2 As 13/2007- 54 - text
č. j. 2 As 13/2007 - 54
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně L. N., zastoupené JUDr. Ivanou Jelínkovou, advokátkou, se sídlem Božetěchova 36, Brno, proti žalovanému Ministerstvu financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2006, č. j. 11 Ca 269/2006 - 41
I. Kasační stížnost s e z a m í t á .
II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobkyně jako stěžovatelka včas podanou kasační stížností napadla shora uvedené usnesení městského soudu, jímž byla odmítnuta její žaloba proti rozhodnutí ministra financí ze dne 1. 8. 2006, č. j. 22/60129/2006-224, kterým byl zamítnut její rozklad proti rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 16. 5. 2006, č. j. 22/25750/2006-224, o nepřiznání náhrady za majetek zanechaný na P. R. (Zakarpatské Ukrajině) jejími právními předchůdci Vo. Ř. a Vl. Ř.
Městský soud v napadeném usnesení vyšel z názoru, že správní orgán nerozhodoval o veřejném subjektivním právu žalobkyně, ale o jejím právu soukromém, neboť se fakticky jednalo o právo na odškodnění za zásah do vlastnických práv. Proto s poukazem na ust. § 68 písm. b) s. ř. s. žalobu podle § 46 odst. 2 s. ř. s. odmítl a současně žalobkyni poučil o možnosti domáhat se svých práv ve lhůtě jednoho měsíce u příslušného okresního (obvodního) soudu.
V kasační stížnosti stěžovatelka poukázala na skutečnost, že dne 22. 7. 2005 podala u Ministerstva financí žádost o vydání rozhodnutí ve věci odškodnění za majetek zanechaný na bývalé P.R. její matkou Vl. Ř.; k žádosti připojila všechny potřebné podklady. Ministerstvo financí zahájilo správní řízení a ve spise její matky vedeném pod č. j. ZU 161 byla založena přihláška k soupisu majetku ze dne 26. 2. 1947. V této přihlášce jsou uvedeny nemovitosti zapsané ve vl. č. 2911 pozemkové knihy pro k. ú. U., knihovně připsané manželům Vo. a Vl. Ř., každému k jedné polovině. Jednalo se o jednopatrový dům se dvěma garážemi a zahradou. Doložen byl návrh ke stavbě, fotografie domu a kupní smlouva ze dne 10. 5. 1929 o koupi pozemků. Dům měl 9 pokojů, 2 kuchyně, komoru, příslušenství, 2 garáže, skladiště. Vo. Ř. zemřel dne 5. 2. 1944. Ministerstvo financí nepřiznalo náhradu, neboť majetek přihlášený Vl. Ř. nesplňoval podmínky pro poskytnutí náhrady, zamítnut byl i podaný rozklad.
Stěžovatelka považuje svou žádost za oprávněnou. Dne 29. 6. 1945 byla uzavřena Smlouva mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o Zakarpatské Ukrajině a včetně protokolu byla publikována pod č. 186/1946 Sb. (dále jen „Smlouva“, „Protokol“). Protokol předpokládal, že na straně České republiky budou odškodněny osoby české a slovenské národnosti, které musely v důsledku nepřátelské okupace opustit území Zakarpatské Ukrajiny, a to nejpozději v průběhu r. 1948 a v rozsahu nemovitého majetku. Na základě Protokolu bylo vydáno vl. nař. č. 8/1947 Sb. k evidenci majetkových nároků oprávněných.
Rodiče žalobkyně patřili mezi osoby, na které se Smlouva a Protokol vztahovaly. Proto Vl. Ř. podala shora označenou žádost, k níž mělo ministerstvo k dispozici veškeré potřebné doklady. Teprve 30. 9. 1960 jí bylo sděleno MF - Ústředním likvidátorem peněžních ústavů a podniků, že náhrada za majetek se nepřiznává. Nebylo však rozhodnuto o celém předmětu řízení, neboť v rozhodnutí bylo uvedeno, že náhrada se poskytne v rozsahu připuštěném vyhláškou č. 159/1959 Ú. l., a proto měla být žádost v rozsahu přesahujícím rámec vyhlášky zamítnuta s odkazem na to, že takový nárok objektivní právo neumožňuje správnímu orgánu přiznat.
Vzhledem k tomu, že označené sdělení z r. 1960 bylo vydáno v rozporu s právním řádem, požádala stěžovatelka o odškodnění v r. 2005. Žalovaný se v rozhodnutí odvolává na zákon č. 42/1958 Sb., který ovšem rozsah poskytovaného odškodnění nijak neomezil. To učinila až vyhl. č. 159/1959 Ú.l. na základě zásad stanovených vládou (usnesení č. 938 ze dne 15. 10. 1958) Takovým způsobem však vlastnické právo omezit nelze. Smlouva a Protokol založily subjektivní právo paní Ř., tedy založily povinnost státu realizovat odškodnění za veškerý nemovitý majetek – tedy bez jakéhokoliv omezení.
Smlouva i Protokol jsou stále součástí platného právního řádu a mají aplikační přednost před právem vnitrostátním. Stát jednal v rozporu s mezinárodním závazkem, pokud po SSSR uplatnil nárok v rozsahu větším, než v jakém sám byl ochoten náhradu poskytnout.
Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem městského soudu o tom, že mu nepřísluší ve věci rozhodnout. Matka stěžovatelky byla zbavena svého vlastnického práva jednostranným aktem státu, musela opustit svůj majetek v Zakarpatské Ukrajině, aniž by s tím souhlasila. Nucené vystěhování se dělo ve veřejném zájmu. Existence veřejného zájmu na omezení vlastnického práva tak posouvá rozhodnutí orgánů státu do oblasti práva veřejného. V soukromoprávních vztazích mají účastníci rovné postavení, žádný z účastníků soukromoprávních vztahů nemůže tomu druhému ukládat povinnost, což se v případě matky žalobkyně dělo. Proto je podle jejího názoru rozhodnutí žalovaného rozhodnutím v oblasti veřejné správy a jde o právo veřejné. Z těchto důvodů navrhuje zrušení napadeného usnesení městského soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry městského soudu.
V mezích rozsahu a důvodů kasační stížnosti ji Nejvyšší správní soud správní soud přezkoumal (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s. ). Kasační stížnost obsahuje důvody podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. S ohledem na to není třeba reprodukovat podrobně obsah správního spisu, lze jen konstatovat, že skutková tvrzení stěžovatelky v něm mají oporu. Stěžovatelka napadá rozhodnutí městského soudu proto, že žalobu odmítl a odkázal ji na řízení ve věcech občanskoprávních.
Soudy ve správním soudnictví mj. přezkoumávají rozhodnutí o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů, pokud někdo tvrdí, že jimi byl zkrácen na svých právech (v podrobnostech srovnej § 65 s. ř. s. ). Jsou však rozhodnutí, která, ač vydána v působnosti správních orgánů, přezkumu správního soudu nepodléhají. Podle § 68 písm. b) s. ř. s. ) tak není žaloba přípustná, jde-li rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní věci, vydané v mezích zákonné pravomoci správního orgánu. Skutečnost, že rozhodnutí bylo vydáno orgánem státní správy, tedy není rozhodné pro posouzení, zda jde o rozhodnutí přezkoumatelné ve správním soudnictví. Rozhodné je, zda se jedná o rozhodnutí o veřejném subjektivním právu, nebo o právu soukromém.
Hranice mezi právem veřejným a právem soukromým není jednoznačně vymezena a vytváří se právní teorií či výkladovými stanovisky soudů. Vlastnické právo však je typicky právem soukromým, proto patří rozhodování o sporech z něho plynoucích do pravomoci civilních soudů. V daném případě však k zásahu do vlastnického práva mělo dojít rozhodnutím orgánu veřejné moci a k posouzení vlivu této skutečnosti je třeba vycházet z předpisů, jichž se stěžovatelka dovolává.
Smlouva sama o sobě nárok na náhradu osobám, které musely opustit území Zakarpatské Ukrajiny, nezaložila, Protokol pak zcela obecně v čl. 2 proklamoval, že osoby budou odškodněny za zanechaný nemovitý majetek. Vládní nařízení č. 8/1947 Sb. upravovalo soupis majetku, přičemž podle § 8 podání přihlášky právní nárok na odškodnění nezakládalo. Zákon č. 42/1958 Sb., o úpravě některých nároků a závazků souvisících se sjednocením Zakarpatské Ukrajiny s USSR, v § 1 písm. a) uvedl, že poskytne náhradu za nemovitý majetek zanechaný na Zakarpatské Ukrajině, v odst. 2 téhož ustanovení zmocnil vládu ke stanovení zásad určujících, ve kterých případech, za které druhy majetku a v jaké výši bude náhrada poskytována, a dále v § 4 zmocnil Ministerstvo financí k úpravě podrobností a podmínek. Tímto prováděcím předpisem byla vyhláška MF č. 159/1959 Ú. l., která teprve konkretizovala, jaký majetek a jakým způsobem bude oprávněným osobám kompenzován.
Z hlediska posouzení rozhodování o této kompenzaci není podstatné, zda škoda byla způsobena mocenským zásahem. Svým charakterem se jedná o nárok vůči státu na kompenzaci škody, která je následkem nuceného opuštění Zakarpatské Ukrajiny v důsledku mezinárodní smlouvy. Jedná se o obdobné nároky, jako jsou nároky restituční či jako je v současné době náhrada za škodu způsobenou vyvlastněním. Pro srovnání lze poukázat na režim restitučních zákonů. Rozhodování podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, bylo plně svěřeno soudům v občanském soudním řízení, rozhodování podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, bylo sice svěřeno správním orgánům (pozemkovým úřadům), režim přezkumu jejich rozhodování však po oddělení správního soudnictví a přezkumu správních rozhodnutí ve věcech soukromoprávních byl svěřen linii občanského soudního řízení.
(K tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2003, č. j 6 A 23/2002 - 47, zveřejněno pod č. 208/04 Sb. NSS, nebo usnesení zvláštního senátu zřízeného podle z. č. 131/2002 Sb. ze dne 22. 6. 2004, č. j. Konf. 123/2003 - 7, zveřejněno pod č. 372/2004 Sb. NSS). Lze poukázat i na náhradu škody za vyvlastnění. Do 31. 12. 2006 podléhalo rozhodnutí správního orgánu o náhradě škody za vyvlastnění přezkumu podle části páté občanského soudního řádu na základě vykladu zákona soudy (k tomu srovnej usnesení zvláštního senátu zřízeného podle z.
č. 131/2002 Sb. ze dne 12. 10. 2004, č. j. Konf. 47/2003 - 50, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2006, č. j. 2 As 8/2006 - 130, dostupné na www.nssoud.cz), s účinností od 1. 1. 2007 je v důsledku nové právní úpravy (zákon č. 184/2006 Sb.) dána příslušnost soudů v občanském soudním řízení zcela jednoznačným ustanovením zákona.
Podle § 244 odst. 1 o. s. ř. rozhodl-li orgán moci výkonné podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá mj. z občanskoprávních vztahů, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení. V tomto řízení může soud nahradit správní rozhodnutí vlastním rozhodnutím o věci samé. Mezi státem a stěžovatelkou, resp. její matkou byl dán vztah odpovědnosti státu za škodu, způsobenou vysídlením Zakarpatské Ukrajiny. Stát se Smlouvou a Protokolem zavázal k poskytnutí náhrady za tuto škodu. Takový vztah je vztahem občanskoprávním.
Otázkou, zda rozhodování o náhradách za majetek zanechaný na Zakarpatské Ukrajině spadá do režimu správního soudnictví či do režimu části páté občanského soudního řádu se ostatně Nejvyšší správní soud již zabýval v rozsudku ze dne 14. 6. 2007, č. j. 9 As 4/200
63, kde vyslovil, že: Rozhodnutí Ministerstva financí ve věci přiznání náhrady za nemovitý majetek zanechaný na Zakarpatské Ukrajině, k němuž občané české a slovenské národnosti pozbyli ke dni 29. 6. 1945 vlastnický titul v důsledku sjednání mezinárodní smlouvy mezi Československou republikou a SSSR o Zakarpatské Ukrajině, těmto oprávněným osobám, popř. jejich dědicům, je rozhodnutím o výši této náhrady. Proto se jedná o rozhodnutí správního orgánu ve věci vyplývající z občanskoprávních vztahů (§ 7 o. s. ř.), a pravomoc o ní jednat a rozhodnout je dána soudům rozhodujícím v občanském soudním řízení.
Podle § 46 odst. 2 s. ř. s. soud návrh odmítne také tehdy, domáhá-li se navrhovatel rozhodnutí ve sporu nebo v jiné právní věci, o které má jednat a rozhodnout soud v občanském soudním řízení, anebo domáhá-li se návrhem přezkoumání rozhodnutí, jímž správní orgán rozhodl v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci. Odmítl-li městský soud návrh stěžovatelky podle tohoto ustanovení a poučil ji o možnosti podání žaloby k obecnému soudu, učinil tak v souladu se zákonem. Proto byla kasační stížnost podle § 110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodná zamítnuta.
Stěžovatelka neměla v tomto kasačním řízení úspěch, podle § 60 odst. 1, § 120 s. ř. s. nemá právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšnému žalovanému tomto řízení náklady přesahující běžnou úřední činnost nevznikly, a proto bylo vysloveno, že se mu nárok na náhradu nákladů řízení nepřiznává. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 7. srpna 2007
JUDr. Miluše Došková předsedkyně senátu