11 Tvo 9/2025-2458
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. 5. 2025 stížnost odsouzené L. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 12. 2024, sp. zn. 9 To 81/2023, a rozhodl t a k t o :
Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost odsouzené L. K. zamítá.
1. Vrchní soud v Praze v rámci vykonávacího řízení v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 T 9/2020 rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 12. 2024 svým usnesením pod č. j. 9 To 81/2023-2405 (dále též jen „napadené rozhodnutí“) tak, že pod bodem I. výroku citovaného usnesení zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost odsouzené L. K. (dále též jen „odsouzená“ nebo „stěžovatelka“) směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 73 T 9/2020, jímž bylo rozhodnuto o přeměně peněžitého trestu, který byl odsouzené uložen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 9 To 70/2021, na trest odnětí svobody v trvání 1.000 dnů, pro jehož výkon byla odsouzená podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Pod bodem II. výroku napadeného rozhodnutí zároveň Vrchní soud v Praze rozhodl o žádosti odsouzené o upuštění od výkonu peněžitého trestu tak, že podle § 342a odst. 1 tr. ř. a contrario předmětnou žádost zamítl.
2. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 12. 2024, č. j. 9 To 81/2023-2405, následně napadla stěžovatelka ve výroku pod bodem II. prostřednictvím svého obhájce blanketní stížností ze dne 31. 3. 2025, následně odůvodněnou písemným podáním ze dne 14. 5. 2023.
3. Odsouzená v úvodu odůvodnění své stížnosti namítá, že v jejím případě byly splněny zákonné podmínky pro upuštění od výkonu peněžitého trestu, a to zejména z důvodu jeho nedobytnosti, když tento stav trvá již od okamžiku samotného uložení trestu a odsouzená není dlouhodobě schopna peněžitý trest zaplatit v důsledku okolností na její vůli částečně nezávislých. Argumentaci Vrchního soudu v Praze považuje za nepřesvědčivou, účelovou a nepodloženou, pročež napadené rozhodnutí shledává za projev libovůle stížnostního soudu. Soudy se totiž podle stěžovatelky ve vykonávacím řízení v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu nezabývaly jejími aktuálními majetkovými poměry nebo se jimi zabývaly nedostatečně a v důsledku toho byl podstatně navýšen jí uložený nepodmíněný trest odnětí svobody, čímž došlo k odepření práva stěžovatelky na přístup k soudu.
4. K danému následně stěžovatelka konkretizovala, že prokazatelně nevlastní žádný nemovitý majetek či motorové vozidlo, v době rozhodování stížnostního soudu procházela insolvenčním řízením a jejím jediným aktuálním příjmem je starobní důchod, který v roce 2021 činil částku 17.369 Kč (po exekučních srážkách 15.079 Kč), přičemž tento byl v následujících letech valorizován a v současné době činí částku 23.699 Kč (po exekuční srážce 18.757 Kč). Podle odsouzené tedy její příjmy nepostačují pro uhrazení uloženého peněžitého trestu či jeho části, a to i proto, že se stará o dospělého invalidního syna, přičemž její rodinní příslušníci a známí nemají zákonnou povinnost poskytnou jí finanční výpomoc. Její výdělkové možnosti byly na nulové úrovni, jelikož se až do 25. 11. 2024 nacházela ve výkonu trestu odnětí svobody. Výkonem trestu odnětí svobody a insolvenčním řízením pak docházelo k eliminaci míry jejích procesních práv, resp. omezení jejích možností plnění finančních povinností. Zároveň podle odsouzené není relevantní poukaz vrchního soudu na průběh jejího insolvenčního řízení vycházející z nepravdivých a účelově interpretovaných zpráv insolvenční správkyně, která v insolvenčním řízení postupovala nezákonně a odsouzená ji nemohla hradit zálohu odměny a hotových výdajů v důsledku toho, že jí ze strany insolvenční správkyně nebyly sděleny platební údaje. Navíc odsouzená zdůrazňuje, že jí není známo ničeho, co by svědčilo o tom, že se soud pokusil realizovat výkon peněžitého trestu, což je proces, který zákon do určité míry prioritizuje před jeho přeměnou v trest odnětí svobody. Nadto podle stěžovatelky nebylo zjištěno, že by se zaplacení peněžitého trestu vyhýbala úmyslně a za tímto účelem se zbavovala majetku či činila jakékoli jiné kroky, jimiž by mařila výkon peněžitého trestu.
5. Stěžovatelka dále uvádí, že její majetkové poměry byly značně omezené již v odvolacím řízení, v němž poskytla prostřednictvím svého obhájce relevantní informace o svých poměrech a doložila je příslušnými listinami. Soudy tak měly dostatek podkladů ke zvážení vhodnosti uložení peněžitého trestu. Sama odsouzená pak podle svého tvrzení v době rozhodování o uložení peněžitého trestu nepředpokládala, že by se s jeho úhradou dostala do prodlení, nicméně její majetkové poměry se následně postupem doby zhoršovaly. S ohledem na výše uvedené je tedy z odůvodnění napadeného rozhodnutí podle stěžovatelky patrné, že soudy obou nižších stupňů se řadou jejích skutkových tvrzení, důkazních návrhů a dalších podstatných okolností nezabývaly a tyto nehodnotily buď vůbec, nebo nedostatečně, a nemohly tak dojít, z hlediska úvahy o možném upuštění od výkonu peněžitého trestu, ke správnému rozhodnutí.
6. Závěrem tedy stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že se napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 12. 2024, č. j. 9 To 81/2023-2405, ruší a její žádosti o upuštění od výkonu peněžitého trestu se vyhovuje, případně aby Nejvyšší soud věc po zrušení napadeného rozhodnutí vrátil Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
7. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán nejprve posoudil, zda zákon podání stížnosti v tomto případě připouští, zda byla podána řádně, včas a oprávněnou osobou, načež zjistil, že zákonné podmínky pro přezkum napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze jsou v tomto směru splněny. Následně proto jako přezkumný orgán v souladu s revizním principem prověřil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze podle § 147 odst. 1 tr. ř., tedy přezkoumal správnost stížností napadené části rozhodnutí (tj. výrok pod bodem II.), jakož i řízení, které mu předcházelo a dospěl k závěru, že stížnost odsouzené L. K. není důvodná.
8. Úvodem je namístě mimo rámec vypořádání stížnostních námitek odsouzené předeslat, že po přezkoumání připojeného spisového materiálu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o její žádosti o upuštění od výkonu peněžitého trestu rozhodl Vrchní soud v Praze ve výroku pod bodem II. napadeného usnesení jako soud věcně nepříslušný.
9. Příslušnost k výkonu rozhodnutí souvisejících s výkonem trestů je totiž obecně upravena ustanovením § 315 tr. ř., podle jehož odstavce druhého rozhodnutí souvisící s výkonem trestů a ochranných opatření činí, není-li dále stanoveno něco jiného, soud, který ve věci rozhodl v prvním stupni. Trestní řád k tomuto obecnému pravidlu dále stanoví řadu výjimek, avšak v § 342a tr. ř. ani v jiném zákonném ustanovení není zakotveno žádné speciální pravidlo pro určení příslušnosti soudu k rozhodnutí o upuštění od výkonu peněžitého trestu, pročež je ve vztahu k řešení této otázky nutné aplikovat výše citované pravidlo obecné (tj. § 315 odst. 2 tr. ř.). Stěžovatelka přitom byla v rámci nalézacího řízení (tedy v prvním stupni) odsouzena Městským soudem v Praze, načež Vrchní soud v Praze následně meritorně rozhodoval v řízení v druhém stupni jako soud odvolací. O žádosti odsouzené o upuštění od výkonu peněžitého trestu tak správně neměl rozhodnout Vrchní soud v Praze, k němuž odsouzená tuto svoji žádost podala spolu se svojí stížností směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 73 T 9/2020, nýbrž měla být (míněna je předmětná žádost odsouzené) vrchním soudem postoupena Městskému soudu v Praze jako soudu věcně a místně příslušnému k jejímu vyřízení.
10. K výše uvedené procesní vadě napadeného usnesení přitom Nejvyšší soud konstatuje, že se nejedná o vadu natolik závažného charakteru, která by sama o sobě vedla k nutnosti automatického zrušení výroku pod bodem II. napadeného usnesení. O žádosti odsouzené o upuštění od výkonu peněžitého trestu totiž rozhodl Vrchní soud v Praze jakožto soud, který je ve vztahu k Městskému soudu v Praze, tedy k soudu věcně příslušnému pro rozhodování o této žádosti, v postavení soudu vyššího stupně. Odsouzené zároveň nebyla v řízení před vrchním soudem upřena možnost v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu podat
proti napadenému rozhodnutí stížnost (ve vztahu k dotčenému výroku pod bodem II.), čehož také řádně využila. V návaznosti na právě uvedené lze přitom analogicky poukázat na dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., podle něhož rozhodnutí učiněné věcně nepříslušným soudem, který je ovšem soudem vyššího stupně ve vztahu k soudu věcně příslušnému, nepředstavuje závažnou vadu rozhodnutí naplňující citovaný či jakýkoliv jiný ze zákonných dovolacích důvodů.
11. K námitkám vzneseným odsouzenou v nyní posuzované stížnosti považuje Nejvyšší soud po prostudování příslušného spisového materiálu za nezbytné již na tomto místě zdůraznit, že bez ohledu na vlastní obsah její argumentace nelze jejímu požadavku na zrušení napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze 10. 12. 2024, sp. zn. 9 To 81/2023, resp. jeho výroku uvedeného pod bodem II. vyhovět a současně o této její žádosti o upuštění od výkonu peněžitého trestu rozhodnout tak, že jí bude vyhověno. Rovněž ani eventuální zrušení napadeného usnesení za současného vrácení věci Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí by nemohlo vést ke kladnému vyřízení její žádosti.
Odsouzená totiž svojí stížností směřuje pouze proti výroku pod bodem II. napadeného usnesení, jelikož pouze v rámci tohoto výroku rozhodoval Vrchní soud v Praze jako soud prvního stupně o její žádosti o upuštění od výkonu peněžitého trestu a pouze tento výrok je tak obecně napadnutelný stížností. Výrokem pod bodem I. napadeného usnesení ovšem vrchní soud současně v postavení stížnostního soudu (tj. soudu druhého stupně) potvrdil správnost usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 73 T 9/2020, kterým bylo rozhodnuto o přeměně (celého dosud nevykonaného) peněžitého trestu v trest odnětí svobody (v trvání 1.000 dnů za současného zařazení odsouzené pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou).
V důsledku tohoto již pravomocného rozhodnutí pak došlo k transformaci odsouzené původně uloženého peněžitého trestu jakožto majetkové sankce na („náhradní“) trest odnětí svobody, tedy jiný druh trestu.
12. Z obecného hlediska přitom platí, že po pravomocném rozhodnutí o přeměně původně uloženého a řádně nevykonaného peněžitého trestu (popř. jeho části) v („náhradní“) trest odnětí svobody je v ostatních ohledech dále třeba postupovat již v intencích této náhradní sankce, a to zejména ve vztahu ke všem otázkám spojeným se zajištěním jejího výkonu, včetně zvážení možnosti pro upuštění od výkonu této náhradní sankce, v níž byl původně uložený trest zákonným způsobem transformován. Pokud se tedy rozhodnutím o přeměně změnil druh původní sankce na sankci jiného druhu, je nezbytné této skutečnosti přizpůsobit i režim výkonu této sankce a po přeměně peněžitého trestu v trest odnětí svobody je tak nadále třeba aplikovat § 320 a násl. tr.
ř., tedy zákonný režim upravující podmínky výkonu trestu odnětí svobody (ježto původně uložený peněžitý trest přestal okamžikem právní moci rozhodnutí o jeho přeměně fakticky i právně existovat). Na výkon „náhradního“ (sekundárního) trestu odnětí svobody - nastupujícího po pravomocném rozhodnutí o přeměně na místo peněžitého trestu - tedy nelze duplicitně aplikovat dvojí režim (z pohledu hmotně právních i procesně právních podmínek spojených s výkonem určitého druhu sankce) vztahující se na dva různé druhy trestů.
Nadále je tak na něj (míněno na „náhradní“ trest odnětí svobody) potřeba nahlížet jako na jedinou sankci, a to navzdory skutečnosti, že i po takové přeměně může odsouzená odvrátit výkon trestu odnětí svobody tím, že původně uložený (a z právního hlediska již neexistující) peněžitý trest nebo jeho zbytek zaplatí, jelikož tuto výjimku z výše popsaného pravidla výslovně zakotvuje § 344 odst. 2 tr. ř. V takovém případě se však stále jedná o výkon „náhradní“ trestu odnětí svobody, který může být modifikován poskytnutím finančního plnění, a to do maximální výše odpovídající původně uloženému a díky přeměně již zaniklému peněžitému trestu.
I za této situace by se však např. otázka splnění zákonných podmínek pro zahlazení odsouzení řídila režimem „náhradního“ trestu odnětí svobody [viz § 105 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku] a nikoli režimem původně uloženého peněžitého trestu [viz § 69 odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s § 105 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku].
13. Z výše uvedeného je tak patrné, že za situace, kdy již bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 73 T 9/2020, ve spojení s výrokem pod bodem I. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 12. 2024, sp. zn. 9 To 81/2023, pravomocně rozhodnuto o přeměně peněžitého trestu na trest odnětí svobody, nebylo možno rozhodnout kladně o žádosti odsouzené o upuštění od výkonu peněžitého trestu, jelikož se tato žádost týká trestu již fakticky i právně neexistujícího, na jehož místo nastoupil „náhradní“ trest odnětí svobody. Alternativně k možnosti upuštění od výkonu peněžitého trestu (popř. jeho zbytku) tak po přeměně peněžitého trestu přichází v úvahu možnost žádost o upuštění od výkonu „náhradního“ trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku postupem podle § 327 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (a v ryze teoretické rovině též podle § 328 odst. 2 tr. ř.).
14. S ohledem na charakter odsouzenou podané stížnosti lze nad rámec výše uvedeného dále konstatovat, že se Nejvyšší soud s argumentací odsouzené ztotožňuje v tom směru, že rozhodnout o nařízení náhradního trestu odnětí svobody může soud pouze tehdy, pokud nepřichází v úvahu možnost upuštění od výkonu peněžitého trestu. Posouzením možnosti využití tohoto postupu upraveného v § 342a odst. 1 tr. ř. se ovšem fakticky zabýval při hodnocení majetkových poměrů odsouzené, potažmo důvodů vedoucích k nezaplacení žádné části peněžitého trestu, a odsouzenou tvrzené nedobytnosti peněžitého trestu nejen Vrchní soud v Praze v odůvodnění napadeného usnesení, ale před ním již Městský soud v Praze v odůvodnění svého usnesení ze dne 4.
10. 2023, sp. zn. 73 T 9/2020, a to v rámci rozhodování o splnění zákonných podmínek pro přeměnu nezaplaceného peněžitého trestu na trest odnětí svobody. Bez ohledu na skutečnost, zda se Nejvyšší soud se závěry Vrchního soudu v Praze stran posouzení podmínek pro upuštění od výkonu peněžitého trestu ztotožňuje či nikoli - neboť takováto úvaha by přesáhla rámec řádného stížnostního řízení a představovala by faktický přezkum již pravomocného rozhodnutí, což není za procesního stavu panujícího v nyní posuzované věci nikterak možné - dospěl Nejvyšší soud s ohledem na výše popsanou povinnost zkoumat tyto podmínky při rozhodování o přeměně peněžitého trestu na trest odnětí svobody k závěru, že tato argumentace měla být vrchním soudem správně vtělena do odůvodnění výroku pod bodem I., jímž vrchní soud rozhodoval o stížnosti odsouzené proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4.
10. 2023, sp. zn. 73 T 9/2020. Následně měla být písemně podaná žádost odsouzené o upuštění od výkonu peněžitého trestu zamítnuta nikoli proto, že nebyly věcně naplněny zákonné podmínky § 342a tr. ř., nýbrž proto, že s ohledem na předcházející výrok o zamítnutí stížnosti směřující proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o přeměně peněžitého trestu, již nepřichází v úvahu upuštění od výkonu tohoto druhu trestu (tj. peněžitého trestu) jakožto zaniklé sankce, na jejíž místo plnohodnotně nastoupil „náhradní“ trest odnětí svobody.
Ani toto pochybení však nepředstavuje takovou závadu napadeného rozhodnutí, jejíž odstranění by mohlo vést k jakékoli změně v postavení odsouzené, resp. ke kladnému rozhodnutí o její žádosti o upuštění od výkonu peněžitého trestu, a to právě s ohledem na výše uvedená obecná východiska vztahující se k právním následkům pravomocného rozhodnutí o přeměně peněžitého trestu na trest odnětí svobody.
15. S ohledem na výše uvedené je podle Nejvyššího soudu již jen obiter dictum vhodné konstatovat, že závěr Vrchního soudu v Praze o nenaplnění podmínek podle § 342 odst. 1 tr. ř., resp. jeho odůvodnění, nepovažuje Nejvyšší soud narozdíl od stěžovatelky za nepřesvědčivé, účelové či nepodložené. Argumentaci Vrchního soudu v Praze obsaženou v napadeném usnesení naopak shledal Nejvyšší soud za řádně podloženou, racionální a opodstatněnou, pročež nad rámec výše konstatovaného závěru o irelevantnosti žádosti odsouzené o upuštění od výkonu peněžitého trestu lze po věcné stránce plně odkázat na přesvědčivé odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu, když odsouzená v nyní projednávané stížnosti za současného vylíčení svých majetkových a osobních poměrů ve svém souhrnu opětovně namítá, že jí uložený peněžitý trest byl nedobytným fakticky po celou dobu jeho trvání a opětovně polemizuje s tím, zda byla dostatečně posouzena její majetková situace.
16. Závěrem tedy nelze než konstatovat, že Nejvyšší soud v rámci svého přezkumu jako soud stížnostní nezjistil v postupu ani ve stížností napadeném usnesení (resp. jeho části ve výroku pod bodem II.) Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 12. 2024, sp. zn. 9 To 81/2023, taková pochybení, která by měla vliv na procesní situaci odsouzené L. K., pročež byl z výše rozvedených důvodů nucen jí vznesené námitky podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodné zamítnout.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 5. 2025
JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu