11 Tz 55/2016-23
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 9.2016 v řízení o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného P. R., o návrhu ministra spravedlnosti České republiky na přerušení výkonu rozhodnutí v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 59/2010, t a k t o:
Podle § 275 odst. 4 věta druhá tr. ř. se obviněnému P. R., přerušuje až do rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona výkon trestu odnětí svobody, který mu byl v trvání osmnácti měsíců uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 4 T 59/2010, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 9 To 51/2011.
Pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 4 T 59/2010, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 9 To 51/2011, byl obviněný P. R. uznán vinným pokusem přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 283 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu za to uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců s výkonem ve věznici s ostrahou. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 9 To 51/2011, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 59/2010, podal ministr spravedlnosti České republiky podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného P. R. V podané stížnosti namítá, že nelze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že postup nalézacího soudu netrpěl závaznějšími procesními vadami a že hodnocení provedených důkazů bylo v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., pokud založil svá skutková zjištění na výpovědích svědků D. J., Z. P. a D. G. a dále na výpovědi svědka J. D. z přípravného řízení, k níž soud prvního stupně navíc vyslechl svědky J. Š. a Z. K., kteří vypověděli, že svědek D. nebyl k této výpovědi nijak nucen. Soud jsi byl vědom toho, že obviněný odmítá, že by se pokusil drogu vyrobit, což však bylo podle soudu vyvráceno tvrzením svědků D. J., Z. P. a D. G., kterými byla potvrzena přítomnost obviněného u výrobny pevitinu, s čímž pak korespondovala výpověď J. D., který popsal činnost obviněného odpovídající pokusu o výrobu drogy. Svědek J. D. však od této výpovědi u hlavního líčení ustoupil s tvrzením, že ji učinil pod nátlakem policistů, přičemž v té době měl abstinenční příznaky a chtěl si aplikovat co nejdříve drogu. U hlavního líčení uvedl, že vůbec obviněného nevnímal, o vaření pervitinu nic nevěděl a ani neviděl žádné pomůcky k jeho výrobě. Na základě toho byla svědkovi přečtena podle § 211 odst. 3 tr. ř. výpověď z přípravného řízení, přičemž svědek označil za pravdivou svoji výpověď z hlavního líčení. Soud prvního stupně však takto změněné výpovědi svědka neuvěřil a za věrohodnou označil výpověď svědka z přípravného řízení, přičemž doplnil dokazování rovněž o výpověď policistů, kteří J. D. v přípravném řízení vyslýchali, v níž uvedli, že na svědka nebyl činěn jakýkoliv nátlak, nebyl pod vlivem návykové látky, neprojevoval známky ovlivnění návykovou látkou a sám uváděl, že se cítí v pořádku. Ministr spravedlnosti k tomu konstatuje, že právě výpověď svědka J. D. je nutno označit jako stěžejní důkaz, který v souvislosti s ostáními provedenými důkazy vyvrací obhajobu obviněného. Muselo by se však jednat o důkaz provedený v souladu se zákonem. Předmětná svědecká výpověď byla u hlavního líčení provedena čtením ve smyslu ustanovení § 211 odst. 3 tr. ř., aniž by však nalézací soud blíže specifikoval, která z alternativ vymezených v písmenu a) až c) předmětného ustanovení odpovídá nastalé situaci. V posuzovaném případě přitom podle ministra spravedlnosti přicházela do úvahy pouze varianta uvedená v písm. a) § 211 odst. 3 tr. ř. a bylo proto na soudu prvního stupně, aby posoudil, zda byl výslech svědka J. D. v přípravném řízení proveden způsobem odpovídajícím ustanovení trestního řádu, a tedy zda obhájce nebo obviněný měli možnost se tohoto výslechu účastnit a klást vyslýchanému otázky. Ve stížnosti je pak následně rozebrán postup orgánů činných v trestním řízení v době konání výslechu zmíněného svědka spolu s odkazy na patřičná čísla listů spisu, kterých vyústěním je konstatování ministra spravedlnosti, že z protokolu o výslechu J. D. nevyplývá, že o konání tohoto výslechu byl obviněný vyrozuměn a že by mu byla dána možnost se jej zúčastnit. Tím pádem nebyla podle ministra splněna podmínka k postupu podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř., čímž se jednalo o důkaz nepoužitelný. Pokud pak soud prvního stupně přesto nejenže důkaz provedl, nýbrž primárně na základě něho postavil svá skutková zjištění, založil tak vinu obviněného ze souzeného přečinu na podkladě nezákonně provedeného důkazu. Současně ani odvolací soud nerozpoznal takovéto pochybení, byť bylo odvolání podáno i do výroku o vině, a nesplnil tak svou přezkumnou povinnost podle § 254 odst. 1 tr. ř. V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti mimo jiné navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle § 275 odst. 4 tr. ř. přerušil výkon napadeného rozhodnutí, a rovněž navrhl další postup v posuzované věci spočívající především ve zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Podle § 275 odst. 4 věta druhá tr. ř. platí, že navrhl-li odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí napadeného stížností pro porušení zákona ministr spravedlnosti, pak Nejvyšší soud rozhodne o takovém návrhu nejpozději do čtrnácti dnů po obdržení spisu. V posuzované věci byla stížnost pro porušení zákona se spisem předložena Nejvyššímu soudu dne 20. 9. 2016.
Nejvyšším soudem bylo na Centrální evidenci vězňů ČR v Praze ověřeno, že obviněný P. R. vykonává od 12. 10. 2015 nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, který mu byl uložen v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 59/2010.
S ohledem na argumentaci obsaženou ve stížnosti pro porušení zákona, aniž by bylo předjímáno rozhodnutí ve věci samé, ve kterém teprve bude přistoupeno k podrobnému přezkoumání jednotlivých námitek uplatněných ve stížnosti pro porušení zákona, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jsou dány důvody pro přerušení výkonu tohoto rozhodnutí, a to až do doby, než Nejvyšší soud rozhodne o podané stížnosti pro porušení zákona. Proto byl obviněnému přerušen výkon trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jenž mu byl uložen výše označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 4 T 59/2010, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 9 To 51/2011.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 9. 2016
JUDr. Antonín Draštík předseda senátu
2. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 9 To 51/2011, napadený rozsudek podle ustanovení § 258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. ve věci znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pokusem přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 283 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že: „dne 17. 2. 2009 v době kolem 4:15 hod. v P., v areálu ČD, a.s., DKV Praha, provozní jednotka Praha, na koleji č. … v prostorách tzv. malého plátna v osobním voze ČD, a.s., č. …, se s předchozím úmyslem pokusil Nagaiho syntézou tzv. českou cestou vyrobit za pomoci laboratorního skla, a to žárovky použité jako baňky, skleněných baněk, skleněného tálu, laboratorního teploměru a dalších pomůcek a chemikálií, jako digitálních vah, nálevek, vysoušeče vlasů a kyseliny fosforečné, jódu, hydroxidu sodného, fosforu, kyseliny chlorovodíkové a toluenu drogu pervitin, obsahující metamfetamin, který je uveden v příloze č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako látka psychotropní, přičemž k výrobě pervitinu nedošlo.“
3. Za to byl obviněný odsouzen podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, pro jehož výkon byl dle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
4. Proti výše uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 9 To 51/2011, podal ministr spravedlnosti České republiky podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného P. R. V podané stížnosti namítá, že nelze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že postup nalézacího soudu netrpěl závaznějšími procesními vadami a že hodnocení provedených důkazů bylo v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., pokud založil svá skutková zjištění na výpovědích svědků D.
J., Z. P. a D. G. a dále na výpovědi svědka J. D. z přípravného řízení, k níž soud prvního stupně navíc vyslechl svědky J. Š. a Z. K., kteří vypověděli, že svědek D. nebyl k této výpovědi nijak nucen. Soud si byl vědom toho, že obviněný odmítá, že by se pokusil drogu vyrobit, což však podle soudu bylo vyvráceno tvrzením svědků D. J., Z. P. a D. G., kterými byla potvrzena přítomnost obviněného u výrobny pevitinu, s čímž pak korespondovala výpověď J. D., který popsal činnost obviněného odpovídající pokusu o výrobu drogy.
Svědek J. D. však od této výpovědi u hlavního líčení ustoupil s tvrzením, že ji učinil pod nátlakem policistů, přičemž v té době měl abstinenční příznaky a chtěl si aplikovat co nejdříve drogu. U hlavního líčení uvedl, že vůbec obviněného nevnímal, o vaření pervitinu nic nevěděl a ani neviděl žádné pomůcky k jeho výrobě. Na základě toho byla přečtena podle § 211 odst. 3 tr. ř. jeho výpověď z přípravného řízení, přičemž svědek označil za pravdivou svoji výpověď v hlavním líčení. Soud prvního stupně však takto změněné výpovědi svědka neuvěřil a za věrohodnou označil výpověď svědka z přípravného řízení, přičemž doplnil dokazování rovněž o výpověď policistů, kteří J.
D. v přípravném řízení vyslýchali, v níž uvedli, že na svědka nebyl činěn jakýkoliv nátlak, nebyl pod vlivem návykové látky, neprojevoval známky ovlivnění návykovou látkou a sám uváděl, že se cítí v pořádku. Ministr spravedlnosti k tomu konstatuje, že právě výpověď svědka J. D. je nutno označit za stěžejní důkaz, který v souvislosti s ostatními provedenými důkazy vyvrací obhajobu obviněného. Muselo by se však jednat o důkaz provedený v souladu se zákonem. Předmětná svědecká výpověď byla u hlavního líčení provedena čtením ve smyslu ustanovení § 211 odst. 3 tr.
ř., aniž by však nalézací soud blíže specifikoval, která z alternativ vymezených v písmenu a) až c) předmětného ustanovení odpovídá nastalé situaci. V posuzovaném případě přitom podle ministra spravedlnosti přicházela do úvahy pouze varianta uvedená v písm. a) § 211 odst. 3 tr. ř. a bylo proto na soudu prvního stupně, aby posoudil, zda byl výslech svědka J. D. v přípravném řízení proveden způsobem odpovídajícím ustanovením trestního řádu, a tedy zda obhájce nebo obviněný měli možnost se tohoto výslechu zúčastnit a klást vyslýchanému otázky.
Ve stížnosti je pak následně rozebrán postup orgánů činných v trestním řízení v době konání výslechu zmíněného svědka spolu s odkazy na patřičná čísla listů spisu a vyústěním je konstatování ministra spravedlnosti, že z protokolu o výslechu svědka J. D.
nevyplývá, že o konání tohoto výslechu byl obviněný vyrozuměn a že by mu byla dána možnost se jej zúčastnit. Podle ministra spravedlnosti tak nebyla splněna podmínka k postupu podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř. a v důsledku toho se jednalo o důkaz nepoužitelný. Pokud soud prvního stupně přesto nejenže důkaz provedl, nýbrž primárně o něj opřel svá skutková zjištění, založil tak vinu obviněného posuzovaným přečinem na podkladě nezákonně provedeného důkazu. Současně ani odvolací soud nerozpoznal takovéto pochybení, byť bylo odvolání podáno i do výroku o vině, a nesplnil tak svou přezkumnou povinnost podle § 254 odst. 1 tr. ř.
5. V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti především navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle § 275 odst. 4 tr. ř. přerušil výkon napadeného rozhodnutí. Lze připomenout, že o tomto návrhu rozhodl Nejvyšší soud již usnesením ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 11 Tz 55/2016, když u obviněného v této věci přerušil výkon trestu odnětí svobody na dobu až do rozhodnutí o podané stížnosti pro porušení zákona.
6. Ministr spravedlnosti dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 9 To 51/2011, byl porušen zákon v neprospěch obviněného P. R. v ustanoveních § 254 odst. 1 tr. ř. a § 259 odst. 3 tr. ř. ve vztahu k ustanovením § 21 odst. 1 a § 283 tr. zákoníku, a v řízení mu předcházejícím, především rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 4 T 59/2010, v ustanoveních § 211 odst. 3 písm. a), b), c) tr. ř. a § 2 odst. 5, 6 tr. ř., aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí, a také zrušil i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 4 T 59/2010, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pozbyla-li zrušením svého podkladu, a aby dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.
7. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.
8. S ohledem na obsah podané stížnosti pro porušení zákona se Nejvyšší soud předně zabýval otázkou, zda postupem soudu prvního stupně spočívajícím v přečtení protokolu o dřívější výpovědi svědka J. D. z přípravného řízení v hlavním líčení, byl porušen zákon. Protokol o dřívější výpovědi svědka je možné v hlavním líčení přečíst pouze za splnění zákonem stanovených podmínek.
9. Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že soud prvního stupně, poté co se svědek J. D. v hlavním líčení podstatně odchýlil od své dřívější výpovědi, provedl v hlavním líčení důkaz přečtením jeho výpovědi z přípravného řízení postupem podle § 211 odst. 3 tr. ř. (č. l. 171 spisu).
10. Podle § 211 odst. 3 tr. ř. se protokol o dřívější výpovědi svědka přečte, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovením tohoto zákona a svědek v hlavním líčení bez oprávnění odepřel vypovídat nebo se v podstatných bodech odchyluje od své dřívější výpovědi a a) obhájce nebo obviněný měl možnost se tohoto dřívějšího výslechu zúčastnit a klást vyslýchanému otázky, b) bylo-li zjištěno, že taková osoba byla předmětem násilí, zastrašování, podplácení či příslibů jiných výhod a tak vedena k tomu, aby nevypovídala nebo vypovídala křivě, nebo c) byl-li obsah výpovědi ovlivněn průběhem výslechu v hlavním líčení, zejména v důsledku chování obžalovaného nebo přítomné veřejnosti.
11. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku k tomuto postupu uvedl, že svědek J. D. změnil v hlavním líčení svou výpověď oproti výpovědi v řízení přípravném, když tvrdil, že výpověď v přípravném řízení učinil pod nátlakem policistů, měl abstinenční příznaky, policisté před něj postavili dávku a odmítali jej propustit do té doby, než bude hotový protokol o výslechu, který si sepsali podle sebe a svědek jej pak jen podepsal. Ve skutečnosti v kritický moment ve vagonu spal, obviněného ani další lidi nevnímal a probudili ho až policisté. Ani neví, zda obviněný umí uvařit pervitin, nikdy o tom nehovořili. Na základě takto změněné výpovědi svědka, která se zcela odlišovala od jeho dřívější výpovědi, soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku poukázal na jeho výpověď z přípravného řízení, ve které svědek J. D. uvedl, že spal ve vagoně, a když se probudil, byli kolem něj obviněný, D. M., Š. V. a R. Č. Obviněný pak vzal černý kufr, odnesl ho do vzdálenější části vagonu a začal z něj vyndávat nějaké věci. Obviněný vyndal nějaký skleněný tác a vybaloval i další věci; v zadní části vagonu byl sám. To, že bude vyrábět pervitin, svědek věděl, neboť o tom obviněný sám mluvil. Říkal, že „udělá reakci a bude to“. Všichni ostatní na výsledek čekali a také se bavili o tom, že je obviněný schopen pervitin vyrobit (č. l. 192-193 spisu).
12. Z protokolu o hlavním líčení (viz č. l. 171), ani z odůvodnění rozsudku není zřejmé, na základě které ze tří alternativ uvedených v § 211 odst. 3 tr. ř. bylo přistoupeno k přečtení výpovědi svědka J. D. z přípravného řízení, a to ani slovním zdůvodněním, ani odkazem na příslušné ustanovení trestního řádu. Z protokolu o hlavním líčení se podává jen to, že „Dle § 211 odst. 3 tr. ř. se čte protokol o výslechu svědka J. D. na č. l. 58-59.“ Soud prvního stupně ani vůbec nezjišťoval, zda jsou splněny podmínky (a které) stanovené deklarovaným ustanovením trestního řádu k přečtení protokolu o dřívější výpovědi tohoto svědka. Pouhý odkaz nalézacího soudu na § 211 odst. 3 tr. ř., navíc bez jakékoli specifikace některé z alternativ v uvedeném ustanovení předpokládaných, a bez řádného zdůvodnění skutečností zakládajících jednu ze situací upravených pod písmeny a) až c) tohoto ustanovení, nelze pokládat za zákonný procesní postup.
13. Nejvyšší soud tak ve shodě s podanou stížností pro porušení zákona musí konstatovat, že soud prvního stupně v hlavním líčení při provádění tohoto stěžejního důkazního prostředku nepostupoval v intencích zákona umožňujícího čtení dřívější svědecké výpovědi J. D. z přípravného řízení a svůj postup ani řádně neodůvodnil.
14. Obviněný P. R. podal vůči rozsudku soudu prvního stupně odvolání, které směřovalo i do výroku o vině. Přestože v textu odvolání výslovně nepoukázal na tuto vadu, když ve vztahu k použitelnosti svědecké výpovědi J. D. pouze namítal, že k výpovědi tohoto svědka z přípravného řízení by se nemělo přihlížet (viz č. l. 204 spisu), ale již tím, že odvolání bylo podáno do výroku o vině, byl odvolací soud povinen přezkoumat zákonnost provedených důkazů, o něž soud prvního stupně opřel svůj závěr o vině obviněného. Pokud Městský soud v Praze, jakožto soud odvolací, neshledal výše uvedenou vadu v procesu dokazování učiněného nalézacím soudem, porušil svou zákonnou přezkumnou povinnost vyplývající z § 254 odst. 1 tr. ř.
15. Ačkoliv bylo zřejmé, že se svědek J. D. zcela odchýlil od své výpovědi učiněné v přípravném řízení, nepostačuje pouze tato skutečnost k tomu, aby soud přečetl dřívější výpověď svědka, nýbrž je nutno, aby se soud zabýval naplněním podmínek některé z alternativ vymezených pod písmeny a) až c) ustanovení § 211 odst. 3 tr. ř. Ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona konstatoval, že v posuzovaném případě přicházela do úvahy toliko aplikace ustanovení § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř., pokud by ovšem byly splněny všechny zákonem vymezené podmínky a tento postup by byl také náležitě zdůvodněn. Podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř. lze protokol o dřívějším výslechu svědka přečíst při splnění obecných podmínek stanovených v návětí § 211 odst. 3 tr. ř. jen tehdy, pokud obhájce nebo obviněný měl možnost se tohoto dřívějšího výslechu zúčastnit a klást vyslýchanému otázky. Obviněný byl dle protokolu o zadržení osoby podezřelé (č. l. 6 spisu) zadržen dne 17. 2. 2009 ve 4:30 hod. Téhož dne, a to na počátku jeho výslechu v 15:07 hod., mu bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 tr. ř. (č. l. 2, 3 spisu). Obviněný byl vyslechnut 17. 2. 2009 v době od 15:07 hod. do 15:24 hod. Z protokolu o výslechu svědka (č. l. 57 spisu) vyplývá, že J. D. byl vyslechnut dne 17. 2. 2009 v době od 23:17 hod. do 00:03 hod. dalšího dne. V době výslechu svědka J. D. již tedy bylo obviněnému sděleno obvinění, nebyl však ještě zastoupen obhájcem. Proto je třeba se zabývat tím, zda orgány přípravného řízení umožnily samotnému obviněnému P. R., aby se zúčastnil výslechu tohoto svědka, zda tohoto práva využil či nikoliv. Z protokolu o výslechu svědka ani z jiné části spisového materiálu tato skutečnost nevyplývá. Bude tedy povinností soudu prvního stupně ohledně této otázky doplnit dokazování a na jeho základě učinit příslušný závěr o použitelnosti dřívější výpovědi svědka J. D.
16. Pokud při novém projednání věci soud prvního stupně dospěje k závěru, že nejsou splněny podmínky pro čtení dřívější výpovědi tohoto svědka podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř., popřípadě ani podle § 211 odst. 3 písm. b), c) tr. ř., nebude lze tuto výpověď svědka J. D. pokládat za důkaz použitelný v soudním řízení.
17. Potom bude na soudu prvního stupně, aby s přihlédnutím k výše uvedenému znovu vyhodnotil důkazní situaci a v případě, že výpověď svědka J. D. z přípravného řízení nebude jako důkaz v řízení před soudem použitelná, uvážil, zda ostatní provedené důkazy postačují k vyslovení viny obviněného P. R. pokusem trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 283 odst. 1 tr. zákoníku. V této souvislosti též uváží, a to podle učiněných skutkových zjištění, zda jednání obviněného již dospělo do stadia pokusu uvedeného trestného činu, anebo zůstalo ve stadiu pouhé přípravy k němu ve smyslu § 20 tr. zákoníku, která by ovšem v tomto případě byla beztrestná (viz § 20 odst. 1 tr. zákoníku). V případě, že soud prvního stupně dojde k závěru, že provedené důkazy ve vztahu k vině obviněného pokusem trestného činu podle § 21 odst. 1 k § 283 odst. 1 tr. zákoníku nejsou dostatečné, uváží, zda jednání obviněného nevykazuje znaky jiného trestného činu (srov. ustanovení o trestném činu výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle § 286 odst. 1 tr. zákoníku).
18. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že Obvodní soud pro Prahu 10 nepostupoval v souladu s ustanovením § 211 odst. 3 tr. ř. a výrok o vině obviněného založil zejména na nezákonně provedeném důkazu, čímž se také dopustil porušení ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Městský soud v Praze pak pochybil tím, že výše popsaný postup soudu prvního stupně za vadný neoznačil, naopak se s ním ztotožnil, čímž nesplnil svoji přezkumnou povinnost vyplývající z ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. a nesprávně pak ve věci sám meritorně rozhodl podle § 259 odst. 3 tr. ř.
19. Proto Nejvyšší soud vyslovil, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 9 To 51/2011, byl porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1 tr. ř. a § 259 odst. 3 tr. ř., a v řízení mu předcházejícím rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 4 T 59/2010, též v ustanoveních § 211 odst. 3 tr. ř. a § 2 odst. 5, 6 tr. ř. v neprospěch obviněného P. R. Napadené rozhodnutí a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 4 T 59/2010, zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí, která na zrušené rozsudky obsahově navazovala, pokud touto změnou pozbyla svého podkladu. Obvodnímu soudu pro Prahu 10 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
20. Bude povinností Obvodní soudu pro Prahu 10, aby se v souladu s tím, co bylo výše naznačeno, zabýval otázkou, zda byl splněn některý z předpokladů uvedených pod písmeny a) až c) v § 211 odst. 3 tr. ř. pro přečtení dřívější výpovědi svědka J. D., a na základě tohoto zjištění řádně vyhodnotí v souladu se zákonem získané a použitelné důkazy, na nichž bude muset postavit výrok o vině či nevině obviněného z posuzovaného činu.
21. Nejvyšší soud připomíná, že podle § 270 odst. 4 tr. ř. orgán, jemuž byla věc přikázána, je vázán ve věci vysloveným právním názorem a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Podle § 273 tr. ř. platí, že pokud Nejvyšší soud vyslovil, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 10. 2016
JUDr. Antonín Draštík předseda senátu