I. Shromáždění odpůrců potratů, jehož integrální součástí je vystavování panelů
s fotografiemi zobrazujícími lidské zárodky, plody vyňaté z těla ženy při potratu
a osoby zabité ve válečných konfliktech, při genocidách a pogromech, je rozpuštěno
v souladu s § 10 odst. 1 písm. b), c), § 12 odst. 5 zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, pakliže se odehrávalo před školou, kterou navštěvují děti. V takovém
případě převáží zájmy dítěte nad právem svobodně se shromažďovat. II. Shledá-li soud, že vystavování panelů s fotografiemi zobrazujícími lidské zárodky, plody vyňaté z těla ženy při potratu a osoby zabité ve válečných konfliktech
před školským zařízením není přestupkem proti veřejnému pořádku, nevylučuje to
samo o sobě, aby shromáždění, na němž jsou takové panely vystavovány, bylo rozpuštěno podle zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím. Uzavřením manželství se švýcarským občanem Maxem Robertem H. dne 16. 3. 1979
stěžovatelka československé státní občanství
nepozbyla, neboť podle § 13 odst. 2 zákona
č. 39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání státního
občanství České socialistické republiky, „[s]tátní občan republiky nepozbývá uzavřením
manželství státního občanství republiky“. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru o nabytí československého státního občanství stěžovatelkou, takže osvědčení o státním občanství České republiky jí mělo být
vydáno. Tuto právní otázku posoudil Městský
soud v Praze nesprávně. Nejvyšší správní
soud shledal kasační stížnost důvodnou ve
smyslu § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a proto napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze
dne 29. 2. 2012, čj. 7 Ca 281/2008-51, podle
§ 110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil. Podle § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s., „[z]ruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení před krajským soudem byly pro takový postup důvody,
současně se zrušením rozhodnutí krajského
soudu může podle povahy věci sám rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu
nebo vyslovení jeho nicotnosti; ustanovení
§ 75, 76, a 78 se použijí přiměřeně“. ní zákonů č. 259/2002 Sb. a č. 274/2008 Sb. S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 013 V projednávané věci měl Městský soud
v Praze rozhodnutí obou správních orgánů
zrušit, neboť vycházejí z nesprávného právního posouzení, že stěžovatelka nenabyla československé státní občanství. Pokud by Nejvyšší správní soud zrušil toliko rozsudek
Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení, soud by v novém rozhodnutí – vázán závazným právním názorem vysloveným
v rozsudku Nejvyššího správního soudu –
pouze zopakoval argumentaci Nejvyššího
správního soudu a ze stejných důvodů zrušil
rozhodnutí správních orgánů. Takový postup
by neodpovídal zásadě rychlosti řízení a byl
by procesně nehospodárný. Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud
společně se zrušením napadeného rozsudku
podle § 110 odst. 2 písm. a) ve spojení s § 78
odst. 1, 3 a 4 s. ř. s. zrušil i žalobou napadené
rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 13. 8.
2008 a jemu předcházející rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 1. 2.
2008 a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V něm bude žalovaný podle § 78 odst. 5 ve
spojení s § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. vázán
právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku.
I. Shromáždění odpůrců potratů, jehož integrální součástí je vystavování panelů
s fotografiemi zobrazujícími lidské zárodky, plody vyňaté z těla ženy při potratu
a osoby zabité ve válečných konfliktech, při genocidách a pogromech, je rozpuštěno
v souladu s § 10 odst. 1 písm. b), c), § 12 odst. 5 zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, pakliže se odehrávalo před školou, kterou navštěvují děti. V takovém
případě převáží zájmy dítěte nad právem svobodně se shromažďovat. II. Shledá-li soud, že vystavování panelů s fotografiemi zobrazujícími lidské zárodky, plody vyňaté z těla ženy při potratu a osoby zabité ve válečných konfliktech
před školským zařízením není přestupkem proti veřejnému pořádku, nevylučuje to
samo o sobě, aby shromáždění, na němž jsou takové panely vystavovány, bylo rozpuštěno podle zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím. Uzavřením manželství se švýcarským občanem Maxem Robertem H. dne 16. 3. 1979
stěžovatelka československé státní občanství
nepozbyla, neboť podle § 13 odst. 2 zákona
č. 39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání státního
občanství České socialistické republiky, „[s]tátní občan republiky nepozbývá uzavřením
manželství státního občanství republiky“. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru o nabytí československého státního občanství stěžovatelkou, takže osvědčení o státním občanství České republiky jí mělo být
vydáno. Tuto právní otázku posoudil Městský
soud v Praze nesprávně. Nejvyšší správní
soud shledal kasační stížnost důvodnou ve
smyslu § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a proto napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze
dne 29. 2. 2012, čj. 7 Ca 281/2008-51, podle
§ 110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil. Podle § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s., „[z]ruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení před krajským soudem byly pro takový postup důvody,
současně se zrušením rozhodnutí krajského
soudu může podle povahy věci sám rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu
nebo vyslovení jeho nicotnosti; ustanovení
§ 75, 76, a 78 se použijí přiměřeně“. ní zákonů č. 259/2002 Sb. a č. 274/2008 Sb. S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 013 V projednávané věci měl Městský soud
v Praze rozhodnutí obou správních orgánů
zrušit, neboť vycházejí z nesprávného právního posouzení, že stěžovatelka nenabyla československé státní občanství. Pokud by Nejvyšší správní soud zrušil toliko rozsudek
Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení, soud by v novém rozhodnutí – vázán závazným právním názorem vysloveným
v rozsudku Nejvyššího správního soudu –
pouze zopakoval argumentaci Nejvyššího
správního soudu a ze stejných důvodů zrušil
rozhodnutí správních orgánů. Takový postup
by neodpovídal zásadě rychlosti řízení a byl
by procesně nehospodárný. Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud
společně se zrušením napadeného rozsudku
podle § 110 odst. 2 písm. a) ve spojení s § 78
odst. 1, 3 a 4 s. ř. s. zrušil i žalobou napadené
rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 13. 8.
2008 a jemu předcházející rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 1. 2.
2008 a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V něm bude žalovaný podle § 78 odst. 5 ve
spojení s § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. vázán
právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku.
Žalovaný dne 30. 11. 2010 rozpustil shromáždění pořádané žalobcem před Gymnáziem
Františka Palackého, Masarykova 450, Neratovice. Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí u Krajského soudu v Praze námitky, jimiž
se domáhal vyslovení nezákonnosti rozpuštění shromáždění.
Krajský soud nejprve usnesením ze dne
21. 4. 2011, čj. 44 A 117/2010-40, námitky žalobce odmítl jako předčasně podané. Toto
usnesení Nejvyšší správní soud zrušil na základě podané kasační stížnosti rozsudkem ze
dne 13. 12. 2011, čj. 2 As 86/2011-62,
č. 2553/2012 Sb. NSS, a věc vrátil krajskému
soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud
ve zrušujícím rozsudku uvedl, že rozpuštění
shromáždění je rozhodnutím na místě ve
smyslu § 143 odst. 1 písm. d) správního řádu.
Rozhodnutí se vyhlašuje ústně, o ústním vyhlášení se vydá účastníkovi písemné potvrzení a následně se bez zbytečného odkladu doručí písemné vyhotovení rozhodnutí. Podání
námitek podle § 13 zákona o právu shromažďovacím není vázáno na vydání písemného
rozhodnutí; nejde tu totiž o celkový přezkum
postupu a rozhodnutí správního orgánu, ale
pouze o zjištění, zda shromáždění bylo či nebylo rozpuštěno v souladu se zákonem.
Následným rozsudkem ze dne 30. 4. 2012,
čj. 44 A 117/2010-86, krajský soud rozhodl, že
dotčené shromáždění bylo rozpuštěno v souladu se zákonem.
Krajský soud své rozhodnutí odůvodnil
tím, že na shromáždění pořádaném stěžovatelem, které mělo upozornit na problematiku
potratů, byly prezentovány informační panely zobrazující lidské zárodky a plody, které
byly při potratu vyňaty z těla ženy, dále pak
byly vystavovány panely ukazující těla mrtvých lidí zabitých ve válkách či v rámci pogromů nebo genocidy. Takovéto shromáždě-
ní dle krajského soudu důvodně mohlo vzbuzovat odpor a pohoršení, navíc se konalo cíleně
před budovou školního zařízení a bylo necitlivě
cíleno na menší děti. Proto žalovaný postupoval
správně, pokud shromáždění rozpustil.
Žalobce (stěžovatel) podal proti tomuto
rozsudku kasační stížnost, v níž namítal, že
shromáždění řádně ohlásil, a to včetně údaje,
že budou použity informační panely. Následné použití panelů během shromáždění tedy
dle stěžovatele nemohlo oprávnit žalovaného
k tomu, aby shromáždění rozpustil.
a pohoršení, navíc se konalo cíleně
před budovou školního zařízení a bylo necitlivě
cíleno na menší děti. Proto žalovaný postupoval
správně, pokud shromáždění rozpustil.
Žalobce (stěžovatel) podal proti tomuto
rozsudku kasační stížnost, v níž namítal, že
shromáždění řádně ohlásil, a to včetně údaje,
že budou použity informační panely. Následné použití panelů během shromáždění tedy
dle stěžovatele nemohlo oprávnit žalovaného
k tomu, aby shromáždění rozpustil.
Stěžovatel dále poukazoval na to, že byl
omezen v realizaci práva shromažďovacího
a ve své svobodě projevu, což jsou práva, která plynou z Listiny základních práv a svobod
(dále jen „Listina“) i z řady mezinárodních
lidskoprávních dokumentů. Během shromáždění přitom nebyla porušována práva třetích
osob a stěžovatel ani nenabádal k porušování
zákonů. Chtěl pouze vyvolat diskuzi o celospolečensky ožehavé otázce a apeloval na
změnu aktuálně platné potratové legislativy.
Provokativní forma shromáždění sama o sobě
nemůže být důvodem pro jeho rozpuštění, jak
plyne z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Je přitom zřejmé, že otázka potratů
je tématem kontroverzním, a proto se přímo
nabízí i použití nekonvenčních metod při veřejné prezentaci názoru na toto téma. Při rozpuštění shromáždění pak byla porušena i zásada proporcionality, neboť nebyla využita
méně závažná opatření k nápravě namítaného
závadného stavu ze strany žalovaného a ihned
bylo přistoupeno k rozpuštění shromáždění.
Stěžovatel také odkazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2012,
čj. 7 As 48/2012-14, v němž byla řešena otázka, zda použité informační panely byly pohoršlivé. Soud zde dospěl k závěru, že stěžovatelem používané panely nejsou nemravné,
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 013
a přestože jsou šokující, bylo jejich vystavení
legitimní a není přestupkem.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
(...) Při posuzování důvodnosti námitek
kasační stížnosti ve smyslu § 103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. vyšel soud z toho, že skutkový
stav byl krajským soudem zjištěn spolehlivě,
přičemž ani jeden z účastníků v tomto směru
ničeho nenamítá.
Krajský soud po stránce skutkové správně zjistil, že stěžovatel dne 24. 11. 2010 ohlásil
shromáždění před gymnáziem, které se mělo
(za užití vysvětlujících panelů) konat v čase
od 9.00 do 16.00 dne 30. 11. 2010. V ohlášení
byly označeny osoby zmocněné k jednání se
žalovaným (Daniela V. a Ivan L.). Žalovaný
vzal přípisem starostky ze dne 24. 11. 2010 žádost na vědomí. Z potvrzení starostky města
vyplývá, že k ústnímu rozpuštění shromáždění dne 30. 11. 2010 přistoupila poté, kdy zjistila žalobcovo možné porušení § 10 písm. c)
zákona o právu shromažďovacím, konkrétně
ve spojení s § 47 odst. 1 písm. c) zákona
č. 200/1990, o přestupcích.
se
od 9.00 do 16.00 dne 30. 11. 2010. V ohlášení
byly označeny osoby zmocněné k jednání se
žalovaným (Daniela V. a Ivan L.). Žalovaný
vzal přípisem starostky ze dne 24. 11. 2010 žádost na vědomí. Z potvrzení starostky města
vyplývá, že k ústnímu rozpuštění shromáždění dne 30. 11. 2010 přistoupila poté, kdy zjistila žalobcovo možné porušení § 10 písm. c)
zákona o právu shromažďovacím, konkrétně
ve spojení s § 47 odst. 1 písm. c) zákona
č. 200/1990, o přestupcích.
Z úředního záznamu Policie ČR, obvodního oddělení Neratovice, ze dne 30. 11. 2010
vyplývá, že Policie ČR byla vyslána na místo
shromáždění ve 12.00 hodin; v té době byli
na místě přítomni také strážníci Městské policie Neratovice a místostarosta města. Místostarosta prováděl kontrolu povolené akce
a zjistil, že motivy na informačních panelech
jsou minimálně nevkusné a neetické, navíc
byly umístěny přímo před gymnáziem, kam
dochází žáci ve věku od 11 let. Důvodem přítomnosti strážníků byly stížnosti občanů na
informační panely, na nichž byly prezentovány písemné a grafické projevy, způsobilé
vzbudit veřejné pohoršení občanů (i žáků
blízkého gymnázia). Následně se na místo konání shromáždění dostavila i starostka města.
Jména těch, kteří označili informační panely
jako nechutné, policie s jejich souhlasem zaznamenala (jednalo se celkem o 12 osob).
V průběhu shromáždění nastal problém, ne-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 013
boť osoby, které byly žalobcem v ohlášení
k jednání se žalovaným zmocněny, nebyly
shromáždění vůbec přítomny. Policie ČR
identifikovala pouze dvě osoby, které se k pořádání akce hlásily, a to Jana V. a Rostislava V.
Policie ČR nejprve šetřila, zda se nejedná
o trestný čin, následně dospěla k závěru, že
by se mohlo jednat o přestupek proti veřejnému pořádku podle § 47 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích. Svůj závěr sdělila Policie ČR
ústy vedoucího obvodního oddělení přítomné starostce města v 13.10. Starostka města
pak v 13.25 shromáždění ústně ukončila a vyzvala přítomné (Jana V. a Rostislava V.) k odklizení informačních panelů. Jan V. požádal
starostku města o písemné ukončení akce, jeho žádosti bylo tentýž den vyhověno, bylo
mu předáno písemné potvrzení starostky
města. Následně byl Jan V. Policií ČR vyslechnut a celý spis byl předán k projednání přestupkové komisi.
Krajský soud po skutkové stránce rovněž
zjistil, že před gymnáziem byly na informačních panelech umístěny velkoplošné plakáty,
které barevně, v nadživotní velikosti a až příliš
naturalisticky zobrazovaly lidské plody (nebo
části lidských embryí) s tím, že umělé přerušení těhotenství bylo srovnáváno s genocidou
ve Rwandě, v bývalé Jugoslávii, s praktikami
národního socialismu či s domácím násilím.
ČR vyslechnut a celý spis byl předán k projednání přestupkové komisi.
Krajský soud po skutkové stránce rovněž
zjistil, že před gymnáziem byly na informačních panelech umístěny velkoplošné plakáty,
které barevně, v nadživotní velikosti a až příliš
naturalisticky zobrazovaly lidské plody (nebo
části lidských embryí) s tím, že umělé přerušení těhotenství bylo srovnáváno s genocidou
ve Rwandě, v bývalé Jugoslávii, s praktikami
národního socialismu či s domácím násilím.
Podle § 12 odst. 5 zákona o právu shromažďovacím platí, že shromáždění, které bylo oznámeno a nebylo zakázáno, může být
rozpuštěno, „jestliže se podstatně odchýlilo
od oznámeného účelu takovým způsobem,
že v průběhu shromáždění nastaly okolnosti,
které by odůvodnily jeho zákaz podle § 10
odst. 1 nebo nebyly splněny povinnosti účastníků shromáždění podle § 7 odst. 3 a 4“.
Ustanovení § 10 odst. 1 zákona o právu
shromažďovacím, na něž odkazuje shora uvedený § 12 odst. 5, vypočítává tři důvody, pro
které lze zakázat (resp. rozpustit) shromáždění. K rozpuštění shromáždění tak má být přistoupeno tehdy, pakliže během jeho průběhu dojde k:
a) popírání nebo omezování osobních,
politických nebo jiných práv občanů pro je-
jich národnost, pohlaví, rasu, původ, politické nebo jiné smýšlení, náboženské vyznání
a sociální postavení nebo k rozněcování nenávisti a nesnášenlivosti z těchto důvodů,
b) násilí nebo hrubé neslušnosti,
c) jinému porušování ústavy a zákonů.
Pro případ, že dojde k rozpuštění shromáždění, zná zákon ve svém § 13 zvláštní prostředek – tzv. námitky. Ty může u soudu proti
rozpuštění shromáždění podat svolavatel nebo účastník do 15 dnů. Soud rozhodne, zda
shromáždění bylo nebo nebylo rozpuštěno
v souladu se zákonem. Pro řízení se jinak přiměřeně použijí ustanovení soudního řádu
správního (§ 65 a násl. s. ř. s.).
V daném případě krajský soud o námitkách rozhodl tak, jak bylo shora uvedeno,
a úkolem zdejšího soudu je posoudit, zda byl
právní závěr krajského soudu správný, tj. zda
při popsaném shromáždění došlo k některému z důvodů rozpuštění podle § 10 odst. 1 ve
spojení s § 12 odst. 5 zákona o právu shromažďovacím.
Předně je třeba říci, že se zdejší soud
mohl zabývat pouze argumentací stěžovatele,
která míří proti napadenému rozsudku, jímž
bylo na základě podaných námitek vysloveno, že zmíněné shromáždění bylo rozpuštěno v souladu se zákonem. Předmětem přezkumu před krajským soudem nebylo, jak
soud výslovně v napadeném rozsudku uvedl,
rozhodnutí žalovaného, jež žalovaný vydal
ihned po doručení usnesení krajského soudu
ze dne 21. 4. 2011, čj. 44 A 117/2010-40,
tj. před jeho zrušením výše citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu čj. 2 As
86/2011-62. Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že o existenci takového rozhodnutí se
dozvěděl až právě z rozsudku krajského soudu. Vzhledem k tomu, že dané rozhodnutí ale
nebylo předmětem podaných námitek, o nichž
jedině rozhodoval krajský soud, nemohl tento argument kasační stížnosti nikterak posuzovat ani soud zdejší.
ajského soudu
ze dne 21. 4. 2011, čj. 44 A 117/2010-40,
tj. před jeho zrušením výše citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu čj. 2 As
86/2011-62. Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že o existenci takového rozhodnutí se
dozvěděl až právě z rozsudku krajského soudu. Vzhledem k tomu, že dané rozhodnutí ale
nebylo předmětem podaných námitek, o nichž
jedině rozhodoval krajský soud, nemohl tento argument kasační stížnosti nikterak posuzovat ani soud zdejší.
Právo pokojně se shromažďovat je zaručeno v čl. 19 odst. 1 Listiny. Toto právo lze podle
odst. 2 citovaného ustanovení „omezit záko-
nem v případech shromáždění na veřejných
místech, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod
druhých, ochranu veřejného pořádku, zdraví, mravnosti, majetku nebo pro bezpečnost
státu. Shromáždění však nesmí být podmíněno povolením orgánu veřejné správy.“
Obdobnou úpravu obsahuje čl. 11 odst. 1
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“).
Limity shromažďovacího práva pak jsou dány
čl. 11 odst. 2, dle něhož na výkon práv dle odstavce 1 nemohou být uvalena žádná omezení kromě těch, která stanoví zákon, a která
jsou nezbytná v demokratické společnosti
v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, ochrany pořádku a předcházení
zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Tento článek nebrání uvalení zákonných omezení na
výkon těchto práv příslušníky ozbrojených
sil, policie a státní správy.
Právo na svobodu shromažďování není
právem absolutním. Určité zásahy do něj jsou
přípustné, pakliže splňují podmínky stanovené ve druhých odstavcích citovaných článků.
V souvislosti s citovanými ustanoveními je
nutné zdůraznit, že na právo shromažďovací
se vztahuje výrazně více limitačních klauzulí
než u jiných článků (k tomu viz blíže Kosař, D.
Evropská úmluva o lidských právech. Praha :
C. H. Beck, 2012, s. 1102).
Se stěžovatelem lze souhlasit potud, že
otázka potratů je ožehavá a jako taková má
být podrobena celospolečenské diskuzi. Podobně není jistě na závadu ani to, pokud
shromáždění bylo svoláno za účelem změny
platné legislativy. Apel na změnu zákona bezesporu sám o sobě není protizákonný, a není
tedy důvodem pro rozpuštění shromáždění.
Konečně lze ještě – alespoň v obecné rovině
– se stěžovatelem souhlasit tam, kde namítá,
že otázka potratů je otázkou, která je sama
o sobě kontroverzní, a proto do jisté míry
i samotná diskuze nabízí použití nekonvečních metod. Pozornost poutající forma shromáždění sama o sobě nemůže být důvodem
k rozpuštění shromáždění. Během shromáždění je rovněž třeba dbát svobody slova, při-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 013
zpuštění shromáždění.
Konečně lze ještě – alespoň v obecné rovině
– se stěžovatelem souhlasit tam, kde namítá,
že otázka potratů je otázkou, která je sama
o sobě kontroverzní, a proto do jisté míry
i samotná diskuze nabízí použití nekonvečních metod. Pozornost poutající forma shromáždění sama o sobě nemůže být důvodem
k rozpuštění shromáždění. Během shromáždění je rovněž třeba dbát svobody slova, při-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 013
čemž, jak správně uvádí stěžovatel, judikatura Evropského soudu pro lidská práva dovodila, že právo svobodně se vyjadřovat se vztahuje nejen na informace a myšlenky, které
jsou příznivě přijímané či považované za neškodné či bezvýznamné, ale i na ty, které zraňují, šokují nebo znepokojují, neboť takové
jsou požadavky pluralismu, tolerance a otevřenosti, bez nichž nemůže žádná demokratická společnost existovat (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 12. 1976,
Handyside proti Spojenému království, stížnost č. 5493/72, Series A, č. 24, s. 737).
V čem se však již zdejší soud nemohl se
stěžovatelem ztotožnit, je to, že během shromáždění nebylo žádným způsobem zasahováno do práv jiných osob. Zásah do práv jiných
osob je přitom důvodem, který ospravedlňuje zásah veřejné moci do shromažďovacího
práva – a to jak dle shora citovaného ustanovení Listiny, tak i dle Úmluvy. Shromáždění se
totiž zcela programově a cíleně konalo před
víceletým gymnáziem, které navštěvují žáci
od 11 let věku. Tyto děti byly konfrontovány
se šokujícími a drastickými (takové přívlastky
přiznává sám stěžovatel v kasační stížnosti)
fotografiemi, jimž se prakticky neměly možnost vyhnout. To, aby malé děti byly konfrontovány s uvedenými fotografickými panely,
bylo přitom zřejmým cílem shromáždění, nikoliv jen jeho nechtěným vedlejším produktem (stěžovatel své akce velmi často zcela vědomě a záměrně situuje do blízkosti škol).
Takto malé děti jsou přitom o poznání zranitelnější a ovlivnitelnější nežli jiné složky populace. A právě do práv těchto dětí, jakož i do
práv jejich rodičů, bylo formou shromáždění,
kterou stěžovatel zvolil, zasaženo.
Tato práva jsou přitom rovněž garantována v předpisech nejvyšší právní síly a v mezinárodních smlouvách o lidských právech.
Úmluva o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.), ve
svém čl. 3 odst. 1 stanoví, že „[z]ájem dítěte
musí být předním hlediskem při jakékoli
činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními
sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány“. V následujícím odstavci
téhož článku je uvedeno, že „[s]táty, které
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 013
isech nejvyšší právní síly a v mezinárodních smlouvách o lidských právech.
Úmluva o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.), ve
svém čl. 3 odst. 1 stanoví, že „[z]ájem dítěte
musí být předním hlediskem při jakékoli
činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními
sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány“. V následujícím odstavci
téhož článku je uvedeno, že „[s]táty, které
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 013
jsou smluvní stranou úmluvy, se zavazují
zajistit dítěti takovou ochranu a péči, jaká je
nezbytná pro jeho blaho, přičemž berou
ohled na práva a povinnosti jeho rodičů, zákonných zástupců nebo jiných jednotlivců
právně za něho odpovědných, a činí pro to
všechna potřebná zákonodárná a správní
opatření“. Všeobecný komentář z roku 2003
s názvem Obecná opatření pro provádění
Úmluvy o právech dítěte (Committee on the
Rights of the Child. General measures of imthe Convention on the
plementation of
Rights of the Child. General Comment No. 5,
2003) uvádí, že čl. 3 odkazuje na každý legislativní, administrativní a soudní orgán nebo
instituci, které jsou prostřednictvím tohoto
ustanovení povinny aplikovat hledisko (princip) nejlepšího zájmu dítěte prostřednictvím
systematického zkoumání a zvažování možných dopadů svých rozhodnutí a postupů na
práva a zájmy dítěte. Zejména budou zkoumány navrhované či existující právní předpisy, správní opatření nebo soudní rozhodnutí,
včetně těch, které, ač s dětmi přímo nesouvisí, mohou je ovlivnit nepřímo.
Podle čl. 10 odst. 2 Listiny má každý „právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života“.
Článek 2 dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě pak zakotvuje právo rodičů, aby jejich děti
byly vychovávány a vzdělávány ve shodě s jejich vlastním náboženským a filozofickým
přesvědčením.
Shromáždění, které je nyní předmětem tohoto přezkumu do shora vypočtených práv zasáhlo tak, že drastickou formou procházející
děti konfrontovalo s otázkou potratů, přičemž
informace dětem poskytlo způsobem nepřiměřeným jejich věku a schopnostem (např.
schopnosti kritického myšlení). Panely byly
přitom rozmístěny tak, že děti jdoucí do školy
nebo z ní neměly reálnou možnost se takové
konfrontaci vyhnout a musely být vystaveny
zvýšenému psychickému tlaku. Skutečnost, že
některé děti byly uvedenými panely silně rozrušeny či znepokojeny, je uvedena ve spise, výpovědi dětí jsou shrnuty v úředním záznamu.
Stěžovatel sice namítá, že násilí je běžně
zobrazováno i v televizních pořadech, zde je
ovšem třeba upozornit na to, že je regulována
doba, kdy pořady závadné pro mravní vývoj
dětí nesmějí být vysílány vůbec (§ 32 zákona
č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového
a televizního vysílání a o změně dalších zákonů), jednak i sami rodiče mají jistou možnost
regulovat to, nač se jejich děti v televizi dívají. Proto stěžovatelem uvedená paralela není
přiléhavá.
záznamu.
Stěžovatel sice namítá, že násilí je běžně
zobrazováno i v televizních pořadech, zde je
ovšem třeba upozornit na to, že je regulována
doba, kdy pořady závadné pro mravní vývoj
dětí nesmějí být vysílány vůbec (§ 32 zákona
č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového
a televizního vysílání a o změně dalších zákonů), jednak i sami rodiče mají jistou možnost
regulovat to, nač se jejich děti v televizi dívají. Proto stěžovatelem uvedená paralela není
přiléhavá.
Vedle toho shromáždění zasáhlo také do
práv rodičů těchto dětí, které mají právo seznámit své děti s předmětnou problematikou
vlastní formou a ve shodě s jejich vlastním náboženským či filozofickým přesvědčením.
Při předmětném shromáždění neměli rodiče
reálnou možnost děti ochránit před nepříznivými dopady vystavovaných panelů na psychiku dětí.
Zřetelná je v tomto ohledu i judikaturní
linie Evropského soudu pro lidská práva. Odlišnost ovlivňování dětí od dospělých vyplývá
zejména z rozsudku velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 3. 2011,
Lautsi proti Itálii, stížnost č. 30814/06, ECHR
2011-III, kde soud konstatoval, že děti ve školách jsou obzvláště citlivé a ovlivnitelné:
„Vzdělávání dětí je obzvláště citlivým odvětvím, protože děti zatím nemají (v závislosti
od stupně vyspělosti dítěte) schopnost kritického myšlení, jež by jim umožnilo udržet si
odstup od předkládaných sdělení“. Z rozsudku velkého senátu v téže věci se dále uvádí:
„Evropská úmluva zakazuje jakýkoliv způsob indoktrinace, agresivní dobývání dětských duší nebo invazivní konvertování.“
Ačkoliv ve výše zmíněném rozhodnutí šlo
o působení státu jakožto poskytovatele vzdělání a zřizovatele školských institucí, v nyní posuzovaném případě stát vystupuje jako garant
tohoto práva, když využívá své pozitivní pravomoci zabezpečit, aby nedocházelo k nezákonným zásahům do práva na vzdělání ze strany
třetích osob, a to v bezprostřední blízkosti
školské instituce s ohledem na nemožnost vyhnout se shromáždění, které se tak může z pohledu dotčených studentů jevit dokonce jako
školou aprobované vzdělávací působení.
V tomto ohledu nemůže obstát ani námitka stěžovatele, že do práv dětí nemohl zasáh-
nout, jelikož právě jejich práva hájil. Zde stěžovatel dostatečně neodlišuje práva žijících
(již narozených) dětí od ochrany dětí v období ještě před narozením. Stěžovatel brojí proti potratům, a proto nemohl pojmově hájit
práva dětí procházejících v rozhodný den na
cestě do školy nebo z ní kolem shromáždění
s vystavenými panely. Práva těchto dětí tak
stěžovatel nejen, že nehájil, ale právě do práv
těchto dětí zasáhl, jak bylo vyloženo shora.
dětí nemohl zasáh-
nout, jelikož právě jejich práva hájil. Zde stěžovatel dostatečně neodlišuje práva žijících
(již narozených) dětí od ochrany dětí v období ještě před narozením. Stěžovatel brojí proti potratům, a proto nemohl pojmově hájit
práva dětí procházejících v rozhodný den na
cestě do školy nebo z ní kolem shromáždění
s vystavenými panely. Práva těchto dětí tak
stěžovatel nejen, že nehájil, ale právě do práv
těchto dětí zasáhl, jak bylo vyloženo shora.
Pakliže stěžovatel poukazuje na to, že
kdyby panely byly závadné, mělo to být důvodem již pro zákaz shromáždění před jeho konáním, nelze mu dát za pravdu. Soud vyšel
z toho, že v oznámení o konání shromáždění
ze dne 17. 10. 2010 stěžovatel uvedl, že během
shromáždění budou jeho nedílnou součástí
„vysvětlující panely“. Na základě tohoto oznámení žalovaný správně nepřikročil k apriornímu zákazu shromáždění, neboť nemohl vědět, jaký konkrétní obsah budou panely mít.
Pouhá skutečnost, že shromáždění není dopředu zakázáno postupem podle § 10 zákona
o právu shromažďovacím, neznamená, že nemůže být následně rozpuštěno ve smyslu § 12
odst. 5 téhož zákona. O skutečném obsahu „vysvětlujících panelů“ se žalovaný dozvěděl až
během stěžovatelem konané akce, a proto
o nich nemohl nijak uvážit před jejím konáním.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že
shromáždění bylo rozpuštěno v souladu se
zákonem, neboť zákon o právu shromažďovacím umožňuje v § 10 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 12 odst. 5 rozpustit shromáždění, na
němž dochází k porušování zákonných či
ústavních práv jiných osob. Podobně citovaný zákon umožňuje rozpustit shromáždění
tehdy, dochází-li na něm k hrubé neslušnosti
– § 10 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 12 odst. 5
citovaného zákona. Hrubá neslušnost je pojem, který odkazuje na mimoprávní normativní systém (tj. na pravidla slušného chování). Obecně platí, že dopustí-li se někdo
hrubé neslušnosti, nezpůsobuje to samo o sobě porušení práva. V tomto případě je ovšem
situace jiná, neboť je to právní norma, která
(právně) sankcionuje hrubé porušení pravidel slušnosti během shromáždění. Hrubá neslušnost během shromáždění je tedy i poru-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 013
šením práva. Touto hrubou neslušností bylo
zacílení shromáždění s popsanými šokujícími panely proti dětem ve věku od 11 let; pravidla slušnosti přitom vycházejí právě z nutnosti zvýšené ochrany dětí, zákazu jejich
indoktrinace a také z toho, že děti bývají společností všeobecně vnímány jako její nejzranitelnější část.
í pravidel slušnosti během shromáždění. Hrubá neslušnost během shromáždění je tedy i poru-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 013
šením práva. Touto hrubou neslušností bylo
zacílení shromáždění s popsanými šokujícími panely proti dětem ve věku od 11 let; pravidla slušnosti přitom vycházejí právě z nutnosti zvýšené ochrany dětí, zákazu jejich
indoktrinace a také z toho, že děti bývají společností všeobecně vnímány jako její nejzranitelnější část.
Na právě učiněném dílčím závěru nic nemění ani skutečnost, že písemné rozhodnutí
o rozpuštění shromáždění (vydané až dne
17. 5. 2011) uvádí, že shromáždění bylo rozpuštěno na základě § 10 odst. 1 písm. b) ve
spojení s § 12 odst. 5 zákona o právu shromažďovacím, zatímco při ústním rozpuštění
shromáždění bylo oznámeno, že se tak děje
podle § 10 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 12
odst. 5 téhož zákona. Podle citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 2 As
86/2011-62 tu totiž nejde o celkový přezkum
postupu a rozhodnutí správního orgánu, ale
pouze o zjištění, zda shromáždění bylo či nebylo rozpuštěno v souladu se zákonem. Soud
navíc výše dospěl k závěru, že oba důvody
pro rozpuštění shromáždění (porušování
právních předpisů i hrubá neslušnost) byly
v daném případě nastoleny.
Vedle toho, že shromáždění pořádané stěžovatelem bylo rozpuštěno na základě důvodu, který stanoví zákon, je třeba rovněž uvést,
že tento důvod sleduje legitimní cíl, jímž je
ochrana ústavně garantovaných práv třetích
osob. Konečně soud dospěl i k závěru, že rozpuštění shromáždění bylo v dané situaci přiměřeným opatřením. Stěžovatel v tomto ohledu
namítal, že před rozpuštěním shromáždění
měla být ze strany žalovaného učiněna výzva
k nápravě mírnější cestou. Tato stěžovatelova
námitka si odporuje s jinou stěžovatelovou
námitkou, a sice že shromáždění (včetně panelů) bylo v souladu se zákonem. K tomu
soud uvádí, že v daném případě bylo vystavování panelů se shromážděním samotným natolik propojeno, že jen těžko šlo jedno od
druhého oddělit. Stěžovatel sám nikterak netvrdí, že měl zájem na pokračování shromáždění bez vystavovaných panelů a nic takového nezaznělo
jako požadavek od osob
oprávněných jednat jménem stěžovatele bě-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 013
hem debaty s příslušníky policie a starostkou
žalovaného na akci samotné. I kdyby snad šlo
po technické stránce informační tabule z místa samotného odklidit a přitom pokračovat
dále v akci, nebyl by takový postup správný
z hlediska ochrany dětí, které již dříve předmětné informační desky se šokujícími výjevy
spatřily. Ty by další pokračování akce logicky
již nedokázaly oddělit od dříve spatřených
(byť třeba odklizených či zakrytých) výjevů.
Soud tedy považuje rozpuštění akce za přiměřený prostředek nápravy závadného stavu. Vyšší intenzitu zásahu (např. přestupkové
či dokonce trestní postižení osob vystavujících panely) by již jako přiměřené soud vnímat nemohl (viz následující úvahy).
ny dětí, které již dříve předmětné informační desky se šokujícími výjevy
spatřily. Ty by další pokračování akce logicky
již nedokázaly oddělit od dříve spatřených
(byť třeba odklizených či zakrytých) výjevů.
Soud tedy považuje rozpuštění akce za přiměřený prostředek nápravy závadného stavu. Vyšší intenzitu zásahu (např. přestupkové
či dokonce trestní postižení osob vystavujících panely) by již jako přiměřené soud vnímat nemohl (viz následující úvahy).
Zde je totiž třeba vyjít z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2012,
čj. 7 As 48/2012-14, na který ostatně stěžovatel rovněž upozorňuje. V tomto rozhodnutí
šlo o skutkově srovnatelnou situaci do té míry, že se týkala obdobné akce, která byla situována rovněž před víceleté gymnázium. Akce
byla pořádána také stěžovatelem, tedy sdružením Stop genocidě. Šlo ale o akci konanou
v jiný čas a na jiném místě než v nyní projednávané věci, a především s jiným procesním
vyústěním. Zatímco v případě nynějším šlo
o posouzení toho, zda bylo shromáždění rozpuštěno v souladu se zákonem, v případě
projednávaném pod sp. zn. 7 As 48/2012 šlo
o posouzení toho, zda se vystavením panelů
konkrétní osoby dopustily přestupku. Soud
v citované věci dospěl k závěru, že je vyloučen
postih za vzbuzení veřejného pohoršení podle § 47 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích
jen tím, že by se jiní lidé dozvěděli, že určitá
osoba si něco z pohledu těchto jiných lidí pohoršlivého (odporného, odpudivého, nemístného, nehorázného, nepřijatelného, nemorálního, nelidského, zcela vybočujícího z mezí
obvyklých názorů apod.) myslí či že má na
něco určitý názor, který může být obecně
vnímán jako takto pohoršlivý. Svoboda myšlení a svědomí je totiž absolutním a ničím neomezitelným právem (viz dikce čl. 15 odst. 1
věty první Listiny). Za vzbuzující veřejné pohoršení tak mohou být považovány jen projevy jednotlivce samotného ve vnějším světě,
Občanské sdružení Stop Genocidě proti Městskému úřadu Neratovice o rozpuštění shro- máždění, o kasační stížnosti žalobce.