11 Tz 27/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 1.
března 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Draštíka a soudců JUDr.
Karla Hasche a JUDr. Stanislava Rizmana stížnost pro porušení zákona, kterou
podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného B. Č., proti
rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 20. 10. 1988, sp. zn. Tzv 27/88,
v trestní věci vedené u bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně pod sp. zn.
3 T 103/88, a podle § 268 odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř. a § 271 odst. 1
tr. ř., za splnění podmínek § 30 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní
rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, rozhodl t a k t o :
Rozsudkem bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 20. 10. 1988, sp. zn. Tzv
27/88, b y l v neprospěch obviněného B. Č. p o r u š e n z á k o n v ustanovení
§ 267 odst. 1 tr. ř., a v řízení, jež mu předcházelo v ustanovení § 269 odst. 1
tr. zák., a to i z důvodů uvedených v § 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní
rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.
Tento rozsudek a rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně
ze dne 6. 6. 1988, sp. zn. 3 T 103/88, se z r u š u j í .
Zrušují se také další rozhodnutí, na zrušené rozsudky obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 226 písm. b) tr. ř. se obviněný B. Č., zprošťuje obžaloby pro skutek
spočívající v tom, že ačkoliv dne 10. 3. 1988 osobně převzal povolávací rozkaz
řady C, vydaný OVS V., podle kterého byl povinen nejpozději do 12.00 hodin dne
1. 4. 1988 nastoupit k VÚ S. k vykonání vojenské základní služby, takto v
úmyslu vyhnout se trvale vojenské službě neučinil ani do 24 hodin po uplynutí
lhůty stanovené v povolávacím rozkaze, čímž měl spáchat trestný čin
nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., ve znění
platném do 30. 11. 1999.
Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 6. 6. 1988, sp.
zn. 3 T 103/88, byl obviněný B. Č. uznán vinným trestným činem nenastoupení
služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák. (ve znění platném do
30. 11. 1999), jehož se podle zjištění soudu dopustil v podstatě tak, že
ačkoliv dne 10. 3. 1988 osobně převzal povolávací rozkaz řady C, vydaný OVS ve
V., podle kterého byl povinen nejpozději do 12.00 hod. dne 1. 4. 1988 nastoupit
k VÚ S., k vykonání vojenské základní služby, takto v úmyslu vyhnout se trvale
vojenské službě neučinil ani do 24 hod. po uplynutí lhůty stanovené v
povolávacím rozkaze. Za to mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v
trvání 1 roku s výkonem v první nápravně výchovné skupině. Tento rozsudek nabyl
právní moci v řízení před soudem prvního stupně dne 29. 6. 1988.
Proti tomuto rozsudku podal bývalý generální prokurátor ČSSR ve prospěch
obviněného B. Č. stížnost pro porušení zákona, kterou zaměřil proti výroku o
trestu odnětí svobody. Namítl, že uložený trest je ve zřejmém nepoměru ke
stupni nebezpečnosti pro společnost a poměrům pachatele. Podanou stížnost pro
porušení zákona projednal bývalý Nejvyšší soud ČSSR a rozsudkem ze dne 20. 10.
1988, sp. zn. Tzv 27/88, vyslovil porušení zákona v ustanoveních § 23 odst. 1
tr. zák. a § 31 odst. 1 tr. zák. v neprospěch obviněného, výše citovaný
rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně zrušil ve výroku o trestu
odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a při nezměněném výroku o vině sám uložil
obviněnému B. Č. podle § 269 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 1
roku, jehož výkon byl obviněnému podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let. Pro
úplnost lze dodat, že usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze
dne 4. 11. 1988, č. j. 3 T 103/88-88, bylo rozhodnuto o tom, že obviněný B. Č.
je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 27. 10. 1988, a podle čl. I
odst. 1 písm. e) a čl. III rozhodnutí prezidenta republiky o této amnestii mu
byl prominut trest odnětí svobody s tím, že se na něj hledí, jako by nebyl
odsouzen.
Proti výše označenému rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSSR podal ministr
spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného B. Č. stížnost pro
porušení zákona. Porušení zákona spatřuje v tom, že bývalý Nejvyšší soud ČSSR
porušil ustanovení § 267 odst. 1 tr. ř., neboť nesplnil v celém rozsahu
přezkumnou povinnost z tohoto ustanovení vyplývající. Konkrétně stížnost pro
porušení zákona vytýká, že bývalý Nejvyšší soud ČSSR řádně nevyhodnotil tu
skutečnost, že obviněný B. Č. byl podle zjištění znalců z oboru zdravotnictví,
odvětví psychiatrie v době spáchání trestné činnosti ze zdravotních důvodů
dočasně neschopen výkonu vojenské služby. Podle ministra spravedlnosti tato
okolnost natolik snižovala společenskou nebezpečnost jednání obviněného, že
její stupeň nebyl v žádném případě vyšší než nepatrný. Bývalý Nejvyšší soud
ČSSR však k této okolnosti nesprávně přihlédl jen v souvislosti se závěrem, že
výše citovaným rozsudkem vojenského obvodového soudu byl porušen zákon ve
výroku o trestu, a přitom dále zdůraznil, že obviněný B. Č. nevěděl o tom, že
je ze zdravotních důvodů dočasně neschopen výkonu vojenské služby, a že
vojenskou službu nenastoupil z důvodu svého náboženského přesvědčení. Podle
názoru stěžovatele došlo k porušení zákona též v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.,
a to i v řízení, které napadenému rozsudku předcházelo.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby
Nejvyšší soud vyslovil namítané porušení zákona, aby napadený rozsudek, jakož i
rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 6. 6. 1988, sp. zn.
3 T 103/88, zrušil, a současně aby zrušil i rozhodnutí na zrušená rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu. Dále pak navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle § 271 odst. 1 tr.
ř. V tomto směru zástupce Nejvyššího státního zastupitelství přítomný veřejnému
zasedání u Nejvyššího soudu navrhl, aby Nejvyšší soud sám rozhodl tak, že se
obviněný z důvodu uvedeného v § 226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud\") přezkoumal podle §
267 odst. 1 tr. ř. na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona správnost
všech výroků napadeného rozsudku, jakož i správnost řízení, které mu
předcházelo, a poté shledal, že zákon skutečně porušen byl, a to nejen z těch
důvodů, které jsou ve stížnosti pro porušení zákona uvedeny.
Trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr.
zák., ve znění platném do 30. 11. 1999, se dopustí ten, kdo v úmyslu vyhnout se
trvale vojenské činné službě nebo zvláštní službě nenastoupí službu v
ozbrojených silách do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím
rozkazu.
S ohledem na to, že stížnost pro porušení zákona směřuje proti rozhodnutí
bývalého Nejvyššího soudu ČSSR o stížnosti pro porušení zákona, tak je třeba
připomenout jednak již výše citované ustanovení § 267 odst. 1 tr. ř. o obsahu a
rozsahu přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu v řízení o stížnosti pro porušení
zákona, jednak ustanovení § 266 odst. 7 tr. ř., podle něhož není stížnost pro
porušení zákona přípustná proti rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona.
Z výše uvedeného vyplývá, že Nejvyšší soud před vlastním přezkoumáním věci, z
hledisek naznačených v ustanovení § 267 odst. 1 tr. ř., se především musel v
posuzované věci zabývat otázkou přípustnosti stížnosti pro porušení zákona
směřující proti rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona, a to s ohledem na
znění § 266 odst. 7 tr. ř.
Výjimka z výše citovaného ustanovení § 266 odst. 7 tr. ř. je obsažena v § 30
odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o soudní rehabilitaci\"). Podle tohoto ustanovení
platí, že i v jiných věcech, než jsou uvedeny v zákoně o soudní rehabilitaci,
je generální prokurátor (podle současné právní úpravy ministr spravedlnosti)
povinen podat stížnost pro porušení zákona, jestliže přezkoumáním zjistí, že k
porušení zákona došlo z důvodů uvedených v ustanovení § 1 tohoto zákona,
přičemž tomuto postupu nebrání skutečnost, že Nejvyšší soud věc rozhodl ke
stížnosti pro porušení zákona. Ostatně podaná stížnost pro porušení zákona
odkazuje právě na znění ustanovení § 30 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci.
Podle § 1 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci platí, že mimo jiné je účelem
zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy
demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody
zaručené Ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních
právních normách zákon označoval za trestné.
Podle § 1 odst. 2 téhož zákona platí, že činy, které směřovaly k uplatnění práv
a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci
lidských práv a navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických
právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu
s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo, také jejich trestní
stíhání a trestání.
Jak již bylo výše naznačeno bylo nutno se především zabývat tím, zda v
posuzované věci vůbec přichází v úvahu aplikace ustanovení § 30 odst. 2 zákona
o soudní rehabilitaci s těmi zákonnými důsledky, které spočívají v možnosti
vyloučit překážku vyplývající z ustanovení § 266 odst. 7 tr. ř.
Nejvyšší soud má za to, že ze znění § 30 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci
(„..i v jiných věcech..\") lze dovodit, že toto ustanovení se vztahuje jak na
trestné činy, které nejsou vyjmenovány v zákoně o soudní rehabilitaci (tzv.
trestné činy nerehabilitovatelné), tak i na trestné činy, na které se tento
zákon vztahuje (tzv. trestné činy rehabilitovatelné). U posléze uvedených
trestných činů ovšem pouze v případě, pokud k dosažení účelu zákona o soudní
rehabilitaci nedošlo postupem předpokládaným v oddíle třetím tohoto zákona (u
odsuzujících soudních rozhodnutí za trestné činy uvedené v oddílu druhém zákona
došlo k jejich zrušení přímo ex lege dnem účinnosti zákona a rozhodnutí soudu
zde má jen deklaratorní povahu, takže úvahy o aplikaci § 30 odst. 2 zákona o
soudní rehabilitaci zde vůbec nepřichází do úvahy). To znamená, že i ve věcech
týkajících se pravomocných soudních rozhodnutí vyhlášených v době od 25. února
1948 do 1. ledna 1990 o trestných činech uvedených v oddíle třetím tohoto
zákona, v nichž se kupř. vůbec nekonalo přezkumné řízení podle oddílu třetího
zákona o soudní rehabilitaci, lze s poukazem na ustanovení § 30 odst. 2 zákona
podat stížnost pro porušení zákona, a pokud jsou zde důvody uvedené v § 1
zákona je příslušný orgán (ministr spravedlnosti) povinen tak učinit a v
takovém případě podání stížnosti pro porušení zákona nebrání ani ustanovení §
266 odst. 7 tr. ř. (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12.
1999, sp. zn. 7 Tz 188/99, uveřejněný pod č. 13/2001 Sb. s. rozh. a stan.).
Jestliže postup podle § 30 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci se uplatní u
trestných činů nerehabilitovatelných, tak tím spíše tento závěr platí ohledně
trestných činů uvedených v oddíle třetím zákona o soudní rehabilitaci, u nichž
ke zrušení soudního rozhodnutí nedošlo v přezkumném řízení (arg. a maiore ad
minus). Implicitně je tento závěr pak obsažen i v nálezu Ústavního soudu, sp.
zn. II. ÚS 285/97. Tyto závěry Nejvyššího soudu je třeba zdůraznit proto, že
právě trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených službách podle § 269 odst.
1 tr. zák. je vyjmenován v oddíle třetím /§ 4 písm. e)/ zákona o soudní
rehabilitaci.
Z obsahu spisu pak vyplývá, že obviněný B. Č. nenastoupil výkon základní
vojenské služby ani do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v řádně doručeném
povolávacím rozkazu, a to výlučně z důvodu svého náboženského přesvědčení. V
tomto směru lze poukázat na neměnné výpovědi obviněného učiněné jak v
přípravném řízení, tak v řízení před soudem. Na základě těchto výpovědí
obviněného a dalších důkazů objektivní povahy vojenský obvodový soud dospěl k
jednoznačnému závěru, že obviněný odmítl nastoupit vojenskou službu z důvodu
svědomí a náboženského vyznání (viz č. l. 58-59 spisu). Shodný závěr o důvodech
nenastoupení základní vojenské služby vyplývá též z odůvodnění napadeného
rozsudku (č. l. 76 spisu). Skutkové závěry obou soudů, podle nichž obviněný B.
Č. nenastoupil k výkonu základní vojenské služby v úmyslu se jí trvale vyhnout
z důvodu svého náboženského přesvědčení, jsou správné a mají oporu v
provedených důkazech. Stejně tak nic nelze vytknout zjištění, učiněnému
především na podkladě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví
psychiatrie (č. l. 15-34 spisu), že obviněný B. Č. byl s ohledem na svůj
zdravotní stav v době činu dočasně neschopen výkonu základní vojenské služby.
Nejvyšší soud přisvědčil podané stížnosti pro porušení zákona v tom, že jak
vojenský obvodový soud, tak Nejvyšší soud ČSSR nedostatečně hodnotily ten fakt,
že obviněný byl v době činu dočasně zdravotně nezpůsobilý k výkonu základní
vojenské služby. Touto okolností se vůbec nezabývaly z hlediska naplnění
materiální podmínky trestnosti činu (§ 3 odst. 2 tr. zák.) a v důsledku toho
nesprávně posoudily stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost jako
vyšší než nepatrný. Za těchto okolností (tj. obviněný odmítl nastoupit výkon
vojenské služby z důvodu svého náboženského přesvědčení, přičemž byl v té době
dočasně nezpůsobilý výkonu takové služby) už samotné přecenění stupně
společenské nebezpečnosti činu se záměrem trestně postihovat osoby, které z
náboženských důvodů odmítaly nastoupit vojenskou službu, naplňuje důvody
předpokládané v ustanovení § 1 zákona o soudní rehabilitaci, a podle názoru
Nejvyššího soudu je už tímto opodstatněno na podkladě ustanovení § 30 odst. 2
zákona o soudní rehabilitaci prolomení principu vyplývajícího z ustanovení §
266 odst. 7 tr. ř.
Pro úplnost lze dodat, že napadený rozsudek, zjištění, že obviněný, ačkoliv o
tom nevěděl, byl v době činu dočasně nezpůsobilý k výkonu základní vojenské
služby, nechal stranou z hlediska úvah o naplnění materiální stránky trestného
činu i z pohledu trestnosti, tzv. nezpůsobilého pokusu trestného činu v
důsledku skutkového omylu pozitivního na straně pachatele.
Ovšem tyto úvahy by byly na místě jen za předpokladu, že čin obviněného by
bylo možno v tomto konkrétním případě pokládat za trestný. Samozřejmě lze
obecně připustit, že pachatel trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených
silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., ve znění platném do 30. 11. 1999, z
různých důvodů nenastoupí základní vojenskou službu. V posuzované věci je však
zcela jednoznačně zjištěno, že obviněný odmítl nastoupit základní vojenskou
službu jen z toho důvodu, že výkon vojenské služby byl v rozporu s jeho
náboženským přesvědčením. Oba soudy nesprávně dospěly k závěru, že jimi
zjištěný skutkový stav věci lze podřadit pod ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák.
Čin obviněného směřoval tedy k uplatnění základního práva občana, zaručeného mu
Ústavou a ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v dalších mezinárodních
paktech zaručujících občanská a politická práva (viz např. nález Ústavního
soudu, sp. zn. II. ÚS 285/97, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 1999, sp.
zn. 7 Tz 17/99, a ze dne 16. 9. 1999, sp. zn. 7 Tz 125/99). Obviněný svým
jednáním pouze uplatňoval právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení
podle Ústavy. Je třeba připomenout, že čl. 32 odst. 1 tehdy platné Ústavy ČSSR
z roku 1960 (č. 100/1960 Sb.) zaručoval občanům svobodu vyznání. Odstavec 2
téhož stanovení pak stanovil, že náboženská víra nebo přesvědčení nemůže být
důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost, která je mu
uložena zákonem. Svoboda vyznání a svědomí sice byla Ústavou formálně zaručena,
ovšem norma nižší právní síly (zákon), kterou by realizace této, ústavou
garantované, svobody byla zajištěna, vydána nebyla, a naopak, ustanovení jiných
norem nižší právní síly (např. branný zákon č. 92/1949 Sb.) tuto svobodu
prakticky likvidovaly. Jestliže zákonodárce nestanovil žádnou alternativu k
tomu, aby obviněný mohl dostát svým zákonným povinnostem, aniž by tím současně
popřel své náboženské přesvědčení zaručené mu Ústavou, tak nebylo možno takové
jednání pokládat za trestný čin (§ 1 odst. 1, 2 zákona o soudní rehabilitaci).
V tomto směru lze dále poukázat na čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv,
dále pak na čl. 8 odst. 3 písm. c) bod ii) a čl. 18 Mezinárodního paktu o
občanských a politických právech (uveřejněn pod 120/1976 Sb.). Přitom nelze
přehlédnout, že posléze uvedený Mezinárodní pakt, který byl v době spáchání
posuzovaného činu pro tehdejší ČSSR právně závazný, umožňuje podrobit
náboženskou svobodu nebo víru jen takovým zákonným omezením, jež jsou nutná k
ochraně veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo základních práv a svobod.
Už vůbec tedy nelze přijmout takovou zákonnou úpravu, která by absolutně
popřela tyto svobody. Pokud čl. 8 odst. 3 písm. c) bod ii) tohoto Paktu
nevylučuje existenci právní úpravy, neumožňující náhradní službu za službu
vojenskou, tak na základě tohoto ustanovení nelze dovozovat možnost popření
svobody náboženského přesvědčení cestou kriminalizace činu, kterým občan
realizuje své právo na svobodu vyznání. Proto za situace, kdy zde nebyla
alternativa k výkonu základní vojenské služby pro případ, že její výkon by vedl
k popření náboženského přesvědčení občana (obviněný v době činu, na rozdíl od
současné právní úpravy, neměl zákonnou možnost odmítnout výkon vojenské služby
a zvolit alternativní službu), pak nebylo možno čin občana, kterým jen
realizoval Ústavou a mezinárodními úmluvami zaručené svobody, pokládat za
trestný čin.
Je tedy zřejmé, že na posuzovanou věc se vztahuje ustanovení § 1 odst. 1, 2
zákona o soudní rehabilitaci. Toto zjištění pak ovšem vede nejen k závěru o
přípustnosti stížnosti pro porušení zákona směřující proti rozhodnutí
Nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení zákona, ale logicky též současně i k
závěru o důvodnosti podaného opravného prostředku.
Z důvodů výše již podrobně rozvedených tedy Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2
tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem byl v neprospěch obviněného B. Č.
porušen zákon, neboť bývalý Nejvyšší soud ČSSR plně nedostál své přezkumné
povinnosti vyplývající z ustanovení § 267 odst. 1 tr. ř. a nenapravil tak
pochybení, jehož se dopustil bývalý Vojenský obvodový soud v Brně, pokud
posoudil čin obviněného jako trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených
silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., v tehdy platném znění. K porušení zákona
přitom došlo z důvodů předpokládaných ustanovením § 1 zákona o soudní
rehabilitaci.
V souladu s ustanovením § 269 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud zrušil napadený
rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 20. 10. 1988, sp. zn. Tzv 27/88,
jakož i rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 6. 6. 1988,
sp. zn. 3 T 103/88. Současně byla zrušena i všechna další rozhodnutí, na
zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Již výše bylo uvedeno, že v řízení před soudy byl skutkový stav věci zjištěn
správně. Proto za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 271 odst. 1 tr. ř.
mohl Nejvyšší soud ve věci sám znovu rozhodnout. Jestliže skutek, pro který je
obviněný postaven před soud není trestným činem, a to z důvodů, které byly výše
již podrobně uvedeny, rozhodl Nejvyšší soud tak, že obviněného B. Č. pro tento
skutek, který je blíže popsán ve výroku tohoto rozsudku, v němž byl spatřován
trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr.
zák., ve znění platném do 30. 11. 1999, obžaloby z důvodu uvedeného v § 226
písm. b) tr. ř. zprostil.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není stížnost pro porušení zákona přípustná.
V Brně dne 1. března 2001
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík