11 Tz 35/2012-49
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 9. srpna 2012 v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Draštíka a soudců JUDr. Karla Hasche a JUDr. Petra Šabaty stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného M. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 14 To 78/2011, kterým bylo rozhodnuto o odvolání obviněného podaném proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 49 T 3/2011, a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 270 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř., takto:
I. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 14 To 78/2011, a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanovení § 120 odst. 1 písm. c), odst.3, § 254 odst. 1, § 259 odst. 3 tr. ř. a v článku 3 odst. 1, 2 a 4 Dodatkového protokolu (uveřejněný pod č. 26/2003 Sb. m. s.) k Úmluvě o předávání odsouzených osob (uveřejněná pod č. 553/1992 Sb.) v neprospěch obviněného M. K. II. K odvolání obviněného se výrok rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 14 To 78/2011, v bodě I. doplňuje tak, že citovaný cizozemský rozsudek se uznává také na základě Úmluvy o předávání odsouzených osob (uveřejněná pod č. 553/1992 Sb.) a čl. 3 odst. 1, 2 jejího Dodatkového protokolu (uveřejněný pod č. 26/2003 Sb. m. s.), přičemž trestných činů, jejichž zákonné pojmenování je uvedeno v doplňovaném rozsudku, se dopustil tím, že částečně sám, částečně za vědomé a chtěné spolupráce s dalšími osobami na území Rakouské republiky (ve F., K., G. a S.) v noci z 1. 11. na 2. 11. 2003 odcizil dvě motorová vozidla v celkové hodnotě 88.876,05 EUR, a k dalším dvěma vozidlům odcizil tabulky s poznávací značkou, dále v noci z 11. 4. na 12. 4. 2004 se pokusil vloupáním odcizit dvě další motorová vozidla v hodnotě 165.000,- EUR, a pak dne 15. 10. 2009 se pokusil odcizit další čtyři motorová vozidla nezjištěné hodnoty, přičemž se při zatýkání bránil zákroku policejního orgánu, na něhož zaútočil šroubovákem, aniž došlo ke zranění.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 49 T 3/2011, bylo rozhodnuto tak, že se podle § 452 odst. 2 tr. ř. uznává na území České republiky rozsudek Zemského soudu v Leobenu, Rakouská republika, ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. 13 Hv 168/09p, ve spojení s rozsudkem Vrchního zemského soudu v Grazu, Rakouská republika, ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 9 Bs 141/10v, jimiž byl obviněný uznán vinným ze spáchání trestného činu závažné výdělečné těžké krádeže vloupáním podle § 127, § 128 odst. 1, č. 4, odst. 2, § 129 rakouského trestního zákona, částečně ve stádiu pokusu podle § 15 rakouského trestního zákona, a trestného činu odporu proti státní moci podle § 269 odst. 1 rakouského trestního zákona, za něž mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti roků, přičemž podle právního řádu České republiky by jeho jednání bylo kvalifikováno jako vícečinný souběh trestných činů krádeže podle § 247a odst. 1, odst. 2, písm. b), písm. c) trestního zákona č. 140/1961 Sb. a útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1, písm. a), odst. 2, písm. a) trestního zákona č. 140/1961 Sb.
Dále bylo tímto rozsudkem krajského soudu rozhodnuto tak, že podle § 451 odst. 3 tr. ř. a článku 10 odst. 1 Úmluvy o předávání odsouzených osob ze dne 21. března 1983, uveřejněné pod číslem 553/1992 Sb., se ve výkonu trestu bude pokračovat bez jeho přeměny.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 14 To 78/2011, byl z podnětu odvolání obviněného, rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 49 T 3/2011, zrušen v celém rozsahu a vrchní soud podle § 452 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 452 odst. 2 tr. ř. se v trestní věci odsouzeného M. K. uznává na území České republiky rozsudek Zemského soudu v Leobenu, v Rakousku, ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. 13 Hv 168/09p, ve spojení s rozsudkem Vrchního zemského soudu v Grazu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 9 Bs 141/10v, jimiž byl M. K. uznán vinným trestným činem závažné výdělečné těžké krádeže vloupáním podle § 127, § 128 odst. 1, č. 4, odst. 2, § 129 č. 1, 3 a § 130 rakouského trestního zákona, zčásti ve stádiu pokusu podle § 15 rakouského trestního zákona a trestným činem odporu proti státní moci dle § 269 odst. 1 rakouského trestního zákona, za něž mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti roků.
Dále bylo tímto rozsudkem vrchního soudu rozhodnuto tak, že podle § 451 odst. 3 tr. ř. se bude pokračovat ve výkonu trestu odnětí svobody bez jeho přeměny.
Proti citovanému rozsudku vrchního soudu podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného M. K.
Především uvedl, že rozhodnutí o uznání cizozemského rozhodnutí na území České republiky se může opírat o různý právní základ, kterým může být mezinárodní smlouva, a to dvoustranná či vícestranná, a při neexistenci mezinárodní smlouvy vnitrostátní úprava v hlavě XXV. oddílu sedmém tr. ř. Různé právní základy pak mohou stanovit pro uznání cizozemského rozhodnutí různé podmínky a s tím související různé právní důsledky. Proto je důležité, aby výrok uznávacího rozsudku obsahoval odkaz na právní základ pro uznání cizozemského rozhodnutí. Z článku 22 odst. 4 Úmluvy o předávání odsouzených osob ze dne 21. 3. 1983, publikované pod č. 553/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“) přitom vyplývá, že přichází- li v úvahu více právních základů pro uznání cizozemského rozhodnutí, pak volba mezi nimi přísluší dožadujícímu státu.
Za právní základ pro uznání cizozemského rozhodnutí byla v případě obviněného určena Úmluva ve spojení s Dodatkovým protokolem ze dne 18. 12. 1997, publikovaným pod č. 26/2003 Sb. m. s. (dále jen Dodatkový protokol).
Dále ministr spravedlnosti poukázal na současnou judikaturu týkající se uznávání cizozemských rozsudků v případech, kdy je postupováno na základě Úmluvy, a to za situace, kdy obviněný nedal souhlas s předáním.
Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. 11 Tz 16/2008, publikovaného pod č. 39/2009 Sb. rozh. tr., je nutné, aby ve výroku rozhodnutí o uznání cizozemského rozhodnutí podle článku 3 odst. 1, 2 Dodatkového protokolu bylo jednak citováno ustanovení článku 3 odst. 1, 2 Dodatkového protokolu, a dále aby zde byl popsán skutek, o kterém bylo rozhodnuto uznávaným cizozemským rozhodnutím.
Krajský soud v Ústí nad Labem opřel uznávací výrok svého (posléze odvolacím soudem zrušeného) rozsudku ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 49 T 3/2011, toliko o ustanovení § 452 odst. 2 tr. ř. a výrok o pokračování ve výkonu trestu o § 451 odst. 3 tr. ř. a článek 10 odst. 1 Úmluvy. V odůvodnění rozhodnutí pak odkazuje na Smlouvu (ač ta rakouskou stranou zvolena nebyla) i Úmluvu a její Dodatkový protokol. Naproti tomu však výrok rozsudku na žádnou mezinárodní smlouvu neodkazuje, přičemž citace ustanovení článku 3 odst. 1, 2 Dodatkového protokolu, stejně jako popis skutku, o kterém bylo rozhodnuto uznávaným cizozemským rozhodnutím, ve výroku tohoto rozsudku chybí.
Uvedené vady rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem nenapravil ani odvolací Vrchní soud v Praze, neboť rozhodl (v daném ohledu) shodným způsobem jako soud prvního stupně.
Ministr spravedlnosti tedy uvedl, že zmíněným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl porušen zákon v neprospěch obviněného, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud
1. podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 14 To 78/2011, a v řízení jemu předcházejícím byl porušen zákon v neprospěch obviněného M. K., a to v článku 3 odst. 1, 2 a 4 Dodatkového protokolu.
2. podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 14 To 78/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
3. a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř. a věc přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, jakož i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, a shledal, že je důvodná.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 49 T 3/2011, jakož i rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 14 To 78/2011, bylo rozhodnuto v podstatě věcně správně v souladu se zákonem a příslušnými mezinárodními smlouvami. V tomto směru neuplatňuje ani ministr spravedlnosti žádné výtky.
Především je možno souhlasit s názorem uvedeným ve stížnosti pro porušení zákona, že je důležité, aby výrok uznávacího rozsudku obsahoval úplný odkaz na právní základ pro uznání cizozemského rozhodnutí. Takové vyjádření v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem chybí. V tomto případě je to nejen trestní řád České republiky, ale i Úmluva ve spojení s Dodatkovým protokolem, zejména jeho Článkem 3 odstavci 1., 2., a 4., následujícího znění:
Odst. 1. „Na žádost odsuzujícího státu může vykonávající stát v souladu s ustanoveními tohoto článku souhlasit s předáním odsouzené osoby bez jejího souhlasu, pokud rozhodnutí, kterým byla odsouzena, nebo správní rozhodnutí vydané v důsledku tohoto odsouzení, zahrnuje příkaz k vyhoštění, vypovězení nebo jiné opatření, v jehož důsledku tato osoba nebude moci dále setrvávat na území odsuzujícího státu poté, co byla propuštěna.“
Odst. 2. „Vykonávající stát nedá svůj souhlas pro účely odstavce 1, aniž by vzal v úvahu stanovisko odsouzené osoby.“
Odst. 4. „Jakákoliv osoba předávaná podle ustanovení tohoto článku nebude stíhána, odsouzena anebo zadržena, pokud jde o výkon trestu nebo příkaz k zadržení v souvislosti s jakýmkoli jiným trestným činem spáchaným před předáním, než je ten, za který byl vykonávaný trest uložen, a ani nebude z jiného důvodu omezována její osobní svoboda, s výjimkou těchto případů:
a. pokud stát, v němž došlo k odsouzení, souhlasí; žádost o souhlas bude podána spolu se všemi příslušnými doklady prohlášením učiněným obviněnou osobou před soudem; souhlas bude udělen tehdy, jestliže trestný čin, pro který je vyžadována, by sám o sobě byl předmětem vydání podle práva odsuzujícího státu, anebo pokud by vydání bylo vyloučeno pouze z důvodu výše trestu;
b. pokud odsouzená osoba, která měla možnost opustit území vykonávajícího státu, tak v průběhu 45 dnů od svého propuštění neučinila, anebo se na jeho území opět vrátila poté, co je opustila.“
Právě výše uvedené vyjádření skutečností rozhodných pro uplatnění zásady speciality ve smyslu čl. 3 odst. 4 Dodatkového protokolu chybí ve výroku rozsudku soudů obou stupňů. Publikované rozhodnutí Nejvyššího soudu, na které poukazuje ministr spravedlnosti, uvádí, že je nutné, aby ve výroku rozhodnutí o uznání cizozemského rozhodnutí podle článku 3 odst. 1, 2 Dodatkového protokolu, tedy v případě, kdy je předání odsouzeného uskutečňováno bez jeho souhlasu, bylo jednak citováno ustanovení výše uvedeného článku 3 odst. 1, 2 Dodatkového protokolu, které to umožňuje, a dále aby zde byl popsán skutek, o kterém bylo rozhodnuto uznávaným cizozemským rozhodnutím. Splněním těchto dvou uvedených požadavků je totiž podmíněno náležité uplatnění zásady speciality ve smyslu čl. 3 odst. 4 Dodatkového protokolu, neboť citace článku 3 odst. 1, 2 Dodatkového protokolu označuje právní základ pro uznání cizozemského rozhodnutí, od něhož se odvíjí uplatnění zásady speciality, a popis skutku vymezuje hranice zásady speciality, která se uplatní na všechny ostatní (tj. ve výroku uznávacího rozsudku nepopsané) skutky spáchané před předáním odsouzeného k výkonu trestu odnětí svobody. Pokud však výrok uznávacího rozsudku tyto náležitosti neobsahuje, uplatnění zásady speciality je ohroženo, čímž je obviněný zbaven náležité ochrany prostřednictvím zmíněné zásady a jeho práva jsou tím porušena.
Uvedené nedostatky rozsudku soudu prvního stupně mohl napravit odvolací soud, avšak tak neučinil, a tím své rozhodnutí zatížil stejnou vadou.
Nejvyšší soud proto výrokem podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 14 To 78/2011, a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanovení § 120 odst. 1 písm. c), odst. 3, § 254 odst. 1, § 259 odst. 3 tr. ř. a v článku 3 odst. 1, 2 a 4 Dodatkového protokolu (uveřejněný pod č. 26/2003 Sb. m. s.) k Úmluvě o předávání odsouzených osob (uveřejněná pod č. 553/1992 Sb.) v neprospěch obviněného M. K.
Uvedené vady pak podle názoru Nejvyššího soudu nebylo nutné napravit tak, že by napadené rozhodnutí bylo zrušeno a Vrchnímu soudu v Praze bylo přikázáno, aby věc znovu projednal a rozhodl. Postačilo doplnit o chybějící údaje stávající rozsudek odvolacího soudu. Při volbě tohoto řešení vycházel Nejvyšší soud ze skutečnosti, že na jinak věcně správná rozhodnutí nižších soudů o uznání cizozemského rozhodnutí navazovala další pravomocná rozhodnutí soudů vytýkanými vadami neovlivněná, která by bylo nutno jako navazující rozhodnutí zrušit spolu se zrušením napadeného rozhodnutí. Jde např. o rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 3 T 40/2012, jímž bylo rozhodnuto o nařízení výkonu zbytku trestu odnětí svobody, který byl obviněnému uložen rozsudkem Zemského soudu v Leobenu, Rakouská republika, ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. 13 Hv 168/09p, ve spojení s rozsudkem Vrchního zemského soudu v Grazu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 9 Bs 141/10v, a obviněný byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Nejvyšší soud při tomto svém postupu využil i skutečnosti, že právní úprava rozhodnutí o odvolání proti rozsudku o uznání cizozemského rozhodnutí je zákonodárcem stanovena (§ 452 odst. 3 tr. ř.) méně formálním způsobem, než u běžného rozhodnutí o odvolání. Lze proto analogicky méně formálně postupovat i při rozhodování o stížnosti pro porušení zákona v takové věci. Navíc nelze pominout ani mezinárodněprávní závazky České republiky vyplývající z pravomocného rozhodnutí českých soudů o uznání cizozemského rozsudku, když právě toto konkrétní rozhodnutí se stalo podkladem pro postup cizího státu (tj. Rakouské republiky), spočívající v předání obviněného na území České republiky, která se současně zavázala zabezpečit výkon cizozemského rozhodnutí (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tz 2/2012 a sp. zn. 11 Tz 22/2012).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. srpna 2012
Předseda senátu: JUDr. Antonín Draštík