Účastník územního řízení může namítat, že v době od okamžiku, kdy se dozvěděl, že je účastníkem, do koncentrace územního řízení (§ 87 ve spojení s § 89 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu) mu nebyla dána možnost dostatečně se seznámit s podklady pro vydání územního rozhodnutí tak, aby mohl k žádosti o vydání územního rozhodnutí uplatnit relevantní námitky.
[19] Z kasační stížnosti je zjevné, že stěžejní námitka stěžovatelky spočívá v tom, že z důvodu procesního pochybení stavebního úřadu neměla dostatek času pro seznámení se stavební dokumentací, z důvodu čehož nemohla před koncentrací územního řízení kvalifikovaně uplatnit námitky v tomto řízení.
[20] Nejvyšší správní soud v první řadě poukazuje na to, že stěžovatelka zjevně ztotožňuje námitku, že neměla dostatečné množství času pro seznámení se stavební dokumentací z důvodu, že jí bylo umožněno učinit kopie této dokumentace pouhých 5 dní před konáním ústního jednání, s námitkou nedodržení lhůty pro oznámení ústního jednání alespoň 15 dní před jeho konáním podle § 87 odst. 1 stavebního zákona všem účastníkům. Tato lhůta se však nevztahuje na možnost seznámení účastníka řízení s obsahem spisu. Lhůta podle § 87 odst. 1 stavebního zákona se totiž vztahuje pouze k oznámení ústního jednání. Stejné ustanovení obsahoval již zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon; dále jen „starý stavební zákon“). Důvodová zpráva k zákonu č. 83/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, a o změně a doplnění některých dalších zákonů, uvádí k § 36 starého stavebního zákona, v němž je obsažena lhůta pro oznámení konání ústního jednání, že „[s]távající ustanovení § 36 odst. 1 neobsahuje lhůtu, v níž má být účastníkům řízení oznámen termín ústního jednání. Lhůta 7 dnů pro uplatnění námitek, stanovená v odstavci 2, se jeví jako nepřiměřeně krátká vzhledem k otázkám, které je třeba v územním řízení řešit a neumožňuje v některých případech zodpovědné posouzení návrhu.“ Lhůta stanovená v § 87 odst. 1 stavebního zákona, převzatá z § 36 starého stavebního zákona, je tak zjevně zákonem stanovena proto, aby byla účastníkům řízení dána možnost v určité minimální lhůtě uplatnit námitky v územním řízení. Lhůtu pro oznámení ústního jednání a dostatečnou dobu, po kterou má účastník řízení celý obsah správního spisu (vč. stavební dokumentace) k dispozici pro nahlédnutí tak, aby mohl před koncentrací územního řízení uplatnit relevantní námitky, však nelze ztotožňovat.
[21] Účastník územního řízení samozřejmě může namítat, že v době od okamžiku, kdy se dozvěděl, že je účastníkem územního řízení, do koncentrace územního řízení ve smyslu § 87 ve spojení s § 89 stavebního zákona, mu nebyla dána možnost dostatečně se seznámit s podklady pro vydání územního rozhodnutí tak, aby mohl k žádosti o vydání územního rozhodnutí uplatnit relevantní námitky. Takový potenciální zásah do práv účastníka řízení je však potřeba posuzovat vždy ad hoc, vzhledem ke konkrétním skutkovým okolnostem. Nelze paušálně vázat dostatečnost doby, po kterou má účastník řízení k dispozici podklady pro vydání rozhodnutí, na lhůtu pro oznámení konání ústního jednání podle § 87 odst. 1 stavebního zákona. Zpravidla tak bude na účastníkovi řízení, aby namítal, že s ohledem na rozsah podkladů pro vydání územního rozhodnutí nebo např. s ohledem na rozsáhlé doplnění těchto podkladů či doplnění těchto podkladů těsně před konáním ústního jednání neměl vzhledem k době, kterou měl k dispozici pro seznámení s těmito podklady, možnost vyjádřit relevantní námitky k žádosti o vydání územního rozhodnutí.
[22] V nyní projednávané věci stěžovatelka v řízení před žalovaným, krajským soudem ani Nejvyšším správním soudem neuvedla žádnou relevantní námitku, kterou by v územním řízení před koncentrací mohla uplatnit, pokud by měla stavební dokumentaci k dispozici. Ze skutkového stavu v nyní projednávané věci nevyplývá, že stěžovatelka byla zkrácena na svých procesních právech z důvodu, že neměla s dostatečným předstihem před konáním ústního jednání k dispozici veškeré podklady pro vydání územního rozhodnutí, přesněji řečeno, že sice byly k dispozici, ale že si nemohla učinit jejich fotokopii. Stěžovatelka měla reálně možnost seznámit se s obsahem spisu v průběhu celého územního řízení. Oznámení o zahájení územního řízení ze dne 31. 3. 2017 bylo stěžovatelce doručeno 3. 4. 2017. Ústní jednání ve věci se konalo dne 11. 9. 2018. Stěžovatelka tak měla více než rok na to, aby se seznámila s obsahem správního spisu. Stěžovatelka tedy více než rok věděla, že je vedeno územní řízení. Následně v odvolacím řízení, zahájeném na základě podání stěžovatelky, došlo ke zrušení územního rozhodnutí. Stěžovatelka tedy věděla, že ústní jednání v územním řízení znovu proběhne. Přesto po celou dobu tohoto územního řízení neuplatnila své právo nahlížet do spisu a činit z něj kopie a opisy až do doby, než jí bylo oznámeno datum konání nového ústního jednání ve věci. Stěžovatelka tedy svá práva ve správním řízení střežila jen laxně. V takovém případě případná nedostatečná doba na seznámení s poklady pro vydání územního rozhodnutí může jít k tíži účastníka řízení, ledaže by byly patrné důvody pro opačný závěr, například to, že právě v posledních dnech či týdnech před konáním ústního jednání obsah správního spisu doznal relevantních změn či se jinak změnily poměry rozhodné pro posouzení věci. Doba od podání žádosti o pořízení kopie stavební dokumentace ze strany stěžovatelky do okamžiku, kdy jí to správní orgán umožnil (od 15. 8. 2018 do 6. 9. 2018) v nyní projednávané věci, je ve zjevném nepoměru s celkovou dobou, po kterou stěžovatelka reálně mohla toto právo uplatňovat (od 3. 4. 2017 do 11. 9. 2018). Námitka, že krajský soud nesprávně vyhodnotil procesní pochybení stavebního úřadu, která mohlo mít vliv na zákonnost územního rozhodnutí, je tak dle Nejvyššího správního soudu nedůvodná.
[22] V nyní projednávané věci stěžovatelka v řízení před žalovaným, krajským soudem ani Nejvyšším správním soudem neuvedla žádnou relevantní námitku, kterou by v územním řízení před koncentrací mohla uplatnit, pokud by měla stavební dokumentaci k dispozici. Ze skutkového stavu v nyní projednávané věci nevyplývá, že stěžovatelka byla zkrácena na svých procesních právech z důvodu, že neměla s dostatečným předstihem před konáním ústního jednání k dispozici veškeré podklady pro vydání územního rozhodnutí, přesněji řečeno, že sice byly k dispozici, ale že si nemohla učinit jejich fotokopii. Stěžovatelka měla reálně možnost seznámit se s obsahem spisu v průběhu celého územního řízení. Oznámení o zahájení územního řízení ze dne 31. 3. 2017 bylo stěžovatelce doručeno 3. 4. 2017. Ústní jednání ve věci se konalo dne 11. 9. 2018. Stěžovatelka tak měla více než rok na to, aby se seznámila s obsahem správního spisu. Stěžovatelka tedy více než rok věděla, že je vedeno územní řízení. Následně v odvolacím řízení, zahájeném na základě podání stěžovatelky, došlo ke zrušení územního rozhodnutí. Stěžovatelka tedy věděla, že ústní jednání v územním řízení znovu proběhne. Přesto po celou dobu tohoto územního řízení neuplatnila své právo nahlížet do spisu a činit z něj kopie a opisy až do doby, než jí bylo oznámeno datum konání nového ústního jednání ve věci. Stěžovatelka tedy svá práva ve správním řízení střežila jen laxně. V takovém případě případná nedostatečná doba na seznámení s poklady pro vydání územního rozhodnutí může jít k tíži účastníka řízení, ledaže by byly patrné důvody pro opačný závěr, například to, že právě v posledních dnech či týdnech před konáním ústního jednání obsah správního spisu doznal relevantních změn či se jinak změnily poměry rozhodné pro posouzení věci. Doba od podání žádosti o pořízení kopie stavební dokumentace ze strany stěžovatelky do okamžiku, kdy jí to správní orgán umožnil (od 15. 8. 2018 do 6. 9. 2018) v nyní projednávané věci, je ve zjevném nepoměru s celkovou dobou, po kterou stěžovatelka reálně mohla toto právo uplatňovat (od 3. 4. 2017 do 11. 9. 2018). Námitka, že krajský soud nesprávně vyhodnotil procesní pochybení stavebního úřadu, která mohlo mít vliv na zákonnost územního rozhodnutí, je tak dle Nejvyššího správního soudu nedůvodná.
[23] Důvodná není ani námitka stěžovatelky, že žalovaný pochybil, když uvedl, že dle jeho názoru neměla stěžovatelka právo na fotokopii stavební dokumentace, a stavební úřad jí tak přiznal více práv, než jí náleželo. Krajský soud totiž správně vyhodnotil, že stěžovatelce právo na učinění fotokopie stavební dokumentace náleželo a že opačný dílčí závěr žalovaného byl nesprávný. Krajský soud však zároveň správně uvedl, že tento právní názor žalovaného neměl vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Podstatným totiž dle krajského soudu bylo, že se nesprávný právní názor žalovaného nepromítl do skutkového stavu, neboť učinit fotokopii stavební dokumentace stěžovatelce bylo stavebním úřadem umožněno. S těmito závěry krajského soudu se Nejvyšší správní soud ztotožňuje. (…)