Rozhoduje-li obecní úřad v přenesené působnosti o právu či povinnosti obce, nelze bez dalšího usoudit na vyloučení jeho pracovníků pro pochyb- nosti o jejich nepodjatosti ve smyslu ustanovení $ 9 odst. 1 správního řádu.
Rozhoduje-li obecní úřad v přenesené působnosti o právu či povinnosti obce, nelze bez dalšího usoudit na vyloučení jeho pracovníků pro pochyb- nosti o jejich nepodjatosti ve smyslu ustanovení $ 9 odst. 1 správního řádu.
Podle ustanovení $ 9 odst. 1 správní- ho řádu je pracovník správního orgánu vyloučen z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, k účastníkům řízení nebo k jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Podle $ 59 odst. 1 správní- ho řádu odvolací orgán přezkoumá na- padené rozhodnutí v celém rozsahu; je-li to nutné, dosavadní řízení doplní, popří- padě zjištěné vady odstraní. Soud uznává, že vada spočívající v tom, že na projednávání a rozhodování věci se účastnil pracovník správního orgánu, kte- rý byl ve smyslu $ 9 správního řádu vylou- čen pro pochybnosti o nepodjatosti, je procesní vadou, která obecně může mít vliv na zákonnost takového rozhodnutí. Je však třeba vždy vyjít z toho, že toto pravi- dlo se uplatní v prvé řadě pro konkrétní rozhodnutí toho správního orgánu, jehož je taková osoba pracovníkem. V případech, kdy odvolací orgán ve vě- ci rozhoduje sám, tj. kdy po přezkoumání rozhodnutí správního orgánu prvého stupně v celém rozsahu a po případném doplnění řízení nebo odstranění zjiště- ných vad ($ 59 odst. 1 správního řádu) dospěje k závěru, že je nezbytné rozhod- nutí změnit, je totiž zásadně třeba zkou- mat, zda vadami netrpělo řízení o odvolá- ní či zda případné vady řízení v prvém stupni byly postupem odvolacího orgánu zhojeny. V daném případě o právu žalob- ce pokácet strom, který je jeho vlastnic- tvím a který stojí na jeho pozemku, ve skutečnosti v plném rozsahu a po usku- tečnění vlastního dokazování rozhodl stě- žovatel, a nikoliv Městský úřad J. jako or- gán žalobce. O nepodjatosti pracovníků stěžovatele žádný z účastníků řízení ani krajský soud nevyslovili pochybnost. Na základě této výchozí úvahy pak Nejvyšší správní soud posoudil důvod- nost stěžovatelovy námitky o překročení mezí přezkumu správního rozhodnutí soudem v řízení o žalobě. Krajský soud zrušil rozhodnutí stěžovatele pro vadu ří- zení spočívající v tom, že existovala po- chybnost o nepodjatosti pracovníků správního orgánu, který ve věci rozhodo- val v prvém stupni. Svou povahou by se jednalo o vadu dle $ 76 odst. písm. c) s. ř. s. K takovýmto vadám však soud přihlíží ex offo jen tehdy, jestliže tato vada nebyla a nemohla být žalobci známa právě pro nesprávný postup správního orgánu a zá- roveň mohla mít vliv na zákonnost napa- deného rozhodnutí (viz rozsudek Vrch- ního soudu v Praze ze dne 27. 8. 1996, čj. 6 A 147/94-18, publikovaný v Právních rozhledech 1997, návazně též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2003, čj. 2 Azs 23/2003-39, uveřej- něný pod č. 272/2004 Sb. NSS). V dané věci je však třeba mít na paměti, že napa- deným rozhodnutím je rozhodnutí odvo- lacího správního orgánu, jímž bylo také rozhodnuto o právu. Z hlediska zákon- nosti takového rozhodnutí by proto měla význam jen podjatost pracovníků odvola- cího správního orgánu. Pouze pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že ani samotný závěr kraj- ského soudu o pochybnostech o nepod- jatosti pracovníků Městského úřadu J. není podle jeho přesvědčení správný. V projednávané věci podala žádost o po- kácení stromu obec a o této žádosti rozhodoval orgán obce, městský úřad. Příslušnost tohoto orgánu vydat rozhod- nutí o takové žádosti je založena ustano- vením $ 76 odst. 1 písm. a) zákona č. 114/1992 Sb., přičemž z $ 75 odst. 2 té- hož zákona vyplývá, že rozhoduje-li obecní (městský) úřad jako orgán ochra- ny přírody, vykonává tím na tomto úse- ku státní správu. Obecní úřad tedy jako orgán obce, jakožto jednotky územní sa- mosprávy, vykonává působnost v oblasti státní správy, která na něj byla v souladu s uvedeným zákonem, a tedy postupem aprobovaným v čl. 105 Ústavy České re- publiky, přenesena. Orgány obce jsou přitom povolány k výkonu státní správy v řadě dalších oblastí, např. ve věcech stavebního řízení, živnostenského pod- nikání, požární ochrany apod. V mnoha případech přitom i v těchto oblastech může nastat a běžně nastává situace, kdy účastníkem správního řízení vedeného orgánem obce je obec sama. Zákonodár- ce přistoupil k takovému zákonnému a přitom ústavně konformnímu řešení, které připouští, aby v kterémkoliv stup- ni správního řízení o právu nebo povin- nosti územně samosprávné jednotky na konkrétním úseku státní správy rozho- doval orgán tohoto územněsprávního celku. Pracovník takového orgánu v da- ném řízení nevystupuje prvotně jako zaměstnanec, nýbrž jako úředník územ- ně samosprávného celku, mezi jehož základní povinnosti podle zákona č. 312/2002 Sb. patří mj. dodržovat ústavní pořádek, právní předpisy vzta- hující se k práci jím vykonávané, hájit při výkonu správních činností veřejný zá- jem, jednat a rozhodovat nestranně bez ohledu na své přesvědčení a zdržet se při výkonu práce všeho, co by mohlo ohrozit důvěru v nestrannost rozhodo- vání [$ 16 odst. 1 písm. a), b), c) a © cito- vaného zákona]. Tyto povinnosti pak má úředník i při výkonu státní správy, která byla na orgán samosprávy zákonem pře- nesena ($ 2 odst. 3 cit. zákona). Skuteč- nost, že zákon uvedené povinnosti úřed- níků územních samosprávných celků takto explicitně vypočítává, je podle Nejvyššího správního soudu třeba vní- mat právě i v souvislosti s tím, že tito úředníci jsou v mnoha případech povolá- 315 504 ni k rozhodování o věcech týkajících se obce či kraje, tedy de facto jejich zaměst- navatelů. Nejvyšší správní soud je tak přesvědčen, že pouze tato situace, která je zákonem výslovně připuštěna, předpo- kládána a vyžadována, nemůže být bez dalšího důvodem podjatosti pracovníka orgánu územně samosprávného celku, a to i přes pracovní či jiný obdobný vztah k takovému celku jakožto účastníkovi ří- zení či z toho plynoucí jistou finanční zá- vislost. Aby byly v takových případech dány pochybnosti o podjatosti konkrét- ního úředníka, musela by přistoupit ještě další skutečnost, např. důvodná obava z ovlivňování úředníka ze strany jeho za- městnavatele v konkrétním případě. Chybnost úvahy krajského soudu o vyloučení pracovníků Městského úřa- du J. spočívá i v tom, že v případě jejího uznání by došlo k vyloučení všech pra- covníků správního orgánu, tedy de facto k vyloučení celého správního orgánu, což však správní řád ve svém $ 9 nepřipou- ští. Správní řád ani zákon č. 114/1992 Sb., který je ke správnímu řádu ve vztahu speciálního právního předpisu, nepo- čítají s možností přenést působnost rozhodnout v konkrétní věci na jiný Správní orgán, ani s možností, že by si or- gán instančně nadřízený působnost k rozhodnutí ve věci atrahoval. Takovou úpravu ostatně neobsahují ani zákon č. 128/2000 Sb. a zákon č. 129/2000 Sb. Uvedené předpisy naopak obsahují usta- novení, jež mají zajistit jednotný výkon přenesené státní správy orgány územ- ních samosprávných celků prostřednic- tvím institutu dozoru nad výkonem pře- nesené působnosti, za jejichž použití by bylo možno eliminovat případné excesy spočívající v „nadržování“ vlastní obci či kraji (srov. $ 126 zákona č. 128/2000 Sb. a $ 81 odst. 2 zákona č. 129/2000 Sb). Nejvyšší správní soud tedy na základě výše uvedených úvah shledal naplnění uplatněných důvodů kasační stížnosti podle $ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., rozsu- dek Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc mu vrací k dalšímu řízení. V něm je krajský soud vázán právními názory Nejvyššího správního soudu vyslovenými v tomto rozsudku ($ 110 odst. 3 s. ř. s.). (aš)
Město J. proti Krajskému úřadu Královéhradeckého kraje o povolení ke kácení dřevin, o kasační stížnosti žalovaného.