též „daňový řád“, „d. ř.“) k čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 44, čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky k čl. 2 a hlavě páté Listiny základních práv a svobod I. Ustanovení $ 32 odst. 2 písm. b) zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, nepředepisuje, na kterém místě rozhodnutí musí být uve- deno datum; pokud proto v rozhodnutí není výslovně specifikováno, že obsažené datum je datem jeho podpisu, nelze v této skutečnosti spatřovat nezákonnost, a tím méně nicotnost tohoto rozhodnutí. II. Pokud stejný senát krajského soudu posuzuje procesně zcela srovna- telné případy procesně odlišně, a to bez jakéhokoliv odůvodnění, dopouští se tím jurisdikční libovůle odporující základnímu principu materiálního právního státu, kterým je předvídatelnost rozhodování státních orgánů a s ním související princip právní jistoty, mající v konečném důsledku do- pady i na princip rovnosti účastníků soudního řízení. Změna přístupu při hodnocení procesních pravidel bez výslovného zásahu provedeného legis- 1046 lativní formou nebo bez využití mechanismů sjednocování judikatury pro- střednictvím soudů vyšší instance a současně bez racionálně podloženého a přesvědčivého odůvodnění je proto ústavně nežádoucí.
též „daňový řád“, „d. ř.“) k čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 44, čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky k čl. 2 a hlavě páté Listiny základních práv a svobod I. Ustanovení $ 32 odst. 2 písm. b) zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, nepředepisuje, na kterém místě rozhodnutí musí být uve- deno datum; pokud proto v rozhodnutí není výslovně specifikováno, že obsažené datum je datem jeho podpisu, nelze v této skutečnosti spatřovat nezákonnost, a tím méně nicotnost tohoto rozhodnutí. II. Pokud stejný senát krajského soudu posuzuje procesně zcela srovna- telné případy procesně odlišně, a to bez jakéhokoliv odůvodnění, dopouští se tím jurisdikční libovůle odporující základnímu principu materiálního právního státu, kterým je předvídatelnost rozhodování státních orgánů a s ním související princip právní jistoty, mající v konečném důsledku do- pady i na princip rovnosti účastníků soudního řízení. Změna přístupu při hodnocení procesních pravidel bez výslovného zásahu provedeného legis- 1046 lativní formou nebo bez využití mechanismů sjednocování judikatury pro- střednictvím soudů vyšší instance a současně bez racionálně podloženého a přesvědčivého odůvodnění je proto ústavně nežádoucí.
Při hodnocení, zda se Krajský soud v Brně v daném případě nedopustil ne- zákonnosti, Nejvyšší správní soud vychá- zel z ustanovení $ 32 odst. 7 d. ř., podle něhož „chybí-li v rozhodnutí některá z ostatních základních náležitostí, která dle povahy rozhodnutí musí být jejím obsahem, nebo odůvodnění v přípa- dech, kdy je zákon předepisuje, a nejde-li jen o zřejmou chybu v psaní či počítání, má to za následek neplatnost rozhodnu- tí. Splnění podmínek neplatnosti ověří správce daně, který rozhodnutí vydal“. Při interpretaci tohoto zákonného ustanovení je nutno vycházet z práv- ního názoru Ústavního soudu, obsa- ženého v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/98, č. 300/1998 Sb. (poznámka soudu: tímto nálezem Ústavní soud zamítl návrh na zrušení cit. ustanovení), v němž Ústavní soud především uvedl, že smyslem $ 32 odst. 7 d. ř. je umožnit vydání osvědčení o neplatnosti takových rozhodnutí, která postrádají některou ze zákonem stano- vených podstatných (základních) náleži- tostí, takže je nelze za rozhodnutí vůbec považovat. Na takové rozhodnutí se pro- to právem hledí, jako by bylo neplatné od samého počátku, a osvědčení o jeho neplatnosti tedy nemá konstitutivní, ný- brž toliko deklaratorní účinky. Osvěd- čením neplatnosti rozhodnutí se proto neodstraňují jeho nedostatky, ale pouze se prohlašuje jeho neplatnost a vytváří se tím podmínky pro vydání rozhod- nutí nového. Přitom důvody, pro které je možno vyslovit neplatnost rozhodnu- tí, nelze stanovit svévolně, nýbrž pou- ze v případech taxativně vymezených 1048 v $ 32 odst. 2 d. ř. Rozhodnutí vydané v daňovém řízení, v němž absentuje ně- která ze zákonem výslovně stanovených esenciálních náležitostí, nelze vůbec po- važovat za rozhodnutí, nýbrž za paakt, a ověřování neplatnosti takového roz- hodnutí proto není odstraňováním jeho věcných nedostatků, neboť na paakty se hledí jako na neexistující od samého počátku, a v téže věci je nutno vydat roz- hodnutí nové. Nejvyšší správní soud dále vycházel z vlastní konstantní judikatury a také z doktrinálního stanoviska správního práva. V rozsudku sp. zn. 2 Afs 12/2003 (č. 212/2004 Sb. NSS, obdobně rovněž např. rozsudek sp. zn. 3 Afs 20/2004), na který ostatně stěžovatel odkazuje, judi- koval, že za paakt ve smyslu ustanovení $ 32 odst 7 d. ř. je možno považovat ta- kové daňové rozhodnutí, které - kumu- lativně - postrádá některou ze zákonem taxativně stanovených zákonných náleži- tostí (formální aspekt) a zároveň se musí jednat o náležitost základní (materiální aspekt). Je tedy zřejmé, že absence zá- konné formy správního aktu může vyývo- lávat jeho nicotnost pouze tehdy, jestliže je tento nedostatek natolik intenzivní a zřejmý, že po účastnících dotčeného právního vztahu nelze spravedlivě žádat, aby tento správní akt respektovali. V daném případě z rekapitulační části rozsudku vyplývá, že předmětný platební výměr Finančního úřadu v Tře- bíči obsahuje datum, a to na první straně rozhodnutí v jejím pravém horním rohu. Podle ustanovení $ 32 odst. 2 písm. b) d. ř. mezi základní náležitosti rozhod- nutí patří „datum podpisu rozhodnutí, které je dnem vydání rozhodnutí“. Zá- kon tedy výslovně nepředepisuje, na kte- rém místě rozhodnutí musí být datum uvedeno. Z povahy věci je přitom zřej- mé, že by rozhodnutí mělo obsahovat pouze datum jediné - datum podpisu, které je zároveň dnem vydání rozhod- nutí. Pokud předmětný platební výměr datum obsahoval, přičemž navíc podle všech relevantních okolností (zejména datum doručení rozhodnutí účastníkovi řízení) se zjevně jednalo o den vydání rozhodnutí, je právní závěr krajského soudu, požadující výslovnou specifikaci uvedeného data jako data podpisu roz- hodnutí, zřetelně neudržitelný a jdoucí podstatnou měrou nad rámec zákonné úpravy a také proti jejímu smyslu. Ne- lze totiž opomíjet skutečnost, že jedním z určujících principů správního práva je presumpce správnosti správních aktů. Za situace, kdy správní rozhodnutí obsa- huje datum, je proto namístě bez dalšího vycházet z toho, že toto datum předsta- vuje datum vydání rozhodnutí, přičemž důvod ke zpochybnění této presumpce by musel být podepřen velmi zásadní- mi indiciemi, jejichž opodstatněnost by se teprve následně prokazovala. Nelze však postupovat opačným způsobem, tzn. z pouhého neuvedení data v závě- ru vydaného rozhodnutí spekulativně dovozovat, že není zřejmé, že se jedná o datum jeho vydání, a na základě této v podstatě intuitivní a ničím materiálně nepodložené úvahy deklarovat nicotnost vydaného správního aktu a následně i ni- cotnost rozhodnutí odvolacího. V tomto konkrétním případě navíc právní názor krajského soudu ve svých důsledcích znamená, že by rozhodnutí mělo ob- sahovat data dvě, z nichž podle jejich umístění by se teprve dovozovalo, které datum je dnem vydání rozhodnutí, tzn. které datum je právně relevantní. Nejvyšší správní soud proto uzaví- rá, že právní otázku platnosti (resp. ni- cotnosti) předmětných správních roz- hodnutí posoudil krajský soud v tomto případě nesprávně, a dopustil se tak ne- zákonnosti ve smyslu ustanovení $ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť předmětný platební výměr žádnou zákonem stano- venou základní náležitost nepostrádal a práva žalobce v tomto směru nemohla být nijak zasažena. Pro úplnost je vhodné dodat, že ža- lobce se mýlí, když tvrdí, že aplikované zákonné ustanovení umožňuje více vý- kladů, z nichž je třeba volit ten, který je příznivější pro soukromoprávní subjekt (zásada in dubio mitius). V projedná- vané věci totiž konfliktní linie nevede mezi „vlídným“ a „nevlídným“ výkladem veřejnoprávního předpisu, nýbrž mezi výkladem založeným na jeho gramatické dikci a v souladu s jeho účelem na straně jedné a mezi výkladem přepjatě forma- listickým na straně druhé. V této kolizi Nejvyšší správní soud samozřejmě volí přístup označený jako první. Kromě shora uvedené argumentace shledal Nejvyšší správní soud pochybe- ní Krajského soudu v Brně rovněž na základě následující úvahy. Z logického argumentu a minori ad matus je zřetel né, že úpravou obsaženou v citovaném ustanovení $ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a umožňující Nejvyššímu správnímu soudu zrušit rozhodnutí krajského sou- du pro nezákonnost je dána pravomoc takovéto rozhodnutí tím spíše zrušit i pro jeho protiústavnost. Jinak řečeno, „nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení“ nemů- že být vykládáno restriktivně pouze jako poměřování napadeného soudního roz- hodnutí kritérii zákonnosti, nýbrž také ústavnosti. Každý jiný výklad by podle přesvědčení Nejvyššího správního sou- du popíral takové základní náležitosti demokratického právního státu, jakými jsou hierarchické uspořádání a vnitřní 1049 398 souladnost právního řádu nebo vázanost soudu zákony včetně ústavních. Nejvyšší správní soud se tak při své rozhodovací činnosti nemůže „oprostit“ od ústavně- právních aspektů napadených rozhod- nutí. V projednávané věci je proto nut- no vidět napadený rozsudek krajského soudu i v rámci tohoto širšího kontextu. Stěžovatel totiž v příloze ke kasační stíž- nosti doložil řadu rozsudků Krajského soudu v Brně (např. rozsudky ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 30 Ca 23/2001, 30 Ca 24/2001 a 30 Ca 25/2001, rozsudky ze dne 14. 8. 2002, sp. zn. 30 Ca 178/2000 a 30 Ca 257/2000), kterými stejný senát zamítl podané žaloby, ačkoliv přísluš- né platební výměry, které byly v těchto případech vydány, obsahovaly obdobně jako v nyní projednávané věci rovněž jediné datum rozhodnutí, a to v pravém horním rohu, a nikoliv vedle podpisu oprávněné osoby v závěru rozhodnutí. Přesto krajský soud nedeklaroval jejich nicotnost jako v tomto případě. (Z důvo- du argumentační korektnosti je ovšem nutno dodat, že některá z citovaných rozhodnutí byla vydána ještě v režimu zákonné úpravy obsažené v občanském soudním řádu, tzn. ještě před nabytím účinnosti soudního řádu správního, kte- rý se teprve o nicotnosti výslovně zmiňu- je; na podstatě věci to však nic nemění, neboť dřívější aplikační praxe vyslovení nicotnosti řešila rušením správních roz- hodnutí pro nezákonnost.) Je tedy zřej- mé, že o procesně zcela srovnatelných případech rozhodoval stejný senát kraj- ského soudu odlišně, a to bez jakéhoko- liv výslovného racionálního odůvodně- ní. Krajský soud se tak tímto postupem dopustil jurisdikční libovůle, odporující základnímu principu materiálního práv- ního státu, kterým je předvídatelnost rozhodování státních orgánů, včetně 1050 (lépe: zejména) orgánů moci soudní, s ním souvisejícímu principu právní jis- toty a v konečném důsledku i s dopady na princip rovnosti účastníků soudního řízení. Princip předvídatelnosti rozho- dování v podstatě znamená, že účastníci právních vztahů mohou legitimně očeká- vat, že státní orgány budou ve skutkově a právně srovnatelných případech roz- hodovat - v celkovém vyznění - stejně. Pouze takový postup respektuje právní jistotu a nelze opomíjet, že toliko jeho důsledné dodržování se významně pozi- tivně projevuje i v rámci celkového nazí- rání společnosti na význam a roli práva. Naopak postoj státního orgánu, který se vyznačuje zásadní odlišností přístu- pu k projednávaným věcem, svojí pod- statou identickým, tomuto základnímu principu právního státu hrubě odporuje (podobně viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 470/97, Sbírka nálezů a usne- sení, sv. 16, str. 203 a násl.). V daném případě je navíc zmíněný protiústavní aspekt přístupu krajského soudu zvýrazněn ještě tím, že soud po- stupoval odlišným způsobem při hod- nocení procesní správnosti správních rozhodnutí. Je totiž zřejmé, že procesní konsensus představuje základní vstupní předpoklad pro jakékoliv následné me- ritorní posouzení věci. Jakkoliv tedy je prakticky představitelné a v některých případech i žádoucí, že při posuzování hmotného práva může v průběhu času docházet k interpretačním posunům (k obecným předpokladům odklonu od dřívější soudní judikatury viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 11/02, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 30, str. 309 a násl.) - přičemž však i u této výkladové dynamiky je nutno trvat na její konzis- tentnosti - je změna přístupu při hodno- cení procesních pravidel bez výslovného zásahu provedeného legislativní formou nebo bez využití mechanismů sjednoco- vání judikatury prostřednictvím soudů vyšší instance a současně bez racionálně podloženého a přesvědčivého odůvod- nění obtížně představitelná a ústavně zásadně nežádoucí. Nejvyšší správní soud proto uzaví- rá, že jakkoliv stěžovatel není nositelem ústavně zaručených subjektivně veřej- ných práv, není možno v projednávané věci odhlédnout od skutečnosti, že kraj- ský soud v tomto konkrétním případě postupoval protiústavním způsobem, odporujícím základním zásadám práv- ního státu dovoditelným zejména z čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy a z čl. 2 a z hlavy páté Lis- tiny základních práv a svobod. Formalis- tickým posuzováním právní otázky data jakožto základní náležitosti předmětné- ho platebního výměru, a to zcela odliš- ně než ve svých některých dřívějších rozhodnutích, se proto krajský soud do- stal do rozporu s citovanými ústavními články. (ček)
Společnost s ručením omezeným- D. proti Finančnímu ředitelství v Brně o ni- cotnost rozhodnutí, o kasační stížnosti žalovaného.
Kromě shora uvedené argumentace shledal Nejvyšší správní soud pochybení Krajského soudu v Brně rovněž na základě následující úvahy. Z logického argumentu a minori ad maius je totiž zřetelné, že úpravou obsaženou v citovaném ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a umožňující Nejvyššímu správnímu soudu zrušit rozhodnutí krajského soudu pro jeho nezákonnost je dána pravomoc takovéto rozhodnutí tím spíše zrušit i pro jeho protiústavnost. Jinak řečeno, „nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení“ nemůže být vykládáno restriktivně pouze jako poměřování napadeného soudního rozhodnutí kritérii zákonnosti, nýbrž také ústavnosti. Každý jiný výklad by podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu popíral takové základní náležitosti demokratického právního státu, jakými jsou hierarchické uspořádání a vnitřní souladnost právního řádu nebo vázanost soudu zákony včetně ústavních. Nejvyšší správní soud se tak při své rozhodovací činnosti nemůže „oprostit“ od ústavněprávních aspektů napadených rozhodnutí.
V projednávané věci je proto nutno vidět napadený rozsudek krajského soudu i v rámci tohoto širšího kontextu. Stěžovatel totiž v příloze ke kasační stížnosti doložil řadu rozsudků Krajského soudu v Brně (např. rozsudky ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 30 Ca 23/2001, 30 Ca 24/2001 a 30 Ca 25/2001, rozsudky ze dne 14. 8. 2002, sp. zn. 30 Ca 178/2000 a 30 Ca 257/2000), kterými stejný senát zamítl podané žaloby, ačkoliv příslušné platební výměry, které byly v těchto případech vydány, obsahovaly obdobně jako v nyní projednávané věci rovněž jediné datum rozhodnutí, a to v pravém horním rohu a nikoliv vedle podpisu oprávněné osoby v jejím závěru. Přesto krajský soud nedeklaroval jejich nicotnost jako v tomto případě. (Z důvodu argumentační korektnosti je ovšem nutno dodat, že některá
z citovaných rozhodnutí byla vydána ještě v režimu zákonné úpravy obsažené v o. s. ř., tzn. ještě před nabytím účinnosti s. ř. s., který teprve nicotnost výslovně zmiňuje; na podstatě věci to však nic nemění, neboť dřívější aplikační praxe vyslovení nicotnosti řešila zrušením správních rozhodnutí pro nezákonnost.) Je tedy zřejmé, že procesně zcela srovnatelné případy byly stejným senátem krajského soudu rozhodovány odlišně, a to bez jakéhokoliv výslovného racionálního odůvodnění. Krajský soud se tak tímto postupem dopustil jurisdikční libovůle, odporující základnímu principu materiálního právního státu, kterým je předvídatelnost rozhodování státních orgánů, včetně (lépe: zejména) orgánů moci soudní, a s ním související princip právní jistoty, mající v konečném důsledku dopady i na princip rovnosti účastníků soudního řízení. Princip předvídatelnosti rozhodování v podstatě znamená, že účastníci právních vztahů mohou legitimně očekávat, že státní orgány budou ve skutkově a právně srovnatelných případech rozhodovat – ve svém celkovém vyznění – stejně. Pouze takový postup respektuje právní jistotu a nelze opomíjet, že toliko jeho důsledné dodržování se významně pozitivně projevuje i v rámci celkového nazírání společnosti na význam a roli práva. Naopak postoj státního orgánu, který se vyznačuje zásadní odlišností přístupu k projednávaným věcem, svojí podstatou identickým, tomuto základnímu principu právního státu hrubě odporuje (podobně viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 470/97, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 16, str. 203 a násl.).
V daném případě je navíc zmíněný protiústavní aspekt přístupu krajského soudu zvýrazněn ještě tím, že postupoval odlišným způsobem při hodnocení procesní správnosti správních rozhodnutí. Je totiž zřejmé, že procesní konsensus představuje základní vstupní předpoklad pro jakékoliv následné meritorní posouzení věci. Jakkoliv tedy je prakticky představitelné a v některých případech i žádoucí, že při posuzování hmotného práva může v průběhu času docházet k interpretačním posunům (k obecným předpokladům odklonu od dřívější soudní judikatury viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 11/02, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 30, str. 309 a násl.) - přičemž však i u této výkladové dynamiky je nutno trvat na její konzistentnosti - je změna přístupu při hodnocení procesních pravidel bez výslovného zásahu provedeného legislativní formou nebo bez využití mechanismů sjednocování judikatury prostřednictvím soudů vyšší instance a současně bez racionálně podloženého a přesvědčivého odůvodnění obtížně představitelná a ústavně zásadně nežádoucí.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že jakkoliv stěžovatel není nositelem ústavně zaručených subjektivně veřejných práv, není možno v této projednávané věci odhlédnout od skutečnosti, že krajský soud v této konkrétní věci postupoval protiústavním způsobem, odporujícím základním zásadám právního státu a dovoditelným zejména z čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy, z čl. 2 a z hlavy 5. Listiny základních práv a svobod. Formalistickým posuzováním právní otázky data jakožto základní náležitosti předmětného platebního výměru, a to zcela odlišně než ve svých některých dřívějších rozhodnutích, se proto krajský soud dostal do rozporu s citovanými ústavními články.
Ze všech shora uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud dospívá k závěru, že kasační stížnost je důvodná a napadený rozsudek Krajského soudu v Brně je nezákonný a neústavní ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Proto ho zrušil.
Krajský soud v Brně je v dalším řízení vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku (§ 110 odst. 3 s. ř. s.), a je proto povinen se podanou žalobou žalobce zabývat věcně.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud konstatuje, že z důvodu nadbytečnosti samostatně nerozhodoval o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, neboť ve věci meritorně rozhodl neprodleně po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Krajský soud v Brně v novém rozhodnutí (§ 110 odst. 2 s. ř. s.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. 8. 2004
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu