11 Zp 18/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína
Draštíka a soudců JUDr. Karla Hasch a JUDr. Stanislava Rizmana rozhodl v právní
věci navrhovatelů A. - K. U., B. - J. H., C. - R. D., D. - Mgr. P. N., E. -
Mgr. J. H., F. - Ing. M. J., G. – V. M., H. - Ing. J. J., CH. - P. H., I. -
Mgr. H. K., J. - Ing. R. B., K. – V. Š., L. – Z. H., M. – Š. K., proti odpůrcům
1. Ing. P. H., 2. M. K., 3. Státní volební komisi se sídlem v Praze 1, U
Obecního domu č. 3, o návrhu na vydání rozhodnutí o neplatnosti volby kandidáta
do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, t a k t o:
Návrh s e z a m í t á.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Návrhem doručeným Nejvyššímu soudu dne 24. 6. 2002 se výše označení
navrhovatelé domáhali vydání rozhodnutí o neplatnosti volby kandidátů na
poslance do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, a to Ing. P. H. a
M. K., obou kandidujících na kandidátce č. 3 v Olomouckém kraji.
Z obsahu podaného návrhu vyplývá, že neplatnost volby těchto dvou kandidátů
navrhovatelé spatřují v neústavnosti zakotvení minimální hranice 7 %
přednostních hlasů pro přednostní přidělení mandátu, a následně pak v odlišném
přístupu v přidělování mandátů ve vztahu k pořadí na kandidátce, kdy jinak se
posuzují přednostní hlasy nad 7 % a jinak takové hlasy pod 7 %. Podle názoru
navrhovatelů ustanovení § 50 odst. 5, 6 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do
Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve
znění pozdějších právních předpisů (dále jen „zákon“), je v rozporu s
ustanovením § 1 odst. 2 téhož zákona, dále je v rozporu s Listinou základních
práv a svobod, a to zejména s jejími s čl. 1, 4 a 21 odst. 3, 4, a rovněž tak
i s Ústavou České republiky. Podle argumentace navrhovatelů je stanovená 7%
hranice pro přednostní volbu kandidáta nespravedlivá, neopodstatněná a
představuje zásah do ústavních práv jak kandidáta, tak voliče. Dochází tak k
diskriminaci vůči kandidátům na kandidátce jedné politické strany a rovněž tak
k diskriminaci voličů. Tato hranice využití přednostních hlasů voliči tak, jak
předpokládá zákon, vlastně znemožňuje, protože překročit tuto hranici může jen
velmi omezený okruh stranických špiček, nebo kandidáti málo úspěšných volebních
stran, u nichž je hranice pro překročení této kvóty početně minimální. Tím
jsou pak diskriminováni kandidáti, jejichž přednostní hlasy se nepočítají, a
voliči, jejichž přednostní hlasy jsou posuzovány tak, jako by nebyly, a
současně jsou znevýhodňováni kandidáti úspěšných volebních stran, pro něž se
stává hranice 7 % nepřekročitelnou. V závěru návrhu navrhovatelé dovozují, že
zákon zakotvující 7% hranici přednostních hlasů je v tomto směru protiústavní
a v důsledku toho došlo k neplatnému zvolení kandidátů na poslance Ing. P. H.
a M. K. v Olomouckém kraji s ohledem na počty přednostních hlasů, které v tomto
volebním kraji obdrželi někteří jiní kandidáti. Proto navrhují, aby Nejvyšší
soud buď věc předložil Ústavnímu soudu k posouzení protiústavnosti výše
uvedeného ustanovení o 7% hranici přednostních hlasů, anebo vydal rozhodnutí,
že kandidáti Ing. P. H. a M. K. nebyli platně zvoleni poslanci Poslanecké
sněmovny Parlamentu České republiky.
Z vyjádření Státní volební komise ze dne 27. 6. 2002 vyplývá, že
napadené ustanovení § 50 zákona bylo uplatňováno i v minulých volbách do
Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, a to dokonce tak, že potřebná
hranice přednostních hlasů v rámci volebního kraje činila 10 %, zatímco na
základě novely zákona provedené zák. č. 37/2002 Sb. byla tato hranice snížena
na 7 %.
První odpůrce se k podanému návrhu vyjádřil tak, že jako volební
manažer ČSSD volebního kraje podřídil volební kampaň kolektivnímu cíli získat
co největší počet hlasů pro tuto stranu. Celá strategie byla také podřízena
duchu a znění volebního zákona. V případě, že by měla být zrušena hranice 7 %,
došlo by ke zpochybnění nejen celého způsobu sestavování kandidátních listin,
ale také ke zpochybnění právní jistoty strany a kandidátů, kteří se volebním
zákonem řídili. Podle názoru tohoto odpůrce nelze změnit daná pravidla po
volbách, navíc je pak otázkou, zda by byly pravoplatné mandáty poslanců ve
všech uplynulých volebních obdobích, kdy hranice pro preferenční hlasy byla 10
%.
Druhý odpůrce se k podanému návrhu vyjádřil tak, že byl zvolen podle
platného volebního zákona, který před volbami nikdo nezpochybnil. Naopak
někteří kandidáti spoléhali na 7% hranici a k tomu zaměřili svou volební
kampaň, aby změnili pořadí na kandidátce, což se i některým podařilo. Rovněž má
za to, že pokud byla předem určena pravidla, pak je nelze dodatečně
zpochybňovat.
Nejvyšší soud přezkoumal podaný návrh a dospěl k následujícím závěrům:
Podle § 87 odst. 1 zákona. č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu
České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění
pozdějších právních předpisů (dále jen „zákon“), se podáním návrhu na
neplatnost volby kandidáta může domáhat ochrany u soudu podle zvláštního
právního předpisu (tj. § 200n o. s. ř.) každý občan zapsaný do stálého seznamu
ve volebním okrsku, kde byl poslanec volen, a každá politická strana, politické
hnutí nebo koalice, jejíž kandidátní listina ve volebním kraji byla pro volby
do Poslanecké sněmovny zaregistrována, přičemž návrh je třeba podat nejpozději
deset dnů po vyhlášení výsledků voleb Státní volební komisí.
Podle § 87 odst. 5 zákona návrh na neplatnost volby kandidáta může
navrhovatel podat, má-li za to, že byla porušena ustanovení tohoto zákona
způsobem, který mohl ovlivnit výsledek volby tohoto kandidáta.
Podle § 88 odst. 2 zákona je k řízení o návrhu na neplatnost volby
kandidáta příslušný Nejvyšší soud.
Řízení se koná podle ustanovení § 200n o. s. ř., kdy účastníkem tohoto řízení
je navrhovatel, Státní volební komise a ten, jehož volba poslancem byla
napadena (§ 200n odst. 3 o. s. ř.).
Soud o návrhu rozhodne bez jednání usnesením, a to do dvaceti dnů; usnesení
soudu nabývá právní moci dnem vyvěšení na úřední desce soudu (§ 200n odst. 4 o.
s. ř.).
Oficiální výsledky voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České
republiky vyhlásila Státní volební komise dne 18. 6. 2002. Z výsledků voleb
také vyplývá, že v Olomouckém volebním kraji byli za Českou stranu sociálně
demokratickou zvoleni kandidáti na poslance M. K. a Ing. P. H..
Ze zpráv příslušných městských popř. obecních úřadů, jakož i z výpisů
ze stálých seznamů voličů vyplývá, že s výjimkou navrhovatele sub. H. (Ing. J.
J.) všichni ostatní navrhovatelé jsou zapsáni do stálých seznamů voličů ve
volebních okrscích, v nichž byli voleni odpůrci 1. a 2.
Na základě výše uvedených skutečností může Nejvyšší soud dále konstatovat, že
návrh byl podán ve lhůtě stanovené v zákoně a s výjimkou navrhovatele sub. H.
též i oprávněnými osobami.
Nejvyšší soud tedy předně učinil závěr, že Ing. J. J. se nemůže tímto návrhem
domáhat vyslovení neplatnosti volby kandidátů na poslance volených v jiném
volebním kraji, než je volební okrsek, ve kterém je tento navrhovatel zapsán ve
stálém seznamu voličů. Ze sdělení Městského úřadu v Kralupech nad Vltavou ve
věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 11 Zp 17/2002 se podává, že tento
navrhovatel je trvale bytem K. n. V., zde je zapsán ve stálém seznamu voličů,
přičemž mu byl vydán voličský průkaz č. 14/2002. Tato skutečnost vyplývá též ze
zvláštního seznamu voličů volebního okrsku č. 1 v Mohelnici, z něhož je
zřejmé, že Ing. J. J. vykonal volbu právě v tomto okrsku. Tato skutečnost ovšem
nezakládá oprávnění tohoto navrhovatele domáhat se neplatnosti volby kandidáta
na poslance ve volebním kraji Olomouckém, neboť z ustanovení § 87 odst. 1
zákona vyplývá, že občan se může domáhat neplatnosti volby toho kandidáta, jenž
byl volen ve volebním okrsku, v němž je tento občan zapsán do stálého seznamu
voličů. Ostatně Ing. J. J. toto své oprávnění uplatňuje ve výše již označené
věci sp. zn. 11 Zp 17/2002 právě ve vztahu k neplatnosti volby kandidáta na
poslance voleného ve volebním kraji Středočeském, tj. v kraji, kde se nachází
volební okrsek, v němž je tento navrhovatel zapsán do stálého seznamu voličů.
Z těchto důvodů nebylo možno ve vztahu k tomuto navrhovateli dospět k jiném
závěru, než že jeho návrh je třeba zamítnout.
Za této situace se pak Nejvyšší soud zabýval důvodností návrhu podaného
ostatními oprávněnými osobami. Dospěl však k závěru, že i jejich návrh je nutno
zamítnout.
Obsahem specifického soudního přezkumu platnosti volby kandidáta na poslance do
Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky je zjištění, zda došlo k
porušení zákona (tj. volebního zákona), a to navíc takovým způsobem, který mohl
ovlivnit výsledek volby tohoto kandidáta.
Soudní přezkum platnosti volby se přitom uskutečňuje ve zvláštním druhu
občanského soudního řízení sporného, v němž pro navrhovatele přiměřeně platí
povinnosti tvrzení a důkazní (§ 101 odst. 1 a § 120 odst. 1 o. s. ř.). Právě
tvrzení navrhovatele, že zákon byl porušen a jakým konkrétním způsobem, vytváří
rámec přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Z obsahu návrhu je zřejmé, že podaný návrh z výše uvedených mezí soudního
přezkumu voleb evidentně vybočuje. Podstatou námitek navrhovatelů je totiž
tvrzení o údajné neústavnosti některých ustanovení volebního zákona (konkrétně
těch ustanovení, jež se týkají možnosti uplatnit přednostní hlasy - § 50 odst.
5, 6 volebního zákona), nikoliv ovšem tvrzení o porušení volebního zákona v
souvislosti s volbou obou odpůrců, jež by opodstatňovalo neplatnost takové
volby.
Podle § 26 zákona se volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky
konají podle zásady poměrného zastoupení ve volebních krajích, přičemž
kandidátní listiny pro tyto volby mohou podávat registrované politické strany,
politická hnutí a jejich koalice. V každém volebním kraji pak tyto subjekty
mohou podat pouze jednu kandidátní listinu (§ 31 odst. 1, 2 zákona), jejíž
nedílnou náležitostí je i pořadí kandidátů na poslance /§ 32 odst. 1 písm. d)
zákona/. Návrhem napadeným ustanovením § 50 odst. 5 zákona je pak voličům
umožněno upřednostnit některého kandidáta oproti pořadí, které je na
kandidátní listině stanoveno příslušným politickým subjektem. Zákon přitom
stanoví jako podmínku pro relevanci takového upřednostnění získání nejméně 7 %
z celkového počtu platných hlasů odevzdaných pro tento politický subjekt v
rámci volebního kraje, když jinak platí, že v rámci jednotlivých politických
stran, politických hnutí a koalic obdrží mandáty straně přikázané kandidáti
podle pořadí na hlasovacím lístku (§ 50 odst. 4 zákona).
Z obsahu podaného návrhu nevyplývá, že by v souvislosti s uplatňováním
ustanovení o přednostních hlasech pro kandidáty došlo k jakémukoliv porušení
volebního zákona. Tedy ani navrhovatelé ve skutečnosti netvrdí, že k
porušení volebního zákona došlo. Ovšem ustanovení § 87 odst. 1, 5 zákona
vyžaduje, aby závěr o neplatnosti volby kandidáta byl předně opodstatněn
zjištěním, že k porušení volebního zákona došlo. Jestliže k porušení volebního
zákona vůbec nedošlo, pak nelze činit závěr o neplatnosti volby kandidáta na
poslance.
Pokud navrhovatelé poukazovali na údajnou protiústavnost citovaných ustanovení
o 7% hranici přednostních hlasů s rozborem možných dopadů na zvolení těch či
oněch kandidátů při neexistenci žádného limitu pro relevanci přednostních
hlasů, pak Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by tato ustanovení byla v
rozporu s ústavním pořádkem České republiky, a neshledal tedy důvod k postupu
podle ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (tj. přerušení řízení a
předložení věci Ústavnímu soudu). Je třeba připomenout, že při volbách do
Poslanecké sněmovny v roce 1998 byla uplatňována až 10% hranice pro přednostní
hlasy, aniž toto ustanovení zavdávalo příčinu k pochybnostem o jeho ústavnosti.
Jestliže voličům je umožněno v rámci svobodné volby té které politické strany,
politického hnutí či koalice ještě navíc upřednostnit určitého kandidáta oproti
pořadí stanoveného příslušným politickým subjektem, pak stanovení 7% hranice
jako limitu pro upřednostnění kandidáta podle názoru Nejvyššího soudu
neodporuje ústavnímu pořádku České republiky.
Ze všech výše uvedených důvodů proto Nejvyšší soud návrh zamítl.
Řízení o návrhu na vydání rozhodnutí o neplatnosti volby kandidáta do
Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky je zvláštním druhem řízení ve
vztahu k rozhodování o jeho nákladech. Nejvyšší soud má za to, že v posuzovaném
případě je nutno s přihlédnutím k předmětu řízení rozhodnout o nákladech řízení
podle ustanovení § 146 odst. 1 písm. a) per. analogiam o. s. ř. Proto bylo
rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není žádný opravný prostředek přípustný (§
200n odst. 5 o. s. ř.).
V Brně dne 1. července 2002
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík