2 As 198/2023 – Nejvyšší správní soud

2 As 198/2023- 32 - text

2 As 198/2023 - 36

pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: Jiří Felbaba, se sídlem Písečná 292, Písečná, zast. Mgr. Pavlem Švestákem, advokátem se sídlem Starobranská 4, Šumperk, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 10. 2021, č. j. MZP/2021/570/624, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2023, č. j. 3 A 148/2021 72,

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 12. 10. 2021, č. j. MZP/2021/570/624 (dále jen „napadené rozhodnutí“), změnil rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Olomouc (dále jen „ČIŽP“) ze dne 13. 4. 2021, č. j. ČIŽP/48/2021/1796 (dále jen „prvostupňové správní rozhodnutí“), a to tak, že popis skutku ve výroku o vině nahradil textem: „tím, že nejméně v termínech 17. 10. 2018 a 4. 3. 2019 bez souhlasu orgánu ochrany přírody nedovoleně odebíral vodu z bezejmenného toku na pozemku p. č. 1702 v k. ú. Písečná u Jeseníka a způsobil tak vyschnutí koryta pod místem odběru v úseku dlouhém 350 m, což vyvolalo oslabení ekologicko stabilizační funkce významného krajinného prvku (dále též „VKP“) vodní tok ve smyslu škodlivého vlivu na jeho oživení, dále pak odumření či vypuzení živočišných organismů vázaných na takto dotčenou část vodního toku, tedy provedl škodlivý zásah do VKP bez souhlasu orgánu ochrany přírody a porušil tak ustanovení § 4 odst. 2 zákona“; ve zbytku prvostupňové správní rozhodnutí potvrdil. Tím byl žalobce uznán vinným spácháním přestupku dle § 88 odst. 1 písm. i) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v rozhodném znění (dále jen „ZOPK“), za což mu byla uložena pokuta ve výši 35 000 Kč a dále povinnost nahradit náklady správního řízení v paušální výši 1000 Kč.

[2] Žalobce proti napadenému rozhodnutí brojil žalobou, jíž se domáhal jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Namítal, že došlo k nesprávnému hodnocení důkazů. Přestupku se nemohl dopustit, neboť pouze vyměnil potrubí, které bylo u odběrného místa zbudováno již dříve. Nijak nezměnil vodní režim v oblasti; nezpůsobil vyschnutí potoka, neboť k tomu došlo v důsledku jeho přehrazení kameny, což on nezbudoval. Žalovaný vycházel ze sdělení Lesů České republiky s. p. (dále jen „Lesy“); to však nelze považovat za důkaz, neboť není výstupem inspekčního šetření. Žalobce nesouhlasil ani s poukazem na rozsudek Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 29. 4. 2020, č. j. 65 A 75/2019 21 (dále jen „olomoucký rozsudek“). Brojil též proti neprovedení jím navržených důkazů, a to spisu Městského úřadu v Jeseníku sp. zn. MJ/22430/2017/OŽP/P (včetně v tomto řízení vydaného rozhodnutí o dodatečném povolení stavby) a dále svého výslechu. Žalobce správním orgánům vytýkal i nesprávnou právní kvalifikaci. Neměl být postižen jako podnikající osoba; odebírání vody z potoka totiž nesouviselo s jeho výdělečnou činností. Rozsudek městského soudu

[3] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 23. 5. 2023, č. j. 3 A 148/2021 72 (dále jen „napadený rozsudek“), podanou žalobu zamítl. Poukázal na to, že podle § 4 odst. 2 ZOPK jsou zakázány zásahy, které by mohly vést k poškození nebo zničení významného krajinného prvku nebo ohrožení či oslabení jeho ekologicko stabilizační funkce; postačuje tedy hrozící nebezpečí vzniku poruchy. Škodlivým zásahem podle § 88 odst. 1 písm. i) ZOPK je i samotné vykonávání činnosti bez souhlasu orgánu ochrany přírody. Žalobce již na základě protokolu ze dne 18. 4. 2017 musel vědět, že odběrné místo bylo nainstalováno protiprávně; minimálně od tohoto okamžiku tedy byl povinen jej odstranit (až do doby jeho případného dodatečného povolení). Dle městského soudu je zcela bez významu, kdo a kdy odběrné místo neoprávněně zbudoval. Jestliže jej žalobce neodstranil, lze jeho opomenutí postavit na roveň konání (tj. provedení škodlivého zásahu do významného krajinného prvku bez souhlasu orgánu ochrany přírody). Na protiprávnosti ani společenské škodlivosti žalobcova jednání ničeho nemění skutečnost, že hodnocení záměru dle § 45i ZOPK navrhlo odběr vody z potoka do jezera (což bylo následně i povoleno), neboť se nejednalo o souhlas ve smyslu § 88 odst. 1 písm. i) ZOPK.

[4] Soud nepřisvědčil ani tvrzení žalobce, že sdělení Lesů není možné považovat za důkaz. Za ten lze totiž užít všech prostředků, jež jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu se zákonem. Důkaz listinou je specifický v tom, že účastník řízení může zpochybňovat toliko jeho správnost nebo pravost, protože obsah je neměnný; nachází li se listina po celou dobu řízení ve spisu, účastník se s ní mohl seznámit a jakkoli ji konfrontovat v průběhu řízení. Žalobce se s obsahem předmětného sdělení seznámil; měl tedy možnost se k němu vyjádřit dříve. Skutečnost, že z něj učiněná zjištění nepodporují též další důkazy, nelze považovat samo o sobě za vadu řízení. Dále soud konstatoval, že olomoucký rozsudek poskytuje právní i věcná východiska pro projednávanou věc; žalovaný jej zmínil toliko na podporu a přesvědčivost napadeného rozhodnutí.

[5] Nedůvodnou shledal městský soud také námitku neprovedení navržených důkazů. Předeslal, že správní orgán není povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; v takovém případě ovšem musí odůvodnit, proč je neprovedl. ČIŽP v prvostupňovém správním rozhodnutí uvedla, že na základě shromážděných podkladů již bylo dostatečně prokázáno, že žalobce nejméně ve dvou termínech provedl nedovolený odběr vody z bezejmenného toku; další důkazy proto považovala za nadbytečné. Soud také shledal vysvětlení dostatečným. Nadto poukázal na to, že skutečnosti, k jejichž prokázání měly důkazní návrhy směřovat (tj. že žalobce toliko vyměnil staré potrubí za nové, hodnocení záměru dle § 45i ZOPK, stejně jako rozhodnutí o dodatečném povolení stavby), nejsou ve vztahu k právní kvalifikaci skutku významné.

[6] O správnosti závěru, že neoprávněný odběr vody z potoka do jezera souvisel s žalobcovou podnikatelskou činností, svědčí dle městského soudu to, že ten dle registru živnostenských oprávnění provozuje zařízení zahrnující i poskytování sportovního rybolovu za úplatu, přičemž do seznamu provozoven náleží i Areál Pískovna. Žalobce proto za vzniklé protiprávní jednání nese objektivní odpovědnost. Soud nepřisvědčil ani tomu, že skutek spočívající v „neoprávněném odběru vody z bezejmenného toku“ nelze kvalifikovat jako přestupek. Jeho popis v napadeném rozhodnutí vymezuje všechny okolnosti významné z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty přestupku; nadto k jeho spáchání není nutné, aby došlo k „vyschnutí potoka“, neboť škodlivým zásahem je již samotné vykonávání činnosti bez souhlasu příslušného orgánu. II. Kasační stížnost a vyjádření k ní II.1 Kasační stížnost žalobce

[7] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost, ve které jej navrhl zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení. Namítá, že protokol ze dne 18. 4. 2017 (jímž Městský úřad Jeseník zjistil, že provádí výměnu potrubí) nemá nic společného s odběrem vody z toku; opravou nečinil žádné změny na odběrném zařízení, které nainstaloval jeho právní předchůdce. Po poučení, že potřebuje stavební povolení, o něj požádal a toto mu bylo vydáno. Městský soud nesprávně dovodil, že mu na základě informace, že odběrné zařízení bylo zřízeno protiprávně, vznikla povinnost jeho odstranění, a to i když jej nezřídil; nesouhlasí, že pokud nekonal, jednal protiprávně ve formě opomenutí a tím spáchal daný přestupek. Stěžovatel poukazuje na to, že jednáním sice je i opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel povinen; je však přesvědčen, že žádnou povinnost konat neměl. Správním orgánům nic nebránilo, aby mu (např. předběžným opatřením) uložily povinnost odstranit odběrné zařízení; to však neplyne ze samotného protokolu ze dne 18. 4. 2017, na který odkázal soud. Městský úřad v Jeseníku k takovému kroku nakonec přistoupil a dne 22. 3. 2019 mu nařídil provést zaslepení vtokového otvoru. Ve dnech 17. 10. 2018 a 4. 3. 2019 (data uvedená v popisu skutku) však ještě žádnou takovou povinnost konat neměl.

[8] Stěžovatel má za to, že hodnocení záměru dle § 45i ZOPK nelze považovat za nepotřebný důkaz; plyne z něj totiž, že potok je silně zahloubený a lokalitu spíše odvodňuje, zatímco průsaky z jezera do podzemních vod zlepšují vodní režim krajiny. Tím je dle stěžovatele zpochybněna úvaha o škodlivosti opatření provedených jeho právním předchůdcem. Dále tvrdí, že sdělení Lesů má zcela omezenou důkazní hodnotu, neboť podstatné skutečnosti nebyly zjištěny odborně kvalifikovanou osobou; nemá ani povahu protokolu o místním šetření, neboť to může provést pouze správní orgán. K olomouckému rozsudku stěžovatel uvádí, že městský soud nevysvětlil, jaká právní a věcná východiska z něj pro řešenou věc plynou; domnívá se, že žádná, neboť předmětem daného soudního řízení bylo rozhodnutí Městského úřadu Jeseník ze dne 22. 5. 2019 vydané až po zaslepení odběrového zařízení. Konečně stěžovatel nesouhlasí ani s názorem soudu, že žalovaný neprovedení navržených důkazů řádně vysvětlil; odůvodnění považuje za obecné bez argumentace, proč považoval konkrétní navržené důkazy za nepotřebné.

[9] Stěžovatel trvá také na tom, že odběr vody z potoka do jezera nebyl v přímé souvislosti s jeho podnikatelskou činností. Městský soud nevzal v úvahu, že přitékání vody do jezera nemělo s výdělečnou činností žalobce nic společného, nebylo jejím následkem a ani jí nebylo nijak ovlivněno. II.2 Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti

[10] Žalovaný uvádí, že setrvává na odůvodnění napadeného rozhodnutí; poukazuje též na své vyjádření k žalobě. Má za to, že v kasační stížnosti není uplatněn žádný nový argument, na který by bylo třeba reagovat. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[11] Nejvyšší správní soud (dále též „NSS“) se nejprve zabýval tím, zda byly splněny podmínky řízení. Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž je ve smyslu § 102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem dle § 105 odst. 2 s. ř. s. a jsou splněny i obsahové náležitosti stížnosti dle § 106 s. ř. s.

[12] Soud zkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a přípustně uplatněných důvodů. Stěžovatel napadá rozsudek městského soudu z důvodů dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

[13] Kasační stížnost není důvodná. III.1 Odpovědnost za opomenutí

[14] Podle § 3 odst. 1 písm. b) ZOPK je významný krajinný prvek vymezen jako ekologicky, geomorfologicky nebo esteticky hodnotná část krajiny utvářející její typický vzhled nebo přispívající k udržení její stability. Významnými krajinnými prvky jsou lesy, rašeliniště, vodní toky, rybníky, jezera, údolní nivy.(zvýraznění zde i v následujících odstavcích doplnil NSS).

[15] Podle § 4 odst. 2 ZOPK významné krajinné prvky jsou chráněny před poškozováním a ničením. Využívají se pouze tak, aby nebyla narušena jejich obnova a nedošlo k ohrožení nebo oslabení jejich stabilizační funkce. K zásahům, které by mohly vést k poškození nebo zničení významného krajinného prvku nebo ohrožení či oslabení jeho ekologicko stabilizační funkce, si musí ten, kdo takové zásahy zamýšlí, opatřit závazné stanovisko orgánu ochrany přírody. Mezi takové zásahy patří zejména umisťování staveb, pozemkové úpravy, změny kultur pozemků, odvodňování pozemků, úpravy vodních toků a nádrží a těžba nerostů.

[16] Podle § 88 odst. 1 písm. i) ZOPK se právnická nebo podnikající fyzická osoba dopustí přestupku tím, že provádí škodlivý zásah do významného krajinného prvku bez souhlasu orgánu ochrany přírody.

[17] Podle § 10 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, v rozhodném znění (dále jen „přestupkový zákon“), platí, že jednáním se pro účely tohoto zákona rozumí i opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel povinen podle jiného právního předpisu nebo úředního rozhodnutí, v důsledku dobrovolného převzetí povinnosti konat nebo vyplývala li jeho zvláštní povinnost z jeho předchozího ohrožujícího jednání nebo k němuž byl z jiného důvodu podle okolností a svých poměrů povinen.

[18] Ke shora citované zákonné úpravě opomenutí jakožto jedné z forem jednání, kterou je možné spáchat přestupek, je namístě z komentářové literatury poukázat na to, že „důvodem pro zakotvení této úpravy je, že ne každé opomenutí bude dostatečně závažné, aby mohlo být postaveno naroveň konání a založit odpovědnost za přestupek, který má charakter nepravého omisivního deliktu. Proto se stanoví, že opomenutí bude postaveno naroveň jednání pouze tehdy, byla li osoba ke konání (které opomenula) podle okolností a svých poměrů povinna, přičemž se v ustanovení zmiňují nejčastější důvody zakládající takovou povinnost (právní předpis, úřední rozhodnutí, předcházející ohrožující jednání atd.). Předpokladem aplikace § 10 je, aby pachatel měl zvláštní povinnost konat, kterou porušil, respektive opomenul takovou povinnost konat. Důvodová zpráva k tomu uvádí: „Společnost totiž s konáním této osoby předem počítá a spoléhá na ni. Zvláštní povinnost konat je však třeba odlišovat od obecné povinnosti, neboť porušení obecné povinnosti konat nezakládá odpovědnost za následek tím způsobený. V takových případech by osoba odpovídala pouze za porušení příslušné obecné povinnosti.“ Odborná literatura k tomu dodává: „Přitom povinnost konat tu vzniká na základě právního poměru, který byl založen již předtím, než ji pachatel v době spáchání činu porušil. Nelze li takovou zvláštní právní povinnost konat u konkrétního pachatele na základě jeho právních poměrů dovodit, chybí tu jednání jako podmínka jeho trestní odpovědnosti a za nezabránění následku není možno pachatele činit trestně odpovědným.“ (Šámal a kol., 2012, s. 1260). Je zapotřebí dodat, že aby byl pachatel přestupku odpovědný za přestupek spáchaný opomenutím, musel by mít faktickou možnost, a to vzhledem k okolnostem a svým poměrům, vůbec konat, tedy splnit si svoji povinnost. Mezi opomenutím a následkem (účinkem) musí být dána příčinná souvislost a u fyzické osoby může být omisivní jednání jak úmyslné, tak i nedbalostní.“ (srov. VETEŠNÍK, Pavel. § 10 [Opomenutí]. In: JEMELKA, Luboš, VETEŠNÍK, Pavel. Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Zákon o některých přestupcích. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 90–91).

[19] Nejvyšší správní soud dává úvodem stěžovateli za pravdu v tom, že protokol ze dne 18. 4. 2017, č. j. MJ/16869/2017/07/OŽP/Ši (pojednávající o ústním jednání spojeném s místním setřením proběhnuvším v rámci řízení o odstranění stavby „přívodní potrubí pro pískovnu v Písečné“), mu sám o sobě nestanovil žádnou povinnost; obsahuje totiž toliko popis zjištěných skutečností (mimo jiné to, že stěžovatel nedoložil stavební povolení a kolaudační souhlas k předmětné stavbě a taktéž ani povolení k nakládání s vodami, dále jsou zde uvedena vyjádření stran přítomných úkonu (Lesů, Městského úřadu Jeseník – odboru životního prostředí a obce Písečná). Je ovšem nutno zdůraznit, že městský soud explicitně netvrdil, že by stěžovateli povinnost jakéhokoli konání ve vztahu k vodnímu toku plynula již přímo ze samotného protokolu; konstatoval pouze, že stěžovatel „byl minimálně ode dne 18. 4. 2017 povinen odstranit odběrné místo do doby, než bude disponovat dodatečným stavebním povolením“. Soud tedy sice zjevně odvozoval nejzazší počátek vzniku povinnosti stěžovatele odstranit odběrného místo od data sepsání předmětného protokolu; to však neznamená, že dle něj právě z obsahu této listiny plynula také samotná povinnost daného konání. Z kontextu odst. [36] napadeného rozsudku je přitom nepochybné, že ji dovozoval z § 4 odst. 2 ZOPK.

[20] Kasační soud se ztotožňuje s právním názorem vysloveným v napadeném rozsudku, že stěžovateli z § 4 odst. 2 ZOPK plynula určitá zvláštní „povinnost konání“; její nesplnění tudíž představuje opomenutí ve smyslu § 10 přestupkového zákona, a tedy i jednání, kterým může být naplněna skutková podstata přestupku. Modifikovat je ovšem třeba vymezení oné povinnosti, která z daného ustanovení plyne.

[21] Městský soud konstatoval, že stěžovatel byl povinen „odstranit odběrné místo“. Tak tomu ovšem nutně není. Ustanovení § 4 odst. 2 ZOPK vyžaduje, aby si osoba zamýšlející učinit zásah, který by mohl vést k poškození významného krajinného prvku (zde vodního toku) opatřila kladné závazné stanovisko orgánu ochrany přírody; to a minori ad maius musí platit také o osobě tento zásah již provádějící nebo jej udržující. Lze tedy shrnout, že jen ten, kdo disponuje tímto „souhlasem“, může činit zásah do významného krajinného prvku. Z toho ovšem a contrario současně také plyne, že pokud určitá osoba požadovaný souhlas nemá, nesmí takový zásah provést; pakliže již nastal (a stále trvá), tak jej nesmí nadále udržovat. Stěžovateli, i když je toliko právním nástupcem osoby, jež zásah do vodního toku pravděpodobně prvně realizovala, z § 4 odst. 2 ZOPK tedy implicitně plynula povinnost tomuto fakticky stále trvajícímu zásahu zamezit, a to od okamžiku vědomosti o jeho protiprávnosti až do jeho případné legalizace (získání kladného závazného stanoviska orgánu ochrany přírody).

[22] Stěžovatelův zásah do vodního toku, nahlíženo prizmatem jeho ochrany v režimu ZOPK, ovšem nepředstavovalo samotné zbudování předmětné stavby (odběrného místa a potrubí) bez příslušného stavebního povolení; tato problematika byla předmětem řízení o odstranění stavby, resp. v jeho rámci probíhajícího řízení o dodatečném povolení stavby. Nesprávný je proto názor městského soudu, že stěžovateli z § 4 odst. 2 ZOPK plynula povinnost odběrné místo nutně odstranit. Podstata zásahu spočívajícího v poškození (a hrozícím zničení) významného krajinného prvku totiž tkvěla ve faktickém odvádění vody z koryta vodního toku do jezera na pozemku stěžovatele, a to bez souhlasu orgánu ochrany přírody. Nejvyšší správní soud přitom zdůrazňuje, že v § 4 odst. 2 ZOPK není uveden popis konkrétního aktivního jednání, jež by měl stěžovatel povinnost učinit; bylo tedy výhradně na něm, jaký postup zvolí, aby protiprávnímu stavu zamezil. Jako nejrychlejší a nejméně zatěžující řešení se dle kasačního soudu nabízelo např. zaslepení vtokového otvoru potrubí, jímž byla voda z toku odebírána; to ostatně stěžovatel nakonec učinil, avšak až na základě předběžného opatření Městského úřadu Jeseník ze dne 22. 3. 2019. Stěžovatel má pravdu v tom, že před právní mocí předběžného opatření neměl povinnost učinit právě a konkrétně tento zákrok; takovou povinnost mu skutečně stanovilo až předmětné rozhodnutí. Již před jeho vydáním měl ovšem ze zákona (§ 4 odst. 2 ZOPK) vyplývající povinnost „nějak“ (tj. jakýmkoli jím zvoleným dovoleným způsobem) zabránit nepovolenému zásahu do vodního toku, a to až do okamžiku jeho případné legalizace. To však stěžovatel neučinil; naopak provedl opravu stávajícího potrubí, čímž aktivně přispěl k udržování stavu, o němž musel vědět, že je protiprávní.

[23] Právě za opomenutí povinnosti konat, spočívající v odstranění škodlivého zásahu do vodního toku bez souhlasu orgánu ochrany přírody, byl stěžovatel shledán vinným za přestupek dle § 88 odst. 1 písm. i) ZOPK. Tuto odpovědnostní konstrukci, na níž je založeno napadené rozhodnutí, považuje Nejvyšší správní soud za akceptovatelnou. III.2 Další námitky

[24] Stěžovatel městskému soudu též vytýká, že označil hodnocení záměru dle § 45i ZOPK ze dne 7. 10. 2019 za „nepotřebný“ důkaz. Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že tento dokument nespadá do skupiny důkazních návrhů, jejichž neprovedení pro jejich nadbytečnost stěžovatel správním orgánům vytýkal (srov. bod A žaloby). Nadto je namístě poukázat, že žalovaný k irelevantnosti tohoto posudku uvedl, že jeho závěr „ohledně pískovny však evidentně nesouvisí s předmětem zde vedeného přestupkového řízení, kdy bylo prokázáno, že obviněný měl zodpovědnost za odběr vody z významného krajinného prvku“ (…). Navíc „v době, kdy obviněný vodu z toku v rozporu se zákonnými požadavky odebíral (…), nemohl nic vědět o výsledcích posudku, který byl (…) dokončen až o několik měsíců později. Odvolatel tedy vodu z toku jistě neodebíral proto, aby zlepšil přírodní podmínky v lokalitě doplněním vody do pískovny a k zajištění průsaku vody do blízkého chráněného území“ (srov. str. 11 napadeného rozhodnutí). Konečně městský soud ve vztahu k této listině vyslovil, že „na protiprávnosti, jakož i společenské škodlivosti jednání žalobce, nic nemění ani skutečnost, že hodnocení záměru ze dne 7. 10. 2019 ve smyslu § 45i zákona o ochraně přírody navrhlo řešení odběru vody do jezera, které bylo následně akceptováno a povoleno. Nejednalo se totiž o souhlas orgánu ochrany přírody ve smyslu § 88 odst. 1 písm. i) zákona o ochraně přírody a jednání žalobce bylo i nadále nezákonné“ (srov. [36] napadeného rozsudku). Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s tím, že předmětný posudek (vypracovaný až několik měsíců po nyní projednávaných termínech odběru vody) by neměl žádný zásadní vliv na posouzení závažnosti spáchaného skutku. Stěžovatel se jemu vytýkaného jednání dopouštěl bez znalosti zjištění uvedených v tomto posudku; lze proto přisvědčit úvaze žalovaného, že protiprávní stav spočívající v odebírání vody z toku nečinil kvůli zlepšení hydrologické situace okolní krajiny. Nadto závěrečná doporučení předmětného hodnocení záměru navrhují zmírňující opatření oproti stávajícími stavu, jež mají zabránit nadměrnému odběru vody z toku. Jsou jimi 1/ zřízení vodočtu pro kontrolu zbytkového průtoku vody v potoce, 2/ provedení úpravy odběrného objektu tak, aby do jezera přiváděl část vody z toku v případě průtoku nad jednoletou vodu (srov. bod 6.2. na str. 25 posudku). Z těchto závěrů posudku nelze dle Nejvyššího správního soudu dovodit, jak to činí stěžovatel, že by jemu vytýkaný důsledek odběru vody, spočívající ve vyschnutí koryta toku pod místem odběru v úseku 350 metrů, nebyl škodlivý; kdyby tomu totiž tak bylo, netrval by posudek na tom, aby v toku i pod odběrným místem zůstal zachován dostatečný průtok vody. Pokud jde o odpovídající zohlednění společenské škodlivosti stěžovatelova jednání, je třeba akcentovat též skutečnost, že mu byla uložena pokuta ve výši 35 000 Kč, která se nachází při samé spodní maximální zákonné sazby do 1 000 000 Kč.

[25] Dále stěžovatel namítá, že sdělení Lesů má zcela omezenou důkazní hodnotu. Touto námitkou se však již podrobně zabýval městský soud v odst. [37] napadeného rozsudku. Konstatoval především, že stěžovatel se s obsahem tohoto sdělení měl možnost seznámit a vyjádřit se k němu v průběhu řízení, což neučinil. Skutečnost, že zjištění učiněná z předmětného přípisu nejsou podložena též dalšími důkazy, sama o sobě nesnižuje jejich důkazní relevanci. Proti těmto závěrům stěžovatel v kasační stížnosti nikterak nebrojí; kvalifikovaným způsobem tedy nezpochybňuje posouzení své žalobní námitky, jež městský soud učinil. Pokud nově namítá, že sdělení Lesů nebylo vyhotoveno odborně kvalifikovanou osobou, a tudíž nemá povahu protokolu o místním šetření, pak je třeba konstatovat, že stěžovatel tuto argumentaci nevznesl již v žalobě, a tudíž se ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s. jedná o nepřípustnou námitku; nadto lze poukázat, že ČIŽP ani žalovaný toto o povaze předmětného důkazu ani netvrdí.

[26] Městskému soudu stěžovatel též vytýká, že ve vztahu k olomouckému rozsudku uvedl, že pro projednávanou věc poskytuje právní i věcná východiska, avšak již nevysvětlil, která konkrétně to jsou. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že podstata tomuto konstatování předcházející žalobní námitky spočívala v tom, že odkazovaný rozsudek se týká jiné problematiky, a tudíž výhradně na něm nelze založit důvody pro vydání napadeného rozhodnutí. Této argumentaci přitom městský soud přisvědčil, avšak naznal, že „poukaz na uvedený rozsudek byl uveden toliko na podporu a přesvědčivost vydaného rozhodnutí“; usoudil tedy, že správní orgány neshledaly stěžovatele vinným toliko na základě odkazu na předmětný rozsudek, neboť v nynější věci byl „skutkový stav zjištěn zcela dostatečně a provedené důkazy nevyvolávají žádné pochybnosti o protiprávnosti jednání žalobce“ (srov. odst. [38] napadeného rozsudku). Za této situace proto nebylo nezbytné, aby městský soud explicitně uváděl, jaká přesně východiska dle něj z olomouckého rozsudku plynou; jádrem příslušné žalobní námitky totiž bylo, že se nemůže jednat o stěžejní důkaz, s čímž se soud ztotožnil. Současně je však třeba poukázat na to, že se jedná o soudní rozhodnutí vydané v řízení s týmž stěžovatelem, týkající se totožné stavby (odběrného zařízení a přívodního potrubí) a taktéž stejného protiprávního jednání (nepovoleného odběru vody z bezejmenného vodního toku do jezera), byť v dané věci byla tato problematika posuzována z perspektivy zákazu činnosti dle § 66 odst. 1 ZOPK; je proto nabíledni, že obě věci se skutečně prolínají minimálně co do řady skutkových zjištění, interpretace § 4 odst. 2 ZOPK a obecně otázky ochrany vodních toků před nepovolnými zásahy.

[27] Stěžovatel také nesouhlasí se závěrem městského soudu, že žalovaný neprovedení jím navržených důkazů dostatečně odůvodnil; má za to, že argumentace správních orgánů je v tomto ohledu nekonkrétní. Takto precizovaná kasační námitka je ovšem značně obecná a nikterak nepolemizuje s posouzením učiněným městským soudem, který vyslovil, že „skutečnost, že žalobce toliko vyměnil staré potrubí za nové, není ve vztahu k právní kvalifikaci skutku významná, stejně jako skutečnosti uvedené v posudku Natura 2000 a rozhodnutí o dodatečném povolení stavby“, pročež naznal, že i bez jejich provedení „bylo dostatečně prokázáno, že žalobce provedl nejméně ve dvou termínech nedovolený odběr vody z bezejmenného toku“ (srov. odst. [40] napadeného rozsudku). Stěžovatel v kasační stížnosti žádným způsobem neuvádí, k prokázání jakých pro věc relevantních skutečností bylo nezbytné provést jím navržené důkazy (tj. spis Městského úřadu v Jeseníku sp. zn. MJ/22430/2017/OŽP/P, včetně v tomto řízení vydaného rozhodnutí o dodatečném povolení stavby, a jeho účastnický výslech). Nadto Nejvyšší správní soud dodává, že z žaloby (srov. její bod A) plyne, že těmito důkazními prostředky chtěl prokázat, že provedl pouze výměnu již dříve zbudovaného potrubí a při této činnosti nezměnil dosavadní odtok vody z koryta toku do jezera; jak již ovšem bylo shora tohoto rozsudku konstatováno, tato skutečnost není pro závěr o spáchání přestupku relevantní. Lze se proto ztotožnit se závěrem správních orgánů, že provedení stěžovatelem navrhovaných důkazů bylo skutečně nadbytečné.

[28] V neposlední řadě stěžovatel trvá na tom, že odběr vody z toku do jezera nebyl v přímé souvislosti s jeho podnikatelskou činností. Nejvyšší správní soud se však ztotožňuje s městským soudem v tom, že pokud byla odebíraná voda potrubím sváděna do jezera nacházejícího se v areálu, v němž má stěžovatel sídlo provozovny mimo jiné s oborem činnosti provozování tělovýchovných a sportovních zařízení a organizování sportovní činnosti a svým hostům ubytovaným v jím provozované rezidenci zde nabízí možnost sportovního rybolovu za úplatu (což je doloženo výpisy z registru ekonomických subjektů a webových stránek rezidence), pak lze dovodit souvislost mezi přestupkovým jednáním stěžovatele a provozováním jeho podnikatelské činnosti. Prostá skutečnost, že přiváděná voda doplňovala (udržovala) stav hladiny v jezeře, které stěžovatel ekonomicky využíval, postačuje dle kasačního soudu k závěru, že jednání spočívající v nezabránění odběru vody z toku souviselo se stěžovatelovým podnikáním. Poukázat je navíc možno také na sdělení referentky vodoprávního úřadu, dle níž „byl přítok do pískovny zřízen z důvodu lepšího okysličení vody v pískovně kvůli zde vysazeným rybám určeným ke sportovnímu rybolovu“ (srov. str. 10 napadeného rozhodnutí, resp. záznam o úkonech předcházejících kontrole ze dne 15. 5. 2019). Stěžovatel toto tvrzení v žalobě sice zpochybňoval. Lze ovšem mít za to, že pokud by přítok vody do jezera nebyl pro stěžovatele, resp. jím chované ryby, ekonomicky přínosný, stěžovatel by neopravoval původní potrubí (a nevynakládal své finanční prostředky na to), aby dosavadní přítok zachoval. IV. Závěr a náhrada nákladů řízení

[29] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že stěžovatelem uplatněné kasační námitky nejsou důvodné. Kasační stížnost proto zamítl podle § 110 odst. 1 s. ř. s. věty poslední. O věci přitom rozhodoval bez jednání za podmínek § 109 odst. 2 s. ř. s.

[30] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v tomto kasačním řízení úspěch; soud proto vyslovil, že nemá právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšnému žalovanému nevznikly náklady přesahující jeho běžnou úřední činnost; soud proto žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 4. října 2023

JUDr. Miluše Došková

předsedkyně senátu

Plný text rozhodnutí