2 As 132/2021- 22 - text
2 As 132/2021 - 24
pokračování
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky, soudkyně JUDr. Miluše Doškové a soudce JUDr. Faisala Husseiniho v právní věci žalobce: J. Z., zastoupený advokátem JUDr. Emilem Flegelem se sídlem K Chaloupkám 3170/2, Praha 10, proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem tř. Tomáše Bati 21, Zlín, ve věci žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 3. 2019, č. j. KUZL-85091/2018-4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 16. 4. 2021, č. j. 72 A 7/2020-28,
I. Kasační stížnost žalobce se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
[1] V záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Valašské Meziříčí (dále jen „městský úřad“) ze dne 15. 10. 2018, č. j. MeUVM 086648/2018, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, v rozhodném znění (dále jen „zákon o silničním provozu“), neboť dne 11. 5. 2018 v 15:14 hod. na silnici č. II/150 v obci Poličná u domu č. p. X, ve směru jízdy k obci Branky při řízení motorového vozidla Audi A3, RZ X, jel rychlostí 79 km/h v místě, kde je nejvyšší dovolená rychlost stanovená obecnou právní úpravou na 50 km/h, tím překročil nejvyšší dovolenou rychlost nejméně o 29 km/h a porušil § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu. Městský úřad za přestupek žalobci uložil pokutu 3000 Kč a paušální náhradu nákladů správního řízení 1000 Kč.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke krajskému soudu, který ji v záhlaví označeným rozsudkem zamítl (dále jen „napadený rozsudek“).
II. Obsah kasační stížnosti
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí proti napadenému rozsudku kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
[4] Stěžovatel namítá, že městský úřad již v oznámení o zahájení řízení žalobci sdělil, že shromáždil všechny podklady rozhodnutí a že žalobce se s nimi do 10 dnů může seznámit a vyjádřit se k nim. Takový postup je nezákonný. Městský úřad nemohl shromáždit veškeré podklady rozhodnutí ještě před tím, než zahájil řízení. Dokazování se provádí při jednání, výjimečně i mimo ně, ale vždy je třeba vyrozumět účastníka řízení předem. Městský úřad porušil právo žalobce na obhajobu a právo být přítomen projednání své věci a bezprostředně se vyjádřit k provedeným důkazům. Městský úřad navíc o dokazování nesepsal protokol.
[5] Další vadou jsou opomenuté procesní odvolací námitky, rozhodnutí žalovaného je proto nepřezkoumatelné. Žalovaný se vypořádal jen s hmotněprávními námitkami a pak uvedl, že se „k dalším odvolacím námitkám nebude vyjadřovat, neboť jde o nesourodou, roztříštěnou a chaotickou změť výpisků z judikatury a obecných lidskoprávních frází“. Krajský soud v napadeném rozsudku pouze uvedl, že napadené rozhodnutí žalovaného je přezkoumatelné, aniž by uvedl argumenty, které jej k této úvaze vedly, sám tak zatížil svůj rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti.
[6] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[7] Kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je zastoupen advokátem.
[8] Podle § 104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud odmítne kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, pokud svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele (kritérium přesahu vlastních zájmů bylo vyloženo v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS).
[9] V nyní projednávané věci Nejvyšší správní soud takový přesah zájmů stěžovatele neshledal.
[9] V nyní projednávané věci Nejvyšší správní soud takový přesah zájmů stěžovatele neshledal.
[10] K nutnosti provedení listinných důkazů a nutnosti pořízení protokolu o provedení dokazování mimo ústní jednání u listinných důkazů již vyjádřil Nejvyšší správní soud svůj právní názor například v rozsudku ze dne 24. 8. 2016, č. j. 1 As 80/2016–33, podle nějž „v přítomnosti účastníků řízení či veřejnosti se důkaz listinou provádí tak, že se přečte nebo sdělí její obsah (§ 53 odst. 6 správního řádu). Jinak se o provedení důkazu listinou učiní pouze záznam do spisu. Bylo by naprosto bezúčelné, aby žalovaná musela informovat žalobkyni o tom, že v uvedený den a hodinu si hodlá přečíst předmětnou listinu, a tak jí provést důkaz. Tím spíše, že správní orgán není povinen sdělovat účastníkům řízení předběžný úsudek o důkazu plynoucí z provedeného důkazního prostředku. Své úvahy o hodnocení důkazu vtělí správní orgán až do odůvodnění správního rozhodnutí (§ 68 odst. 3 správního řádu). S obsahem listinného důkazního prostředku se může účastník řízení seznámit při nahlížení do spisu, např. v souvislosti se seznamováním se s podklady před vydáním rozhodnutí.“
[11] V citovaném rozsudku sice Nejvyšší správní soud dále uvedl, že „vadou řízení nicméně je, že správní orgán prvního stupně o provedení důkazu nesepsal protokol (§ 53 odst. 6 a § 18 odst. 1 správního řádu).“ Dodal však: „Aby tato vada řízení mohla být důvodem pro zrušení správního rozhodnutí, musela by mít potenciálně vliv na jeho zákonnost [srov. § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. a např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 6. 2003, č. j. 6 A 12/2001-51, č. 23/2003 Sb. NSS, či ze dne 18. 3. 2004, č. j. 6 A 51/2001 - 30, č. 494/2005 Sb. NSS, č. j. 1 As 157/2012–40, konkrétně k vadě řízení spočívající v absenci protokolu o provedení důkazu listinou rozsudek ze dne 16. 6. 2016, č. j. 6 As 73/2016–40].“ V rozsudku ze dne 29. 6. 2016, č. j. 2 As 33/2016–53, Nejvyšší správní soud zopakoval, že „ne každá procesní vada má vliv na zákonnost rozhodnutí…“, a nad rámec uvedeného doplnil, že „takovou vadou je i provedení důkazu listinou mimo jednání bez toho, aby o tom byl vyhotoven protokol. Důkaz listinou je totiž specifický v tom, že účastník může zpochybňovat toliko správnost nebo pravost listiny, jejíž obsah je neměnný. Nachází-li se taková listina po celou dobu řízení ve spisu a účastník řízení se s ní může seznámit, nejde o vadu, která by mohla ovlivnit zákonnost řízení ani následného rozhodnutí, neboť účastníku řízení nic nebrání ji jakkoli konfrontovat kdykoli v průběhu řízení. Pokud by se samozřejmě jednalo o provádění jiného důkazu mimo ústní jednání (například výslech svědka), v takovém případě se uplatní devátým senátem nastíněný postup, aby nebyl účastník řízení jakkoli zkrácen na právech. Nejvyšší správní soud se i u přestupkového řízení, kdy je zákonem stanovena povinnost zásadně nařídit ústní jednání (oproti úpravě správních deliktů) vyjádřil v tom smyslu, že zásadní je, zda se účastník řízení mohl s daným důkazem seznámit a vyjádřit se k němu, nikoliv otázka, zda byl ryze formalisticky dodržen postup stanovený správním řádem (viz např. rozsudek ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 As 29/2011–51, nebo ze dne 21. 8. 2014, č. j. 10 As 16/2014–25, ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 9 As 107/2011 nebo ze dne 22. 10. 2008, č. j. 6 As 51/2007–228). Nejvyšší správní soud dále např. v rozsudcích ze dne 11. 1. 2012, č. j. 1 As 125/2011–163, a ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 As 29/2011–51, dospěl k závěru, že pokud správní orgán splní dvě podmínky, kterými jsou: (i) založení listiny do spisu podle § 17 odst. 1 správního řádu a (ii) účastník řízení má možnost se s těmito listinami seznámit při nahlížení do spisu podle § 36 odst. 3 správního řádu, lze provádět dokazování i jednoduše tím, že je listina vložena do spisu.“ V nyní projednávané věci pořídil městský úřad k prokázání skutkového stavu právě pouze listiny a videozáznam zasahující policejní hlídky. V tomto odstavci citovaný judikatorní závěr se přitom musí aplikovat i na videozáznam, jehož provedení nespočívá v ničem jiném než v přehrání videozáznamu, jehož obsah je neměnný, obviněnému. Stěžovatel přitom měl možnost se s listinami i videozáznamem v dostatečném předstihu seznámit.
[12] Postup městského úřadu tak byl v souladu s citovanou judikaturou.
[13] K námitce nepřezkoumatelnosti Nejvyšší správní soud odkazuje na rozsudek ze dne 9. 6. 2016, č. j. 6 As 233/2015–58, podle něhož „‘není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná‘ [nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68, srov. též rozsudky NSS ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014–43, ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012-50, ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013-30, ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/2013–50, nebo ze dne 25. 2. 2015, č. j. 6 As 153/2014–108].“ Analogicky lze tuto úvahu uplatnit také na požadavky na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů.
[14] Krajský soud shledal napadené rozhodnutí žalovaného přezkoumatelným zcela správně. Z pasáže odůvodnění odvolání citované stěžovatelem v kasační stížnosti vyplývá, že stěžovatel v odvolání tvrdil, že z rozhodnutí městského úřadu není zjevné, z jakých důkazů vycházel městský úřad při hodnocení skutkového stavu a jak tyto důkazy hodnotil. Hodnocení důkazů je přitom zcela přezkoumatelně provedeno na stranách 2 až 5 napadeného rozhodnutí žalovaného, z něhož je zjevné, k jakým skutkovým závěrům žalovaný dospěl a na základě jakých důkazů tak učinil. Doplnění úvah městského úřadu žalovaným je opět v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu. Podle rozsudku ze dne 14. 3. 2013, č. j. 4 As 10/2012 – 48, „nejen za situace, kdy správní orgán druhého stupně změní rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu z roku 2004, nýbrž i tehdy, pokud podle § 90 odst. 5 téhož zákona odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zamítne a toto rozhodnutí potvrdí, je oprávněn provést určité dílčí korekce odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, jestliže jinak dojde k závěru, že odůvodnění odvoláním napadeného rozhodnutí není v rozporu s právními předpisy a je správné.“ Žádné jiné odvolací námitky, jejichž nevypořádáním měl žalovaný zasáhnout do práva stěžovatele na spravedlivý proces, v kasační stížnosti obsaženy nejsou.
IV. Závěr a náklady řízení
[15] Kasační stížnost podmínky přijatelnosti nesplňuje. Posuzovaná věc se netýká právních otázek, které dosud nebyly řešeny judikaturou zdejšího soudu, ani těch, které jsou judikaturou řešeny rozdílně; nebyl shledán důvod pro přistoupení k judikaturnímu odklonu; ani nebylo shledáno zásadní pochybení krajského soudu, ať už v podobě nerespektování ustálené soudní judikatury či ve formě hrubého pochybení při výkladu hmotného nebo procesního práva. Nejvyšší správní soud tudíž kasační stížnost podle § 104a s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.
[16] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1 větou první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Soud o nákladech nerozhodoval podle § 60 odst. 3 s. ř. s., přestože kasační stížnost odmítl, a to s ohledem na závěry usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020
33, č. 4170/2021 Sb. NSS. Stěžovatel v řízení nebyl úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému soud náhradu nákladu řízení nepřiznal, neboť mu nevznikly žádné náklady nad rámec běžné činnosti v rámci výkonu veřejné správy.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2022
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu