Ochrana soukromí dětí (ve formě znepřístupnění jména útočníků i jména oběti šikany) převáží nad právem zastupitelů obce být informován o záležitostech šikany ve škole zřízené danou obcí.
[33] Soud úvodem zdůrazňuje, že účelem zákona o ochraně osobních údajů je ochrana soukromí, která vychází především z čl. 7 odst. 1 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod. Důvodnost zásahu do tohoto práva je přitom třeba vážit ve vztahu ke každému subjektu, který se stal předmětem zveřejněných informací včetně závažnosti informací pro veřejný život této osoby, jichž se informace týkají, a míru dopadu do jejich práv (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 5. 2018, čj. 2 As 304/2017-42, č. 3748/2018 Sb. NSS).
[34] V hodnocené věci bylo (prostřednictvím zveřejnění jejich identifikace) narušeno soukromí žáků 4. třídy, tj. nezletilých dětí, které požívají zvýšené ochrany svého soukromí. Ústavní soud v tomto ohledu zdůrazňuje, že ochrana soukromí a důstojnosti je ve zvýšené míře dána právě při informování o nezletilých dětech či obdobně zranitelných osobách, z čehož vyplývá, že obecné soudy i ostatní orgány veřejné moci (včetně Úřadu pro ochranu osobních údajů) jsou povinny právě těmto informacím věnovat zvýšenou pozornost oproti ostatním osobním údajům a poskytnout jim mnohem důraznější ochranu (viz nález ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 3/14, č. 73/2017 Sb.). S tímto se soud naprosto ztotožňuje, neboť právě nezletilí (již pro svůj zatím omezený rozumový a mravní vývoj) mohou být citelněji zasaženi při prolomení svého soukromí, resp. se mohou obtížněji vypořádat se situací, kdy jsou nad nezbytně nutnou míru zveřejněny jejich identifikační údaje.
[35] Uvedené platí obzvláště tehdy, pokud jsou zveřejňovány informace z velmi citlivé oblasti, jíž šikana bezesporu je. Ta je v prvé řadě velmi citlivě a negativně vnímána její obětí, ale rovněž její pachatelé mohou její příčiny i důsledky vnímat s ohledem na svůj věk omezeně, a proto je nezbytné na ně náležitě odborně působit, nikoli je cíleně ostrakizovat (obzvláště pokud se jedná o žáky prvního stupně základní školy). V této souvislosti soud zdůrazňuje, že šikana jako velmi negativní fenomén představuje spletitý problém, jehož vyřešení náleží vhodně vzdělaným odborníkům, kteří mohou důsledně rozpoznat veškeré její příčiny a zabránit jejímu dalšímu pokračování. Jejím řešením je náležitá péče s obětí, šikanujícími i školním kolektivem (zde třídou), přičemž ke zdárnému výsledku lze mnohdy dospět až za využití služeb pedagogicko-psychologických poraden (jako tomu bylo v tomto případě). Ve velmi omezené míře ji však mohou vyřešit zastupitelé žalobce (viz také dále).
[36] Platí, že zveřejnění identity dětí dotčených šikanou může na jedné straně zvýšit trauma oběti a také ztížit pochopení nastalé situace ze strany útočníků (včetně identifikace chyb a poučení se z nich). Soud se neztotožňuje s názorem žalobce, že by tímto byli útočníci jakkoli „chráněni“, nýbrž je kladen důraz na jejich nápravu ve smyslu porozumění negativních důsledků šikany pro šikanovaného, pro školní kolektiv i pro ně samotné. Lze si stěží představit, že by určitá stigmatizace žáků 4. třídy, jejichž identifikace by byla zveřejněna, mohla tomuto řešení napomoci, resp. by přispěla k dalšímu pozitivnímu psychickému a sociálnímu vývoji útočníků, včetně pochopení chyb a poučení se z nich. K zabránění pokračování šikany tak dle soudu nemůže přispět zveřejnění (byť velmi omezenému okruhu osob) jmen oběti ani útočníků. Soud ostatně přiměřeně odkazuje také na zákon o soudnictví ve věcech mládeže, který zakotvuje specifická práva dětí mladších patnácti let a mladistvých na ochranu před zásahy do jejich osobního soukromí v zájmu minimalizace možných stigmatizujících důsledků řízení a jeho výsledků v případech věcí mládeže projednávaných soudy. Zde, kde vůbec nejde o trestní proces, musí být možné stigmatizaci ještě výrazněji předcházet.
[37] Soud pak znovu zdůrazňuje zásadní skutečnost, že ve zveřejněném posudku nebyla zmíněna pouze jména útočníků, nýbrž též jméno šikanovaného. Jeho identita by však vždy měla být chráněna v maximální míře, neboť jako nezletilá oběť nevhodného chování ze strany spolužáků požívá nejvyšší ochrany soukromí. Zde je nezbytné zohlednit, že zveřejnění identity oběti může mít negativní důsledek na její schopnost se s nastalou situací vyrovnat, což musí být jedním z hlavních cílů jakýchkoli opatření zamezujících šikaně. Zde soud přiměřeně odkazuje také na ochranu soukromí, která je zákonem o obětech poskytnuta obětem trestných činů (viz § 15 a § 16), kdy dle § 8a odst. 2 trestního řádu při poskytování informací orgány činné v trestním řízení zvlášť dbají na ochranu osobních údajů a soukromí osob mladších 18 let. Zveřejnění identity nezletilé oběti šikany tedy a priori nemůže (při absenci razantně zásadních důvodů sledujících její prospěch) požívat právní ochrany.
[38] Z výše uvedeného vyplývá, že s ohledem na charakter osob, jejichž identita byla zveřejněna (děti ve věku 4. třídy základní školy), a také s ohledem na povahu daných informací (podrobný popis šikany ve škole) a jejich možný dopad na vývoj těchto dětí, byla v dané věci zintenzivněna nezbytnost ochrany práva na soukromí dotčených osob. Za této situace by právo na soukromí muselo ustoupit jinému, v kolizi stojícímu právu, či veřejnému prospěchu pouze v případě, kdy by byla zjištěna přítomnost jiných enormně důležitých zájmů, které by právo na soukromí převýšily a podpořily by nezbytnost ochrany onoho v kolizi stojícího práva.
[39] Soud se v tomto smyslu zabýval předně tím, zdali z výkonu své funkce museli být zastupitelé podrobně informováni o šikaně na škole, jejímž zřizovatelem je žalobce. Pokud by totiž z výkonu své funkce závazně rozhodovali o dotčených otázkách, byla by zvýrazněna důležitost toho, aby byli důkladně seznámeni s okolnostmi vyskytnuvšího se problému, neboť pouze řádně informovaný zastupitel je schopen náležitě věc posoudit a následně vyjádřit svou vůli při hlasování, jímž může ovlivnit chod a jednání obce či její příspěvkové organizace.
[40] Pravomoci zastupitelstva jakožto jednoho z orgánů obce jsou taxativně vymezeny ve shora citovaném § 84 zákona o obcích, přičemž se jedná o záležitosti, které jsou v zájmu obce a jejích občanů, pokud nejsou svěřeny zákonem krajům nebo pokud nejde o výkon přenesené působnosti, a dále záležitosti, které do samostatné působnosti obce svěří zvláštní zákon. Pravomoci rady města jsou pak taxativně vyjmenovány v § 102 zákona o obcích, přičemž představují okruh úkolů a činností, které, až na výslovně stanovené výjimky, nemůže v obcích, v nichž je rada obce zřízena (zvolena), vykonávat žádný jiný orgán, takže ani rada obce sama nemůže případně rozhodnout o svěření výkonu některé z vyjmenovaných pravomocí jinému orgánu obce. A zákon v § 84 odst. 4 výslovně zakazuje zastupitelstvu obce, aby si při existenci rady obce atrahovalo některé z jejích pravomocí uvedených v citovaném ustanovení.
[41] Pro danou věc je pak zásadní shora citovaný § 102 odst. 2 písm. b) zákona o obcích, dle něhož je radě obce vyhrazeno plnit vůči právnickým osobám a organizačním složkám založeným nebo zřízeným zastupitelstvem obce úkoly zakladatele nebo zřizovatele, nejsou-li vyhrazeny zastupitelstvu obce. Škola jakožto příspěvková organizace zřízená žalobcem představuje právě takovouto právnickou osobu, pročež se podává, že řešení jejich záležitostí je vyhrazeno pouze radě obce, a nikoli zastupitelstvu. A jelikož zákon o obcích v § 84 odst. 4 výslovně zakazuje, aby o těchto záležitostech pravomocně rozhodovalo zastupitelstvo, nelze než dovodit, že zastupitelé žalobce nemohli nikterak závazně o problému šikany na škole rozhodovat. Určitou výjimku by představovala až situace, kdy by byly dotčené problémy natolik závažného rázu, že by bylo rozhodováno o zrušení školy jako příspěvkové organizace (viz § 84 odst. 2 písm. d) zákona o obcích); tento extrémní stav však v daném případě nenastal.
[42] Za této situace soud musí přisvědčit žalovanému, že byla snížena intenzita nezbytnosti informovat dopodrobna zastupitele o vzniknuvších problémech, včetně poskytnutí posudku bez jakýchkoli anonymizačních zásahů, neboť pokud zastupitelé ve věci pravomocně nerozhodovali, nebyl dán zásadní důvod, pro který by museli být dopodrobna (včetně jmen útočníků a oběti) seznámeni s nastalými problémy v 4. třídě školy.
[43] Soud se samozřejmě naprosto ztotožňuje se žalobcem, že je nezbytné vyvinout maximální úsilí, aby byla účelně řešena problematika šikany a aby jí bylo v co nejvyšší míře předcházeno. Dle soudu však za tímto účelem nebylo nezbytné při řešení šikany na škole informovat zastupitele obce o identitě útočníků a oběti, neboť ta sama o sobě nebyla pro posouzení a hodnocení vzniklých problémů na škole v rámci jednání zastupitelstva významná. Jakékoli preventivní kroky, o kterých hovoří žalobce, by totiž mohli zastupitelé podniknout též v případě, kdy by v posudku byla inkriminovaná jména začerněna, resp. kdy by zastupitelé nemohli útočníky ani oběť identifikovat. Navíc se podává, že i ze samotného posudku vyplývá, že daný problém byl v předmětné třídě školy řešen k tomu příslušnými a odborně vzdělanými subjekty (ostatně tuto skutečnost vzalo zastupitelstvo na vědomí a byla s ní ztotožněna též matka šikanovaného), pročež právě ty mají v řešení šikany na školách největší kompetence a mají nejvhodnější předpoklady pro úspěšné vyřešení nastalé situace. Zajisté vhodnější nežli jednotliví zastupitelé využívající informace o identitě útočníků a oběti, jak v žalobě naznačuje žalobce.
[44] Pro úplnost pak soud uvádí, že možnost zveřejnit identitu žáků nemohla být dána ani § 82 písm. c) zákona o obcích. Soud především vyzdvihuje, že v dané věci byly informace zveřejněny z vůle žalobce, a nikoli na základě žádosti zastupitele, přičemž obsahem dotčeného ustanovení je interpelativní oprávnění člena, tj. právo požadovat od zaměstnanců obce zařazených do obecního úřadu, jakož i od zaměstnanců právnických osob, které obec založila nebo zřídila, informace ve věcech, které souvisejí s výkonem jeho funkce (tj. funkce člena zastupitelstva). Ze správního spisu však nikterak nevyplynulo, že by jakýkoli zastupitel sdělení těchto informací požadoval, a proto odkaz na uvedené ustanovení není namístě. Navíc i v případě § 82 písm. c) zákona o obcích platí, že informace nemusí být poskytnuty vždy, tedy i tehdy, pokud jejich poskytnutí brání jiné zákony. A takto (jak vyplývá ze shora řečeného) by zákon o ochraně osobních údajů i v případě postupu dle § 82 písm. c) zákona o obcích (tj. při žádosti zastupitele) chránil identitu oběti i útočníků, a proto by tato konkrétní informace nemohla být poskytnuta (ledaže by žadatel předložil natolik zásadní argumenty pro zveřejnění identity dotčených osob, že by muselo být upozaděno právo na jejich soukromí).
[45] S ohledem na výše uvedené nemůže být důvodná ani námitka žalobce, že s identitou daných osob byla seznámena pouze úzká skupina osob, která navíc byla informována o nezbytnosti zachovat mlčenlivost o zjištěných skutečnostech, protože za situace, kdy nebylo nezbytné zastupitelstvo s těmito citlivými informacemi takto konkrétně seznámit, došlo k zásahu do práva na soukromí dotčených osob a k porušení zákona o ochraně osobních údajů. Tato skutečnost byla žalovaným správně zhodnocena až při úvaze o výši uloženého trestu, neboť se podává, že omezený počet osob, který se s chráněnou informací seznámil, má dopad do závažnosti předmětného jednání.
[46] Soud tedy uzavírá, že za situace, kdy bylo zasaženo soukromí nezletilých dětí a byla zveřejněna jak jména útočníků, tak i jméno oběti šikany, přičemž se jednalo o údaje vztahující se k záležitosti, jež zajisté měla dopad především do života šikanovaného, převáží právo na soukromí nad právem zastupitelů, jež mají za úkol sledovat zájmy obce a dohlížet na ně, být podrobně o této záležitosti informováni. Dle soudu tedy nebyl naplněn parametr nezbytnosti a potřebnosti k tomu, aby bylo na místě prolomit soukromí dotčených osob, a proto jednání žalobce zasáhlo do těchto práv a bylo rozporné se zákonem na ochranu osobních údajů.
[47] S ohledem na výše uvedené pak nemohlo nikterak dojít k porušení práva na samosprávu, neboť samosprávnými pravomocemi v daném případě disponuje především rada obce, do jejíž činnosti napadená rozhodnutí nikterak nezasáhla. Zastupitelé byli s daným problémem řádně seznámeni na jednání zastupitelstva, přičemž s ohledem na jejich pravomoci by postačovalo, pokud by jim byla poskytnuta pouze anonymizovaná verze posudku tak, aby mohli řádně dohlížet na dění v obci, včetně organizací touto obcí zřízenými.
[48] Soud musí konečně odmítnout poukaz žalobce na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 28. 1. 2014 ve věci O’Keeffe proti Irsku, stížnost č. 35810/09, neboť ten se týkal zásadně jiné věci (odrazení od závažných trestních činů v sexuální oblasti a efektivity systému trestního práva, resp. odpovědnosti státu, pokud nefunguje systém účinné ochrany obětí zneužívání nezletilých) a nikterak neřešil možnosti zásahu do soukromí nezletilých osob zveřejněním jejich identifikačních údajů. Závěry uvedeného rozhodnutí tedy dle soudu nelze nikterak využít v nyní posuzované věci, přičemž soud odkazuje na již shora vyřčené, že nikterak nemíní bagatelizovat nezbytnost účinného boje proti školní šikaně; tento cíl však nemůže podpořit nezákonné zásahy do soukromí nezletilých osob.
[49] Závěrem soud musí odmítnout námitku žalobce, že se v jeho případě vůbec nejednalo o zpracování osobních údajů, neboť nebyl naplněn parametr „systematičnosti“ dle § 4 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů.
[50] K podmínce systematičnosti se Nejvyšší správní soud vyjádřil v rozsudku ze dne 22. 1. 2013, čj. 9 Aps 5/2012-56 (č. 2811/2013 Sb. NSS), tak, že zákon o ochraně osobních údajů se nevztahuje na nahodilé shromažďování osobních údajů, které nejsou dále systematicky zpracovány. Aby tedy mohlo jít o zpracování osobních údajů ve smyslu zákona o ochraně osobních údajů, musí jít o systematickou činnost prováděnou přímo s osobními údaji. V rozsudku ze dne 17. 7. 2018, čj. 3 As 3/2017-38, pak Nejvyšší správní soud jazykovým výkladem dospěl k tomu, že tato systematičnost nepochybně spočívá v opakované, utříbené a jednotící činnosti. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud i při užití systematického a teleologického výkladu. Regulaci podle zákona o ochraně osobních údajů tak podléhá jen pravidelné a utříbené nakládání osobními údaji (tzn. systematické). Pojetí zpracování osobních údajů spočívající v systematičnosti vyjmenovaných činností odpovídá nedávné i současně účinné úpravě práva EU, neboť směrnice 95/46/EC Evropského parlamentu a Rady z roku 1995 o ochraně jednotlivců ve vztahu ke zpracování osobních dat a o volném pohybu těchto dat v čl. 2 písm. b) obsahuje definici, podle níž je zpracováním osobních údajů „jakýkoli úkon nebo soubor úkonů s osobními údaji, které jsou prováděny pomocí či bez pomoci automatizovaných postupů, jako je shromažďování, zaznamenávání, uspořádávání, uchovávání, přizpůsobování nebo pozměňování, vyhledávání, konzultace, použití, sdělení prostřednictvím přenosu, šíření nebo jakékoli jiné zpřístupnění, srovnání či kombinování, jakož i blokování, výmaz nebo likvidace“. Článek 3 bod 1 směrnice dále stanovuje, že „tato směrnice se vztahuje na zcela nebo částečně automatizované zpracování osobních údajů, jakož i na neautomatizované zpracování osobních údajů, které jsou obsaženy v rejstříku nebo do něj mají být zařazeny“. Obdobnou konstrukci ostatně zvolily Evropský parlament a Rada i v nařízení EU/2016/679 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES, kdy článek 4 bod 2 definuje zpracování jako „jakoukoliv operaci nebo soubor operací s osobními údaji nebo soubory osobních údajů, který je prováděn pomocí či bez pomoci automatizovaných postupů, jako je shromáždění, zaznamenání, uspořádání, strukturování, uložení, přizpůsobení nebo pozměnění, vyhledání, nahlédnutí, použití, zpřístupnění přenosem, šíření nebo jakékoliv jiné zpřístupnění, seřazení či zkombinování, omezení, výmaz nebo zničení“. Obdobně jako u směrnice 95/46/ES stanovuje nařízení v článku 2 bodu 1, že „[t]oto nařízení se vztahuje na zcela nebo částečně automatizované zpracování osobních údajů a na neautomatizované zpracování těch osobních údajů, které jsou obsaženy v evidenci nebo do ní mají být zařazeny“.
[50] K podmínce systematičnosti se Nejvyšší správní soud vyjádřil v rozsudku ze dne 22. 1. 2013, čj. 9 Aps 5/2012-56 (č. 2811/2013 Sb. NSS), tak, že zákon o ochraně osobních údajů se nevztahuje na nahodilé shromažďování osobních údajů, které nejsou dále systematicky zpracovány. Aby tedy mohlo jít o zpracování osobních údajů ve smyslu zákona o ochraně osobních údajů, musí jít o systematickou činnost prováděnou přímo s osobními údaji. V rozsudku ze dne 17. 7. 2018, čj. 3 As 3/2017-38, pak Nejvyšší správní soud jazykovým výkladem dospěl k tomu, že tato systematičnost nepochybně spočívá v opakované, utříbené a jednotící činnosti. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud i při užití systematického a teleologického výkladu. Regulaci podle zákona o ochraně osobních údajů tak podléhá jen pravidelné a utříbené nakládání osobními údaji (tzn. systematické). Pojetí zpracování osobních údajů spočívající v systematičnosti vyjmenovaných činností odpovídá nedávné i současně účinné úpravě práva EU, neboť směrnice 95/46/EC Evropského parlamentu a Rady z roku 1995 o ochraně jednotlivců ve vztahu ke zpracování osobních dat a o volném pohybu těchto dat v čl. 2 písm. b) obsahuje definici, podle níž je zpracováním osobních údajů „jakýkoli úkon nebo soubor úkonů s osobními údaji, které jsou prováděny pomocí či bez pomoci automatizovaných postupů, jako je shromažďování, zaznamenávání, uspořádávání, uchovávání, přizpůsobování nebo pozměňování, vyhledávání, konzultace, použití, sdělení prostřednictvím přenosu, šíření nebo jakékoli jiné zpřístupnění, srovnání či kombinování, jakož i blokování, výmaz nebo likvidace“. Článek 3 bod 1 směrnice dále stanovuje, že „tato směrnice se vztahuje na zcela nebo částečně automatizované zpracování osobních údajů, jakož i na neautomatizované zpracování osobních údajů, které jsou obsaženy v rejstříku nebo do něj mají být zařazeny“. Obdobnou konstrukci ostatně zvolily Evropský parlament a Rada i v nařízení EU/2016/679 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES, kdy článek 4 bod 2 definuje zpracování jako „jakoukoliv operaci nebo soubor operací s osobními údaji nebo soubory osobních údajů, který je prováděn pomocí či bez pomoci automatizovaných postupů, jako je shromáždění, zaznamenání, uspořádání, strukturování, uložení, přizpůsobení nebo pozměnění, vyhledání, nahlédnutí, použití, zpřístupnění přenosem, šíření nebo jakékoliv jiné zpřístupnění, seřazení či zkombinování, omezení, výmaz nebo zničení“. Obdobně jako u směrnice 95/46/ES stanovuje nařízení v článku 2 bodu 1, že „[t]oto nařízení se vztahuje na zcela nebo částečně automatizované zpracování osobních údajů a na neautomatizované zpracování těch osobních údajů, které jsou obsaženy v evidenci nebo do ní mají být zařazeny“.
[51] Jakkoli soud nikterak nepopírá, že v nyní posuzované věci bylo zveřejnění osobních údajů pouze jednorázové a nejednalo se o dlouhodobě systematické nakládání osobními údaji jako v případě jiných agend spravovaných obcí, tak podmínka systematičnosti byla naplněna. Soud se ztotožňuje se žalovaným, že se o zpracování osobních údajů jednalo, neboť žalobce dané údaje shromáždil a uložil (v rámci projednání dotčené stížnosti), hodnotil (při jednání rady či při návrhu usnesení zastupitelstva) a také je zpřístupnil tím, že je poskytl zastupitelům obce. Prvek systematičnosti byl proto v tomto konkrétním případě naplněn a žalobce se nemůže dovolávat nenaplnění definice obsažené v § 4 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů. Soud v rámci této námitky neshledal ani nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Žalovaný se v prvoinstančním rozhodnutí tomu, zda se vůbec jednalo o „zpracování osobních údajů“ ve smyslu zákona o ochraně osobních údajů, věnoval a své závěry odůvodnil (viz s. 5 dotčeného rozhodnutí). Předsedkyně žalovaného pak sice v rámci vypořádání rozkladových námitek dotčenou okolnost výslovně neposoudila, důvodem však bylo, že žalobce v rámci podaného rozkladu tuto námitku nevznesl. Proto se žalobce nemůže v tomto ohledu dovolávat nepřezkoumatelnosti jejího rozhodnutí, neboť nebyla povinna se k nyní tvrzenému nenaplnění podmínek § 4 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů vyjádřit.