27. 4. 2012 nebylo obviněnému ani dodatečně doručeno (a nenabylo by tak právní moci)
– v níž by správní orgán svou nečinností mohl
blokovat pokračování v řízení do nekonečna,
a řízení o přestupku by tak skončeno nikdy
nebylo, aniž by proti tomuto (jakkoliv nezákonnému) postupu měl stěžovatel reálnou
možnost efektivní soudní ochrany. Takový výklad práva je v materiálním právním státě, za
který se Česká republika prohlašuje v čl. 1
odst. 1 Ústavy, nepřijatelný.
Dále stěžovatel namítá, že předestřel
městskému soudu výše uvedenou podrobnou právní argumentaci, pro kterou považuje právní názor žalovaného za neudržitelný.
Městský soud se s ní však v odůvodnění svého
rozsudku nijak nevypořádal, ačkoliv šlo o argumentaci pro věc zcela zásadní. Namísto toho
městský soud bezduchým způsobem pouze
opsal argumentaci ze zrušovacího rozsudku
Nejvyššího správního soudu čj. 7 Ans
16/2013-39. Městský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že není předmětem tohoto řízení přezkoumávat zákonnost a věcnou správnost rozhodnutí ministerstva jakož i způsob
doručování, popř. jeho nečinnost, neboť jako
žalovaného stěžovatel ministerstvo neoznačil
a soud byl vázán § 79 odst. 2 s. ř. s., podle kterého „[ž]alovaným [správním orgánem] je
správní orgán, který má podle žalobního
tvrzení povinnost vydat rozhodnutí“. Městský soud si přitom vůbec nepoložil otázku,
zda by stěžovatel mohl takovou žalobou brojit proti nečinnosti ministerstva v situaci, kdy
se žalobou lze domáhat pouze vydání rozhodnutí (srov. § 79 odst. 1 s. ř. s.) a takové rozhodnutí již ministerstvem vydáno bylo, avšak
pravděpodobně nebylo doručeno jednomu
z účastníků.
Stěžovatel má tedy za to, že odůvodnění
napadeného rozsudku není ničím jiným nežli
sofistikovaným odůvodněním zřejmé nespravedlnosti (srov. nález Ústavního soudu ze
dne 16. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3377/12,
č. 86/2013 Sb. ÚS). Zároveň představuje mechanickou aplikaci práva, ztotožňující text
právního předpisu a právní normu, která je
jeho významem, a neuvědomující si smysl
a účel právní normy, v důsledku čehož činí
z práva nástroj odcizení a absurdity (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2007,
sp. zn. II. ÚS 1710/07, č. 188/2007 Sb. ÚS).
Rozsudek městského soudu nepředstavuje
dle stěžovatele spravedlivé řešení věci, nýbrž
právě a pouze jen sofistikované zdůvodnění
zřejmé nespravedlnosti, kterou bezpochyby
8 roků trvající správní řízení, ve kterém po
dobu 2,5 roku nebylo vydáno žádné nové
(a konečné) rozhodnutí, je. Uvedený rozsudek představuje slepou uličku, kdy nastalá situace, při soudem zvoleném právním výkladu a za současného znění § 79 odst. 1 s. ř. s., je
neřešitelná a proti níž se stěžovatel nemůže
domáhat účinné soudní ochrany. Stěžovatel
proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém vyjádření ztotožnil se
závěry městského soudu. Především poukázal na to, že osoba oprávněná jednat za žalovaného dne 12. 12. 2013 při nahlížení do spisu, který byl v té době u ministerstva,
upozornila ministerstvo, že rozhodnutí nebylo doručeno i dalším účastníkům (obviněnému). Ministerstvo vzalo uvedené na vědomí.
Ke dni sepsání vyjádření ke kasační stížnosti
nedisponoval žalovaný informací, že by ministerstvo doručení provedlo, což korespon-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 015
duje i se zjištěními městského soudu. Žalovaný má tedy za to, že není nečinný. Z uvedeného důvodu navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
V replice stěžovatel uvedl, že argumentace žalovaného je absurdní. Znovu zopakoval,
že § 79 s. ř. s. mu umožňuje pouze domáhat
se vydání rozhodnutí ve věci samé. Stěžovatel
se nemůže prostřednictvím uvedené žaloby
domáhat uložení povinnosti ministerstvu doručit již vydané rozhodnutí, tedy ani povinnosti doručit zrušovací rozhodnutí dalšímu
z účastníků řízení, aby mohlo nabýt právní
moci. Z argumentace žalovaného vyplývá, že
stěžovatel nemůže nyní dělat nic. Pod záminkou vadného postupu ministerstva odmítá
žalovaný pokračovat v řízení a vydat rozhodnutí (tvrdí, že není nečinný), ačkoliv proti ministerstvu stěžovatel žalobu proti nečinnosti
podat nemůže (neboť je sice nečinné, ale rozhodnutí ve věci vydalo a stěžovateli doručilo). Stěžovatel dále upozorňuje na povinnost
žalovaného vydat o jeho návrhu (nároku na
náhradu škody) rozhodnutí podle správního
řádu, tedy zahájené správní řízení řádně stanoveným způsobem ukončit (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1997, sp.
zn. IV. ÚS 114/96, č. 114/1997 Sb. ÚS).
Nejvyšší správní soud kasační stížnost za-
mítl.
Z odůvodnění:
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním
soudem
(...) [12] Z obsahu spisů vyplynulo, že ministerstvo, vázáno právním názorem městského soudu vyjádřeným v rozsudku ze dne
27. 4. 2012 nebylo obviněnému ani dodatečně doručeno (a nenabylo by tak právní moci)
– v níž by správní orgán svou nečinností mohl
blokovat pokračování v řízení do nekonečna,
a řízení o přestupku by tak skončeno nikdy
nebylo, aniž by proti tomuto (jakkoliv nezákonnému) postupu měl stěžovatel reálnou
možnost efektivní soudní ochrany. Takový výklad práva je v materiálním právním státě, za
který se Česká republika prohlašuje v čl. 1
odst. 1 Ústavy, nepřijatelný.
Dále stěžovatel namítá, že předestřel
městskému soudu výše uvedenou podrobnou právní argumentaci, pro kterou považuje právní názor žalovaného za neudržitelný.
Městský soud se s ní však v odůvodnění svého
rozsudku nijak nevypořádal, ačkoliv šlo o argumentaci pro věc zcela zásadní. Namísto toho
městský soud bezduchým způsobem pouze
opsal argumentaci ze zrušovacího rozsudku
Nejvyššího správního soudu čj. 7 Ans
16/2013-39. Městský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že není předmětem tohoto řízení přezkoumávat zákonnost a věcnou správnost rozhodnutí ministerstva jakož i způsob
doručování, popř. jeho nečinnost, neboť jako
žalovaného stěžovatel ministerstvo neoznačil
a soud byl vázán § 79 odst. 2 s. ř. s., podle kterého „[ž]alovaným [správním orgánem] je
správní orgán, který má podle žalobního
tvrzení povinnost vydat rozhodnutí“. Městský soud si přitom vůbec nepoložil otázku,
zda by stěžovatel mohl takovou žalobou brojit proti nečinnosti ministerstva v situaci, kdy
se žalobou lze domáhat pouze vydání rozhodnutí (srov. § 79 odst. 1 s. ř. s.) a takové rozhodnutí již ministerstvem vydáno bylo, avšak
pravděpodobně nebylo doručeno jednomu
z účastníků.
Stěžovatel má tedy za to, že odůvodnění
napadeného rozsudku není ničím jiným nežli
sofistikovaným odůvodněním zřejmé nespravedlnosti (srov. nález Ústavního soudu ze
dne 16. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3377/12,
č. 86/2013 Sb. ÚS). Zároveň představuje mechanickou aplikaci práva, ztotožňující text
právního předpisu a právní normu, která je
jeho významem, a neuvědomující si smysl
a účel právní normy, v důsledku čehož činí
z práva nástroj odcizení a absurdity (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2007,
sp. zn. II. ÚS 1710/07, č. 188/2007 Sb. ÚS).
Rozsudek městského soudu nepředstavuje
dle stěžovatele spravedlivé řešení věci, nýbrž
právě a pouze jen sofistikované zdůvodnění
zřejmé nespravedlnosti, kterou bezpochyby
8 roků trvající správní řízení, ve kterém po
dobu 2,5 roku nebylo vydáno žádné nové
(a konečné) rozhodnutí, je. Uvedený rozsudek představuje slepou uličku, kdy nastalá situace, při soudem zvoleném právním výkladu a za současného znění § 79 odst. 1 s. ř. s., je
neřešitelná a proti níž se stěžovatel nemůže
domáhat účinné soudní ochrany. Stěžovatel
proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém vyjádření ztotožnil se
závěry městského soudu. Především poukázal na to, že osoba oprávněná jednat za žalovaného dne 12. 12. 2013 při nahlížení do spisu, který byl v té době u ministerstva,
upozornila ministerstvo, že rozhodnutí nebylo doručeno i dalším účastníkům (obviněnému). Ministerstvo vzalo uvedené na vědomí.
Ke dni sepsání vyjádření ke kasační stížnosti
nedisponoval žalovaný informací, že by ministerstvo doručení provedlo, což korespon-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 015
duje i se zjištěními městského soudu. Žalovaný má tedy za to, že není nečinný. Z uvedeného důvodu navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
V replice stěžovatel uvedl, že argumentace žalovaného je absurdní. Znovu zopakoval,
že § 79 s. ř. s. mu umožňuje pouze domáhat
se vydání rozhodnutí ve věci samé. Stěžovatel
se nemůže prostřednictvím uvedené žaloby
domáhat uložení povinnosti ministerstvu doručit již vydané rozhodnutí, tedy ani povinnosti doručit zrušovací rozhodnutí dalšímu
z účastníků řízení, aby mohlo nabýt právní
moci. Z argumentace žalovaného vyplývá, že
stěžovatel nemůže nyní dělat nic. Pod záminkou vadného postupu ministerstva odmítá
žalovaný pokračovat v řízení a vydat rozhodnutí (tvrdí, že není nečinný), ačkoliv proti ministerstvu stěžovatel žalobu proti nečinnosti
podat nemůže (neboť je sice nečinné, ale rozhodnutí ve věci vydalo a stěžovateli doručilo). Stěžovatel dále upozorňuje na povinnost
žalovaného vydat o jeho návrhu (nároku na
náhradu škody) rozhodnutí podle správního
řádu, tedy zahájené správní řízení řádně stanoveným způsobem ukončit (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1997, sp.
zn. IV. ÚS 114/96, č. 114/1997 Sb. ÚS).
Nejvyšší správní soud kasační stížnost za-
mítl.
Z odůvodnění:
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním
soudem
(...) [12] Z obsahu spisů vyplynulo, že ministerstvo, vázáno právním názorem městského soudu vyjádřeným v rozsudku ze dne
30. 11. 2011, čj. 4 A 17/2011-144, vydalo dne
30. 11. 2011, čj. 4 A 17/2011-144, vydalo dne
23. 4. 2012 rozhodnutí. Tímto rozhodnutím
ministerstvo zrušilo rozhodnutí žalovaného
ze dne 28. 12. 2006 o vině, druhu a výměru
sankce obviněného a o nároku na náhradu
škody stěžovatele. Na rozhodnutí ministerstva je vyznačena doložka právní moci ze dne
24. 5. 2012 tak, že rozhodnutí nabylo právní
moci dne 14. 5. 2012, tedy v den doručení
zmocněnci stěžovatele.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 015
[13] Dne 29. 10. 2012 předal žalovaný ministerstvu kompletní spisový materiál k posouzení, zda nebyly v daném případě naplněny podmínky pro zahájení přezkumného
řízení. Žalovanému nebylo totiž zřejmé, zda
se jeho rozhodnutí zrušuje v celém rozsahu,
nebo se toto zrušení týká pouze výroku o náhradě škody stěžovatele. Dále se žalovaný domníval, že rozhodnutí ministerstva nebylo
oznámeno všem účastníkům správního řízení, ale pouze zmocněnci stěžovatele, proto
nemůže být v právní moci.
[14] Protože ve věci nebylo ze strany žalovaného nijak činěno, podal stěžovatel dne
29. 11. 2012 k ministerstvu stížnost na průtahy a žádost o přijetí opatření proti nečinnosti žalovaného. Jelikož do 2. 1. 2013 nevyrozumělo ministerstvo stěžovatele o tom, jak
vyřídilo jeho stížnost a žádost a žalovaný
v předmětné věci nerozhodl, v tentýž den podal stěžovatel žalobu na ochranu před nečinností žalovaného.
[15] Městský soud na základě nekompletního správního spisu (žalovaný ve svém vyjádření k žalobě městskému soudu sdělil, že
spis se nachází u ministerstva) rozhodl dne
15. 11. 2013, že žalovaný je povinen ve lhůtě
třiceti dnů od právní moci rozsudku vydat
rozhodnutí v řízení vedeném proti obviněnému, kterým bude rozhodnuto o nároku stěžovatele na náhradu škody, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení stěžovatele. Z protokolu
o nahlížení do spisu zástupkyní žalovaného
ze dne 12. 12. 2013 vyplynulo, že doložka
právní moci byla vyznačena chybně, neboť
ministerstvo své rozhodnutí nezaslalo obviněnému. Nejvyšší správní soud na základě kasační stížnosti žalovaného rozsudek městského soudu zrušilo pro nepřezkoumatelnost,
neboť městský soud rozhodoval na základě
nekompletní spisové dokumentace, a především bez posouzení, zda rozhodnutí ministerstva bylo doručeno i obviněnému, a je tak
v právní moci. Městský soud si v souladu se závazným názorem Nejvyššího správního soudu
vyžádal kompletní spis žalovaného. Dne 27. 5.
2014 byl městskému soudu doručen spis ministerstva ve věci stěžovatele. Jelikož součástí
spisu nebyly doručenky k rozhodnutí minis-
terstva ze dne 23. 4. 2012, vyzval městský
soud dne 3. 6. 2014 ministerstvo k zaslání jejich fotokopií a k vyjádření, zda ministerstvo
doručilo rozhodnutí i obviněnému. Vyřízení
uvedené žádosti městský soud urgoval dne
15. 11. 2013, že žalovaný je povinen ve lhůtě
třiceti dnů od právní moci rozsudku vydat
rozhodnutí v řízení vedeném proti obviněnému, kterým bude rozhodnuto o nároku stěžovatele na náhradu škody, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení stěžovatele. Z protokolu
o nahlížení do spisu zástupkyní žalovaného
ze dne 12. 12. 2013 vyplynulo, že doložka
právní moci byla vyznačena chybně, neboť
ministerstvo své rozhodnutí nezaslalo obviněnému. Nejvyšší správní soud na základě kasační stížnosti žalovaného rozsudek městského soudu zrušilo pro nepřezkoumatelnost,
neboť městský soud rozhodoval na základě
nekompletní spisové dokumentace, a především bez posouzení, zda rozhodnutí ministerstva bylo doručeno i obviněnému, a je tak
v právní moci. Městský soud si v souladu se závazným názorem Nejvyššího správního soudu
vyžádal kompletní spis žalovaného. Dne 27. 5.
2014 byl městskému soudu doručen spis ministerstva ve věci stěžovatele. Jelikož součástí
spisu nebyly doručenky k rozhodnutí minis-
terstva ze dne 23. 4. 2012, vyzval městský
soud dne 3. 6. 2014 ministerstvo k zaslání jejich fotokopií a k vyjádření, zda ministerstvo
doručilo rozhodnutí i obviněnému. Vyřízení
uvedené žádosti městský soud urgoval dne
4. 7. 2014. Protože ministerstvo neodpovědělo ani na urgenci, městský soud uložil usnesením ze dne 30. 7. 2014, čj. 8 A 1/2013-41, žalovanému předložit doručenky vztahující se
k předmětnému rozhodnutí ministerstva, neboť v předloženém spisu žalovaného chyběly,
a dále mu uložil sdělit, zda bylo rozhodnutí
doručeno i obviněnému. Žalovaný ve svém
vyjádření ze dne 15. 8. 2014 uvedl, že rozhodnutí patří do spisu ministerstva, jež také mělo
rozhodnutí doručit; žalovaný měl pouze kopii výše uvedeného rozhodnutí a k němu patřících doručenek, z nichž je patrno, že bylo
doručováno pouze stěžovateli a žalovanému.
Žalovaný také uvedl, že mu není z dostupných informací známo, zda ministerstvo doručovalo rozhodnutí i obviněnému.
[16] Podle § 79 odst. 1 správního řádu
„[t]en, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky,
které procesní předpis platný pro řízení
u správního orgánu stanoví k jeho ochraně
proti nečinnosti správního orgánu, může se
žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve
věci samé nebo osvědčení. To neplatí, spojuje-li
zvláštní zákon s nečinností správního orgánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu nebo jiný právní důsledek.“
[17] Podle § 79 odst. 2 správního řádu
„[ž]alovaným je správní orgán, který podle
žalobního tvrzení má povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení“.
[18] Podle § 82 správního řádu „[k]aždý,
kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo
donucením (dále jen ,zásah‘) správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku
bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu
nebo určení toho, že zásah byl nezákonný“.
[19] Jelikož stěžovatel (obecně) namítal,
že se městský soud nevypořádal se všemi je-
ho žalobními námitkami, což by dle ustálené
judikatury zdejšího soudu mohlo způsobit
nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek důvodů (např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 7. 2014. Protože ministerstvo neodpovědělo ani na urgenci, městský soud uložil usnesením ze dne 30. 7. 2014, čj. 8 A 1/2013-41, žalovanému předložit doručenky vztahující se
k předmětnému rozhodnutí ministerstva, neboť v předloženém spisu žalovaného chyběly,
a dále mu uložil sdělit, zda bylo rozhodnutí
doručeno i obviněnému. Žalovaný ve svém
vyjádření ze dne 15. 8. 2014 uvedl, že rozhodnutí patří do spisu ministerstva, jež také mělo
rozhodnutí doručit; žalovaný měl pouze kopii výše uvedeného rozhodnutí a k němu patřících doručenek, z nichž je patrno, že bylo
doručováno pouze stěžovateli a žalovanému.
Žalovaný také uvedl, že mu není z dostupných informací známo, zda ministerstvo doručovalo rozhodnutí i obviněnému.
[16] Podle § 79 odst. 1 správního řádu
„[t]en, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky,
které procesní předpis platný pro řízení
u správního orgánu stanoví k jeho ochraně
proti nečinnosti správního orgánu, může se
žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve
věci samé nebo osvědčení. To neplatí, spojuje-li
zvláštní zákon s nečinností správního orgánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu nebo jiný právní důsledek.“
[17] Podle § 79 odst. 2 správního řádu
„[ž]alovaným je správní orgán, který podle
žalobního tvrzení má povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení“.
[18] Podle § 82 správního řádu „[k]aždý,
kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo
donucením (dále jen ,zásah‘) správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku
bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu
nebo určení toho, že zásah byl nezákonný“.
[19] Jelikož stěžovatel (obecně) namítal,
že se městský soud nevypořádal se všemi je-
ho žalobními námitkami, což by dle ustálené
judikatury zdejšího soudu mohlo způsobit
nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek důvodů (např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 2. 2008, čj. 7 Afs 212/2006-74, č. 1566/2008
Sb. NSS), Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval touto námitkou. Nepřezkoumatelnost
rozsudku totiž znemožňuje jeho věcný přezkum z hlediska dalších námitek obsažených
v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud již
v rozsudku ze dne 14. 2. 2013, čj. 7 As
79/2012-54, konstatoval, že je třeba odlišovat
uplatněné žalobní námitky a jednotlivé dílčí
argumenty na jejich podporu. Soud má povinnost vypořádat se přezkoumatelným způsobem se všemi uplatněnými žalobními námitkami, což ale neznamená, že musí nutně
reagovat na každý dílčí argument či tvrzení.
Nejvyšší správní soud posoudil napadený
rozsudek a konstatuje, že městský soud se sice nevyjádřil explicitně ke každému z tvrzení
stěžovatele, nicméně všechny uplatněné žalobní námitky vypořádal, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelem označený žalovaný nemá povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé,
jelikož jeho původní rozhodnutí nebylo zrušeno, a není proto nečinný. Kasační námitka
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
proto není důvodná.
[20] Podstatou sporu je určení, zda je žalovaný nečinný, či nikoliv. Městský soud má
za to, že žalovaný není nečinným, neboť jeho
rozhodnutí není zrušeno, a nemá tedy povinnost vydat (nové) rozhodnutí. Zrušující rozhodnutí ministerstva totiž nebylo doručeno
obviněnému, a tak nenabylo právní moci. Stěžovatel namítá, že žalovaný má dané rozhodnutí ministerstva doručit obviněnému sám
a následně vydat rozhodnutí v jeho věci. Nesporná mezi stěžovatelem i žalovaným je tedy
skutečnost, že rozhodnutí ministerstva nebylo
doručeno obviněnému (účastníkovi správního řízení), což ostatně plyne i z předloženého
spisového materiálu (viz především bod [15]).
[21] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že
nečinnostní žalobou podle § 79 odst. 1 a násl.
s. ř. s. se žalobce může „domáhat, aby soud
uložil správnímu orgánu povinnost vydat
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 015
rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení“.
Dovolání se soudní ochrany je tak omezeno
na případy, v nichž má správní orgán ve
správním řízení povinnost vydat rozhodnutí
nebo má povinnost vydat osvědčení. Pravomoc soudu tak není založena proti jiné nečinnosti správního orgánu než takové, která
spočívá v absenci vydání rozhodnutí ve věci
samé nebo vydání osvědčení (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2005,
čj. 5 As 34/2004-118; shodně viz bod 21 usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 11. 2010,
čj. 7 Aps 3/2008-98, č. 2206/2011 Sb. NSS).
[22] Stěžovatel dovozuje na základě toho,
že mu bylo doručeno rozhodnutí ministerstva o zrušení rozhodnutí žalovaného, že žalovaný je nečinný, neboť do této doby nevydal rozhodnutí, kterým by rozhodl o jeho
nároku na náhradu škody. Jak již bylo ale uvedeno výše, k tomu, aby žalovaný takovou
povinnost měl a stěžovatel se mohl domáhat
nečinnostní žalobou vydání předmětného
rozhodnutí, muselo by být předchozí rozhodnutí žalovaného zrušeno rozhodnutím ministerstva. Rozhodnutí ministerstva však zatím nenabylo právní moci, neboť nebylo oznámeno
všem účastníkům řízení (§ 91 odst. 2 správního řádu). Nejvyšší správní soud se proto ztotožňuje se závěrem městského soudu, že žalovaný není nečinný. Tato námitka stěžovatele
je tedy nedůvodná.
[23] Stěžovatel namítá, že městský soud
měl vyložit institut nečinnostní žaloby materiálně tak, aby byla zajištěna efektivní soudní
ochrana jeho práv, která je mu zaručena
čl. 36 Listiny. Tím, že městský soud rozhodl,
že žalovaný není nečinný, je nadále rukojmím
ve sporu mezi žalovaným a ministerstvem.
Stěžovatel považuje tento postup městského
soudu za zbavení jeho práva na účinnou
soudní ochranu.
[24] Je nepochybné, že účastníkovi správního řízení svědčí právo na projednání jeho
věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2
Listiny), jež implicitně zahrnuje i její skončení bez zbytečných průtahů (srov. § 6 odst. 1
správního řádu). Pokud správní orgán neskončí řízení bez zbytečných průtahů, v daném případě tím, že neoznámí rozhodnutí
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 015
všem účastníkům řízení tak, aby mohlo nabýt
právní moci, je nutné, aby byl takový úkon veřejné správy směřující vůči jednotlivci a zasahující do sféry jeho práv nebo povinností
podroben účinné soudní kontrole.
[25] Stěžovatel se v takovém případě nemůže domáhat nečinnostní žalobou vydání
rozhodnutí, neboť žalovaný není povinen, jak
již bylo uvedeno výše, nové rozhodnutí vydat,
pokud jeho „původní“ rozhodnutí nebylo
zrušeno. V projednávaném případě se však
nelze domáhat ani vydání rozhodnutí ministerstvem, neboť ministerstvo rozhodnutí již
vydalo. Vymezení pojmu vydání rozhodnutí
je upraveno v § 71 správního řádu, jenž stanovuje, že „[v]ydáním rozhodnutí se rozumí
a) předání stejnopisu písemného vyhotovení rozhodnutí k doručení podle § 19, popřípadě jiný úkon k jeho doručení, provádí-li
je správní orgán sám; na písemnosti nebo
poštovní zásilce se tato skutečnost vyznačí
slovy: ,Vypraveno dne:‘,
b) ústní vyhlášení, pokud má účinky
oznámení (§ 72 odst. 1),
c) vyvěšení veřejné vyhlášky, je-li doručo-
váno podle § 25, nebo
d) poznamenání usnesení do spisu v pří-
padě, že se pouze poznamenává do spisu.“
[26] Přesto, že pod pojem vydání rozhodnutí spadá i předání stejnopisu písemného vyhotovení k doručení, v daném případě je dle
Nejvyššího správního soudu nutno mít za to,
že tímto zákonodárce myslel předání prvního
stejnopisu rozhodnutí tak, aby byla ukončena
„jedna fáze správního řízení na úrovni
správního orgánu, který rozhodnutí vydává
[...] od této chvíle, tedy od vydání rozhodnutí,
resp. platnosti správního rozhodnutí, je jím
správní orgán, který ho učinil, vázán, a to
tak že ho může změnit nebo jinak modifikovat jen zákonem stanoveným způsobem“
(Vedral, J. Správní řád. Komentář. 2. vyd. Praha : Bova Polygon, 2012, s. 631–632). Nečinnostní žalobou se tak nelze domáhat předání
stejnopisu rozhodnutí k doručení, pokud již
byl alespoň jeden stejnopis rozhodnutí předán k doručení některému z účastníků řízení.
Tomáš H. proti Magistrátu hlavního města Prahy o vydání rozhodnutí, o kasační stížnos- ti žalobce.