11 Tz 52/2016-I-31
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 18. října 2016 v
senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Hasche a soudců JUDr. Antonína Draštíka
a JUDr. Michaela Vrtka, Ph. D., stížnost pro porušení zákona podanou ministrem
spravedlnosti ČR proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 3.
2014, sp. zn. 11 To 85/2014, ve prospěch obviněného M. A . , a rozhodl podle
§ 268 odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. t a k t o :
I. Pravomocným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 3.
2014, sp. zn. 11 To 85/2014, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §
147 odst. 1 a § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř., a v řízení, které mu předcházelo,
také v § 5 odst. 1, § 261 odst. 1 písm. c), § 267 odst. 1 písm. e), odst. 3
písm. c) a § 268 odst. 1 zákona č. 104/2013, o mezinárodní justiční spolupráci
ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, v neprospěch obviněného M. A.
II. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 3. 2014, sp.
zn. 11 To 85/2014, a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24. 2.
2014, sp. zn. 5 T 15/2014, s e z r u š u j í . Současně se zrušují všechna
další rozhodnutí, na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Okresnímu soudu v Hradci Králové s e p ř i k a z u j e , aby věc
v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24. 2. 2014, sp. zn. 5 T
15/2014, bylo rozhodnuto, že se podle § 266 odst. 2, § 267 odst. 3 písm. c) a §
268 odst. 1, 4 a 5 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve
věcech trestních (dále „z.m.j.s.“) uznává rozhodnutí Obvodního soudu v
Offenburgu, Spolková republika Německo, ze dne 8. 2. 2013, sp. zn. 1 Cs 300 Js
17453/12, které nabylo právní moci dne 7. 3. 2013 a jímž byla M. A. uložena
peněžitá sankce v celkové výši 400 € a povinnost nahradit náklady řízení ve
výši 60 €, tj. celkem 460 €, za jednání spočívající v tom, že „byl dne 2. 12. 2012 kolem 7.30 hodin podroben policejní kontrole v čekárně hlavního nádraží v
O., na ulici H., O., přičemž bylo v jeho zavazadle zjištěno 10 tablet Subutexu
á 8 mg, 6,5 g konopné živice, jakož i 2 květy konopí; dotčený věděl, že nemá u
sebe povolení potřebné pro zacházení s omamnými látkami“. Tím se dopustil
úmyslného nedovoleného držení omamných látek podle § 1 odst. 1, § 3 odst. 1 a §
29 odst. 1 č. 1 německého zákona o omamných látkách. Citovaným usnesením
Okresního soudu v Hradci Králové bylo současně podle § 268 odst. 2, 5 z.m.j.s. rozhodnuto, že se toto rozhodnutí vykoná v rozsahu 460 €, tj. 11 610,40 Kč. Proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové podal státní zástupce stížnost,
kterou Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 11
To 85/2014, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. Ministr spravedlnosti podal dne 25. 8. 2016 pod č. j. MSP-468/2014–OD–SPZ/3
podle § 266 odst. 1 tr. ř. proti shora uvedenému usnesení odvolacího soudu
stížnost pro porušení zákona, a to ve prospěch obviněného M. A. Ve svém opravném prostředku ministr nejprve poukázal na absenci určitého výroku
o povinnosti k náhradě nákladů řízení v uznaném rozhodnutí německého soudu. Předmětem uznání a výkonu ve smyslu § 261 odst. 1 písm. a), c) z.m.j.s. je
podle ministra rozhodnutí jiného členského státu EU, nikoli osvědčení. Rozhodnutím Obvodního soudu v Offenburgu přitom byl M. A. uložen peněžitý trest
ve výši 400 € a povinnost k náhradě nákladů řízení, jejichž výše však nebyla v
tomto rozhodnutí vyčíslena, ale stalo se tak pouze v osvědčení. Proto jmenovaný
nemohl být podle ministra v řízení o uznání a výkonu rozhodnutí jiného
členského státu EU o peněžité sankci nebo jiném peněžitém plnění zavazován k
povinnosti nahradit náklady řízení. K tomu Krajský soud v Hradci Králové ke
stížnosti státního zástupce konstatoval, že postačí, pokud náklady řízení jsou
uvedeny v osvědčení, neboť jednak platí principy důvěry v rozhodování tohoto
typu agendy, jednak lze analogicky uvést, že ani v trestních věcech se v ČR při
vydávání meritorního rozhodnutí neuvádějí náklady trestního řízení. Paušálním
odkazem na vzájemnou důvěru v systémy trestní justice členských států EU (viz
rozsudek Soudního dvora EU z 11. 2. 2003 ve spojených věcech C-187/01 a
C-385/01 Hüseyin Gozütok a Klaus Brügge, odst. 33) však podle ministra nelze
výkladové problémy tohoto typu řešit.
Analogie s českým trestním řízením podle
něj také není aplikovatelná, neboť v uznaném rozhodnutí Obvodního soudu v
Offenburgu byl výrok o nákladech řízení učiněn, ale je neurčitý, neboť
neobsahuje specifikaci výše nákladů. Žádné další samostatné rozhodnutí o
nákladech řízení německou stranou k uznání a výkonu předloženo nebylo a
osvědčení, v němž byla výše nákladů řízení specifikována, nemá povahu
rozhodnutí, ale jde o formulářovou žádost o uznání a výkon rozhodnutí. Dále se ministr zabýval výší předmětných nákladů řízení. Poukázal na § 267
odst. 1 písm. f) z.m.j.s., podle nějž samosoudce neuzná rozhodnutí jiného
členského státu, pokud uložený peněžitý trest nebo plnění je nižší než 70 €. Z
textu tohoto ustanovení podle něj není zřejmé, zda výši 70 € musí překročit
každá peněžitá sankce nebo plnění zvlášť, nebo zda postačí, když ji překročí
součet peněžitých sankcí nebo plnění uložených jedné osobě v jednom řízení. Citované zákonné ustanovení však představuje implementaci čl. 7 odst. 2 písm. h) rámcového rozhodnutí Rady 20051214/SVV ze dne 24. 2. 2005 (dále jen „rámcové
rozhodnutí“) o uplatňování zásady vzájemného uznávání peněžitých trestů a
pokut, jehož účelem je realizace zásady proporcionality, konkrétně odfiltrování
zcela bagatelních rozhodnutí, tj. především rozhodnutí správních orgánů o
pokutách. Současně však ministr poukazuje na skutečnost, že jednotlivé druhy peněžitých
sankcí nebo plnění mají rozdílné režimy výkonu (viz § 270 odst. 1 až 3
z.m.j.s.). To podle něj znamená, že podmínka ve smyslu § 267 odst. 1 písm. f)
z.m.j.s. musí být splněna pro každou peněžitou sankci nebo plnění zvlášť. Popsané pravidlo však soudy činné ve věci nerespektovaly a ve vztahu k nákladům
řízení uznaly nárok na plnění nižší než 70 €. Dále ministr popsal výhrady vůči poučení o právu na podání opravného prostředku
proti uznanému rozhodnutí německého soudu. Německá strana v osvědčení
deklarovala, že věc byla projednána v písemném řízení, tj. v nepřítomnosti M. A. [viz § 267 odst. 1 písm. e) z.m.j.s], s tím, že však jmenovaný byl v souladu
s německým právem poučen o právu na podání opravného prostředku [viz § 267
odst. 3 písm. c) z.m.j.s]. Podle ministra je však třeba vyhodnotit, jestli bylo
toto rozhodnutí M. A. doručováno v češtině nebo v němčině, resp. zda jmenovaný
rozumí německy. K tomu ministr odkázal také na č1. 5 odst. 3 Úmluvy o vzájemné
pomoci v trestních věcech mezi členskými státy EU z 29. 5. 2000. Pochybnosti
podle ministra vyvolává též poučení v rozhodnutí Obvodního soudu v Offenburgu,
že písemné vyjádření (zřejmě odpor proti trestnímu příkazu) musí být podáno v
němčině. V posuzované věci tak měly být vyžádány dodatkové informace postupem
upraveným v § 266 odst. 1 z.m.j.s. Odstranění této pochybnosti považuje ministr
za významné též v návaznosti na existenci obecného důvodu pro odmítnutí
mezinárodní justiční spolupráce podle § 5 odst. 1 z.m.j.s., který podle něj
nepochybně zahrnuje i právo na tlumočníka v trestním řízení. Závěrem svého opravného prostředku pak ministr upozornil na některé formální
vady výroku usnesení okresního soudu.
V uznávacím výroku byl podle něj vedle §
268 odst. 1 a 5 z.m.j.s. nadbytečně uveden § 266 odst. 2, který upravuje
povinnost soudu rozhodnout bez zbytečného odkladu a vyžádat si písemné
vyjádření státního zástupce a možnost nařídit veřejné zasedání, § 267 odst. 3
písm. c), který stanoví výjimku z důvodu pro neuznání podle § 267 odst. 1 písm. e) a § 268 odst. 4 z.m.j.s., který stanoví možnost snížit výměru peněžitého
trestu nebo pokuty. V uznávacím výroku naopak mělo výslovně zaznít, že se
rozhodnutí Obvodního soudu v Offenburgu uznává „na území ČR“ (viz § 268 odst. 1
z.m.j.s.). Vykonávací výrok současně měl být v souladu s § 268 odst. 1 zákona o
mezinárodní justiční spolupráci formulován tak, že se vykoná nikoli „toto
rozhodnutí“, ale peněžitá sankce nebo jiné peněžité plnění uložené uznaným
rozhodnutím jiného členského státu EU (jednotlivé sankce nebo peněžitá plnění
je třeba ve vykonávacím výroku rozlišovat, a nikoli sečíst dohromady, neboť
mají rozdílný režim výkonu – viz § 270 odst. 1 až 3 z.m.j.s. Nebylo-li
rozhodováno o přeměně peněžitého trestu na pokutu, odkaz na 268 odst. 2
z.m.j.s. ve vykonávacím výroku byl nadbytečný. Vzhledem k uvedenému navrhl ministr spravedlnosti, aby Nejvyšší soud podle §
268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 27. 3. 2014, sp. zn. 11 To 85/2014, byl porušen zákon v neprospěch M. A., a
to v ustanovení § 147 odst. 1 a § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř., a v řízení
předcházejícím rovněž v ustanovení § 5 odst. 1, § 261 odst. 1 písm. c), § 267
odst. 1 písm. e), f), odst. 3 písm. c), § 268 odst. 1 z.m.j.s., aby podle § 269
odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a zrušil i usnesení
Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24. 2. 2014, sp. zn. 5 T 15/2014, jakož
i další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl. Především je nutno uvést, že Nejvyšší soud dne 7. září 2016 rozhodl v této
věci o odkladu výkonu napadeného rozhodnutí Okresního soudu v Hradci Králové ze
dne 24. 2. 2014, sp. zn. 5 T 15/2014, do doby rozhodnutí o stížnosti pro
porušení zákona. Nejvyšší soud, jako soud příslušný rozhodovat o stížnostech pro porušení zákona
(§ 266 odst. 1 tr. ř.), z podnětu stížnosti pro porušení zákona přezkoumal
podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků, proti nimž
byla podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i předcházející řízení,
a dospěl k závěru, že stížnost ministra spravedlnosti je důvodná. Usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24. 2. 2014, sp. zn. 5 T
15/2014, bylo rozhodnuto, že se podle § 266 odst. 2, § 267 odst. 3 písm. c) a §
268 odst. 1, 4 a 5 z.m.j.s. uznává rozhodnutí Obvodního soudu v Offenburgu ze
dne 8. 2. 2013, sp. zn. 1 Cs 300 Js 17453/12, jímž byla obviněnému uložena
peněžitá sankce v celkové výši 400 € a povinnost nahradit náklady řízení ve
výši 60 €, tj. celkem 460 €.
V samotném rozhodnutí Obvodního soudu v Offenburgu
je však uvedena pouze peněžitá sankce v celkové výši 400 € a povinnost nahradit
náklady řízení, jejichž výše však v rozhodnutí uvedena nebyla a byla
specifikována pouze v přiloženém osvědčení. Nejvyšší soud se proto ztotožňuje s
názorem ministra spravedlnosti, že výrok o nákladech řízení nevyhovuje
ustanovení § 261 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci, neboť
předmětem uznání a výkonu je podle tohoto ustanovení pravomocné rozhodnutí
jiného členského státu. Jestliže tedy rozhodnutím Obvodního soudu v Offenburgu
ze dne 8. 2. 2013 nebyla výše nákladů řízení stanovena, nelze ji v řízení o
uznání rozhodnutí doplňovat, byť na základě údajů oznámených německou stranou,
pakliže nebylo předloženo žádné další pravomocné rozhodnutí o jejich výši. Na druhé straně však nelze souhlasit s názorem ministra spravedlnosti, že s
ohledem na to, že jednotlivé druhy peněžitých sankcí nebo plnění mají rozdílné
režimy výkonu (§ 270 odst. 1 až 3 zákona o mezinárodní justiční spolupráci),
musí být podmínka ve smyslu § 267 odst. 1 písm. f) z.m.j.s. o hranici 70 €
splněna pro každou peněžitou sankci nebo plnění zvlášť. Ustanovení § 267 odst. 1 písm. f) z.m.j.s. vychází z požadavku na zachování
zásady proporcionality, která je jednou z určujících zásad spolupráce mezi
členskými státy EU. Daný princip vychází z potřeby eliminace takového omezení
či zatížení relevantních subjektů k dosažení určitého účelu, které pro ostatní
subjekty představuje pouze věc menšího významu. Jinými slovy je tedy možno
akceptovat jen takové odchýlení se od obecného a ustáleného směru, které je
skutečně nezbytné k dosažení požadovaného cíle. Jazykovým výkladem normy by
bylo možno dojít k závěru o potřebě kumulativního splnění veškerých podmínek
kladených na uznávané a vykonávané cizozemské rozhodnutí v § 261 odst. 1
z.m.j.s., za současné neexistence překážek uvedených v § 267 z.m.j.s., které
představují důvod k neuznání. Takové vnímání je primárně zcela správné a
Nejvyšší soud od něj nikterak neustupuje. Na druhou stranu však považuje
okolnost zmíněnou v § 267 odst. 1 písm. f) z.m.j.s. za zcela specifickou. Vychází přitom ze zájmu o usnadnění a zrychlení vzájemné spolupráce mezi
členskými státy EU na poli trestní justice. Nejvyšší soud připomíná, že účelem
nástrojů mezinárodní justiční spolupráce v trestních věcech je usnadnění řešení
vymahatelnosti postihu uloženého v jednom státě jedinci za situace, kdy
vykonání uložené sankce či jiného nástroje lze rychleji a efektivněji dosáhnout
v jiném členském státě. V daném ohledu je pak logicky cílem odsuzujícího státu
dosáhnout předání výkonu peněžité sankce nebo jiného peněžitého plnění do
takového státu, a to v kompletním rozsahu všech komponent peněžitého plnění, k
němuž byl obviněný zavázán. Předejde se tím situacím, kdy by například peněžitý
trest uložený za spáchání protiprávního jednání byl vymáhán v jiném státě, než
náklady trestního řízení, v němž došlo k jeho uložení.
Takový stav by totiž jen
stěží představoval skutečný záměr odsuzujícího státu, dosáhnout vymožení
uložené sankce či plnění ve státě, kde je to vzhledem k pobytu obviněného či
existenci jeho majetku efektivnější. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že v případě žádosti jiného členského
státu EU, aby na území ČR došlo k uznání a výkonu rozhodnutí ukládajícího
peněžitou sankci či jiné peněžité plnění je třeba, aby taková žádost byla
posuzována komplexně ve světle vzájemného provázání všech v úvahu
přicházejících plnění, která jsou rozvedena v § 261 odst. 1 písm. a) – d)
z.m.j.s. Korektiv vyloučení bagatelních případů uvedený v § 267 odst. 1 písm. f) z.m.j.s. je přitom stále nutné aplikovat, ovšem postačí, jestliže požadovaný
limit 70 EUR bude naplněn alespoň u jedné z takto uložených povinností
obviněného, a to současně za předpokladu, že zbývající plnění jsou svou
podstatou provázána se skutkem, pro který byl obviněný k takovému plnění
zavázán, jakož i samotnou osobou obviněného. Typicky tedy půjde o případ
uložení peněžitého trestu za protiprávní jednání a na něj navazující rozhodnutí
o povinnosti nahradit náklady řízení, v němž byl peněžitý trest uložen, anebo
rozhodnutí o odškodnění oběti trestného činu, za nějž byla obviněnému uložena
peněžitá sankce. Takovým postupem dojde k zachování samotného smyslu rámcového
rozhodnutí, umožnit členským státům co nejefektivnější vykonání uložené sankce
a jiných plnění v jejich kompletním rozsahu. Je však nezbytné zdůraznit, že
takový postup je stále možný jen a pouze za situace, na kterou Nejvyšší soud
upozornil již výše, a to, že veškeré peněžité sankce a jiná peněžitá plnění
musí být ze strany odsuzujícího státu podložena adekvátním rozhodnutím, které
splňuje veškeré podmínky zakotvené v § 261 odst. 1 z.m.j.s. Stížnost pro porušení zákona však důvodně poukazuje na skutečnost, že se soudy
nezabývaly otázkou, zda bylo rozhodnutí Obvodního soudu v Offenburgu obviněnému
doručeno v českém či německém jazyce, popřípadě zda obviněný rozumí německy. Pozornost nevěnovaly ani obsaženému poučení o opravném prostředku, který je
třeba podat v německém jazyce, v souvislosti s tím nezjišťovaly, zda obviněný
byl nebo měl možnost být v řízení zastoupen obhájcem. I v tomto bodě se tak lze
ztotožnit s ministrem spravedlnosti v tom smyslu, že soudy si měly vyžádat
dodatkové informace. Správně také ministr spravedlnosti upozornil na formální vady rozhodnutí
okresního soudu. Zejména je vážným nedostatkem tohoto rozhodnutí, že v
uznávacím výroku není výslovně uvedeno, že se rozhodnutí Obvodního soudu v
Offenburgu uznává „na území ČR“ (§ 268 odst. 1 z.m.j.s.). Vykonávací výrok
současně měl být v souladu s § 268 odst. 1 z.m.j.s. formulován tak, že se
vykoná nikoli „toto rozhodnutí“, ale peněžitá sankce nebo jiné peněžité plnění
uložené uznaným rozhodnutím jiného členského státu EU. Vzhledem ke shora uvedenému vyslovil Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. závěr, že pravomocným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 11 To 85/2014, byl porušen zákon v ustanovení § 147 odst. 1, §
148 odst. 1 písm. c) tr.
ř., a v řízení, které mu předcházelo, také v § 5 odst. 1, § 261 odst. 1 písm. c), § 267 odst. 1 písm. e), odst. 3 písm. c) a § 268
odst. 1 z.m.j.s., v neprospěch obviněného M. A. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 11 To 85/2014, a předcházející usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze
dne 24. 2. 2014, sp. zn. 5 T 15/2014, zrušil, přičemž současně zrušil i všechna
další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 270 odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Hradci Králové přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl. Okresní soud v Hradci Králové opětovně projedná tuto trestní věc, přičemž si
podle § 266 odst. 1 z.m.j.s. opatří další materiály potřebné pro správné
rozhodnutí. Jde také o možnost posouzení, zda bylo rozhodnutí Obvodního soudu v
Offenburgu obviněnému doručeno v jazyce, který ovládá, popřípadě další
informace týkající se reálné možnosti obviněného podat opravný prostředek, jako
zda byl v řízení zastoupen obhájcem, popř. měl tuto možnost. Následně posoudí,
zda nejsou dány důvody pro odmítnutí mezinárodní justiční spolupráce podle § 5
odst. 1 z.m.j.s. V opačném případě znovu rozhodne o uznání a výkonu předmětného
rozhodnutí v souladu s výše vyslovenými právními názory. Současně bude dbát
správné formulace výroku rozhodnutí a vyhne se formálním nesprávnostem, na
které ministr spravedlnosti ve své stížnosti poukázal.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. října 2016
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu