestního spisu s výše uvedenými závěry vrchního soudu ztotožnil, neboť důvody vedoucí k ponechání odsouzeného ve vazbě tento soud dostatečným způsobem vymezil, přičemž srozumitelně a podrobně objasnil, které konkrétní skutečnosti jej k jeho závěrům vedly. Za tohoto stavu tak nelze uvedeným závěrům vrchního soudu vytknout žádného pochybení (srov. zejména body 6 až 9 napadeného usnesení).
19. Jako správnou a zákonnou shledává též argumentaci vrchního soudu co do konkrétních skutečností, které spolu s povahou a závažností trestné činnosti, která byla odsouzenému kladena za vinu, odůvodňovaly naplnění vazebních důvodů podle § 67 písm. a), c) tr. ř., neboť v době rozhodování vrchního soudu i nadále existovala důvodná obava, že by se odsouzený v případě propuštění na svobodu mohl zejména skrývat, aby se tak trestnímu stíhání, případně trestu vyhnul nebo by mohl trestnou činnost opakovat.
Za tohoto stavu tedy nelze prezentovaným závěrům vrchního soudu ničeho podstatného vytknout (srov. body 6 až 9 napadeného usnesení). Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani stížnostní argumentace odsouzeného týkající se zejména naplnění vazebního důvodu podle § 67 písm. c) tr. ř., neboť skutečnosti a závěry uvedené vrchním soudem v napadeném usnesení plně odpovídaly provedenému dokazování v hlavním líčení, které konal soud prvního stupně dne 17. 6. 2025 (srov. zejména protokol o hlavním líčení založený na č. l.
365 a dále bod 32 rozsudku soudu prvního stupně ze dne 5. 9. 2025, č. j. 53 T 3/2025-449).
20. Pokud se týká naplnění vazebního důvodu podle § 67 písm. a) tr. ř. může Nejvyšší soud zcela odkázat na správné a vyčerpávající odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu (srov. zejména jeho body 6 a 7). V tomto ohledu tedy lze připomenout, že pokud vrchní soud v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že vazební důvod podle § 67 písm. a) tr. ř. po vynesení odsuzujícího rozsudku soudem prvního stupně, byť tento dosud nenabyl právní moci, naopak zesílil, nelze takovému závěru ničeho relevantního vytknout, neboť zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném, odsuzujícím rozsudku, není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován článek 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy [srov.
„zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání“], ale jde o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle článku 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy [srov. rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu ze dne 27. 6. 1968, č. stížnosti 2122/64]. Úmluva tedy považuje zbavení osobní svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením.
Fakticky tak nelze klást na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci článku 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Evropský soud pro lidská práva v těchto případech tedy vyžaduje pouze splnění obecných podmínek článku 5 Úmluvy pro zbavení osobní svobody, zejména podmínky zákonnosti (viz např. rozsudky ESLP ve věcech Stoichkov proti Bulharsku ze dne 24. 3. 2005, č. stížnosti 9808/02, či Yefimenko proti Rusku ze dne 12. 2. 2013, č. stížnosti 152/04).
21. Co do dalších zákonných požadavků obsažených v § 67 tr. ř. Nejvyšší soud konstatuje, že i za tehdejší procesní situace dosud zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že skutek, pro který byl odsouzený trestně stíhán, byl spáchán, tento vykazoval všechny znaky žalovaného trestného činu, a byly též dány zřejmé důvody k podezření, že se tohoto dopustil odsouzený. V tomto ohledu Nejvyšší soud nemohl opomenout, že vrchní soud odsouzeného ještě před konáním vazebního zasedání řádně upozornil, že jednání, kterým byl uznán vinným rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 5. 9. 2025, č. j. 53 T 3/2025-449, a které bylo posouzeno jako pokus zločinu zabití podle § 21 odst. 1 k § 141 odst. 1 tr. zákoníku, by v závislosti na výsledcích dokazování mohlo být právně posouzeno jako pokus zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 tr. zákoníku (č. l. 494).
22. Jako správný též Nejvyšší soud shledává závěr vrchního soudu o tom, že v případě odsouzeného nebylo možné v době rozhodování účelu vazby (tj. předejití útěku a dalšímu páchání trestné činnosti ze strany odsouzeného) dosáhnout jinými prostředky či opatřeními ve smyslu § 73 a § 73a tr. ř. nebo některým z předběžných opatření uvedených v § 88c tr. ř. (srov. bod 9 napadeného usnesení). Nejvyšší soud k tomuto pouze stručně dodává, že na správnosti uvedeného závěru nemůže ničeho změnit ani odsouzeným deklarovaný odklon od požívání alkoholu, který má na odsouzeného deblokační účinek. Pokud se týká hodnocení zprávy Společnosti Podané ruce o.p.s. ze dne 31. 10. 2025, která byla ve vazebním zasedání provedena k důkazu (srov. č. l. 508 verte), tato skutečnosti tvrzené odsouzeným nikterak neosvědčuje, neboť obsahuje toliko obecný popis pravidel pro případné poskytnutí sociální služby zájemci (č. l. 513 až 515).
23. Nejvyšší soud tedy závěrem konstatuje, že neshledal stížnost odsouzeného proti usnesení vrchního soudu důvodnou, a proto ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. 24.
Pokud jde o námitky odsouzeného stran právní kvalifikace jednání, které mu bylo kladeno za vinu, pak platí, že těmito se Nejvyšší soud na podkladě podané stížnosti nemohl v zásadě zabývat. Je tomu tak proto, neboť vybočují z předmětu stížnostního řízení a odsouzený se jejich prostřednictvím za současné procesní situace de facto domáhá přehodnocení závěrů obsažených v meritorním rozhodnutí vrchního soudu – rozsudku ze dne 17. 12. 2025, č. j. 3 To 68/2025-529. Taková činnost však Nejvyššímu soudu v řízení o stížnosti proti výroku napadeného usnesení vrchního soudu, jímž bylo (toliko) rozhodnuto, že se odsouzený z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. ř. i nadále ponechává ve vazbě, zásadně nepřísluší.
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 31. 3. 2026 JUDr. Petr Škvain, Ph.D. předseda senátu