Nastanou-li zákonem předvídané podmínky pro povolení splátek daně ($ 60 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků), musí je správce daně na žá- dost povolit. Diskreční oprávnění se uplatní až při vlastním rozhodování o konkrét- ní výši povolených splátek a stanovení splátkového kalendáře; může tedy povolit i splátky vyšší, než daňový subjekt navrhoval.
Nastanou-li zákonem předvídané podmínky pro povolení splátek daně ($ 60 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků), musí je správce daně na žá- dost povolit. Diskreční oprávnění se uplatní až při vlastním rozhodování o konkrét- ní výši povolených splátek a stanovení splátkového kalendáře; může tedy povolit i splátky vyšší, než daňový subjekt navrhoval.
Stěžejní námitka stěžovatele spočívá v tvr- zení, že správce daně je vázán rozsahem žá- dosti o povolení zaplacení daně ve splátkách, a že tedy není oprávněn v rozhodnutí o povo- lení splátek stanovit splátky ve vyšším rozsa- hu, než jak žadatel navrhoval. V nyní projed- návané věci stěžovatel žádal o povolení splátek ve výši 10 000 Kč měsíčně a správce daně je povolil ve výši 18 000 Kč měsíčně. (...) x% Nejvyšší správní soud považuje za vhod- né připomenout, že daňový dlužník, jakožto osoba povinná podle zvláštního zákona daň platit nebo vybranou a sraženou daň odvádět ($ 57 odst. 1 daňového řádu), který nezaplatil splatnou částku daně nejpozději v den její splatnosti, je v prodlení. V odůvodněných pří- padech a pouze na žádost daňového dlužníka pak $ 60 daňového řádu zmocňuje správce da- ně, aby s platbou daně či daňového příslušen- ství daňovému dlužníkovi posečkal, nebo aby mu umožnil uhradit ji ve splátkách. Povolení splácení dlužné daně je poskytnutím určité výhody daňovému subjektu, u kterého již ne- ní sporu o povinnosti uhradit konkrétní část- ku na dani, ale je pro něho z jakýchkoliv sub- jektivních důvodů obtížné či nemožné ji uhradit jednorázově. Z hlediska správce daně naopak poskytnutí takové výhody daňovému subjektu výhodou pro státní rozpočet není. Stěžovatel svou argumentací především zpochybňuje rozsah, ba samotnou existenci správního uvážení správce daně při rozhodo- vání o povolení splátek daně a tvrdí, že je vá- zán výší žadatelem navrhované splátky. Dle stěžovatelovy argumentace by to znamenalo, že správce daně povolí na žádost splátky da- ně, pokud pro to budou dány důvody a bude mít za to, že výše navržené splátky je optimál- ní. Pokud by však výše navrhované částky by- la například nepřiměřeně nízká, musel by správce daně žádost o povolení splátek daně zamítnout, i když by jinak byly splněny pod- mínky pro její povolení, byť v jiném rozsahu. S tímto výkladem se Nejvyšší správní soud neztotožňuje. Z judikatury zdejšího soudu vyplývá, že „instituty [..) prominutí příslušenství daně (S 55a odst. I věta druhá daňového řádu), prominutí daňového nedoplatku (f 65 cito- vaného zákona) a posečkání daně a povole- ní splátek (f 60 citovaného zákona) by měly zajistit, že v případech, kdy to sociální či eko- nomická situace daňového dlužníka objek- tivně vyžaduje nebo kdy je to z jiných legi- tímních důvodů namístě, bude sankce v jeho konkrétním případě přiměřeně snížena či zcela eliminována nebo že mu budou ales- poň ulehčeny časové podmínky jejího uhra- zení. Jakkoliv totiž na tyto „úlevy“ není dán právní nárok, plyne ze zásad zákazu libovů- le a předvídatelnosti rozhodování správních orgánů požadavek jednotného a racionální- ho rozhodování v těchto případech tak, aby nedocházelo k bezdůvodnému zvýhodňová- ní, či naopak ke znevýhodňování některých daňových subjektů“ (rozsudek NSS ze dne 5. 12. 2008, čj. 2 Afs 97/2008-54). Při výkladu $ 60 odst. 1 daňového řádu vycházel Nejvyšší správní soud ze smyslu a účelu institutu povolení placení daně ve splátkách a přitom přihlédl k jeho komparaci s obdobnými instituty daňového řádu, kon- krétně s prominutím daně a prominutím da- ňového nedoplatku. (...) Srovnání institutů prominutí daně podle $ 55a daňového řádu a institutu prominutí daňového nedoplatku podle $ 65 daňového řádu provedl vyčerpávajícím způsobem Nej- 705 2347 vyšší správní soud v rozsudku ze dne 9. 10. 2009, čj. 5 Afs 44/2009-64, č. 2249/2011 Sb. NSS, v němž vymezil podstatné odlišnosti obou in- stitutů. Především uvedl, že zatímco promi- nutí daně podle $ 55a daňového řádu vede, jako mimořádný opravný prostředek, k defi- nitivnímu zániku daňového dluhu bez ohle- du na současné sociální či majetkové poměry žadatele, a má tudíž trvalý charakter, promi- nutí daňového nedoplatku podle $ 65 daňo- vého řádu slouží k dočasnému odložení pla- tební povinnosti žadatele ve stadiu placení daní. Tento institut je z hlediska systematiky zákona zakotven v části upravující placení da- ní, nejde tudíž o opravný prostředek směřující proti rozhodnutí o stanovení daňové povin- nosti. Účelem institutu prominutí daňového nedoplatku je mírnit dopad placení daně na daňové dlužníky, pokud by to jinak pro ně znamenalo zásadní ohrožení. Prominutím da- ňového nedoplatku nedochází k zániku da- ňové povinnosti, nýbrž se pouze odkládá po dobu splnění zákonných podmínek její splat- nost. Další podstatnou odlišností obou institutů je možnost jejich využití. Zatímco k prominu- tí daně může dojít v jakékoliv fázi daňového ří- zení, i před stanovením daňové povinnosti, daňový nedoplatek z povahy věci lze promi- nout pouze v té fázi daňového řízení, kdy je již platební povinnost stanovena, neboť $ 65 da- ňového řádu předpokládá existenci daňové- ho nedoplatku. S ohledem na uvedené lze v nyní posuzo- vaném případě konstatovat, že pokud by měl být institut povolení splátek daně svou pova- hou přirovnáván k některému institutu daňo- vého řádu, tak právě k institutu prominutí da- ňového nedoplatku podle $ 65 daňového řádu. Tyto instituty mají mnoho společného, a to především proto, že jsou oba systematic- ky zařazeny v daňovém řádu do části šesté, zvané „placení daní“. Oba tyto instituty počí- tají s existencí daňového nedoplatku nebo s jeho brzkým vznikem a byly do daňového řádu zakotveny proto, aby mírnily dopady placení daně na daňové dlužníky, kteří se ocitli v nouzi. V těchto případech vždy půjde o subjektivní důvody na straně daňového dlužníka, které mu, byťi dočasně, neumožňu- 706 jí zaplacení daňového nedoplatku, a proto žá- dá o dobrodiní ze strany státu (jakožto výběr- čího daně), aby byl daňový nedoplatek dočas- ně prominut, aby s ním bylo posečkáno či aby byl rozložen do splátek podle splátkové- ho kalendáře. Zákonodárce mezi důvody, pro které lze žádat o povolení splátek daně, zařa- dil situace, kdy by neprodlené zaplacení daně bylo pro daňového dlužníka spojeno s váž- nou újmou, nebo případy, kdy není z jiných důvodů možné vybrat daňový nedoplatek na- jednou. Důvody pro prominutí daňového ne- doplatku jsou koncipovány obdobně, jak již bylo výše uvedeno. Institut prominutí daně podle $ 55a da- ňového řádu je naopak institutu povolení splátek daně vzdálen, a to především proto, že slouží k odstraňování důsledků pochybe- ní, kterých se v daňové legislativě dopustil stát; nepůjde tedy o subjektivní důvody na straně daňových subjektů. Nejvyšší správní soud tak dospěl k dílčí- mu závěru, že institut povolení splátek daně má blíže k institutu prominutí daňového ne- doplatku, neboť systematicky jsou oba tyto instituty v daňovém řádu zařazeny na stej- ném místě, jejich aplikace vychází víceméně vždy ze subjektivních důvodů spočívajících na straně daňového dlužníka a oba směřují k ulehčení jeho zpravidla nepříznivé majet- kové a sociální situace. Rozhodnutí o povolení splátek daně po- dle $ 60 daňového řádu je prima facie vydá- váno ve sféře diskrečního oprávnění správce daně. To vyplývá z výrazu „může“ v dispozici této právní normy. Její hypotéza je nadto ne- určitá, respektive v ní obsažené skutkové předpoklady (vážná újma a jiné důvody ne- umožňující vybrat celý daňový nedoplatek najednou) jsou neurčitými právními pojmy, jejichž obsah je vždy nutno nalézt v kontextu konkrétní věci. Nabízí se přitom dvojí výklad výrazu „může“; tedy zda při zjištění skuteč- ností obsažených v hypotéze právní normy dává posuzované ustanovení správnímu or- gánu ještě možnost se ve své úvaze rozhod- nout, zda vydá kladné rozhodnutí (splátky povolí), anebo zda toto ustanovení správní orgán již bez dalšího zavazuje takové rozhod- nutí vydat, tj. zda při naplnění skutkové pod- staty z posuzovaného ustanovení plyne sub- jektivní právo a nárok na vydání rozhodnutí určitého obsahu. K objasnění skutečně za- mýšleného významu $ 60 daňového řádu je proto třeba zaměřit se na výklad výrazu „mů- že“ v dispozici normy. : a v 4 K výkladu výrazu „může“ v rámci institu- tu prominutí daňového nedoplatku podle $ 65 daňového řádu se Nejvyšší správní soud vyslovil v rozsudku ze dne 24. 5. 2006, čj. 1 Afs 85/2005-45, tak, že „[vlýznam slova „může“ prominout je [..] nutno vnímat tak, že na- stanou-li zákonem předvídané podmín- ky pro prominutí (odst. 1), správce daně prominout musí, v žádném případě není na libovůli správního orgánu, zda k promi- nutí přikročí, nebo nikoliv“. ony nu K výkladu výrazu „může“ v rámci institu- tu prominutí daně podle $ 55a daňového řá- du se Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 21. 7. 2009, čj. 8 Afs 85/2007-54, vyslovil v tom smyslu, že „[plokud [...] jde o smysl in- stitutu prominutí daně a jejího příslušen- ství, vychází soud z toho, že promíjení daňo- vých dluhů bylo vždy vnímáno jako milost, jako výjimečné osvobození konkrétního pří- padu z všeobecné daňové povinnosti. Je to ostatně pozůstatek královských milostí a par- donů, kdy se stát vzdává daňové pohledávky, na kterou má dle zákona nárok. Tento cha- rakter si přitom promíjení daní dochovalo i do dnešní doby a lze uzavřít, že rozhodnu- tí o prominutí daně podle f 55a d. ř. je rozhodnutím vydávaným ve sféře volné- ho uvážení, přičemž správní orgán i při naplnění zákonných předpokladů daň prominout může, ale také nemusí“ Z uvedeného je zřejmé, že judikatura na- zírá na výraz „mnůže“ u každého z těchto insti- tutů rozdílně. To je do jisté míry dáno právě jejich odlišným smyslem a účelem, jak bylo vyloženo shora. Vzhledem k tomu, že Nejvyš- ší správní soud dospěl k závěru, že nyní po- suzovaný institut povolení splátek daně lze připodobnit spíše k institutu prominutí da- ňového nedoplatku, přiklání se k výkladu vý- razu „může“ vyplývajícímu z výše citovaného rozsudku čj. 1 Afs 85/2005-45, a tedy konsta- tuje, že, nastanou-li zákonem předvídané podmínky pro povolení splátek daně, musí je správce daně povolit. Správce da- ně tedy především hodnotí důvody, o které žadatel svou žádost o povolení splátek daně opřel, a dospěje-li přitom k závěru, že pod- mínky uvedené v $ 60 odst. 1 daňového řádu (bylo-li by neprodlené zaplacení spojeno pro dlužníka s vážnou újmou nebo není-li z ji- ných důvodů možné vybrat celý daňový ne- doplatek od daňového dlužníka najednou) jsou naplněny, pak samotné povolení splátek daně nezáleží na jeho úvaze, ale rozložení da- ně do splátek musí být povoleno. Jestliže má tedy správce daně po podání žádosti o povolení splátek daně za osvědče- né, že žadateli by byla například neprodle- ným zaplacením daňového dluhu způsobena vážná újma, je povinen za těchto podmínek jeho žádosti vyhovět a placení daně ve splát- kách povolit. Přitom však není a ani nemůže být vázán žadatelem navrhovanou výší splát- ky, neboť to by vedlo k nelogickým a absurd- ním důsledkům. Především pokud by měl správce daně za osvědčené, že jsou dány pod- mínky pro povolení splátek daně, avšak žada- tel by navrhoval nepřiměřeně nízké splátky, byl by správce daně při striktní vázanosti ná- vrhem nucen takovou žádost zamítnout. Uve- dené platí i opačně; pokud by žadatel navrhl splátky zbytečně vysoké a správce daně by měl za to, že pro řádné splnění jeho fiskál- ních povinností by stačily i splátky nižší, mu- sel by zřejmě opět žádost zamítnout. I za spl nění podmínek pro povolení splátek daně by tak byl správce daně při vázanosti návrhem výše splátky povinen žádost zamítat pokaždé, kdy by mu připadaly navržené splátky nepři- měřené a neodpovídající konkrétní indivi- duální situaci. Žadatel by pak byl nucen podá- vat žádost o povolení splátek daně opakovaně stále znovu, dokud by nenavrhl splátky v opti- mální a odpovídající výši, které by mohl správce daně vyhovět. Jen zcela na okraj lze poznamenat, že za každou takovou žádost by byl žadatel povinen zaplatit správní poplatek ve výši 400 Kč [zákon č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, položka 1 bod 1 písm. d) Sazebníku, který tvoří přílohu cito- 707 2347 vaného zákona]. Taková konstrukce je vskut- ku absurdní a Nejvyšší správní soud ji odmítá. Stanovení konkrétní výše splátky a splátkového kalendáře tedy spadá (na rozdíl od rozhodování, zda splátku po- volit, či nikoliv) do sféry správního uvá- žení správce daně, které samozřejmě ne- smí být libovolné a nesmí překračovat zákonné meze. Při této úvaze je povinen vy- cházet především ze žadatelem navrhované výše splátky a poměřovat ji se všemi dalšími relevantními © okolnostmi. Limitován je především $ 60 odst. 5 daňového řádu, podle kterého nesmí být placení daně ve splátkách povoleno na dobu delší, než je lhůta, v níž se promlčuje vybrání daně. Zároveň je správce da- ně povinen dbát na fiskální zájmy státu v tom ohledu, aby bylo umožněno vybrání daně tak, aby nebyly zkráceny daňové příjmy státu ($ 2 odst. 2 daňového řádu). Správní úvahu je pak správce daně povinen odůvodnit v souladu s $ 32 odst. 3 daňového řádu. Jedině takový přístup je logický a v praxi umožňuje reagovat správci da- ně právě na situace, kdy žadatel splňuje pod- mínky pro povolení splátek daně, avšak navr- huje, například jejich výši nepřiměřeně nízkou. Správce daně je proto sám oprávněn uvážit o přiměřené a všem okolnostem případu od- povídající výši splátek, kterou promítne do splátkového kalendáře. Tvrzení, že je správce daně vázán návrhem splátek, je proto mylné. Jak správně uvedl krajský soud, to, že se jedná o návrhové řízení, neznamená, že nelze stano- xx4 vit splátky vyšší, než navrhuje daňový dlužník. Jestliže stěžovatel dále uvádí, že je jeho povinností podle $ 21 odst. 6 daňového řádu uvést, co svým podáním navrhuje a dovozuje z toho, že je správce daně vázán navrhovanou výší splátek, lze k tomu uvést, že je jistě stěžo- vatelovou povinností podat určitou a srozu- mitelnou žádost o povolení splátek daně (a to zpravidla i s uvedením výše navrhovaných splátek), jde však toliko o informaci pro správce daně, ze které bude při svých úva- hách vycházet. Pokud se od ní bude chtít od- chýlit, bude povinen řádně odůvodnit, proč tak činí. To ostatně-v nyní projednávané věci daňové orgány učinily, když podrobně vyloži- ly, proč byl stěžovatelův návrh nepřijatelný a proč stanovily výši splátek jinak. 708 Ostatně k ochraně práv žadatelů o povo- lení splátek daně nebo o posečkání daně je nutno připustit podání odvolání v případech, kdy není jejich žádosti zcela vyhověno, tj. iv případech, kdy je stanovena splátka v ji- ném rozsahu, než jak bylo žádáno. Přípust- nost odvolání v těchto případech byla v mi- nulosti dovozena judikatorním výkladem přípustnosti odvolání u institutu prominutí daňového nedoplatku podle $ 65 odst. 5 da- ňového řádu. Nejvyšší správní soud má za to, že na $ 60 odst. 7 daňového řádu lze tento vý- klad použít analogicky, což ostatně daňové orgány v nyní projednávané věci učinily, ne- boť, po jistých procesních zaváháních, samy stěžovatelovo odvolání posoudily jako pří- pustné (k tomu srov. analogicky rozsudky zdejšího soudu ze dne 24. 5. 2006, čj. 1 Afs 85/2005-45, a ze dne 27. 7. 2006, čj. 2 Afs 207/2005-55, č. 1472/2008 Sb. NSS). Pokud stěžovatel tvrdil, že byl v rozhodnutí správ- cem daně nesprávně poučen o nepřípustnos- ti odvolání, jde o námitku podle $ 104 odst. 4 s. Č. s. nepřípustnou, neboť v řízení před kraj- ským soudem ničeho takového netvrdil. Lze nicméně znovu zopakovat, že k takovému pochybení sice v řízení došlo, nicméně bylo napraveno samotným postupem daňových orgánů. Dále se Nejvyšší správní soud zabýval způsobem, jakým bylo shora vymezené dis- kreční oprávnění daňovými orgány užito. Zde lze nejprve obecně odkázat například na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004, čj. 5 Azs 47/2003-48, z něhož vy- plývá, že „[v] otázkách přezkumu správního rozhodnutí, které je ovládáno zásadami správního uvážení, zákon vytváří kritéria, podle nichž a v jejichž rámci se může usku- tečnit volba, včetně výběru a zjišťování těch skutečností konkrétního případu, které ne- Jsou správní normou předpokládány, ale uvážením správního orgánu jsou uznány za potřebné pro volbu jeho rozhodnutí. Sa- motné správní rozhodnutí podléhá přezku- mu soudu pouze v tom směru, zda nevyboči- lo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzo- vání a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud opráv- něn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry.“ (...) Předně je třeba uvést, že námitka, že se daňové orgány nezabývaly kritérii podle $ 60 odst. 1 daňového řádu, a to existencí vážné újmy ani existencí jiných závažných důvodů, je nepřípustná, neboť se jedná o nový důvod, který stěžovatel neuplatnil v řízení o žalobě, ačkoli tak učinit mohl ($ 104 odst. 4 s. ř. s.). Přesto se Nejvyšší správní soud posouzení těchto otázek nevyhýbá, neboť těmito kritérii se správce daně z povahy věci musel zabývat, protože jsou právě jedinými důvody, které mohly odůvodnit povolení splátek daně; pří- padná nepřezkoumatelnost těchto závěrů ve správních rozhodnutích by tak pojmově vylu- čovala možnost vyjádřit se k dalším námit- kám rozporujícím zákonnost úvah daňových orgánů při aplikaci citovaného ustanovení. Vzhledem k tomu, že splátky daně stěžovateli povoleny byly, znamená to, že daňové orgány uznaly, že jsou u něj naplněna kritéria $ 60 odst. 1 daňového řádu. Při úvaze o výši splátky je pak z rozhodnutí správce daně i z napade- ného rozhodnutí zřejmé, že jednotlivé stěžo- vatelem uváděné argumenty byly daňovými orgány vzaty v úvahu a byly vypořádány. Odů- vodnění výše splátek je provedeno jasným a srozumitelným způsobem, s vypořádáním námitek stěžovatele. Z rozhodnutí správce daně je zřejmé, proč nevyhověl navrhovaným splátkám ve výši 10 000 Kč. Vycházel přitom z výše daňových nedoplatků stěžovatele, při- hlédl k jeho ekonomické situaci a k jeho pla- tební morálce a zohlednil též, že stěžovatel své daňové povinnosti v minulosti dobrovol- ně neplnil. Navrhovanou výši splátek považo- val správce daně za nepřiměřenou, neboť by splácení daňového nedoplatku trvalo nepři- měřeně dlouhou dobu. Správce daně reago- val i na návrh stěžovatele, aby.mu byly nižší splátky povoleny aspoň na dobu jednoho ro- ku; splátkový kalendář sestavil do konce roku 2011, přičemž posléze by mohl stěžovatel žá- dat o nový splátkový kalendář, ve kterém by mohla být zohledněna jeho aktuální situace. Námitku nezákonně prováděné exekuce pak vypořádal žalovaný ve svém rozhodnutí. Jeli- kož rozhodnutí daňových orgánů L. i II. stup- ně tvoří jeden celek, který je v tomto kontex- tu předmětem soudního přezkumu, nelze než konstatovat, že tato rozhodnutí z hledis- ka přezkoumání mezí správního uvážení ob- stojí, neboť jsou dostatečně a srozumitelně odůvodněna, je z nich zřejmé, k jakým okol- nostem bylo přihlédnuto a proč, a v žádném případě nejsou založena na libovůli. (...) 2348 Daň z přidané hodnoty: úplatné převody movitých věcí uskutečňované obcí Mi k $ 5 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném pro zdaňo- vací období roku 2005 Jestliže obec, která byla registrována jako plátce daně z přidané hodnoty, uskuteč- ňovala úplatné převody movitých věcí nikoli „při výkonu působnosti v oblasti veřejné správy“ ve smyslu $ 5 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ale jako subjekt soukromoprávních vztahů, byla u těchto prodejů povinna uplatnit daň na vý- 322 X stupu, bez ohledu na to, zda se jednalo o transakce se opakující či jednorázové.
Josef K. proti Finančnímu ředitelství v Českých Budějovicích o povolení uhradit daň ve
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z ustanovení § 109 odst. 1, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžejní námitka stěžovatele spočívá v tvrzení, že správce daně je vázán rozsahem žádosti o povolení zaplacení daně ve splátkách a že tedy není oprávněn v rozhodnutí o povolení splátek stanovit splátky ve vyšším rozsahu, než jak žadatel navrhoval. V nyní projednávané věci stěžovatel žádal o povolení splátek ve výši 10 000 Kč měsíčně a správce daně je povolil ve výši 18 000 Kč měsíčně.
Ustanovení § 60 odst. 1 daňového řádu stanoví, že na žádost může správce daně povolit daňovému dlužníkovi posečkání daně nebo její zaplacení ve splátkách, bylo-li by neprodlené zaplacení spojeno pro dlužníka s vážnou újmou nebo není-li z jiných důvodů možné vybrat celý daňový nedoplatek od daňového dlužníka najednou.
Nejvyšší správní soud považuje za vhodné připomenout, že daňový dlužník, jakožto osoba povinná podle zvláštního zákona daň platit nebo vybranou a sraženou daň odvádět (§ 57 odst. 1 daňového řádu), který nezaplatil splatnou částku daně nejpozději v den její splatnosti, je v prodlení. V odůvodněných případech, a pouze na žádost daňového dlužníka, pak § 60 daňového řádu zmocňuje správce daně, aby s platbou daně či daňového příslušenství daňovému dlužníkovi posečkal, nebo aby mu umožnil uhradit ji ve splátkách. Povolení splácení dlužné daně je poskytnutím určité výhody daňovému subjektu, u kterého již není sporu o povinnosti uhradit konkrétní částku na dani, ale je pro něho z jakýchkoliv subjektivních důvodů obtížné či nemožné ji uhradit jednorázově. Z hlediska správce daně naopak poskytnutí takové výhody daňovému subjektu výhodou pro státní rozpočet není.
Stěžovatel svou argumentací především zpochybňuje rozsah, ba samotnou existenci, správního uvážení správce daně při rozhodování o povolení splátek daně a tvrdí, že je vázán výší žadatelem navrhované splátky. Dle stěžovatelovy argumentace by to znamenalo, že správce daně povolí na žádost splátky daně, pokud pro to budou dány důvody a bude mít za to, že výše navržené splátky je optimální. Pokud by však výše navrhované částky byla například nepřiměřeně nízká, musel by správce daně žádost o povolení splátek daně zamítnout, i když by jinak byly splněny podmínky pro její povolení, byť v jiném rozsahu. S tímto výkladem se Nejvyšší správní soud neztotožňuje.
Z judikatury zdejšího soudu se podává, že „instituty (…) prominutí příslušenství daně (§ 55a odst. věta druhá daňového řádu), prominutí daňového nedoplatku (§ 65 cit. zákona) a posečkání daně a povolení splátek (§ 60 cit. zákona) by měly zajistit, že v případech, kdy to sociální či ekonomická situace daňového dlužníka objektivně vyžaduje nebo kdy je to z jiných legitimních důvodů na místě, bude sankce v jeho konkrétním případě přiměřeně snížena či zcela eliminována nebo že mu budou alespoň ulehčeny časové podmínky jejího uhrazení. Jakkoliv totiž na tyto ´úlevy´ není dán právní nárok, plyne ze zásad zákazu libovůle a předvídatelnosti rozhodování správních orgánů požadavek jednotného a racionálního rozhodování v těchto případech tak, aby nedocházelo k bezdůvodnému zvýhodňování či naopak ke znevýhodňování některých daňových subjektů.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2008, č. j. 2 Afs 97/2008 – 54).
Při výkladu § 60 odst. 1 daňového řádu vycházel Nejvyšší správní soud ze smyslu a účelu institutu povolení placení daně ve splátkách a přitom přihlédl k jeho komparaci s obdobnými instituty daňového řádu, konkrétně s prominutím daně a prominutím daňového nedoplatku.
Ustanovení § 55a daňového řádu stanoví, že ministerstvo může daň zcela nebo částečně prominout z důvodů nesrovnalostí vyplývajících z uplatňování daňových zákonů. U příslušenství daně tak může učinit i z důvodu odstranění tvrdosti.
Ustanovení § 65 daňového řádu stanoví, že správce daně může zcela nebo zčásti prominout daňový nedoplatek, byla-li by jeho vymáháním vážně ohrožena výživa daňového dlužníka nebo osob na jeho výživu odkázaných, nebo pokud by vymáhání nedoplatku vedlo k hospodářskému zániku daňového dlužníka, při němž by výnos z jeho likvidace byl pravděpodobně nižší než jím vytvořená daň v příštím daňovém období.
Srovnání institutů prominutí daně podle § 55a daňového řádu a institutu prominutí daňového nedoplatku podle § 65 daňového řádu provedl vyčerpávajícím způsobem Nejvyšším správní soud v rozsudku ze dne 9. 10. 2009, č. j. 5 Afs 44/2009 - 64, v němž vymezil podstatné odlišnosti obou institutů. Především uvedl, že zatímco prominutí daně podle § 55a daňového řádu vede, jako mimořádný opravný prostředek, k definitivnímu zániku daňového dluhu bez ohledu na současné sociální či majetkové poměry žadatele a má tudíž trvalý charakter, prominutí daňového nedoplatku podle § 65 daňového řádu slouží k dočasnému odložení platební povinnosti žadatele ve stádiu placení daní. Tento institut je z hlediska systematiky zákona zakotven v části upravující placení daní, nejde tudíž o opravný prostředek směřující proti rozhodnutí o stanovení daňové povinnosti. Účelem institutu prominutí daňového nedoplatku je mírnit dopad placení daně na daňové dlužníky, pokud by to jinak pro ně znamenalo zásadní ohrožení. Prominutím daňového nedoplatku nedochází k zániku daňové povinnosti, nýbrž se pouze odkládá po dobu splnění zákonných podmínek její splatnost. Další podstatnou odlišností obou institutů je možnost jejich využití. Zatímco k prominutí daně může dojít v jakékoliv fázi daňového řízení, i před stanovením daňové povinnosti, daňový nedoplatek z povahy věci lze prominout pouze v té fázi daňového řízení, kdy je již platební povinnost stanovena, neboť § 65 daňového řádu předpokládá existenci daňového nedoplatku.
S ohledem na uvedené lze v nyní posuzovaném případě konstatovat, že pokud by měl být institut povolení splátek daně svou povahou přirovnáván k některému institutu daňového řádu, tak právě k institutu prominutí daňového nedoplatku podle § 65 daňového řádu. Tyto instituty mají mnoho společného, a to především proto, že jsou oba systematicky zařazeny v daňovém řádu do části šesté, zvané placení daní. Oba tyto instituty počítají s existencí daňového nedoplatku nebo s jeho brzkým vznikem a byly do daňového řádu zakotveny proto, aby mírnily dopady placení daně na daňové dlužníky, kteří se ocitli v nouzi. V těchto případech vždy půjde o subjektivní důvody na straně daňového dlužníka, které mu, byť i dočasně, neumožňují zaplacení daňového nedoplatku, a proto žádá o dobrodiní ze strany státu (jakožto výběrčího daně), aby byl daňový nedoplatek dočasně prominut, či posečkán či rozložen do splátek podle splátkového kalendáře. Zákonodárce mezi důvody, pro které lze žádat o povolení splátek daně, zařadil situace, kdy by neprodlené zaplacení daně bylo pro daňového dlužníka spojeno s vážnou újmou, nebo případy, kdy není z jiných důvodů možné vybrat daňový nedoplatek najednou. Důvody pro prominutí daňového nedoplatku jsou koncipovány obdobně, jak již bylo výše uvedeno.
Institut prominutí daně podle § 55a daňového řádu je naopak institutu povolení splátek daně vzdálen, a to především proto, že slouží k odstraňování důsledků pochybení, kterých se v daňové legislativě dopustil stát; nepůjde tedy o subjektivní důvody na straně daňových subjektů.
Nejvyšší správní soud tak dospěl k dílčímu závěru, že institut povolení splátek daně má blíže k institutu prominutí daňového nedoplatku, neboť systematicky jsou oba tyto instituty v daňovém řádu zařazeny na stejném místě, jejich aplikace vychází víceméně vždy ze subjektivních důvodů, spočívajících na straně daňového dlužníka, a oba směřují k ulehčení jeho zpravidla nepříznivé majetkové a sociální situace.
Rozhodnutí o povolení splátek daně podle § 60 daňového řádu je prima facie vydáváno ve sféře diskrečního oprávnění správce daně. To vyplývá z výrazu „může“ v její dispozici. Hypotéza této právní normy je nadto neurčitá, respektive v ní obsažené skutkové předpoklady (vážná újma a jiné důvody neumožňující vybrat celý daňový nedoplatek najednou) jsou neurčitými právními pojmy, jejichž obsah je vždy nutno nalézt v kontextu konkrétní věci. Nabízí se přitom dvojí výklad výrazu „může“; tedy zda při zjištění skutečností obsažených v hypotéze právní normy dává posuzované ustanovení správnímu orgánu ještě možnost se ve své úvaze rozhodnout, zda vydá kladné rozhodnutí (splátky povolí), anebo zda toto ustanovení správní orgán již bez dalšího zavazuje takové rozhodnutí vydat, tj. zda při naplnění skutkové podstaty z posuzovaného ustanovení plyne subjektivní právo a nárok na vydání rozhodnutí určitého obsahu. Je proto třeba zaměřit se na výklad výrazu „může“ v dispozici normy § 60 daňového řádu, k objasnění jeho skutečně zamýšleného významu.
K výkladu výrazu „může“, v rámci institutu prominutí daňového nedoplatku podle § 65 daňového řádu, se Nejvyšší správní soud vyslovil v rozsudku ze dne 24. 5. 2006, č. j. 1 Afs 85/2005 – 45, tak, že „[v]ýznam slova „může“ prominout je (…) nutno vnímat tak,
že nastanou-li zákonem předvídané podmínky pro prominutí (odst. 1), správce daně prominout musí, v žádném případě není na libovůli správního orgánu, zda k prominutí přikročí, nebo nikoliv.“
K výkladu výrazu „může“ v rámci institutu prominutí daně podle § 55a daňového řádu se Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 21. 7. 2009, č. j. 8 Afs 85/2007 – 54, vyslovil v tom smyslu, že „[p]okud (…) jde o smysl institutu prominutí daně a jejího příslušenství, vychází soud z toho, že promíjení daňových dluhů bylo vždy vnímáno jako milost, jako výjimečné osvobození konkrétního případu z všeobecné daňové povinnosti. Je to ostatně pozůstatek královských milostí a pardonů, kdy se stát vzdává daňové pohledávky, na kterou má dle zákona nárok. Tento charakter si přitom promíjení daní dochovalo i do dnešní doby, a lze uzavřít, že rozhodnutí o prominutí daně podle § 55a d. ř. je rozhodnutím vydávaným ve sféře volného uvážení, přičemž správní orgán i při naplnění zákonných předpokladů daň prominout může, ale také nemusí.“
Z uvedeného je zřejmé, že judikatura nazírá na výraz „může“ u každého z těchto institutů rozdílně. To je do jisté míry dáno právě jejich odlišným smyslem a účelem, jak bylo vyloženo shora. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že nyní posuzovaný institut povolení splátek daně lze připodobnit spíše k institutu prominutí daňového nedoplatku, přiklání se k výkladu výrazu „může“, podanému v rozsudku ze dne 24. 5. 2006, č. j. 1 Afs 85/2005 – 45, a tedy konstatuje, že nastanou-li zákonem předvídané podmínky pro povolení splátek daně, musí je správce daně povolit. Správce daně tedy především hodnotí důvody, o které žadatel svou žádost o povolení splátek daně opřel, a dospěje-li přitom k závěru, že podmínky uvedené v § 60 odst. 1 daňového řádu (bylo-li by neprodlené zaplacení spojeno pro dlužníka s vážnou újmou nebo není-li z jiných důvodů možné vybrat celý daňový nedoplatek od daňového dlužníka najednou) jsou naplněny, pak samotné povolení splátek daně nezáleží na jeho úvaze, ale rozložení daně do splátek musí být povoleno.
Jestliže má tedy správce daně po podání žádosti o povolení splátek daně za osvědčené, že žadateli by byla například neprodleným zaplacením daňového dluhu způsobena vážná újma, je povinen za těchto podmínek jeho žádosti vyhovět a placení daně ve splátkách povolit. Přitom však není a ani nemůže být vázán žadatelem navrhovanou výší splátky, neboť to by vedlo k nelogickým a absurdním důsledkům. Především pokud by měl správce daně za osvědčené, že jsou dány podmínky pro povolení splátek daně, avšak žadatel by navrhoval nepřiměřeně nízké splátky, byl by správce daně při striktní vázanosti návrhem nucen takovou žádost zamítnout. Uvedené platí i opačně; pokud by žadatel navrhl splátky zbytečně vysoké a správce daně by měl za to, že pro řádné splnění jeho fiskálních povinností by stačily i splátky nižší, musel by zřejmě opět žádost zamítnout. I za splnění podmínek pro povolení splátek daně by tak byl správce daně při vázanosti návrhem výše splátky povinen žádost zamítat pokaždé, kdy by mu připadaly navržené splátky nepřiměřené a neodpovídající konkrétní individuální situaci. Žadatel by pak byl nucen podávat žádost o povolení splátek daně opakovaně stále znovu, dokud by nenavrhl splátky v optimální a odpovídající výši, které by mohl správce daně vyhovět. Jen zcela na okraj lze poznamenat, že za každou takovou žádost by byl žadatel povinen zaplatit správní poplatek ve výši 400 Kč [zákon č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, Položka 1 bod 1 písm. d) Sazebníku, který tvoří přílohu citovaného zákona]. Taková konstrukce je vskutku absurdní a Nejvyšší správní soud ji odmítá.
Stanovení konkrétní výše splátky a splátkového kalendáře tedy spadá (na rozdíl od rozhodování, zda splátku povolit či nikoliv) do sféry správního uvážení správce daně, které samozřejmě nesmí být libovolné a nesmí překračovat zákonné meze. Při této úvaze je povinen vycházet především ze žadatelem navrhované výše splátky a poměřovat ji se všemi dalšími relevantními okolnostmi. Limitován je především § 60 odst. 5 daňového řádu, podle kterého nesmí být placení daně ve splátkách povoleno na dobu delší, než je lhůta, v níž se promlčuje vybrání daně. Zároveň je správce daně povinen dbát na fiskální zájmy státu v tom ohledu, aby bylo umožněno vybrání daně tak, aby nebyly zkráceny daňové příjmy státu (§ 2 odst. 2 daňového řádu). Správní úvahu je pak správce daně povinen odůvodnit v souladu s § 32 odst. 3 daňového řádu. Jedině takový přístup je logický a v praxi umožňuje reagovat správci daně právě na situace, kdy žadatel splňuje podmínky pro povolení splátek daně, avšak navrhuje například jejich výši nepřiměřeně nízkou. Správce daně je proto sám oprávněn uvážit o přiměřené a všem okolnostem případu odpovídající výši splátek, kterou promítne do splátkového kalendáře. Tvrzení, že je správce daně vázán návrhem splátek, je proto mylné. Jak správně uvedl krajský soud, to, že se jedná o návrhové řízení, neznamená, že nelze stanovit splátky vyšší, než navrhuje daňový dlužník.
Jestliže stěžovatel dále uvádí, že je jeho povinností podle § 21 odst. 6 daňového řádu uvést, co svým podáním navrhuje a dovozuje z toho, že je správce daně vázán navrhovanou výší splátek, lze k tomu uvést, že je jistě stěžovatelovou povinností podat určitou a srozumitelnou žádost o povolení splátek daně (a to zpravidla i s uvedením výše navrhovaných splátek), jde však toliko informaci pro správce daně, ze které bude při svých úvahách vycházet. Pokud se od ní bude chtít odchýlit, bude povinen řádně odůvodnit, proč tak činí. To ostatně v nyní projednávané věci daňové orgány učinily, když podrobně vyložily, proč byl stěžovatelův návrh nepřijatelný, a proč stanovily výši splátek jinak.
Ostatně k ochraně práv žadatelů o povolení splátek daně nebo o posečkání daně je nutno připustit podání odvolání v případech, kdy není jejich žádosti zcela vyhověno, tj. i v případech, kdy je stanovena splátka v jiném rozsahu, než jak bylo žádáno. Přípustnost odvolání v těchto případech byla v minulosti dovozena judikatorním výkladem přípustnosti odvolání u institutu prominutí daňového nedoplatku podle § 65 odst. 5 daňového řádu; Nejvyšší správní soud má za to, že na § 60 odst. 7 daňového řádu lze tento výklad použít analogicky, což ostatně daňové orgány v nyní projednávané věci učinily, neboť, po jistých procesních zaváháních, samy stěžovatelovo odvolání posoudily jako přípustné (k tomu srov. analogicky rozsudky zdejšího soudu ze dne 24. 5. 2006, č. j. 1 Afs 85/2005 – 45, a ze dne 27. 7. 2006, č. j. 2 Afs 207/2005 – 55, publikovaný pod č. 1472/2008 Sb. NSS). Pokud stěžovatel tvrdil, že byl v rozhodnutí správcem daně nesprávně poučen o nepřípustnosti odvolání, jde o námitku podle § 104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustnou, neboť v řízení před krajským soudem ničeho takového netvrdil. Lze nicméně znovu zopakovat, že k takovému pochybení sice v řízení došlo, nicméně bylo napraveno samotným postupem daňových orgánů.
Dále se Nejvyšší správní soud zabýval způsobem, jakým bylo shora vymezené diskreční oprávnění daňovými orgány užito. Zde lze nejprve obecně odkázat například na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 – 48, z něhož se podává, že „[v] otázkách přezkumu správního rozhodnutí, které je ovládáno zásadami správního uvážení, zákon vytváří kriteria, podle nichž a v jejichž rámci se může uskutečnit volba, včetně výběru a zjišťování těch skutečností konkrétního případu, které nejsou správní normou předpokládány, ale uvážením správního orgánu jsou uznány za potřebné pro volbu jeho rozhodnutí. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry.“
Stěžovatel v žalobě namítal, že se daňové orgány nezabývaly všemi důvody v jeho žádosti uvedenými, například svým vlastním nezákonným postupem v daňové exekuci vedené na majetek stěžovatele. V replice k vyjádření žalovaného pak stěžovatel uvedl, že se daňové orgány nezabývaly otázkou, proč by nepovolení splátek a následné ukončení podnikatelské činnosti stěžovatele s prakticky nulovým výtěžkem, vedlo k lepšímu naplnění cíle daňového řízení, než povolení splátek ve výši 10 000 Kč. Krajský soud zhodnotil, že správce daně rozhodoval ve věci povolení splátek daně s ohledem na důvody uvedené v žádosti a žalovaný se vypořádal i s námitkou nezákonné exekuce. Nezabýval se pak stěžovatelem předestřenou otázkou v replice k vyjádření žalovaného, neboť byla uplatněna opožděně. Při posouzení správního uvážení daňových orgánů krajský soud konstatoval, že bylo učiněno podle zákonných kritérií a nejednalo se o případ libovůle; proti těmto závěrům nelze namítat ničeho.
Jestliže stěžovatel dále namítal, že otázka, která byla uvedena až v replice a kterou se krajský soud odmítl zabývat, byla již formulována v žalobě, a to v rámci námitky, že se daňové orgány měly zabývat všemi důvody žádosti o povolení splátek a že tudíž nemohla být uplatněna opožděně, lze toliko uvést, že krajský soud nepochybil, pokud tuto námitku odmítl vypořádat pro její opožděnost. Nelze totiž přehlédnout, že žalobní body byly v žalobě vyjádřeny poněkud vágně. Stěžovatel v žalobě mimo jiné uvedl, že napadené rozhodnutí by mělo být zrušeno pro nezákonnost a že by mělo být ve věci rozhodnuto znovu, při posouzení všech důvodů v žádosti uvedených, například s ohledem na námitku nezákonné exekuce. Krajský soud k takto obecně uplatněnému žalobnímu bodu přistoupil tak, že porovnal obsah žádosti o povolení splátek daně, rozhodnutí správce daně, i napadené rozhodnutí, přičemž zhodnotil, že daňové orgány braly na důvody žádosti při svém rozhodování zřetel a nedopustily se libovůle. S ohledem na to, jak obecně byla uvedená námitka nezohlednění všech důvodů žádosti formulována, je skutečně nutno nahlížet na námitku, uvedenou v replice, jako na faktické rozšíření žalobních bodů, neboť se jedná o uplatnění nového tvrzení, které nebylo lze podřadit pod žádný žalobní bod včas uplatněný. Replika stěžovatele byla krajskému soudu doručena až dne 19. 10. 2009, tj. po uplynutí lhůty k podání žaloby. Tato dvouměsíční lhůta podle § 72 odst. 1 s. ř. s. uplynula dne 1. 9. 2009, neboť napadené rozhodnutí bylo stěžovateli oznámeno doručením jeho písemného vyhotovení dne 1. 7. 2009 (k počítání lhůt srov. § 40 s. ř. s.).
Stěžovatel dále namítal, že daňové orgány ignorovaly fakt, že žádal o splátky ve výši 10 000 Kč alespoň na dobu jednoho roku, že takto žádal poprvé, že by nepovolení splátek vedlo k jeho hospodářskému zániku coby podnikatele a že jeho finanční problémy způsobil sám správce daně nezákonně prováděnou exekucí; daňové orgány se prý vůbec nezabývaly kritérii § 60 odst. 1 daňového řádu, a to existencí vážné újmy ani existencí jiných závažných důvodů, pro které byla žádost podána.
Předně je třeba uvést, že námitka, že se daňové orgány nezabývaly kritérii podle § 60 odst. 1 daňového řádu, a to existencí vážné újmy ani existencí jiných závažných důvodů, je nepřípustná, neboť se jedná o nový důvod, který stěžovatel neuplatnil v řízení o žalobě, ačkoli tak učinit mohl (§ 104 odst. 4 s. ř. s.). Přesto se Nejvyšší správní soud posouzení těchto otázek nevyhýbá, neboť těmito kritérii se správce daně z povahy věci musel zabývat, protože jsou právě jedinými důvody, které mohly odůvodnit povolení splátek daně; případná nepřezkoumatelnost těchto závěrů ve správních rozhodnutích by tak pojmově vylučovala možnost vyjádřit se k dalším námitkám, rozporujícím zákonnost úvah daňových orgánů při aplikaci citovaného ustanovení. Vzhledem k tomu, že splátky daně stěžovateli povoleny byly, znamená to, že daňové orgány uznaly, že jsou u něj naplněna kritéria § 60 odst. 1 daňového řádu. Při úvaze o výši splátky je pak z rozhodnutí správce daně i z napadeného rozhodnutí zřejmé, že jednotlivé stěžovatelem uváděné argumenty byly daňovými orgány vzaty v úvahu a byly vypořádány. Odůvodnění výše splátek je provedeno jasným a srozumitelným způsobem, s vypořádáním námitek stěžovatele. Z rozhodnutí správce daně je zřejmé, proč nevyhověl navrhovaným splátkám ve výši 10 000 Kč. Vycházel přitom z výše daňových nedoplatků stěžovatele, přihlédl k jeho ekonomické situaci, k jeho platební morálce, a zohlednil též, že stěžovatel své daňové povinnosti v minulosti dobrovolně neplnil. Navrhovanou výši splátek považoval správce daně za nepřiměřenou, neboť by splácení daňového nedoplatku trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu. Správce daně reagoval i na návrh stěžovatele, aby mu byly nižší splátky povoleny aspoň na dobu jednoho roku; splátkový kalendář sestavil do konce roku 2011, přičemž posléze by mohl stěžovatel žádat o nový splátkový kalendář, ve kterém by mohla být zohledněna jeho aktuální situace. Námitku nezákonně prováděné exekuce pak vypořádal žalovaný ve svém rozhodnutí. Jelikož prvostupňové i odvolací rozhodnutí daňových orgánů tvoří jeden celek, který je v tomto kontextu předmětem soudního přezkumu, nelze než konstatovat, že tato rozhodnutí z hlediska přezkoumání mezí správního uvážení obstojí, neboť jsou dostatečně a srozumitelně odůvodněna, je z nich zřejmé, k jakým okolnostem bylo přihlédnuto a proč, a v žádném případě nejsou založena na libovůli.
Pokud stěžovatel opakovaně namítal, že nezákonně prováděná exekuce má být v nyní projednávané věci zohledněna, neboť právě ta způsobila jeho nepříznivou finanční situaci, je k tomu třeba uvést, že v nyní posuzované věci je předmětem soudního přezkumu rozhodnutí o povolení placení daně ve splátkách, tj. především posouzení otázek, zda daňové orgány postupovaly při svém rozhodování v souladu s § 60 daňového řádu a zda přitom nepřekročily zákonné meze správního uvážení při stanovení výše splátek. Okolnosti, které způsobily stěžovatelovu nepříznivou finanční situaci, jsou v tomto ohledu podružné, neboť splátkový kalendář jakožto dobrodiní ze strany státu mu byl povolen a při stanovení výše splátek byla zohledněna jeho majetková situace; výše splátky je ve všech směrech přesvědčivě odůvodněna. K existenci důvodů, z nichž by bylo možné dovodit splnění podmínek pro povolení splátek, je nutno přistupovat, jako ke skutečnostem objektivně daným; okolnosti, které ke vzniku těchto důvodů vedly, zde nejsou rozhodující.
Stěžovatel zpochybňoval i zásadu tzv. klientského přístupu, kterou žalovaný argumentoval ve vyjádření k žalobě s tím, že jde o kritérium tajemné a nedefinované. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že hlediskem klientského přístupu mínil základní zásadu daňového řízení dle § 2 odst. 2 daňového řádu, podle které postupuje správce daně v úzké součinnosti s daňovými subjekty, volí prostředky, které jej nejméně zatěžují a umožní přitom ještě dosáhnout cíle daňového řízení, tj. stanovení a vybrání daně tak, aby nebyly zkráceny daňové příjmy. Nejvyšší správní soud považuje vysvětlení této zásady za zcela dostačující a především smysluplné. Z obou rozhodnutí je zřejmé, že se daňové orgány řídily zásadou podle § 2 odst. 2 daňového řádu a snažily se vyjít vstříc stěžovatelově žádosti, což je patrné i z toho, že žádosti o povolení splátek vyhověly a stanovení splátky v jiné výši, než navrhoval stěžovatel, přesvědčivě odůvodnily.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, nezbylo mu, než ji za podmínek vyplývajících z § 110 odst. 1, věty druhé s. ř. s. rozsudkem zamítnout.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se mu právo na náhradu nákladu řízení nepřiznává.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. dubna 2011
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu