Je-li zaměstnanci poskytnuto zaměstnavatelem opční právo na nákup určitého
množství akcií, pak zdanitelný příjem ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 586/1992 Sb.,
o daních z příjmů, nevznikne již poskytnutím tohoto opčního práva ze strany zaměstnavatele, nýbrž až jeho využitím ze strany zaměstnance, tedy nákupem konkrétního množství akcií. Výše tohoto příjmu je pak dána rozdílem mezi celkovou tržní cenou koupených akcií v době realizace nákupu a garantovanou cenou, za niž
jsou akcie nakoupeny.
Je-li zaměstnanci poskytnuto zaměstnavatelem opční právo na nákup určitého
množství akcií, pak zdanitelný příjem ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 586/1992 Sb.,
o daních z příjmů, nevznikne již poskytnutím tohoto opčního práva ze strany zaměstnavatele, nýbrž až jeho využitím ze strany zaměstnance, tedy nákupem konkrétního množství akcií. Výše tohoto příjmu je pak dána rozdílem mezi celkovou tržní cenou koupených akcií v době realizace nákupu a garantovanou cenou, za niž
jsou akcie nakoupeny.
[19] Je třeba přitakat městskému soudu
a žalovanému, že zdanitelné plnění vzniklo až
okamžikem prodeje akcií na základě této opce.
Opačné řešení prosazované stěžovatelem
ostatně vyvolává řadu neřešitelných problémů.
[20] Pokud by totiž mělo být zdaňováno
již samo právo opce, a to v okamžiku svého
vzniku, je otázkou, jaká částka by byla vlastně
zdaňována. Pokud by byl zdaňován rozdíl mezi cenou garantovanou právem opce a cenou
tržní v okamžiku podpisu opční smlouvy, obvykle by byla zdaňovaná částka nulová či zcela bagatelní, neboť cena garantovaná opcí se
odvozuje typicky právě od tržní ceny v době
uzavření opční smlouvy či v období těsně
*) S účinností od 1. 1. 2011 nahrazen zákonem č. 280/2009 Sb., daňový řád.
předcházejícím jejímu uzavření. Výjimkou
není ani článek II. nyní posuzované opční
smlouvy mezi stěžovatelem a společností
ČEZ, podle něhož je garantovaná cena odvozena z cen dosahovaných na veřejném trhu
po dobu šesti kalendářních měsíců před podpisem smlouvy. Kdyby bylo tedy zdaněno
pouze „opční právo“, vedlo by to v situaci mizivého rozdílu mezi tržní cenou v okamžiku
uzavření opční smlouvy a garantovanou cenou k tomu, že by tento benefit prakticky zcela unikl ze zdanění daní z příjmů, přestože by
v budoucnu, ovšem v budoucnu přesně vymezeném platností opční nabídky, toto právo
mohlo být zdrojem podstatných příjmů svého
držitele. A nejen mohlo, ale mělo by být zdrojem příjmů, neboť smyslem práva opce pro zaměstnance v situaci, v níž byl stěžovatel, je
právě motivovat je vlastní hmotnou zainteresovaností k tomu, aby přispěli k nárůstu hodnoty akcií své zaměstnavatelské společnosti.
[21] Pokud by pak byl rozdíl mezi tržní
cenou akcií a cenou garantovanou po dobu
platnosti opce již v době uzavření opční
smlouvy nebagatelní, bylo by sice teoreticky
možno tento rozdíl smysluplně zdanit, takové
zdanění by ovšem bylo zjevně nespravedlivé
vůči těm, kdo by následně tuto opci nevyužili nebo by ji nevyužili v plném rozsahu. Jinak
řečeno, pokud stěžovateli vzniklo právo na
odkup 150 000 akcií, jejichž tržní cena by byla
již v době uzavření opční smlouvy nezanedbatelně vyšší než cena garantovaná, bylo by
sice možné tento rozdíl zdanit už k okamžiku nabytí práva opce, ovšem tím by se právo
opce stalo fakticky povinností odkupu, jinak
by byl držitel opce nejprve zdaněn a následně by musel odkup realizovat už proto, aby
pokryl náklady na předběžné zaplacení daně
z tohoto budoucího „příjmu“. Pokud by odkup nerealizoval, byl by již předem zdaněn
z příjmu, který fakticky následně nikdy neuskutečnil. V případě zaměstnaneckých opcí
jde přitom obvykle o právo, které nelze převést na třetí osobu, aby je využil někdo jiný,
naopak, realizovat jej může jen sám zaměstnanec. I nyní posuzovaná opční smlouva je
ostatně postavena na vyloučení převoditel-
nosti práv z ní plynoucích, jak je zjevné z jejího článku VII.
[21] Pokud by pak byl rozdíl mezi tržní
cenou akcií a cenou garantovanou po dobu
platnosti opce již v době uzavření opční
smlouvy nebagatelní, bylo by sice teoreticky
možno tento rozdíl smysluplně zdanit, takové
zdanění by ovšem bylo zjevně nespravedlivé
vůči těm, kdo by následně tuto opci nevyužili nebo by ji nevyužili v plném rozsahu. Jinak
řečeno, pokud stěžovateli vzniklo právo na
odkup 150 000 akcií, jejichž tržní cena by byla
již v době uzavření opční smlouvy nezanedbatelně vyšší než cena garantovaná, bylo by
sice možné tento rozdíl zdanit už k okamžiku nabytí práva opce, ovšem tím by se právo
opce stalo fakticky povinností odkupu, jinak
by byl držitel opce nejprve zdaněn a následně by musel odkup realizovat už proto, aby
pokryl náklady na předběžné zaplacení daně
z tohoto budoucího „příjmu“. Pokud by odkup nerealizoval, byl by již předem zdaněn
z příjmu, který fakticky následně nikdy neuskutečnil. V případě zaměstnaneckých opcí
jde přitom obvykle o právo, které nelze převést na třetí osobu, aby je využil někdo jiný,
naopak, realizovat jej může jen sám zaměstnanec. I nyní posuzovaná opční smlouva je
ostatně postavena na vyloučení převoditel-
nosti práv z ní plynoucích, jak je zjevné z jejího článku VII.
[22] Právě z důvodu vyloučení převoditelnosti také nelze stěžovatelovo právo opce
ocenit podle § 20 odst. 1 písm. g) ve vazbě na
§ 19 odst. 1 písm. a) zákona č. 151/1997 Sb.,
o oceňování majetku a o změně některých
zákonů (zákon o oceňování majetku), jak stěžovatel navrhuje. Podle § 20 odst. 1 písm. g)
jsou totiž oceňovány „cenné papíry vyjadřující právo na vydání zboží“. Stěžovatel ovšem
neměl ve své dispozici cenné papíry vyjadřující právo na vydání akcií, jako by byl například opční list vyjadřující samostatně převoditelné právo na získání akcií, respektive
převoditelná opce jako investiční nástroj ve
smyslu § 3 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu. Právo vyplývající
mu z opční smlouvy bylo nepřevoditelné
a neobchodovatelné, a tudíž nemohlo být podle jím uvedených ustanovení zákona o oceňování samostatně oceněno.
[23] Stěžovatelovo řešení tedy neobstojí.
Pokud je tržní cena akcií v době uzavření opce
zhruba stejná či nižší než cena opcí garantovaná, pak budoucí příjem z uskutečnění opce poté, co jejich tržní hodnota naroste, by zcela
unikl zdanění. Pokud je naopak tržní cena těchto akcií již v době uzavření opce nezanedbatelně vyšší, pak by zdanění tohoto rozdílu již v době uzavření opce bylo zdaněním příjmu, který
se dosud nematerializoval, a držitel tohoto práva by byl ekonomicky nucen odkup v budoucnu realizovat, i kdyby například neměl potřebné finanční prostředky, už jen proto, aby
pokryl náklady na daň z tohoto „benefitu“.
[23] Stěžovatelovo řešení tedy neobstojí.
Pokud je tržní cena akcií v době uzavření opce
zhruba stejná či nižší než cena opcí garantovaná, pak budoucí příjem z uskutečnění opce poté, co jejich tržní hodnota naroste, by zcela
unikl zdanění. Pokud je naopak tržní cena těchto akcií již v době uzavření opce nezanedbatelně vyšší, pak by zdanění tohoto rozdílu již v době uzavření opce bylo zdaněním příjmu, který
se dosud nematerializoval, a držitel tohoto práva by byl ekonomicky nucen odkup v budoucnu realizovat, i kdyby například neměl potřebné finanční prostředky, už jen proto, aby
pokryl náklady na daň z tohoto „benefitu“.
[24] Jedinou „výhodou“ řešení nabízeného stěžovatelem tak je skutečnost, že v jeho
případě by toto řešení vedlo k tomu, že by
zdanění zcela unikl, neboť by v jeho případě
již patrně uplynula prekluzivní lhůta k vyměření či doměření daně podle § 47 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků*),
pokud by byla počítána od roku 2001. Jen
pro tuto výhodu ovšem Nejvyšší správní soud
stěžovatelem nabízenému řešení pochopitelně nepřitaká. (...)
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 012
[28] V opakovaně zmiňovaném rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2006,
sp. zn. 2 Afs 42/2005, č. 843/2006 Sb. NSS,
zdejší soud uvedl, že příjmem podléhajícím
dani z příjmů fyzických osob podle zákona
o daních z příjmů je navýšení majetku daňového poplatníka. Musí se přitom „jednat
o příjem skutečný a nikoliv toliko zdánlivý.
To znamená, že se toto navýšení majetku
musí v právní sféře daňového poplatníka
reálně projevit, a to tak, že může být poplatníkem skutečně využitelné.“ Tento právní názor je přitom plně použitelný i na nyní posuzovaný případ, bez ohledu na to, že v něm šlo
o zhodnocení nemovitosti, jak připomíná stěžovatel. V citovaném případě nájemce zhodnotil nemovitost patřící daňovému subjektu
jako pronajímateli. Podle Nejvyššího správního soudu se ovšem toto zhodnocení stalo příjmem pronajímatele až v okamžiku ukončení
nájemního vztahu, tedy tehdy, kdy mohl začít
takto zhodnocenou nemovitost znovu využívat, nikoliv již ve chvíli, kdy byla zhodnocena.
Důvodem je mimo jiné to, že po prvotním
zhodnocení může dojít naopak k následnému poklesu hodnoty nemovitosti dalším užíváním. Totéž platí i pro právo opce, kde tržní
cena akcií může po poskytnutí opce stoupat
i klesat, a skutečným příjmem se stane až ve
chvíli, kdy je opce využita. Oproti nemovitosti, která se po skončení nájemního vztahu
pronajímateli určitě vrátí, navíc v případě
opčního práva přistupuje k nejistotě ohledně
skutečné výše rozdílu mezi garantovanou
cenou a tržní cenou v době realizace práva
opce i další nejistota ohledně toho, zda bude
využita, či nikoliv, popřípadě jaká část z maximálního počtu akcií bude oprávněným odkoupena.
[28] V opakovaně zmiňovaném rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2006,
sp. zn. 2 Afs 42/2005, č. 843/2006 Sb. NSS,
zdejší soud uvedl, že příjmem podléhajícím
dani z příjmů fyzických osob podle zákona
o daních z příjmů je navýšení majetku daňového poplatníka. Musí se přitom „jednat
o příjem skutečný a nikoliv toliko zdánlivý.
To znamená, že se toto navýšení majetku
musí v právní sféře daňového poplatníka
reálně projevit, a to tak, že může být poplatníkem skutečně využitelné.“ Tento právní názor je přitom plně použitelný i na nyní posuzovaný případ, bez ohledu na to, že v něm šlo
o zhodnocení nemovitosti, jak připomíná stěžovatel. V citovaném případě nájemce zhodnotil nemovitost patřící daňovému subjektu
jako pronajímateli. Podle Nejvyššího správního soudu se ovšem toto zhodnocení stalo příjmem pronajímatele až v okamžiku ukončení
nájemního vztahu, tedy tehdy, kdy mohl začít
takto zhodnocenou nemovitost znovu využívat, nikoliv již ve chvíli, kdy byla zhodnocena.
Důvodem je mimo jiné to, že po prvotním
zhodnocení může dojít naopak k následnému poklesu hodnoty nemovitosti dalším užíváním. Totéž platí i pro právo opce, kde tržní
cena akcií může po poskytnutí opce stoupat
i klesat, a skutečným příjmem se stane až ve
chvíli, kdy je opce využita. Oproti nemovitosti, která se po skončení nájemního vztahu
pronajímateli určitě vrátí, navíc v případě
opčního práva přistupuje k nejistotě ohledně
skutečné výše rozdílu mezi garantovanou
cenou a tržní cenou v době realizace práva
opce i další nejistota ohledně toho, zda bude
využita, či nikoliv, popřípadě jaká část z maximálního počtu akcií bude oprávněným odkoupena.
[29] Jinak řečeno, v okamžiku uzavření
opční smlouvy je budoucí skutečný příjem
plynoucí z využití práva opce natolik neurči-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 012
tý z důvodu nejistoty ohledně rozdílu mezi
garantovanou cenou a tržní cenou v době
realizace opčního práva i z důvodu nejistoty
ohledně toho, zda bude opce využita plně,
částečně, či vůbec ne, že není možné tvrdit,
že by již uzavřením opční smlouvy vznikl zdanitelný příjem ve smyslu § 3 odst. 2 zákona
o daních z příjmů. Ten vznikne až ve chvíli,
kdy je právo opce využito, tedy kdy dojde
k odkupu akcií. Až v tu chvíli je jistá výše příjmu i sama jeho existence. Až v tu chvíli tedy
dojde k nabytí příjmu podle § 6 odst. 3 ve vazbě na § 6 odst. 1 písm. c) a d) zákona o daních
z příjmů. V nyní posuzovaném případě došlo
k této materializaci příjmu až v dubnu 2004,
kdy stěžovatel využil svého práva opce
a předmětné akcie odkoupil.
[30] Za této situace nelze aplikovat § 23
odst. 4 písm. d) zákona o daních z příjmů, neboť takto získané stěžovatelovy příjmy dosud
nebyly zdaněny a bylo namístě zahrnout je do
základu daně z příjmů fyzických osob právě
za rok 2004.
[30] Za této situace nelze aplikovat § 23
odst. 4 písm. d) zákona o daních z příjmů, neboť takto získané stěžovatelovy příjmy dosud
nebyly zdaněny a bylo namístě zahrnout je do
základu daně z příjmů fyzických osob právě
za rok 2004.
[31] Lze tak uzavřít, že správce daně postupoval správně, v souladu s logikou zákona
o daních z příjmů a judikaturou Nejvyššího
správního soudu jej vykládající, když nechal
stěžovatele zahrnout do základu daně z příjmů fyzických osob za rok 2004 příjmy, jimiž
stěžovatel zvýšil svůj majetek v dubnu 2004,
když využil své právo opce a nakoupil 150 000
akcií společnosti ČEZ za cenu garantovanou
mu v opční smlouvě uzavřené v roce 2001.
Skutečnost, že právě o tyto příjmy měl zvýšit
svůj základ daně za rok 2004, musela být stěžovateli zřejmá nejpozději v době, kdy dodatečné daňové přiznání na výzvu správce daně
vyplňoval. Následná chyba v termínu použitém v předkládací zprávě správce daně určené žalovanému na tom nemohla nic změnit.
Žádná z těchto dvou kasačních námitek tedy
není důvodná.
Ing. Tomáš P. proti Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu o daň z příjmů, o ka- bí roku 2004