ném pro zdaňovací období roku 1999 Pokud společníky a jednateli auditorské obchodní společnosti byli za účinnosti zákona ČNR č. 524/1992 Sb., o auditorech a Komoře auditorů Čes- ké republiky", auditoři s oprávněním podle tohoto zákona, představovaly částky jim vyplacené za auditorskou činnost příjem ze závislé činnosti podle ustanovení $6 odst. 1 písm. b) zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů.
ném pro zdaňovací období roku 1999 Pokud společníky a jednateli auditorské obchodní společnosti byli za účinnosti zákona ČNR č. 524/1992 Sb., o auditorech a Komoře auditorů Čes- ké republiky", auditoři s oprávněním podle tohoto zákona, představovaly částky jim vyplacené za auditorskou činnost příjem ze závislé činnosti podle ustanovení $6 odst. 1 písm. b) zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů.
C.) V projednávané věci má zdejší soud za prokázané, že Ing. A. M. a Ing. P.H. byli v rozhodném období společníky a zároveň jednateli stěžovatele (společ- nost s ručením omezeným). Na tuto situ- aci se proto v plné míře vztahuje právní názor vyslovený Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 8. 7. 2004, sp. zn. 6 Afs 9/2003 (nepublikováno), podle něhož „vykonává-li společník společnos- tí s ručením omezeným pro tuto společ- nost činnost, jež má jinak charakter sa- mostatné výdělečné činnosti, a podléhá tak zdanění podle J 7 odst. 1 písm. c) zá- kona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, pak se na základě fikce stano- vené v f Godst. I písm. b) téhož zákona, ve znění zákona č. 259/1994 Sb., příjem z této činnosti považuje pro daňové úče- ly za příjem ze závislé činnosti. Takový příjem, bez ohledu na právní předpis, který upravuje vzájemná práva a po- vinnosti společníka a společnosti z po- hledu závazkového, bez ohledu na smluvní typ, který vzájemná práva a povinnost z pohledu závazkového za- kládá, a bez ohledu na způsob výkonu práce a vyplacení odměny za ni, je pří- jmem, který podléhá zdanění podle f 6 odst. I písm. b) tohoto zákona“. Nejvyš- ší správní soud tak činí závěr, že podřa- 403 841 zení předmětných finančních částek vy- placených jmenovaným společníkům a jednatelům stěžovatele pod příjmy ze závislé činnosti vymezené v citovaném ustanovení $ 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 586/1992 Sb. neodporuje dikci této právní normy. K tomu je vhodné dále dodat, že cito- vaný rozsudek Nejvyššího správního soudu prošel i testem ústavnosti, když ústavní stížnost proti němu brojící byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 385/04. Ústavní soud v tomto usnesení nicméně zdůraznil, že při výkladu základních práv a svobod ne- ní možno se omezovat pouze na posou- zení toho, zda daň či poplatek jsou ulo- ženy na základě zákona (tj. formální podřazení určité daně konkrétnímu zá- konnému ustanovení), nýbrž tato ochra- na se v materiálním právním státě musí vztahovat též na případy aplikace a in- terpretace určitého zákonného ustanove- ní, jež takovouto povinnost stanoví. Tento názor ostatně koresponduje i s ustále- nou judikaturou Nejvyššího správního soudu, podle níž daňový systém předsta- vuje nejen nezbytný prostředek k mate- riální existenci státu, nýbrž především i jakýsi test legitimity instituce státu. Soustava daní proto musí být z hlediska její koncepce i konkrétní aplikace trans- parentní, předvídatelná a přiměřená. V opačném případě zmíněnou legitimi- zační funkci nemůže splňovat, a v ko- nečném důsledku tak zpochybňuje sa- motný význam a funkce státu (rozsudek č. 572/2005 Sb. NSS). Jen pro zajímavost Nejvyšší správní soud připomíná, že na- stíněné vnímání daní plynule vychází z učení některých liberálně orientova- ných myslitelů, a nejedná se proto v žád- ném případě o intelektuální novum po- stindustriální společnosti. Za zmínku 404 v tomto směru stojí především tzv. daňo- vý kánon Adama Smithe (Blahobyt náro- dů, Praha 1928, str. 316 a násl.), podle ně- hož „T) poddaní každého státu mají přispívati k vydržování vlády pokud možno přesně úměrně k jejich přísluš- ným schopnostem; to jest, v poměru R dů- chodu, kterému se každý těší pod ochra- nou státu. .. V zachování nebo nedbání této zásady spočívá stejnoměrnost nebo nerovnost zdanění. (II.) Daň, kterou kaž- dý jednotlivec jest zavázán platiti, má bý- ti určitá a nikoli libovolná, ... (III) Každá daň má býti vybírána v době i způsobem pro poplatníka pravděpodobně nejvý- hodnějším. (IV.) Každá daň má býti tak vyměřena, aby vybírala a odnímala z ka- pes lidí co možno nejméně nad to, co při- náší do veřejné pokladny státu“. V daném případě se proto Nejvyšší správní soud neomezil na konstatování toho, že krajský soud a finanční úřady aplikovaly na zjištěné skutkové okolnosti správné zákonné ustanovení, nýbrž za- býval se též jeho materiální stránkou. Ani v tomto směru však neshledal po- chybení, jež by znamenalo naplnění uplatněného stížnostního důvodu. Jak totiž již přesvědčivě vyložil v odůvodně- ní shora citovaného rozhodnutí žalova- ný, podle ustanovení $ 30 odst. 2 ob- chodního zákoníku (poznámka soudu: v současnosti je obdobná úprava obsaže- na v $ 37 odst. 1 stejného zákona) jako předmět podnikání lze do obchodního rejstříku u obchodní společnosti zapsat činnost, kterou podle zvláštních předpi- sů mohou vykonávat pouze fyzické oso- by, jen pokud žadatel o zápis prokáže, že společnost bude takovou činnost vyko- návat pomocí osob oprávněných k tako- vé činnosti podle zvláštních předpisů. Takovým předpisem byl i - dnes již zru- šený - zákon ČNR č. 524/1992 Sb., o au- ditorech a Komoře auditorů České re- publiky, podle jehož $ 3 auditorskou čin- nost mohly vykonávat i právnické osoby zapsané v seznamu auditorů, avšak jejich jménem mohli tuto činnost vykonávat jen auditoři. Z logiky věci proto vyplývá, že pokud společníky a jednateli auditor- ské obchodní společnosti byli auditoři s oprávněním podle uvedeného zákona, bylo lze spravedlivě očekávat, že právě tito auditoři budou pro tuto společnost vykonávat auditorskou činnost. V tomto kontextu zdejší soud rovněž připomíná, že podle ustanovení $ 136 obchodního zákoníku (Zákaz konkurence) jednatel společnosti s ručením omezeným nesmí - mimo jiné - podnikat v oboru stejném nebo obdobném oboru podnikání spo- lečnosti ani vstupovat se společností do obchodních vztahů. Rovněž toto ustano- vení, představující zákaz konkurence, tak jednoznačně podporuje shora uvedený výklad. Stejně tak legislativní vývoj zákon- né úpravy postavení auditorů vyústil v zá- kaz poskytování auditorských služeb audi- tory současně vlastním jménem i jménem auditorské společnosti (viz $ 13 odst. 2 zákona č. 254/2000 Sb., o auditorech a o změně zákona č. 165/1998 Sb.: „Audi- tor, který poskytuje auditorské služby jménem auditorské společnosti, nemů- že současně poskytovat auditorské služ- by svým jménem, jménem jiné auditor- ské společnosti ani jménem jiného auditora.“). Jak vyplývá z důvodové zprávy k návrhu tohoto zákona, jednou ze základních zásad této nové zákonné úpravy bylo právě „upravit poskytování auditorských služeb auditory tak, aby v zájmu nezávislosti byly tyto služby poskytovány buď auditory jako svobod- né povolání nebo v pracovním poměru u auditora nebo auditorské společnosti“. 842 Daň z příjmů: výdaj k dosažení příjmů k $ 24 a $ 25 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro zdaňovací období roku 1998 Protože vyplacené odstupné při převodu práv a povinností z leasingové smlouvy není výdajem uvedeným v $ 24 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o da- ních z příjmů, nelze takový výdaj uplatněný daňovým poplatníkem pova- žovat za výdaj snižující daňový základ.
Společnost s ručením omezeným A. proti Finančnímu ředitelství v Brně o daň z příjmů fyzických osob, o kasační stížnosti žalobce.
kladní zásady daňového řízení, obsažené zejména v § 2 odst. 1, 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků). V každém případě se však jedná o samostatná řízení, kdy postup daňového poplatníka v jiném řízení nemůže být určující pro rozhodování v řízení odlišném.
Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že v souzené věci se Krajský soud v Brně nedopustil nezákonnosti ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a proto kasační stížnost zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2006
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu