11 Tz 106/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 26.
června 2001 stížnost pro porušení zákona, podanou ministrem spravedlnosti České
republiky v neprospěch obviněného D. B., proti usnesení státního zástupce
Okresního státního zastupitelství v Děčíně ze dne 19. 12. 2000, č. j. 2 Zt
897/2000-5, a rozhodl t a k t o :
Podle § 224 odst. 5 tr. ř. per analogiam se řízení o stížnosti pro porušení
zákona přerušuje, neboť soud má zato, že ustanovení § 272 tr. ř. je v rozporu s
čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, uveřejněné pod č. 2/1993 Sb.,
a věc se předkládá Ústavnímu soudu.
Pravomocným usnesením státního zástupce Okresního státního
zastupitelství v Děčíně ze dne 19. 12. 2000, č. j. 2 Zt 897/2000-5, bylo podle
§ 171 odst. 1 tr. ř., za použití § 174 odst. 2 písm. c) tr. ř. postoupena
trestní věc obviněného D. B., k projednání na Městský úřad ve Varnsdorfu, neboť
výsledky přípravného řízení ukázaly, že jde o skutek, který by mohl být
příslušným orgánem posouzen jako přestupek. Tohoto skutku, posuzovaného ve
sdělení obvinění jako trestný čin útoku na veřejného činitele podle § 155 odst.
1 písm. a) tr. zák., se měl obviněný dopustit tím, že dne 18. 6. 2000 ve V.,
okr. D., v městském parku mezi ulicemi N. a O., fyzicky napadl příslušníka
Policie ČR, J. V., a to údery do obličeje a kopy nohou do rozkroku v úmyslu
zabránit dokončení jeho služebního úkonu.
Státní zástupce své usnesení odůvodnil tak, že policisté v rozhodném
okamžiku nevykonávali pravomoc veřejného činitele, neboť obviněnému chtěli
pouze předat písemnost od Okresního soudu v Děčíně, a že tedy z jejich strany
nedošlo k úkonům, které by bylo možno označit za výkon pravomoci veřejného
činitele. Poukázal přitom zejména na příslušná ustanovení zák. č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky.
Proti tomuto pravomocnému usnesení podal ministr spravedlnosti České republiky
stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného. V této stížnosti pro
porušení zákona ministr spravedlnosti navrhuje, aby Nejvyšší soud vyslovil, že
napadeným usnesením byl porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., § 155
odst. 1 písm. a) tr. zák. a § 89 odst. 9 tr. zák., dále v ustanoveních § 171
odst. 1 tr. ř. ve prospěch obviněného D. B. Dále ministr spravedlnosti
navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil
a dále aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř. Ve stížnosti pro porušení
zákona ministr spravedlnosti zdůrazňuje, že tato stížnost byla podána za
podmínek stanovených v ustanovení § 272 odst. 1 tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku se poukazuje na to, že se
státní zástupce ve svém usnesení nevypořádal se skutečností, že příslušník
Policie ČR J. V. v rozhodné době vykonával službu a v jejím rámci byl pověřen v
souladu s ustanovení § 62 odst. 2 tr. ř. doručit jako policejní orgán do
vlastních rukou zásilku okresního soudu. Pokud příslušník policie koná procesní
výkon v souladu s ustanovením § 62 odst. 2 tr. ř. a v této souvislosti
zjišťoval s využitím ustanovení § 13 odst. 5, zákona o Policii ČR, totožnost
osoby, podílel se jako příslušník ozbrojeného sboru na plnění úkolu společnosti
a státu a používal při tom svěřené pravomoci. Pokud tedy obviněný na něj
fyzicky zaútočil, dopustil se trestného činu útoku na veřejného činitele podle
§ 155 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. ř. správnost všech výroků
napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo a dospěl k závěru, že
zákon byl porušen ve prospěch obviněného mimo jiné i z důvodů uvedených ve
stížnosti pro porušení zákona, a to způsobem, který by odůvodňoval vedle
vyslovení porušení zákona i zrušení vadného rozhodnutí. V takovém případě
Nejvyšší soud ke zrušení vadného rozhodnutí opravňuje ustanovení § 272 tr. ř. a
splnění podmínek tohoto ustanovení.
Ze žádosti o vyjádření zaslané podle § 49 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o
Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dne 11. června 2001 Ústavním
soudem předsedkyni Nejvyššího soudu, však bylo zjištěno, že III. senát
Ústavního soudu přerušil řízení o ústavní stížnosti v jedné trestní věci a věc
předložil k rozhodnutí plénu Ústavního soudu s návrhem na zrušení ustanovení §
272 tr. ř., neboť dospěl k závěru, že toto ustanovení je v rozporu s ústavním
pořádkem.
Po zjištění uvedeného postoje jednoho ze senátů Ústavního soudu k otázce
ústavnosti citovaného ustanovení trestního řádu, jehož aplikace v projednávané
věci připadá v úvahu, zvážil senát Nejvyššího soudu svůj další postup při
projednání této stížnosti pro porušení zákona.
Podle názoru senátu Nejvyššího soudu je institut stížnosti pro porušení zákona
v rozporu s koncepcí demokratického právního státu, protože právo použít tohoto
mimořádného opravného prostředku je svěřeno pouze do rukou představitele
exekutivy - ministra spravedlnosti. Obviněný se nemůže domoci podání tohoto
mimořádného opravného prostředku ve svůj prospěch ani v případech flagrantního
závažného porušení zákona a je odkázán na rozhodnutí ministra spravedlnosti.
Ten, až na ojedinělé výjimky plynoucí z rehabilitačního zákona, nemá povinnost
tento mimořádný opravný prostředek použít. Je na jeho zvážení, zda došlo k
porušení zákona a zda se jedná o tak závažné porušení, že vyžaduje zásah do
principu stability soudního rozhodnutí.
Lze tedy konstatovat, že se jedná o institut, který by neměl mít místo v
moderním trestním řádu. Všechny uvedené nedostatky vystupují ještě více do
popředí u stížností pro porušení zákona, podávaných v neprospěch obviněných, a
to zejména v případech, když jsou tímto mimořádným opravným prostředkem
napadána meritorní rozhodnutí orgánů přípravného řízení. Senát Nejvyššího soudu
proto dospěl k názoru, že existence tohoto institutu je popřením rovnosti všech
účastníků řízení vyjádřené v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a
nerespektuje právo na spravedlivý proces garantované čl. 6 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod. Zákonnou možností Nejvyššího soudu České
republiky zrušit v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané ministrem
spravedlnosti v neprospěch obviněného pravomocné rozhodnutí vyšetřovatele nebo
státního zástupce o zastavení trestního stíhání nebo postoupení věci jinému
orgánu a přikázat orgánům činným v přípravném řízení, aby v trestním stíhání
pokračovaly, je navíc zásadním způsobem prolomena zásada obžalovací, jež je
vůdčí zásadou trestního řízení v právním státě. Z uvedených důvodů není možno
podle názoru senátu Nejvyššího soudu tolerovat institut stížnosti pro porušení
zákona v neprospěch obviněného.
Senát Nejvyššího soudu České republiky dospěl po těchto úvahách k závěru, že
ustanovení § 272 tr. ř., které dává Nejvyššímu soudu ve věci, ve které nebyl
zákon porušen v neprospěch obviněného, vedle oprávnění přijmout tzv. akademický
výrok o porušení zákona i zrušovací kompetenci, je v rozporu s uvedenými články
Listiny a Úmluvy. Jelikož jde o ustanovení trestního řádu, jehož uplatnění v
této trestní věci připadá v úvahu, přerušil Nejvyšší soud podle § 224 tr. ř.
per analogiam řízení o stížnosti pro porušení zákona a předložil věc Ústavnímu
soudu, aby posoudil ústavnost tohoto ustanovení trestního řádu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není žádný opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. června 2001
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch