darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění zákonů č. 18/1993 Sb., č. 322/1993 Sb., č. 169/1998 Sb. a č. 120/2001 Sb. Skutečností rozhodnou pro stanovení daňové povinnosti, tj. rozhodnou pro vyměření daně z převodu nemovitostí, není, zda bylo od původně plat- né a účinné a k věcněprávním účinkům vedoucí převodní smlouvy odstou- peno a případně kdy se tak stalo a s jakými účinky, nýbrž pouze, zda k pře- vodu původně došlo. Odstoupení od smlouvy (to, zda bylo platné) a jeho účinky, jakož i další skutečnosti (včasné podání žádosti ve lhůtě podle $ 25 odst. 3 in fine zákona ČNR č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí), jsou rozhodné toliko pro posouzení nároku na prominutí daně podle $ 25 odst. 3 písm. a)- tohoto zákona. Tento právní institut přitom nelze s vyměřením daně směšovat.
darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění zákonů č. 18/1993 Sb., č. 322/1993 Sb., č. 169/1998 Sb. a č. 120/2001 Sb. Skutečností rozhodnou pro stanovení daňové povinnosti, tj. rozhodnou pro vyměření daně z převodu nemovitostí, není, zda bylo od původně plat- né a účinné a k věcněprávním účinkům vedoucí převodní smlouvy odstou- peno a případně kdy se tak stalo a s jakými účinky, nýbrž pouze, zda k pře- vodu původně došlo. Odstoupení od smlouvy (to, zda bylo platné) a jeho účinky, jakož i další skutečnosti (včasné podání žádosti ve lhůtě podle $ 25 odst. 3 in fine zákona ČNR č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí), jsou rozhodné toliko pro posouzení nároku na prominutí daně podle $ 25 odst. 3 písm. a)- tohoto zákona. Tento právní institut přitom nelze s vyměřením daně směšovat.
Prejudikatura: srov. č. 915/2006 Sb. NSS. 1084 Věc: Zuzana M. proti Finančnímu ředitelství pro hl. město Prahu o daň z převodu ne- movitostí, o kasační stížnosti žalobkyně. Rozhodnutím ze dne 9. 3. 2004 zamítl žalovaný odvolání žalobkyně proti roz- hodnutí ze dne 27. 3. 2003, jímž Finanč- ní úřad pro Prahu 8 zamítl žádost žalob- kyně o obnovu řízení ve věci platebního výměru ze dne 11. 9. 2002, kterým byla žalobkyni vyměřena daň z převodu ne- movitostí ve výši 308 625 Kč. Žalovaný uvedl, že není dán důvod k obnově říze- ní ve věci vyměření daně z převodu ne- movitosti (spoluvlastnického podílu ve výši 1/3 k pozemku), kterou žalobkyně jako prodávající uhradila, rozhodl-li Ob- vodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 2. 6. 2002, poté, co byl spoluvlast- nický podíl k nemovitosti převeden, o určovací žalobě tak, že žalobkyně je spoluvlastnicí jí prodané nemovitosti, neboť po převodu nemovitosti od kupní smlouvy platně odstoupila. Žalovaný uzavřel, že uvedený rozsudek soudu ne- ní novou skutečností ve smyslu $ 54 odst. 1 písm. a) zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění poz- dějších předpisů (dále jen „daňový řád“, „d. ř.“). Podle žalovaného je dani z převo- du nemovitostí podroben úplatný pře- vod nemovitosti i v případech, kdy ná- sledně dojde k'odstoupení od smlouvy a smlouva se tím od počátku ruší; daň lze v takovém případě prominout, ovšem za podmínek stanovených v $ 25 odst. 3 zákona ČNR č. 357/1992 Sb., o dani dědic- ké, dani darovací a dani z převodu nemo- vitostí (dále jen „zákon č. 357/1992 Sb.“). Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu, kterou Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 6. 2005 za- mítl. Žalobkyně (stěžovatelka) tento roz- sudek napadla kasační stížností. Tvrdila, že Městský soud v Praze nesprávně po- soudil právní otázku, uzavřelli, že pro účely řízení o vyměření daně z převodu nemovitostí není novou skutečností ve smyslu $ 54 odst. 1 písm. a) daňového řá- du rozsudek soudu v občanském řízení soudním, kterým bylo určeno, že vlastní- kem nemovitostí, jejichž převod byl předmětem daně, je stěžovatelka jako kupující, jelikož poté, co ve prospěch kupujícího bylo do katastru nemovitostí vloženo vlastnické právo k nemovitos- tem, které kupujícímu jako prodávající prodala, od kupní smlouvy platně od- stoupila. Nejvyšší správní soud kasační stíž- nost zamítl. : Z oodůvodnění: Předtím, než bude lze přikročit k vý- kladu mezi stranami sporného ustanove- ní $ 54 odst. 1 písm. a) d. ř., nutno objas- nit otázku, které že to jsou skutečnosti, jež jsou rozhodné pro vyměření, anebo naopak nevyměření daně z převodu ne- movitosti v případě, že poté, co je vlast- nické právo k nemovitosti převedeno z prodávajícího na kupujícího, dojde k platnému odstoupení od kupní smlou- vy prodávajícím. Podle $ 9 odst. 1 písm. a) věty první zákona č. 357/1992 Sb. je předmětem da- ně z převodu nemovitostí úplatný pře- vod nebo přechod vlastnictví k nemovi- tostem. Podle $ 9 odst. 2 téhož zákona pak platí, že předmětem daně z převodu nemovitostí je rovněž úplatný převod vlastnictví k nemovitostem v případech, kdy dojde následně k odstoupení od smlouvy a smlouva se tímto od počátku ruší. Z uvedených ustanovení zákona č. 357/1992 Sb. jasně vyplývá,.že před- 1085 992 mětem daně je zde dokonaný a právně perfektní převod nebo přechod vlastnic- kého práva k nemovitosti; jinými slovy, povinnost platit daň z převodu nemovi- tostí nastane jen tehdy, převede-li se ne- bo přejde-li skutečně vlastnické právo k nemovitosti z jedné osoby na druhou. Jen za splnění této podmínky se původ- ní vlastník [v terminologii $ 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb. převod- ce] stane poplatníkem daně a nový vlast- ník [v terminologii $ 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb. nabyvatel] ručite- lem. I v případě upraveném v $ 9 odst. 2 zákona č. 357/1992 Sb. platí, že podmín- kou vzniku daňové povinnosti je převod vlastnického práva, který je teprve ná- sledně, po odpadnutí závazkověprávní- ho právního úkonu (kupní smlouvy), anulován a vrácen do stavu před prove- dením převodu vlastnického | práva. A contrario tedy platí, že daňová povin- nost nevznikne, nedojde-li vůbec k pře- vodu či přechodu vlastnického práva (srov. obdobné závěry v rozsudku Nej- vyššího správního soudu ze dne 3. 2. 2005, čj. 2 Afs 94/2004-50, publikova- ném na www.nssoud.cz). V případě stěžovatelky je mezi strana- mi nesporné, že k právně perfektnímu převodu vlastnického práva k nemovi- tosti (přesněji řečeno spoluvlastnického podílu k ní) došlo. Znamená to tedy, že stěžovatelce by měla zásadně vzniknout daňová povinnost. Na rozdíl od situace, kdy soukromoprávní právní úkon zaklá- dající převod vlastnického práva, tedy právní titul (typicky kupní smlouva), byl absolutně, tj. od počátku a s účinky erga omnes, neplatný, takže vůbec nevedl k převodu vlastnického práva z původní- ho na nového vlastníka, a proto zde v ta- kovém případě ani není předmět zdaně- » Publikováno též pod č. 915/2006 Sb. NSS. 1086 ní, zákon č. 357/1992 Sb. podrobuje vc svém $ 9 odst. 2 dani z převodu nemovi- tostíi ty převody vlastnického práva, kte- ré byly původně platné a teprve následně byly anulovány odpadnutím právního ti- tulu, byť - z hlediska soukromoprávního (viz pro případ odstoupení od smlouvy $ 48 odst. 2 občanského zákoníku) - s účinky zrušení právního titulu ex tunc. Jakkoli Ize mít pochyby o racionalitě, vhodnosti a možná i přiměřenosti tako- véto úpravy, ústavně konformním výkla- dem lze korigovat pouze některé zcela očividně absurdní důsledky této právní úpravy: Nejvyšší správní soud takto na- příklad vyslovil v rozsudku ze dne 22. 3. 2006, čj. 1 Afs 57/2005-61, zveřejněném na www.nssoud.cz“, že možnost uplat- nit osvobození od daně z převodu ne- movitostí při prvním úplatném převo- du vlastnictví ke stavbě či bytu (f 20 odst. 7 zákona č. 357/1992 Sb.) se může vyčerpat jen takovým převodem, jehož účinky později nezaniknou, a jenž tedy splnil svůj ekonomický účel. Úplatný převod stavby čí bytu je proto osvobo- zen od daně i tehdy, pokud táž věc byla již dříve předmětem kupní smlouvy, od níž převodce později odstoupil pro neza- placení kupní ceny kupujícím. Dále např. Nejvyšší správní soud uvedl v rozsudku ze dne 30. 11. 2005, čj. 6 A 69/2000-55, že daňová povinnost zatěžující převodce nemovitosti je proporcionální, a tedy ve spravedlivé rovnováze mezi zájmy spo- lečnosti a základními právy.a svoboda- mi osoby, pouze tehdy, pokud jde o ta- kový převod nemovitosti [f 9 odst 1 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb.], jehož účinky později neodpadnou a který při- nese smluvním stranám užitek spočíva- jící v uspokojení zájmu nabyvatele na získání nemovitosti do svého vlastnic- tví, jakož i opačného zájmu převodce na prodeji nemovitosti za sjednanou kupní cenu. Jestliže došlo k úplatnému převodu nemovitosti, avšak v důsledku nastoupení rozvazovací podmínky jeho právní účinky pominuly a vlastnické právo bylo do katastru nemovitostí za- psáno opětovně ve prospěch převodce, nelze takový převod vůbec podrobit dani z převodu nemovitostí podle f 9 odst. 1 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb, V recent- ní judikatuře Nejvyššího správního soudu lze tedy sledovat tendenci k takovému vý- kladu ustanovení zákona č. 357/1992 Sb., který v co největší ještě únosné míře (tj. tak, aby se ještě zcela nevzdálil dikci zá- kona) preferuje poplatníka daně. Ustanovení $ 25 odst 3 zákona č. 357/1992 Sb. ve spojení s $ 9 odst. 2 té- hož zákona ovšem jsou ve své dikci nato- lik jednoznačná, že nedávají prostor pro výklad vedoucí k závěru, že dani z převo- du nemovitostí není podroben takový převod nemovitosti, který ke dni vymě- ření daně (za účinnosti právní úpravy, podle které se i daň z převodu nemovi- tostí vyměřovala platebním výměrem a byla splatná nejpozději do 30 dnů ode dne, v němž byl poplatníkovi doručen platební výměr o vyměření daně, tj. za účinnosti $ 18 zákona č. 357/1992 Sb., ve znění účinném do novely provedené zá- konem č. 420/2003 Sb., tj. do 31. 12. 2003) již nebyl účinný, neboť - třebaže po jistou dobu účinný byl - následně od- padl v důsledku platného odstoupení od převodní smlouvy jednou ze smluvních stran. Úmyslem zákonodárce, vyjádře- ným zcela jednoznačně i v ustanovení $ 9 odst. 2 zákona č. 357/1992 Sb., bylo podrobit dani jakýkoli úplatný převod vlastnictví k nemovitostem v případech, kdy dojde následně k odstoupení od smlouvy a smlouva se tímto od počátku ruší, bez ohledu na to, zda ke dni vymě- ření daně ještě zdaňovaný převod má účinek v podobě změny osoby vlastníka nemovitosti, anebo nikoli. Tvrdost této právní úpravy zákonodárce zmírňuje pouze ve velmi omezené míře, a sice (od roku 1998) stanovením právního nároku na prominutí takto vyměřené daně, ovšem za- velmi striktně formulovaných podmí- nek $ 25 odst. 3 zákona č. 357/1992 Sb. Uvedené ustanovení ve znění aplikova- telném na případ stěžovatelky (tj. ve zně- ní do účinnosti výše již zmíněné novely č. 420/2003 Sb.) pod svým písm. a) pod- miňovalo nárok na prominutí daně tím, že k odstoupení od (převodní) smlouvy došlo ve Ihůtě 2 let ode dne vzniku práv- ních účinků vkladu práva do katastru ne- movitostí a současně že daňový subjekt ve lhůtě 2 let od této skutečnosti také o prominutí daně požádá; kumulace obou podmínek znamená, že na promi- nutí daně je nárok jen tehdy, jsou-li spl- něny obě současně. V žádném jiném pří- padě nebyl podle rozhodného znění zákona č. 357/1992 Sb. nárok na promi- nutí daně podle jeho $ 25 odst. 3 dán. Z výše uvedeného vyplývá zásadní zá- věr: Skutečností rozhodnou pro stanove- ní daňové povinnosti, tj. rozhodnou pro vyměření daně z převodu nemovitostí, není, zda bylo od původně platné a účin- né a k věcněprávním účinkům vedoucí převodní smlouvy, týkající se předmětné nemovitosti, odstoupeno a příp. kdy se tak stalo a s jakými účinky, nýbrž pouze, zda k převodu původně došlo. Odstou- pení od smlouvy (to, zda bylo platné) a jeho účinky, jakož i další skutečnosti (včasné podání žádosti ve lhůtě podle $ 25 odst. 3 in fine zákona č. 357/1992 Sb.) jsou rozhodné toliko pro posouzení ná- roku na prominutí daně podle $ 25 odst. 3 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb., což je právní institut zákona č. 357/1992 Sb., kte- rý nelze s vyměřením daně směšovat. (...) 1087 993 993 Daň z přidané hodnoty: uplatnění nadměrného odpočtu k $ 5 odst. 7 a $ 19 zákona ČNR č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění zákonů č. 196/1993 Sb., č. 321/1993 Sb., č. 258/1994 Sb., č. 133/1995 Sb. a č. 208/1997 Sb.* Zákon ČNR č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, je třeba aplikovat v jeho celku, smyslu a účelu, což mimo jiné znamená, že nelze zkoumat sa- mostatně oprávněnost uplatnění nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty podle ustanovení $ 5 odst. 7 tohoto zákona, bez přihlédnutí a pou- žití jeho dalších ustanovení, zejména $ 19. Ustanovení $ 5 odst. 7 citovaného zákona sice nad rámec zákona umožňuje uplatnit nárok na odpočet i dal- ším plátcům, kteří by za obvyklého režimu neměli na jeho uplatnění nárok, ale to jen při zachování ostatních pravidel stanovených pro uplatnění to- hoto nároku. Kdyby tomu bylo naopak, tato skupina plátců by měla neodů- vodněně nerovné, výhodnější postavení oproti ostatním plátcům daně.
Zuzana M. proti Finančnímu ředitelství pro hl. město Prahu o daň z převodu ne- movitostí, o kasační stížnosti žalobkyně.
25 odst. 3 písm. a) zák. o trojdani, což je právní institut zákona o trojdani, který nelze s vyměřením daně směšovat.
VII.
Stěžovatelka žádala o obnovu vyměřovacího řízení, a sice řízení ve věci daně z převodu nemovitostí vyměřené platebním výměrem Finančního úřadu pro Prahu 8 ze dne 11. 9. 2002, č. j. 169702/02/008961/4590, č. 1020001459, který nabyl právní moci poté, co po jeho doručení stěžovatelce (18. 9. 2002) marně uplynula 30-denní lhůta k odvolání, tedy 18. 10. 2002.
Proto bylo na žalovaném (a následně na Městském soudu v Praze v rámci řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí žalovaného), aby posoudil naplnění podmínek pro obnovu řízení. Ty stanoví § 54 d. ř. Jeden z důvodů obnovy je specifikován v odst. 1 písm. a) zmíněného ustanovení, v němž se praví, že řízení ukončené pravomocným rozhodnutím se obnoví na žádost příjemce rozhodnutí nebo z úřední povinnosti, jestliže vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které nemohly být bez zavinění daňového subjektu nebo správce daně uplatněny již dříve v řízení a mohly mít podstatný vliv na výrok rozhodnutí. Z uvedeného je zřejmé, a zcela správně to uvádí u Městský soud v Praze, že nutným (nikoli však ještě dostatečným) předpokladem pro obnovu daňového řízení (tj. i řízení vyměřovacího) je kumulativní splnění následujících podmínek:
1) vyjití najevo a) nových skutečností nebo b) nových důkazů,
2) nemožnost uplatnění těchto skutečností či důkazů již dříve v řízení bez zavinění daňového subjektu nebo správce daně a
3) podstatný vliv uvedených skutečností nebo důkazů na rozhodnutí.
Z uvedeného je zřejmé, a zcela správně to uvádí u Městský soud v Praze, že nutným (nikoli však ještě dostatečným) předpokladem pro obnovu daňového řízení (tj. i řízení vyměřovacího) je kumulativní splnění následujících podmínek:
1) vyjití najevo a) nových skutečností nebo b) nových důkazů,
2) nemožnost uplatnění těchto skutečností či důkazů již dříve v řízení bez zavinění daňového subjektu nebo správce daně a
3) podstatný vliv uvedených skutečností nebo důkazů na rozhodnutí.
Návrh na obnovu řízení opírala stěžovatelka o rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. 6. 2002, sp. zn. 23 C 214/2000, kterým bylo určeno, že stěžovatelka je spoluvlastnicí nemovitosti výše specifikované, jejíž převod na společnost K. spol. s r. o. byl podroben dani z převodu nemovitostí, přičemž z odůvodnění rozsudku je patrné, že stěžovatelka po platném uzavření kupní smlouvy od této podle § 48 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), odstoupila, a to podle soudu nejpozději 8. 2. 2002.
Nejvyšší správní soud uvedl v rozsudku ze dne 22. 9. 2004, č. j. 7 A 88/2001 - 55, publikovaném pod č. 446/2005 Sb. NSS, ve vztahu k podmínce novosti uplatněných skutečností či důkazů, že rozhodující je, že tyto skutečnosti nebo důkazy v době dřívějšího rozhodování již existovaly. Pokud takové skutečnosti nastaly až po právní moci rozhodnutí, není to důvodem pro obnovu řízení. Nové skutečnosti je nutno chápat tak, že může jít jen o skutečnosti v době rozhodování již existující, které nově, tj. po právní moci rozhodnutí, jen vyšly najevo a předtím - přes svoji existenci - nebyly známy ani daňovému subjektu ani správci daně, a nemohly být tedy vzaty v úvahu v daňovém řízení a brány v úvahu při rozhodování. Obdobný názor zastává i relevantní odborná literatura (viz např. Jaroslav Kobík: Správa daní a poplatků s komentářem. Komplexní pohled na problémy správy daní, 4. akt. vyd., ANAG, Olomouc 2005, str. 428). Uvedený výklad vychází doktrinálně z koncepce „novosti“ skutečností a důkazů, jak byla standardně vykládána ve vztahu k ustanovení § 62 nyní již neplatného zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „spr. ř.“), který ve svém odst. 1 písm. a) obsahuje obdobné ustanovení jako § 54 odst. 1 d. ř. [§ 62 odst. 1 písm. a) spr. ř. hovoří o obnovení řízení na návrh účastníka za podmínky, že vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které mohly mít podstatný vliv na rozhodnutí a nemohly být v řízení uplatněny bez zavinění účastníka řízení]; výklad ustanovení § 62 spr. ř. a doktrinální koncepce na jeho základě vyvinutá je proto – vzhledem k obdobné textaci obou ustanovení a k absenci podstatných rozdílů v systematice či smyslu a účelu obnovy řízení podle obou procesních předpisů – aplikovatelná i na výklad § 54 odst. 1 písm. a) d. ř. Podle této doktrinální koncepce je pod „novými skutečnostmi nebo důkazy“ třeba rozumět skutková zjištění (ať už by měla být předmětem dokazování, nebo jejich existenci není třeba dokazovat), která v době rozhodování nemohla být v řízení uplatněna bez zavinění účastníka podávajícího návrh. Tyto skutečnosti nebo důkazy v době řízení tedy nutně existovaly, ale účastník je buď neznal, nebo nemohl použít. (…) Za „novou skutečnost“ (…) nelze považovat skutečnosti nastalé až po proběhlém řízení ukončeném pravomocným rozhodnutím. Pokud nejde o případy, kdy jsou rozhodnutí vydávána s klausulí rebus sic stantibus, tj. kdy je podle zvláštních zákonů takové rozhodnutí možné změnit nebo zrušit právě s ohledem na změnu okolností, bude to důvod k novému (nikoliv tedy obnovenému) řízení, neboť jde již o novou věc (Vladimír Vopálka, Věra Šimůnková, Miloslav Šolín: Správní řád. Komentář, 1. vyd., C. H. Beck, Praha 1999, str. 182). V dalším komentáři ke spr. ř. se obdobně uvádí, že nové skutečnosti nebo důkazy mohou být důvodem obnovy řízení jen tehdy, jestliže existovaly již v době, kdy se správní záležitost projednávala v původním řízení. Jestliže však nové skutečnosti vznikly až po právní moci přezkoumávaného rozhodnutí, nemohou být důvodem obnovy řízení (Václav Šlauf a kol.: Správní řád. Komentář, Linde, Praha 1993, str. 99). Pokud tedy Městský soud v Praze vyložil ustanovení § 54 odst. 1 písm. a) d. ř. způsobem, že o skutečnosti či důkazy relevantní pro obnovu řízení se může jednat pouze za nutné podmínky, že v době rozhodování správního orgánu již existovaly, vyložil příslušné ustanovení zákona v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího správního soudu i převažujícím názorem správněprávní doktríny.
Obiter dictum nutno poznamenat, že uvedený právní názor má zejména ve vztahu k důkazům nepřehlédnutelné slabiny. Podle něho by např. důvodem pro obnovu řízení nemohl být listinný důkaz, kupříkladu záznam osoby, jež byla určitým relevantním skutečnostem přítomna, vzniklý až po právní moci rozhodnutí, který by podával informaci o těchto skutečnostech, jež nastaly v době před vydáním rozhodnutí, řízení o němž má být obnoveno. Této slabiny si zřejmě povšiml i zákonodárce v novém správním řádu (zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů), který ve svém ustanovení § 100 odst. 1 písm. a) vedle „původního“ důvodu obnovy, odpovídajícího ustanovení § 62 odst. 1 písm. a) spr. ř. či § 54 odst. 1 písm. a) d. ř., tj. vyjití najevo dříve neznámých skutečností nebo důkazů, které existovaly v době původního řízení a které účastník, jemuž jsou ku prospěchu, nemohl v původním řízení uplatnit, přidává i další důvod s důvodem prvním úzce související, a sice že se provedené důkazy ukázaly nepravdivými. Pro posouzení věci stěžovatelky však pochybnost Nejvyššího správního soudu o převažujícím výkladu ustanovení § 54 odst. 1 písm. a) d. ř. nemá významu, neboť mezi účastníky není sporné a nepochybuje o tom ani Městský soud v Praze, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8, jenž měl být důvodem obnovy řízení, byl vydán před vydáním rozhodnutí, řízení o němž má být obnoveno, takže je i v intencích dosud převažujícího výkladu „novou skutečností či důkazem“.
Přesto však Městský soud v Praze při aplikaci ustanovení § 54 odst. 1 písm. a) d. ř.
vyloženého způsobem výše nastíněným – v konkrétním případě stěžovatelky pochybil.
První dílčí slabinou závěrů Městského soudu v Praze je, že pomíjí skutečnost, že stěžovatelka ve své žádosti o obnovu jako její důvod uplatnila vyjití najevo jak nových skutečností, tak nových důkazů. Uplatňovanou novou skutečností je projev vůle stěžovatelky směřující k odstoupení od kupní smlouvy (skutečností není samotné odstoupení od smlouvy, neboť zde se nejedná o skutečnost, nýbrž o právní následek projevu vůle). Vedle této skutečnosti ovšem stěžovatelka uplatňuje i důkaz o ní v podobě rozsudku, v němž se ona skutečnost popisuje; důkaz je tedy jakousi „sekundární“ skutečností, z níž má vyplývat nepochybný závěr o tom, že nastala a jaká byla „primární“ skutečnost (obsah rozsudku podává informaci o tom, zda, kdy a jakým způsobem byl učiněn projev vůle směřující k odstoupení od kupní smlouvy).
Městský soud v Praze dospěl k závěru, jak již výše naznačeno, že již samotná skutečnost, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8, na který stěžovatelka poukazovala, byl vydán před vydáním platebního výměru, řízení o němž chtěla obnovit (rozsudek byl vydán 2. 6. 2002 a právní moci nabyl 19. 7. 2002, platební výměr pak byl vydán 11. 9. 2002), není skutečností, kterou by stěžovatelka nemohla uplatnit již v řízení o vyměření daně předtím, než byl předmětný platební výměr vydán, popř. v odvolacím řízení proti němu. Ve své podstatě zde Městský soud v Praze říká, že uvedený rozsudek by sice mohl být „novou skutečností nebo důkazem“ ve smyslu § 54 odst 1 písm. a) d. ř., neboť existoval již v době vydávání rozhodnutí, řízení o němž má být obnoveno, ovšem touto skutečností (tímto důkazem) není, neboť jen z toho, že rozsudek existoval v době rozhodnutí správního orgánu, vyplývá, že jej stěžovatelka také mohla (a tedy měla) v původním řízení uplatnit. Městský soud v Praze tak, a to je druhá dílčí slabina odůvodnění jeho rozhodnutí, směšuje posuzování dvou podmínek obnovy, jak vyplývají z § 54 odst. 1 písm. a) d. ř. a jak je sám ve svém rozsudku na jiném místě pregnantně rozlišil.
Podmínky pro obnovu řízení, vyplývající z § 4 odst. 1 písm. a) d. ř., lze charakterizovat jejich klíčovými vlastnostmi takto:
1) objektivní skutkový aspekt - vyjití najevo a) nových skutečností nebo b) nových důkazů, tj. objektivní existence skutečností či důkazů v době rozhodování správního orgánu v původním řízení (dle všeobecně přijímané výkladové doktríny), jejich neznámost účastníkům řízení a správnímu orgánu v době rozhodování a seznámení se s nimi poté, co bylo rozhodnuto;
2) subjektivní skutkový aspekt - nemožnost uplatnění těchto skutečností či důkazů již dříve v řízení bez zavinění daňového subjektu nebo správce daně, tj. absence zavinění na straně účastníka či správního orgánu ve vztahu k seznámení se s těmito skutečnostmi či důkazy a ve vztahu k jejich uplatnění v původním správním řízení (jinak řečeno, skutečnosti či důkazy, jež mají být důvodem obnovy řízení, nesměly být účastníku či správnímu orgánu neznámé pro jeho nedbalost či úmysl se s nimi neseznámit a nesměly zůstat neuplatněny pro zaviněné opomenutí účastníka či správního orgánu je v původním řízení uplatnit);
3) (objektivní) relevance nových skutečností či důkazů z hlediska výsledku řízení, jež má být obnoveno - podstatný vliv uvedených skutečností nebo důkazů na rozhodnutí, tj. musí se jednat o skutečnosti, jež by v původním řízení byly pro výsledek rozhodnutí relevantní.
Městský soud v Praze z naplnění objektivního skutkového aspektu bez dalšího dovodil i naplnění subjektivního skutkového aspektu, aniž by se však otázkami zavinění ze strany stěžovatelky zabýval. Ve svém rozhodnutí neuvedl, proč má za to, že stěžovatelka mohla rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 v době před vydáním platebního výměru či v době, kdy proti němu mohla podat odvolání, znát a že jí nic nebránilo jej v daňovém řízení prvo- či druhoinstančním uplatnit. Naplnění subjektivního skutkového aspektu Městský soud v Praze tedy dovodil toliko z časového odstupu obou rozhodnutí, aniž by se zabýval např. tím, kdy se stěžovatelka mohla seznámit s obsahem rozsudku a kdy se s ním skutečně seznámila a co z obsahu rozsudku (zda jen jeho výrok, se kterým se mohla seznámit při vyhlášení rozsudku, či i jeho odůvodnění, s nímž se mohla v plné míře seznámit teprve z písemného vyhotovení rozsudku po jeho doručení) je vlastně skutečností či důkazem, který stěžovatelka v řízení o obnově uplatnila.
Přes tyto nedostatky ovšem Městský soud v Praze posoudil žalobu stěžovatelky ve výsledku správně. Podmínkou obnovy řízení, která v daném případě nebyla naplněna – a naplněna z podstaty věci ani být nemohla – totiž je objektivní relevance nových skutečností či důkazů z hlediska výsledku řízení, jež má být obnoveno. Jak již bylo v tomto rozsudku vyloženo sub VI., skutečností rozhodnou pro stanovení daňové povinnosti, tj. rozhodnou pro vyměření daně z převodu nemovitostí, není, zda bylo od původně platné a účinné a k věcněprávním účinkům vedoucí převodní smlouvy, týkající se předmětné nemovitosti, odstoupeno a příp. kdy se tak stalo a s jakými účinky, nýbrž pouze, zda k převodu původně došlo. Odstoupení od smlouvy (to, zda bylo platné) a jeho účinky, jakož i další skutečnosti (včasné podání žádosti ve lhůtě podle § 25 odst. 3 in fine zák. o trojdani) jsou rozhodné toliko pro posouzení nároku na prominutí daně podle § 25 odst. 3 písm. a) zák. o trojdani, což je právní institut zákona o trojdani, který nelze s vyměřením daně směšovat. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 je veřejnou listinou (viz § 31 odst. 4 daň. ř. a odkaz na § 134 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, v poznámce pod čarou č. 8 u § 12 odst. 1 daň. ř.; podrobněji k pojmu veřejné listiny v daňovém řízení viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2006, č. j. 2 Afs 158/2005 - 82, www.nssoud.cz), tedy ve své podstatě důkazem o skutečnostech v rozsudku popisovaných, o nichž platí vyvratitelná domněnka pravdivosti. Tento rozsudek ovšem vypovídá toliko o skutečnostech rozhodných pro posouzení nároku na prominutí daně z převodu nemovitostí, avšak nevypovídá o ničem, co by bylo rozhodné pro vyměření této daně, neboť se zabývá toliko okolnostmi následného odstoupení od platně uzavřené kupní smlouvy na nemovitostí, jejíž převod byl podroben zdanění.
VIII.
K podpůrné argumentaci stěžovatelky opírající se o porušení § 2 d. ř. nutno poznamenat, že základní zásady daňového řízení se přirozeně vztahují i na řízení o obnově. V případě stěžovatelky však v řízení o obnově nebyly porušeny. Skutečnost, že občanské soudní řízení před Obvodním soudem pro Prahu 8, které vyústilo v rozsudek ze dne 2. 6. 2002 sp. zn. 3 C 214/2000, se protahovalo, je pro účely řízení o obnově ve věci platebního výměru na daň z převodu nemovitostí vyměřené stěžovatelce zcela irelevantní, neboť nemůže nic změnit na tom, že – jak výše podrobně vyloženo – skutečnost, zda a případně kdy stěžovatelka odstoupila od platně uzavřené kupní smlouvy, na jejímž základě byla nemovitost, podrobená dani z převodu nemovitostí, převedena, není skutečností rozhodnou pro posouzení splnění podmínek pro vznik daňové povinnosti.
Průtahy v uvedeném občanskoprávním řízení, stejně jako skutečnost, že stěžovatelka ve své podstatě získala převáděnou nemovitost v restituci, v níž byla tato nemovitost vydána jejímu zesnulému otci, jakož i to že její majetkové poměry jsou skromné, stejně jako okolnost, že byla nucena nemovitost prodávat dvakrát, jelikož první transakce skončila ekonomickým neúspěchem pro insolvenci kupujícího, takže ekonomicky vzato byl prodej její nemovitosti podroben opakovanému zdanění (na to stěžovatelka vcelku případně upozorňuje s odkazem na judikaturu Ústavního soudu), mohou či mohly být ve vztahu k právní pozici stěžovatelky jistě relevantními. Ne však v řízení o obnově, v němž uvedené skutečnosti rozhodnými nejsou, neboť na ně nejsou vázány zákonné podmínky přípustnosti obnovy, nýbrž zejména v případných řízeních o prominutí daně podle § 55a d. ř. (takové řízení není existencí zvláštního institutu prominutí daně podle § 25 odst. 3 d. ř. vyloučeno, nýbrž stojí vedle něho; odst. 5 v § 55a d. ř. tomu nebrání) či o prominutí daňového nedoplatku podle § 65 d. ř. Z obsahu spisu je patrné, že jak řízení podle § 55a d. ř., tak řízení podle § 65 d. ř. bylo ve věci stěžovatelky vedeno, avšak pro ni v obou případech neúspěšně. Přezkumná činnost Nejvyššího správního soudu v řízení o kasační stížnosti je ovšem vymezena předmětem řízení, který je ve své podstatě odvozen od předmětu řízení žalobního. Předmětem žalobního řízení před Městským soudem v Praze byla otázka zákonnosti rozhodnutí o obnově řízení, jiné otázky, zejména pak otázky týkající se aplikace ustanovení § 55a či § 65 d. ř., nikoli (otázku přípustnosti takového soudního přezkumu není důvodu pro účely posouzení důvodnosti kasační stížnosti stěžovatelky řešit). Proto není její podpůrná argumentace v její věci případná.
Obiter dictum Nejvyšší správní soud poznamenává, že trefná je argumentace žalovaného, že stěžovatelka nedostatečně střežila svá práva v souvislosti s procesem jednání o dodatečných podmínkách zaplacení kupní ceny a v souvislosti s následným odstupováním od kupní smlouvy. Ve shodě se žalovaným má Nejvyšší správní soud za to, že stěžovatelka mohla a měla jednostranný právní úkon spočívající v odstoupení od kupní smlouvy učinit v takovém časovém horizontu ode dne vzniku právních účinků vkladu vlastnického práva k prodávané nemovitosti do katastru nemovitostí ve prospěch kupujícího, aby byla schopna stihnout podat žádost o prominutí daně ve lhůtě podle § 25 odst. 3 zák. o trojdani, a především měla takovou žádost v této lhůtě také skutečně podat. Pokud chtěla dosáhnout efektu spočívajícího v prominutí daně z převodu nemovitostí, mohla a měla tak učinit i s rizikem, že k takovému kroku možná podle kupní smlouvy či podle příslušných ustanovení občanského zákoníku nemusely být dány podmínky a že o platnost odstoupení od kupní smlouvy a o jeho právní následky se povede občanskoprávní spor před soudem. Požádala-li by o prominutí daně a zároveň v žádosti sdělila správci daně, že v souvislosti s otázkou platnosti odstoupení od smlouvy probíhá či může proběhnout občanskoprávní spor, příp. že otázka vlastnictví nemovitosti není jednoznačně vyřešena, správce daně by mohl vyčkat výsledku soudního řízení a teprve v závislosti na něm rozhodnout o žádosti, anebo by si mohl o platnosti odstoupení od smlouvy a jeho právních následcích učinit jako o předběžné otázce úsudek sám (§ 28 odst. 1 věta druhá d. ř.) a na základě tohoto úsudku o žádosti rozhodnout i bez vyčkání soudního rozhodnutí, ovšem s rizikem případné obnovy řízení podle § 54 odst. 1 písm. c) d. ř.
IX.
Městský soud v Praze tedy – přes dílčí pochybení při výkladu ustanovení § 54 odst. 1 písm. a) d. ř. – posoudil žalobu stěžovatelky správně jako nedůvodnou a zamítl ji, neboť žalovaný správně nepřipustil obnovu řízení o vyměření daně z převodu nemovitostí na základě předložení důkazu, který nebyl relevantní ve vztahu ke skutečnostem rozhodným pro vyměření této daně, nýbrž mohl být eventuelně relevantní toliko pro řízení o prominutí této daně, jež s řízením vyměřovacím nelze směšovat, jakkoli s ním po věcné stránce nepochybně souvisí.
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění žádných z důvodů kasační stížnosti uplatňovaných stěžovatelkou a kasační stížnost proto podle ust. § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
X.
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona. Žalovaný správní orgán měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal (§ 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2006
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu