11 Tz 40/2019-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 14. 3. 2019 ve věci stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného K. B., nar. XY, proti pravomocnému usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 4. 2011, č. j. 3 PP 21/2004-77, návrh na přerušení výkonu trestu odnětí svobody a rozhodl, takto: Podle § 275 odst. 4 tr. ř. se obviněnému K. B., nar. XY přerušuje výkon zbytku trestu odnětí svobody uloženého rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2002, sp. zn. 11 T 15/2000, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 10. 2002, sp. zn. 4 To 178/2002, o jehož vykonání bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 4. 2011, č. j. 3 PP 21/2004-77.
Ministr spravedlnosti podal dne 7. 3. 2019 stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného obviněného K. B. proti pravomocnému usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 4. 2011, č. j. 3 PP 21/2004-77, a současně podal návrh podle § 275 odst. 4 tr. ř. na přerušení výkonu trestu odnětí svobody.
Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 4. 2011, č. j. 3 PP 21/2004-77, bylo rozhodnuto, že obviněný podle § 64 odst. 1 tr. zákona (zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů) vykoná zbytek trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2002, sp. zn. 11 T 15/2000, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 10. 2002, sp. zn. 4 To 178/2002, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. 7. 2004, č. j. 3 PP 21/2004-13.
Podle § 275 odst. 4 tr. ř. před rozhodnutím o stížnosti pro porušení zákona může Nejvyšší soud odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž byla podána stížnost pro porušení zákona. Navrhl-li odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí ministr spravedlnosti, Nejvyšší soud rozhodne o takovém návrhu usnesením nejpozději do čtrnácti dnů po obdržení spisu.
Jelikož Nejvyšší soud shledal po posouzení věci důvod pro přerušení výkonu trestu u obviněného, rozhodl podle § 275 odst. 4 tr. ř. o přerušení výkonu trestu odnětí svobody, který obviněný nyní vykonává na základě shora citovaného pravomocného usnesení Okresního soudu v Olomouci.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 14. 3. 2019
JUDr. Antonín Draštík předseda senátu
Vypracoval: JUDr. Michael Vrtek, Ph.D.
11. V prvé řadě bylo již shora citovanými rozhodnutími potvrzeno, že Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 7. 4. 2011, č. j. 3 PP 21/2004-77 rozhodl, že obviněný K. B. vykoná zbytek trestu odnětí svobody, který mu byl uložen ve výměře 8 let pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2002, č. j. 11 T 15/2000-555, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 10. 2002, č. j. 4 To 178/2002- 666, a z jehož výkonu byl jmenovaný podmíněně propuštěn na základě rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. 7. 2004, sp. zn. 3 PP 21/2004, při stanovení zkušení doby v trvání 7 let. V rámci odůvodnění svého rozhodnutí okresní soud svůj závěr vystavěl na skutečnosti, že obviněný ve zkušební době podmíněného propuštění nevedl řádný život, neboť byl odsouzen pro závažnou drogovou trestnou činnost švédským soudem k trestu odnětí svobody v trvání 10 let.
12. Rovněž shora uvedené rozhodnutí švédského soudu v Malmö a na něj navazující rozsudky Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci potvrzují, že cizozemský rozsudek byl podle § 452 odst. 2, odst. 3 tr. ř. na území ČR uznán, za současného rozhodnutí podle § 451 odst. 3 tr. ř. o pokračování ve výkonu uloženého trestu odnětí svobody bez přeměny.
13. K postupu Okresního soudu v Olomouci při rozhodování o výkonu zbytku trestu odnětí svobody, z nějž byl obviněný dříve podmíněně propuštěn, lze konstatovat, že uvedený soud sice postupoval při hodnocení podmínek vedení řádného života na základě pravomocně uznaného cizozemského rozhodnutí, jehož účinky byly takovým postupem přeneseny do kompetence českých justičních orgánů, ovšem současně bylo namístě se ztotožnit s argumentací stěžovatele, že patřičně nezohlednil veškeré podstatné okolnosti případu, zejména stran existence překážek, které může uznávací řízení vyvolat s ohledem na stěžejní princip extradičního řízení v podobě zásady speciality.
14. Zásada speciality přitom představuje ve své obecné podobě záruku, že proti osobě vydané do druhého státu zde bude vedeno trestní řízení pouze pro čin, ohledně něhož bylo v cizím státě rozhodnuto o přípustnosti vydání, resp. že v dožadujícím státě bude vykonán pouze trest odnětí svobody, ohledně něhož bylo v cizím státě rozhodnuto o přípustnosti vydání. Tato zásada byla v předmětné době vymezena pro postupy předání osob mezi členskými státy EU zákonným ustanovením § 406 tr. ř., v návaznosti na znění čl. 3 odst. 4 Dodatkového protokolu k Úmluvě o předávání odsouzeních osob. Daným ustanovením trestního řádu tedy bylo a priori vyloučeno stíhání osoby, která byla předána z jiného členského státu, omezení či zbavení její osobní svobodu pro jiný trestný čin spáchaný před předáním než ten, pro který byla předána. Výjimky z uplatnění zásady speciality pak zákon stanovil pod písm. a) až f) § 406 odst. 1 tr. ř.
15. Z odůvodnění usnesení okresního soudu nikterak nevyplývá, že by se tento zaobíral otázkou, zda zásada speciality bude či nebude v daném konkrétním případě uplatněna, ač jej k tomu zavazovala již obecná ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. stanovící orgánům činným v trestním řízení povinnost postupovat v souladu se svými zákonnými právy a povinnostmi tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí, přičemž soud je sám povinen doplnit dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí a takto zajištěné důkazy hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
16. Je patrné, že okresní soud shora popsané povinnosti nedostál, neboť ač své závěry o nevedení řádného života obviněným odvozoval od cizozemského rozhodnutí, jemuž byly na základě uznávacího řízení přiznány účinky v ČR, ignoroval za dané situace otázku zachování práva na uplatnění zásady speciality obviněným. Jak přitom vyplynulo ze spisového materiálu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 67 T 7/2008, již v rámci dotazu švédských orgánů vyslovil obviněný nesouhlas se svým předáním k výkonu trestu do ČR (č. l. 14, 17 uvedeného trestního spisu). Ostatně na tuto skutečnost následně upozornil také Nejvyšší soud, který z podnětu stížnosti ministra spravedlnosti pro porušení zákona vyslovil rozsudkem ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. 11 Tz 16/2008 oprávněnost takového návrhu, kdy s ohledem na zásadu speciality konstatoval porušení zákona v čl. 3 odst. 1 písm. d) Úmluvy a v čl. 3 odst. 1, odst. 2 Dodatkového protokolu pro absenci zaobírání se vyjádřením obviněného k navrhovanému předání ze strany Vrchního soudu v Olomouci.
17. Ačkoliv ve výsledku souhlas obviněného nepředstavoval překážku pro postup v řízení o uznání cizozemského rozhodnutí podle § 452 tr. ř. účinného v době vedení uznávacího řízení, pro negativní stanovisko obviněného a absenci okolností uvedených v § 406 odst. 1 písm. a) až f) tr. ř., musely orgány činné v trestním řízení důsledně vycházet ze situace, kdy se K. B. nevzdal uplatnění zásady speciality vůči své osobě. K jejímu zachování proto nebyl Okresní soud v Olomouci oprávněn k rozhodnutí o zbavení osobní svobody obviněného (tedy o vykonání zbytku trestu odnětí svobody) v jiném trestním řízení, vedeném pro trestný čin spáchaný před jeho předáním ze Švédska.
18. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem proto Nejvyšší soud vyslovil ke stížnosti ministra spravedlnosti porušení zákona v neprospěch obviněného K. B. usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 4. 2011, č. j. 3 PP 21/2004-77, a to konkrétně v § 2 odst. 5, odst. 6, § 406 tr. ř. a dále čl. 3 odst. 4 Dodatkového protokolu k Úmluvě o předávání odsouzených osob. Za takové situace nezbylo než napadené rozhodnutí zrušit, a v návaznosti na něj tak učinit i ve vztahu ke všem dalším rozhodnutím obsahově navazujícím, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a věc přikázat Okresnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí.
19. Úkolem Okresního soudu v Olomouci bude věc znovu projednat tak, aby mohl učinit zákonu odpovídající rozhodnutí. Zejména bude vázán přezkumem podmínek zásady speciality. Pro úplnost lze připomenout, že podmíněnost jejím užitím nenaznala změn, ani po přijetí nového zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (zákon č. 104/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen ZMJS), který s účinností od 1. 1. 2014 nahradil hlavu XXV. trestního řádu. Jak původní ustanovení § 406 tr. ř. v návaznosti na čl. 3 odst. 4 Dodatkového protokolu k Úmluvě o předávání odsouzených osob, tak stávající úprava vycházející skrze ustanovení § 313 ZMJS z podmínek zakotvených v § 198 ZMJS předpokládá nemožnost zbavení osobní osoby předávané osoby pro jiný skutek, spáchaný před předáním, než pro který předání bylo realizováno, ledaže nastanou zákonem předvídané skutečnosti.
20. Okresní soud tedy v prvé řadě opětovně vyhodnotí okolnosti, které jsou nezbytné pro jeho rozhodnutí o výkonu zbytku uloženého trestu odnětí svobody. Pokud by dovodil skutečnost, že obviněný nevedl v průběhu zkušební doby podmíněného propuštění řádný život, pak před vlastním rozhodnutím bude povinen zohlednit podmínky užití zásady speciality na osobu obviněného. Vzhledem k jeho původní proklamaci, kdy se uplatnění uvedené zásady v průběhu uznávacího řízení obviněný nevzdal, bude namístě zhodnocení, zda ve světle zákonných ustanovení § 406 tr. ř. (ve znění zákona č. 197/2010 Sb.) a čl. 3 odst. 4 Dodatkového protokolu zůstává požadavek na zachování zásady speciality aktuální, eventuelně zda obviněný v daném směru nezměnil názor. Pokud by okresní soud i přes takové zhodnocení, popř. po doplňujícím výslechu obviněného, dospěl k závěru o trvání podmínky zásady speciality, nezbude mu než pro rozhodnutí podle § 91 odst. 1 tr. zákoníku vyžádat souhlas příslušných švédských orgánů.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 4. 2019
JUDr. Antonín Draštík předseda senátu
Vypracoval: JUDr. Michael Vrtek, Ph.D.